U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní
věci zástavní věřitelky České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4,
Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti zástavním dlužníkům 1) MUDr. V. D.,
zastoupenému Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Plaská č. 614/10, a 2) S. D., zastoupené Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou se
sídlem v Praze, Nekázanka č. 888/20, o soudní prodej zástavy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 131/2015, o dovolání zástavní
věřitelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j.
15 Co 186/2016-164, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 2. 4. 2015 u Obvodního soudu pro
Prahu 4 domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy, a to „bytové
jednotky č. 3222/402 (byt) umístěné v domě, na pozemku parc. č. 4748/65,
spoluvlastnického podílu o velikosti 1847/53846 na společných částech domu
společných všem vlastníkům jednotek, spoluvlastnického podílu o velikosti
1847/53846 na pozemcích parc. č. 4748/65, parc. č. 4748/48, parc. č. 4748/100,
parc. č. 4748/98, parc. č. 4748/97, parc. č. 4748/94, parc. č. 4748/89, vše
zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město
Prahu, katastrálním pracovištěm Praha, pro katastrální území S., obec P., na LV
č. 9301, pod č. j. V-38208/2007-101, s právními účinky vkladu ke dni 31. 7.
2007, a dále včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 1847/51462 na
společných částech domu společných jen vlastníkům jednotek, ke kterým náleží
právo parkování v těchto prostorách tak, jak jsou popsány v Prohlášení
vlastníka a s právem užívat k tomu určenou příjezdovou komunikaci – nepodléhá
evidence v katastru nemovitostí“, a to pro pohledávku zástavní věřitelky ve
výši 4 444 173,13 Kč s příslušenstvím, které představuje „řádný úrok ve výši
4,8 % p. a. z částky 4 261 332 Kč od 2. 4. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení
ve výši 7,05 % p. a. z částky 4 261 332 Kč od 2. 4. 2015 do zaplacení“, na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 3158592863/1 ze dne
29. 6. 2007 zapsané v katastru nemovitostí pod č. j. V-38208/2007-101, právní
účinky vkladu k 31. 7. 2007. Návrh zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se
zástavními dlužníky a se společností KALOS s. r. o., IČO
26744309, dne 29. 6. 2007 smlouvu o zřízení zástavního práva č. 3158592863/1 k
uvedeným nemovitostem, jež jsou ve vlastnictví zástavních dlužníků, k zajištění
pohledávky za zástavními dlužníky „v celkové výši 7 000 000 Kč s příslušenstvím
a budoucí pohledávky do celkové výše 7 000 000 Kč“ ze smlouvy o úvěru č.
3158592863 ze dne 29. 6. 2007, poskytnutém zástavním dlužníkům ve výši 7 000
000 Kč a splatném v pravidelných splátkách ve výši 55 511 Kč vždy k 20. dni
každého měsíce s první splátkou dne 20. 8. 2007, že z úvěru bylo čerpáno do
výše 7 000 000 Kč bezhotovostně dle příkazu k úhradě ze dne 24. 8. 2007, že
zástavní dlužníci povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru neplnili a museli
být o plnění upomínáni, že proto zástavní věřitelka prohlásila celý úvěr dne
24. 11. 2014 za splatný a dne 18. 3. 2015 vyzvala zástavní dlužníky, aby
nejpozději do 25. 3. 2015 dluh z úvěru zcela doplatili, že však k úhradě
pohledávky nedošlo.
Zástavní dlužníci shodně namítali, že usnesením Vrchního státního
zastupitelství v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. VZV 14/2014 byl podle § 347
odst. 1 trestního řádu zajištěn majetek zástavního dlužníka 1) jako obviněného
a bylo mu tak zakázáno od okamžiku doručení tohoto usnesení po dobu trvání
zajištění se svým majetkem včetně zástavy nakládat, zejména ho převést na
jiného, zatížit nebo pronajmout, a že výkonem správy majetku zástavního
dlužníka 1) byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
Ústřední a Územní pracoviště v hlavním městě Praze, který je od okamžiku
zajištění majetku oprávněn a povinen jednat za zástavního dlužníka 1) „vůči
zástavě“ a který vykonává i práva a povinnosti ze smluv o úvěru a o zřízení
zástavního práva. Ve vztahu k zajištěné zástavě proto není v řízení o nařízení
soudního prodeje zástavy pasivně legitimován zástavní dlužník 1), nýbrž
správce, a vzhledem k tomu, že byl zajištěn celý majetek zástavního dlužníka
1), nikoli pouze jeho část odpovídající části po vypořádání společného jmění,
nemůže být pasivně legitimována ani zástavní dlužnice 2).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 10. 2015 č. j. 18 C 131/2015-76
návrhu zástavní věřitelky na nařízení prodeje zástavy vyhověl a rozhodl, že
zástavní dlužníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit zástavní
věřitelce na náhradě nákladů řízení 5 000 Kč a že ve vztahu mezi zástavním
dlužníkem 1) a zástavní dlužnicí 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že zástavní věřitelka uzavřela se
zástavními dlužníky dne 29. 6. 2007 smlouvu o úvěru č. 3158592863, kterou se
zavázala poskytnout jim peněžní prostředky až do výše 7 000 000 Kč, že úvěr byl
zástavními dlužníky čerpán v plné výši na základě příkazu k úhradě ze dne 24. 8. 2007, že pohledávka zástavní věřitelky byla zajištěna zástavním právem k
předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy č. 3158592863/1 uzavřené
dne 29. 6. 2007 mezi zástavní věřitelkou a zástavními dlužníky s právními
účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 31. 7. 2007, že dne 19. 3. 2015
byli zástavní dlužníci vyzváni ke splacení úvěru a že usnesením Vrchního
státního zastupitelství ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. VZV 14/2014 byl zajištěn
majetek obviněného zástavního dlužníka 1) podle § 347 odst. 1 trestního řádu a
opatřením Městského soudu v Praze sp. zn. 2T 4/2015 byl pověřen výkonem správy
majetku obviněného zástavního dlužníka 1) Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových. Dovodil, že oba zástavní dlužníci jsou – vzhledem k tomu, že jsou
zapsaní v katastru nemovitostí jako vlastníci zástavy - pasivně legitimováni v
tomto řízení, takže je zcela nepřípustné, aby na straně zástavních dlužníků v
tomto řízení vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který
byl pověřen výkonem správy majetku obviněného zástavního dlužníka 1), a
neztotožnil se ani s námitkou zástavních dlužníků, že nařízení soudního prodeje
zástavy „brání“ trestní řád, neboť dovodil, že podmínky uvedené v ustanovení §
47 trestního řádu se týkají až teprve samotné realizace exekučního titulu, jímž
je usnesení o nařízení prodeje zástavy; námitku zástavních dlužníků, že s
prodejem zástavy by měl nejdříve souhlasit Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, lze uplatnit až v rámci realizace vlastního výkonu rozhodnutí, a
nikoliv v tomto řízení, jehož předmětem je pouze vydání exekučního titulu pro
realizaci případného výkonu rozhodnutí. K tvrzení zástavních dlužníků, že výzva
k plnění z úvěrové smlouvy zaslaná jim před podáním žaloby měla být zaslána
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako správci zajištěného
majetku, soud prvního stupně uvedl, že tato výzva k úhradě se týká pouze úhrady
dluhu, nikoli „vydání majetku v zástavě“; dluh není majetkovou hodnotou, která
by byla zajištěna v rámci trestního řízení, neboť „z logiky věci“ vyplývá, že
lze zajistit pouze aktivum jmění, tedy hmotný majetek, a nikoliv dluh.
Dospěl k
závěru, že jsou splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy, neboť zástavní
věřitelka osvědčila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, i to, kdo
je zástavním dlužníkem, a nařízení prodeje zástavy nebrání ani usnesení
státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 6. 2014
sp. zn. VZV 14/2014, na základě kterého byl zajištěn majetek obviněného
zástavního dlužníka 1) podle ustanovení § 347 odst. 1 trestního řádu. Dodal, že
řízení o prodeji zástavy vede pouze k tomu, aby zástavní věřitel disponoval
exekučním titulem vedoucím k vlastní realizaci výkonu rozhodnutí, ale majetku,
který byl zajištěn, se zatím nikterak nedotýká a ten není tímto exekučním
titulem nijak ohrožen.
K odvolání zástavních dlužníků 1) a 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.
11. 2016 č. j. 15 Co 186/2016-164 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že
se návrh na nařízení prodeje zástavy zamítá, a rozhodl, že zástavní věřitelka
je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zástavnímu
dlužníku 1) 30 228,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Kataríny Kožiakové Oboňové a
zástavní dlužnici 2) 17 424 Kč k rukám advokátky Mgr. Lenky Balkové a že ve
vztahu mezi zástavním dlužníkem 1) a zástavní dlužnicí 2) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že v
případě zajištění celého majetku zástavního dlužníka 1) jako obviněného podle
ustanovení § 347 trestního řádu jsou zástavní dlužník 1) i jeho manželka,
zástavní dlužnice 2), vyloučeni „ze všech právních úkonů majetku se týkajících“
a že oprávnění k těmto úkonům náleží určenému správci, a dospěl k závěru, že za
situace, kdy zástavní věřitelka komunikovala pouze s dlužníky, ačkoliv ti již
„nemohli žádné úkony týkající se zajištěného úvěru konat“, nelze mít za to, že
byly splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy, protože nemohla nastat
splatnost úvěru dne 24. 11. 2014 a „nevznikla“ tedy zajištěná pohledávka.
Uzavřel, že na zástavní věřitelce „nyní bude, aby potřebné úkony realizovala ve
vztahu ke správci, tj. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a na
tomto úřadu bude, aby jednal v souladu s povinnostmi, které mu ukládají zákonná
ustanovení“ zákona č. 279/2003 Sb.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání.
Namítá, že odvolací soud se odchýlil od „ustálené soudní judikatury“, která
zcela konstantně dovozuje, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první
fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel
doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje,
a kdo je zástavním dlužníkem, když „jakousi analogií“ dospěl k závěru, že v
případě zajištění majetku v rámci trestního řízení se mění postavení subjektů
závazkového vztahu, kdy do postavení zástavního dlužníka vstupuje „subjekt
správce“, který má být adresátem právního jednání (prohlášení splatnosti
pohledávky z důvodu nehrazení splátek) původního kontrahenta a zároveň má být
také případně pasivně legitimován k následné žalobě. Uvedla, že ačkoliv
dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, jaký vliv na postavení
účastníků závazkového vztahu má skutečnost, že majetek jednoho z nich je
„postižen“ zajištěním majetku podle ustanovení § 347 trestního řádu, nelze
připustit, že by snad z nějakého důvodu došlo ke změně postavení zástavních
dlužníků a že by na jejich místo nastoupil správce ustanovený v rámci trestního
řízení, když navíc povinnost hradit dluhy za obviněného není uvedena ani v
příkladmém výčtu činností správce uvedeném v ustanovení § 10 zákona č. 279/2003
Sb. Dovolatelka zdůraznila, že odvolací soud „zcela bezprecedentně a zcela bez
opory v zákoně“ extenzivním způsobem vyložil pojem správce zajištěného majetku
tak, že z něj „fakticky udělal subjekt rovný svým postavením původnímu
zástavnímu dlužníkovi“. Uzavřela, že skutečnost zajištění majetku v rámci
trestního řízení nezpůsobuje vstup ani jinou ingerenci správce do původního
závazkového vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky a stejně tak
nemůže způsobit ani změnu v otázce pasivní legitimace. Navrhla, aby dovolací
soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že „usnesení soudu prvního stupně
potvrdí“.
Zástavní dlužník 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavní věřitelky,
pokud je neodmítne, zamítl, neboť v dovolání navzdory právní argumentaci
odvolacího soudu „nepřichází s žádnou novou právní tezí, na jejímž základě by
bylo s to právní názor odvolacího soudu přehodnotit a vzít tak myšlenkový
postup zástavní věřitelky v potaz, natožpak jej shledat jako správný výklad
dotčených právních norem“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování podmínek pro nařízení
soudního prodeje zástavy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání zástavní věřitelky je opodstatněné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v
současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy – podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji
zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm
podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř.
s.“).
Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit
jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje
zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení § 355 z. ř. s. účastníky jsou zástavní věřitel a zástavní
dlužník.
Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za
podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných
důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s
rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti
uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy,
doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a
kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o
nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon
rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky
(srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná
zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen
částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel
právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z
výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit
na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem
zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy
není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení
vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je
- jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout
zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit
zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty
první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se
současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje
zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby
se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního
stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení
zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s
usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo
1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy
(jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení
posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř.
s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění
dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu
provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji
zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke
sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností
uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho
návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní
věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně
osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního
věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval
dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí
dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho
zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani
ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55
exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon
rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k
prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov.
též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
V projednávané věci zástavní věřitelka předložila soudu – jak je zřejmé z
obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako
pravděpodobné), že má vůči zástavním dlužníkům pohledávku ve výši 4 444 173,13
Kč s příslušenstvím z důvodu nesplaceného zůstatku úvěru poskytnutého zástavním
dlužníkům ve výši 7 000 000 Kč (smlouva o úvěru č. 3158592863 ze dne 29. 6.
2007, příkaz k úhradě ze dne 24. 8. 2007, vyčíslení zůstatku dluhu ke dni 1. 4.
2015), která byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem (smlouva
o zřízení zástavního práva č. 3158592863/1 ze dne 29. 6. 2007 s právními účinky
vkladu do katastru nemovitostí ke dni 31. 7. 2007), jež jsou ve vlastnictví
zástavních dlužníků (výpis z katastru nemovitostí, LV č. 9301, ze dne 1. 4.
2015). Protože tak zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku, zástavní
právo k zástavě, jejíž prodej navrhla, a kdo je zástavním dlužníkem, byly
splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy ve smyslu ustanovení § 358 odst.
1 z. ř. s.
Na tom, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro nařízení prodeje
zástavy, nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením státního zástupce
Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. VZV 14/2014
byl podle § 347 odst. 1 trestního řádu zajištěn majetek zástavního dlužníka 1),
protože tento zástavní dlužník je stíhán pro trestný čin, za který je vzhledem
k jeho povaze a závažnosti a vzhledem k poměrům zástavního dlužníka 1) třeba
očekávat uložení trestu propadnutí majetku, a je obava, že výkon tohoto trestu
bude zmařen nebo ztížen, že současně bylo obviněnému zakázáno od okamžiku
doručení tohoto usnesení po dobu trvání zajištění s jeho majetkem nakládat,
zejména ho převést na jiného, zatížit nebo pronajmout, a že opatřením Městského
soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 2T 4/2015 byl podle § 9 odst. 1 písm.
a) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení,
pověřen výkonem správy majetku zástavního dlužníka 1) Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, neboť trestní řád (ani žádný jiný právní předpis)
nevylučuje soudní prodej zástavy, která je součástí majetku zástavního dlužníka
zajištěného podle ustanovení § 347 odst. 1 trestního řádu (srov. § 354 část
věty za středníkem z. ř. s.).
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy
zástavní věřitelka komunikovala pouze s dlužníky, ačkoliv ti již „nemohli žádné
úkony týkající se zajištěného úvěru konat“, nelze mít za to, že – vzhledem k
tomu, že podle názoru odvolacího soudu nemohla nastat splatnost úvěru dne 24.
11. 2014 a „nevznikla“ tedy zajištěná pohledávka - byly splněny podmínky pro
nařízení prodeje zástavy. Odvolací soud přehlíží, že okolnostmi zpochybňujícími
vznik (splatné) pohledávky zástavní věřitelky vůči zástavním dlužníkům, jejíž
existence byla doložena v řízení o soudním prodeji zástavy, je možné se zabývat
(v závislosti na podmínkách splatnosti úvěru vyplývajících ze smlouvy o úvěru
ze dne 29. 6. 2007) až – jak vyplývá z výše uvedeného - ve druhé fázi soudního
prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení)
prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)
zástavní věřitelkou podán].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu