30 Cdo 2880/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Václavem
Rubášem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 355/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č.j. 54
Co 532/2012-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č.j. 54 Co
532/2012-208, pokud jím byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovanému se nepřiznává právo náhradu nákladů řízení, a pokud jím bylo
ve výroku II. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí již třetím
rozsudkem ze dne 27. června č.j. 28 C 355/2008-191, zamítl žalobu, „aby bylo
určeno, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 184 na parcele č. 659 a parcely č. 659 – zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 660 – zahrada, vše zapsané na LV
č. 738 pro k.ú. K. u KÚ pro hlavní město Prahu, KP Praha“ (výrok I.). Současně
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku
150.346,80,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 4. července 2001
kupní smlouvu, kterou žalobce převedl na žalovaného v rozsudečném výroku blíže
určené nemovitosti (dále již „kupní smlouva“). Účastníci chtěli kupní smlouvu
uzavřít. I když provedené dokazování nasvědčuje tomu, že žalovaný měl
nemovitost po vyřízení určitého úkonu žalobci vrátit, soud prvního stupně
neshledal tuto skutečnost za relevantní z hlediska posouzení platnosti smlouvy. Žalobce i žalovaný chtěli svým projevem způsobit právní účinky kupní smlouvy,
přičemž motivace k převodu vlastnictví není rozhodující. Kupní smlouva, o níž
žalobce tvrdil, že je neplatná, byla uzavřena na základě promyšlené dohody
účastníků na základě projevu obou stran. Jestliže žalobce tvrdil, že účelem
převodu vlastnictví bylo zneplatnění zástavy, tak kupní smlouva svými
zamyšlenými účinky neodporovala smyslu zákona, ani není v rozporu se zásadou
dobrých mravů. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl
dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaném rozsudku, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se mění jen tak, že
žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, jinak se
potvrzuje“ (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými tak právními závěry soudu prvního
stupně. Žalobce v celém průběhu řízení tvrdil, že účastníci neučinili právní
úkon v podobě kupní smlouvy vážně. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu
dovodil, že je třeba v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávních vztahů,
zejména ochrany dobré víry považovat právní úkon za platný a pochybnosti o
nevážnosti připsat k tíži toho, kdo pochybnost v dané situaci vyvolal. Dále
uvedl, že dle provedených důkazů je evidentní, že k převodu nemovitostí na
žalovaného došlo tzv. na dobu určitou, během níž žalovaný docílí zneplatnění
zástavní a úvěrové smlouvy a pak převede nemovitosti žalobci. K takovému
zpětnému převodu však již nedošlo a právně je situace taková, že nemovitosti
jsou stále ve vlastnictví žalovaného, který se již nadále nehlásil ke svému
závazku uvedenému v prohlášení ze 4. července 2001. Odvolací soud zdůraznil, že
kupní smlouva není v rozporu se zásadou o dobrých mravech. Odvolací soud spatřuje důvody nepřiznat žalovanému náhrady nákladů řízení za
použití moderačního práva dle ustanovení § 150 o. s. ř. v okolnostech, které
vedly účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy, zejména v projevené vůli
žalovaného dle prohlášení ze dne 4. 7.
2001, zpětně převést nemovitosti na
žalobce. Podle odvolacího soudu by byl žalobce, který v dobré víře nemovitosti
na žalovaného převedl, podruhé značně finančně postižen.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „dovolatel) dovolání do výroků
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedenou
zák. 404/20012 Sb., neboť má za to, že dovolání směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se řízení končí. Dovolatel namítá dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř., který spatřuje v tom, že svévolným a prakticky nijak
odůvodněným využitím práva nepřiznat dovolateli náhradu nákladů řízení
odvolacím soudem podle ustanovení § 150 o. s. ř. bylo porušeno jeho ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud za použití ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodl, aniž by posoudil všechny okolnosti věci, zejména se nezabýval
majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry účastníků, ani nezjišťoval,
jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho
kterého účastníka. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení uvedenou
právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“ nebo ÚS“), případně dovolatel shledává přípustnost
dovolání ve skutečnosti, že předkládaná právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel v celém průběhu řízení činil spornými
skutečnosti, o které opřel napadené rozhodnutí odvolací soud, jako prokázanými. Jde zejména o pravost prohlášení žalovaného ze dne 4. července 2001 o zpětném
převodu nemovitosti, které odvolací soud hodnotí jako určitý morální důvod
nepřiznat procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení. Obdobně v
průběhu řízení zpochybňoval námitku žalobce, že žalovaný neuhradil kupní cenu,
resp. v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněného „druhého finančního
postižení žalobce“. Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu především tím, že 1) využití práva nepřiznat
náhradu nákladů řízení přesvědčivě neodůvodnil, když odkazuje na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06 a sp. zn. I. ÚS 401/06, a že 2) nevytvořil
účastníkům procesní prostor k vyjádření k uplatnění moderačního práva podle
ustanovení § 150 o. s. ř. s tím, že se tak jedná o „překvapivé rozhodnutí“,
když odkazuje na rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 828/06 a sp. zn. III. ÚS 1378/07. Dovolatel navrhl změnu napadeného rozhodnutí tak, aby mu dovolací soud přiznal
náhrady nákladů, jejichž výši podrobně v dovolání specifikuje, popř., aby
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Především uvádí, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §
150 o. s. ř. své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil a vypořádal se všemi
okolnostmi daného případu.
Vyjádřil nesouhlas s dovolatelovou námitkou
procesního pochybení odvolacího soudu uvedenou shora pod bodem 2) s tím, že
žalobce v odvolání namítal mimo jiné i to, že se soud prvního stupně s ohledem
na všechny okolnosti věci, zejména na shora zmíněné prohlášení žalovaného ze
dne 4. července 2001, nezabýval možností použití ustanovení § 150 o. s. ř. při
rozhodování o nákladech řízení. Nemohlo se proto jednat o překvapivé
rozhodnutí, neboť dovolatel věděl, že se odvolací soud posouzením náhrad
nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. bude zabývat. Další rozsáhlá argumentace
žalobce se týká skutkových okolností daného případu, kterými podporuje
správnost použití ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, a konečně i
námitky o přípustnosti dovolání do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) sp. zn. 28 Cdo 1886/2012. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti napadenému rozhodnutí
projednal a rozhodl o něm ve znění účinném od 1. ledna 2013. Otázkou přípustnosti dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se již
Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). Byl přijat
názor, že usnesení, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v
dovoláním napadeném výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi
žalobcem a prvním žalovaným, je usnesením, kterým se odvolací řízení končí. Za
podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je od 1. ledna 2013 dovolání
přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, totiž na posouzení otázky, zda (případně za jakých podmínek) je „důvodem
hodným zvláštního zřetele“ opodstatňujícím ve smyslu § 150 o. s. ř. nepřiznání
nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému; dovolání je tudíž přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uplatněného v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Námitka dovolatele o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu není opodstatněná. Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat;
jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). V projednávané věci žalobce v
odvolání (č.l. 199 spisu) proti shora citovanému rozsudku navrhoval v případě
neúspěchu ve sporu použití ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž tento návrh
podrobně odůvodnil. Nejednalo se proto o překvapivé rozhodnutí odvolacího,
neboť žalovaný měl možnost z hlediska ustanovení § 150 o. s. ř. v odvolacím
řízení skutkově a právně argumentovat. Ani ze spisu se vady řízení nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Dle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo
odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského
soudního řádu již v době vydání rozsudku soudu prvního stupně a později
nedoznala změn.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2438/2013, uvedl ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 (všechna zde uvedená rozhodnutí
Ústavní soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu
www.nalus.usoud.cz), že základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě
nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.
s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své
subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu
nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž
do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a
funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci
a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném
případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o.
s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně
hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel
náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp.
zn. I. ÚS 1030/08).
K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z
obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř.,
formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení dále uvádí, že závěr soudu o tom, zda
jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí
vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli
soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu
jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom
vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je
nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových
poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 (o. s. ř.)
jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj
účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009, str. 1005. K tomu dovolatel přiléhavě cituje nálezy ÚS sp. zn. I. ÚS
191/06 a sp. zn. I.ÚS 401/06 in www.nalus.usoud.cz.
Z uvedených závěrů ustálené soudní praxe – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – odvolací soud v projednávané věci nevycházel.
Rozhodnutí nepřiznat ve sporu úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení dle
ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud odůvodnil následovně:„Odvolací soud zde
vycházel ze zjištění okolností, které vedly účastníky sporu k uzavření kupní
smlouvy. Bylo by v rozporu s obecným principem spravedlnosti, aby s ohledem na
shora uvedené okolnosti, zejména projevenou vůli žalovaného dle prohlášení ze
dne 4. 7. 2001, zpětně převést nemovitosti na žalobce a přiznat procesně
úspěšnému žalovanému náklady řízení. Žalobce, který v dobré víře nemovitosti na
žalovaného převedl, by byl podruhé značně finančně postižen, což se s ohledem
na zjištěné okolnosti jeví jako neadekvátní na průběh a výsledky řízení.“ Je
zřejmé, že odvolací soud svůj postup podle ustanovení § 150 o. s. ř.
odpovídajícím způsobem nevysvětluje a nehodnotí jej podle shora uvedených
kriterií. Kromě prohlášení ze dne 4. července 2001, jen obecně odkazuje na
okolnosti, které měly vést účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy, aniž by je
blíže konkretizoval. Z odůvodnění odvolacího soudu není zcela zřejmé, v čem by
mělo spočívat „dvojí finanční postižení žalobce“. Odůvodnění tak zůstává kusé a
nepřesvědčivé a lze v něm spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
Pokud účastníci argumentují též skutkovými otázkami, nemohl k nim dovolací soud
přihlédnout, neboť v dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat správnost
zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem (§ 237, § 241a odst. 1 a § 242
odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud neshledal, že jsou tu splněny
podmínky pro změnu napadeného rozsudku (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), proto jej v
uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o. s.
ř.).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již
nelze určit odměnu advokáta v řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je
namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, in www.nsoud.cz.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu