NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 2770/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. I. C.,
a.s., zastoupenému advokátem a 2) K. S., a.s., o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 61/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2003 č.j. 13 Co 134/2002-88,
I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku krajského soudu, kterými bylo
žalobci uloženo, aby zaplatil žalovanému 1) náhradu nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn
rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnického práva
proti žalovanému 1), se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5.075,- Kč k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je \"výlučným vlastníkem domu čp. 738
s parcelou p.č. 1180 - zast. plocha a parcelou p.č. 1108/4 - zahrada, které
jsou zapsány na LV č. 1387 u Katastrálního úřadu Z. pro obec a k.ú. V.\".
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obchodní společnost B., společnost s ručením
omezeným, uzavřela se společností C. S., s.r.o., dne 10.5.1996 \"smlouvu o
uzavření budoucí kupní smlouvy\" na automobil Mitsubishi Space-Run 2GTDi GLX a
že \"k zajištění splácení leasingových splátek\" sjednaných v této smlouvě byla
mezi žalovaným 1) a žalobcem dne 22.5.1996 uzavřena smlouva o půjčce na částku
547.000,- Kč, přičemž pohledávka ze smlouvy o půjčce byla zajištěna zástavní
smlouvou ze dne 22.5.1996, kterou dal žalobce do zástavy výše uvedené
nemovitosti. Dne 22.5.1996 byla dále mezi žalobcem a žalovaným 1) uzavřena
kupní smlouva na předmětné nemovitosti za částku 601.700,- Kč (tj. za částku ve
výši odpovídající \"půjčce s příslušenstvím\"). Žalobce uvedl, že \"pokud ve
stejný den uzavřel jak smlouvu zástavní, tak kupní smlouvu na stejné
nemovitosti, byl přesvědčen, že tyto smlouvy budou sloužit žalovanému 1) k
zajištění jeho nároků a v žádném případě neměl v úmyslu prodat dům, v němž
bydlí se svou manželkou\". K poskytnutí půjčky ve skutečnosti nedošlo (šlo jen
o simulovaný právní úkon) a žalobci nebyla ani zaplacena kupní cena za
nemovitosti. Žalovaný 1) \"zadarmo získané nemovitosti od žalobce\" prodal
žalovanému 2) kupní smlouvou ze dne 8.8.1997 \"s právními účinky vkladu ke dni
12.8.1997\". Tato smlouva je podle názoru žalobce absolutně neplatná, protože
\"žalovaný 1) převedl na žalovaného 2) více práv než měl sám\", a předmětné
nemovitosti jsou stále ve vlastnictví žalobce. Žalobu o určení svého
vlastnictví žalobce podal též vůči žalovanému 2) proto, že \"pokud má soud
rozhodovat o určovací žalobě (§ 80 písm. c) o.s.ř.), musí se řízení účastnit
všichni, kteří uzavřeli smlouvu, o jejíž neplatnosti se jedná, a kteří byli
zúčastněni na tomto hmotně právním vztahu\". Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení spatřuje žalobce v tom, že \"pouze rozhodnutí soudu může být
podkladem pro provedení změn v zápisu v katastru nemovitostí\".
Žalovaný 1) namítl, že ve věci není pasivně legitimován, neboť výlučným
vlastníkem nemovitostí je žalovaný 2), a že proto žalobce nemá proti němu
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem. Uvedl, že půjčku
žalobci poskytl, což prokazuje smlouva o půjčce ze dne 22.5.1996 a výdajový
doklad ze dne 23.5.1996, a že v rámci zásady smluvní volnosti účastníků,
\"obecně nic nebrání účastníkům smlouvy o půjčce uzavřít kupní smlouvu k
nemovitostem, které jsou předmětem zástavního práva v návaznosti na smlouvu o
půjčce\".
Žalovaný 2) uvedl, že vlastnické právo k nemovitostem nabyl v dobré víře od
žalovaného 1) jako prodávajícího na základě kupní smlouvy ze dne 8.8.1997
rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Z. s vkladem práva ke dni 12.8.1998 a že o
vztazích mezi žalobcem a žalovaným 1) mu \"není nic známo\".
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14.2.2002 č.j. 5 C 61/2001-60 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.300,- Kč \"na účet zástupce
žalobce\" a že žalobce je povinen \"nahradit České republice\" soudní poplatek
2.000,- Kč \"na účet Okresního soudu ve Zlíně\". Soud prvního stupně nejprve
dovodil, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. naléhavý právní zájem, neboť \"rozhodnutí soudu o takové určovací žalobě
může být podkladem pro zápis vlastnického práva žalobce k nemovitostem do
katastru nemovitostí\", a to vůči oběma žalovaným, protože \"určení
vlastnického práva žalobce k nemovitostem jako hmotně právní vztah se dotýká
obou žalovaných\", když předběžnou otázkou za řízení byla platnost kupní
smlouvy, kterou bylo vlastnictví k nemovitostem převodem na žalovaného 1) \"a
ten následně takto nabyté vlastnické právo převedl kupní smlouvou na žalovaného
2)\". Z provedených důkazů zjistil, že žalobce a žalovaný 1) uzavřeli dne
23.5.1996 smlouvu o půjčce, kterou žalovaný 1) poskytl žalobci půjčku ve výši
547.000,- Kč a kterou byla při prodlení s vrácením půjčky sjednána smluvní
pokuta ve výši 3% z dlužné částky za každý den prodlení, a že téhož dne
uzavřeli zástavní smlouvu a kupní smlouvu k nemovitostem ve vlastnictví
žalobce, které měly sloužit (podle smlouvy o půjčce) k zajištění pohledávky z
poskytnuté půjčky. Soud prvního stupně dovodil, že \"uzavření kupní smlouvy k
zajištění pohledávky vedle uzavření zástavní smlouvy k zajištění pohledávky je
úkonem nesrozumitelným, který nemohl být míněn vážně, protože kupní smlouva
slouží k prodeji nemovitostí, nikoli k zajištění pohledávky\", a že kupní
smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání propadné zástavy, je v rozporu s
účelem zástavního práva. Kupní smlouva, na základě které převedl žalobce
nemovitosti na žalovaného 1), je proto absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 a
§ 39 občanského zákoníku a vlastníkem nemovitostí \"zůstává žalobce\". Jestliže
žalovaný 1) jako nevlastník nemovitosti prodal žalovanému 2) na základě kupní
smlouvy ze dne 8.8.1997, je tato kupní smlouva rovněž absolutně neplatná pro
rozpor s § 123 občanského zákoníku a podle § 39 občanského zákoníku, neboť
žalovaný 1) nemohl na žalovaného 2) \"přenést více práv než měl sám\", a
žalovaný 2) se vlastníkem nemovitostí nemohl stát, i kdyby byl v dobré víře, že
je kupuje od vlastníka.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.10.2003 č.j. 13
Co 134/2002-88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vztahu k
žalovanému 1) zamítl, že \"žalovanému\" uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě
nákladů řízení 13.300,- Kč k rukám advokáta, a že žalobce zavázal, aby zaplatil
žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 10.300,- Kč k rukám advokáta; vůči
žalovanému 2) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví
potvrdil a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů odvolacího řízení 11.610,- Kč k rukám advokáta a že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.692,20 Kč k
rukám advokáta. Vycházeje z názoru, že právní vztah vlastnictví, o jehož určení
jde, je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a
osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí, odvolací soud
dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva
pouze vůči žalovanému 2) \"jakožto osobě, která je zapsána jako vlastník
sporných nemovitostí v katastru nemovitostí\"; ve vztahu k žalovanému 1)
naléhavý právní zájem žalobce na určení nemá, neboť skutečnost, že žalovaný 1)
byl účastníkem hmotně právního vztahu, jehož platností bylo třeba se zabývat,
nezakládá naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva i vůči
tomuto žalovanému [soud může otázku platnosti uzavřené kupní smlouvy mezi
žalobcem a žalovaným 1) posoudit jako předběžnou] a \"samotným určením
vlastnictví ke sporným nemovitostem ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) by
se nezměnilo právní postavení žalobce za situace, kdy je v katastru nemovitostí
zapsán jako vlastník žalovaný 2)\". Ve věci samé dospěl odvolací soud (shodně
se soudem prvního stupně) k závěru, že smlouva, jejímž skutečným smyslem bylo
sjednání tzv. propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva (a je
tedy podle § 39 občanského zákoníku neplatná) a že je neplatná také kupní
smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího
zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví
prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě. Protože žalovaného 1) nebylo možno
považovat za vlastníka předmětných nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy se
žalovaným 2), nemohl žalovaný 2) nabýt platně vlastnické právo od nevlastníka.
Odvolací soud uzavřel, že okolnost, zda žalovaný 2) byl v době uzavření kupní
smlouvy s žalovaným 1) v dobré víře, že nemovitosti kupuje od vlastníka, je
nerozhodná, neboť dobrá víra nabyvatele má právní význam jen tehdy, stanoví-li
to zákon, a v dané věci o takový případ nešlo. Dobrou víru žalovaného 2) navíc
zpochybňuje skutečnost, že v době uzavření kupní smlouvy mezi oběma žalovanými
probíhal soudní spor mezi žalobcem a žalovaným 1) o neplatnost kupní smlouvy ze
dne 22.5.1996, který byl patrný \"z poznámky zapsané na LV u příslušného
katastrálního úřadu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnického práva proti
žalovanému 1), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným
1) podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že by
měl naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva pouze vůči
žalovanému 2), který je zapsán jako vlastník sporných nemovitostí v katastru
nemovitostí. Namítá, že i ve vztahu k žalovanému 1) lze dovodit jeho naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, neboť \"zcela nepochybně bylo v zájmu
žalovaného 1), aby žalobce se svou určovací žalobou úspěšný nebyl, protože v
případě jeho procesního úspěchu by bylo třeba považovat za neplatnou i kupní
smlouvu, na základě které žalovaný 1) prodal sporné nemovitosti do vlastnictví
žalovaného 2)\" a \"žalovaný 2) nyní nepochybně může po žalovaném 1) požadovat
vrácení zaplacené kupní ceny, která představuje částku 1.200.000,- Kč\". Podle
žalobce \"nelze zužovat posouzení problematiky naléhavého právního zájmu na
skutečnost, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník žalovaný 2) a
pouze ten, že by měl být pasivně legitimován\". Domnívá se, že pasivně
legitimován v řízení měl být i žalovaný 1) a odkazuje \"na rozhodnutí NS ČR 3
Cz 61/87, kde se uvádí, že jestliže má být určena ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř. neplatnost smlouvy, musí se řízení účastnit všichni, kdož ji
uzavřeli, popřípadě jejich právní nástupci\", a na další obdobné \"stanovisko
NS ČR 28 Cdo 1750/99\". Žalobce dále namítá, že \"mu měla být také přiznána
náhrada nákladů řízení vůči žalovanému 1) a nebo alespoň měl odvolací soud
zvážit v rámci nákladového výroku aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., a to
vzhledem k počínání žalovaného 1), který svým protiprávním jednáním zapříčinil,
že došlo k převodu vlastnického práva na něj, a jednal i v rozporu s tím, co
písemně dohodl s žalobcem v kupní smlouvě, a obratem kupní smlouvu předložil na
katastrální úřad\". Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadených výrocích zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé bylo
zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu \"se
stávající soudní judikaturou\", zejména s \"rozsudkem NS ČR ze dne 3.4.2002 sp.
zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaným v Soudní judikatuře č. 5/2002, a rozsudkem NS
ČR ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaným v Soudní judikatuře č.
9/97\". Protože předmětem tohoto řízení je právní vztah vlastnictví k
nemovitostem, vymezuje se tento vztah subjekty, jež své vlastnické právo tvrdí,
tj. žalobcem, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí,
tj. žalovaným 2). Žalovaný 1) v době podání žaloby neměl žádný právní vztah k
předmětným nemovitostem, a proto se ho \"rozhodnutí o vlastnictví k
nemovitostem nemůže dotknout\". Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení
považuje žalovaný 1) za nepřípustné a navrhl, aby v této části bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a
vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve
věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o
povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v §
338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost
dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř.
není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z
ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k
tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti
tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v tomto
výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou
legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva,
o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné
právo týká.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy),
lze přisvědčit dovolateli v tom, že žalobě může být vyhověno jen tehdy,
jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni
účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci
(srov. například právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 29.2.1988 sp. zn. 3 Cz 61/87, který byl uveřejněn pod č. 36 v Bulletinu
býv. Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988). Posuzuje-li však soud platnost nebo
neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jen jako otázku předběžnou
(tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž
vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je
účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu
(smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení
nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od
řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu
(smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy),
popřípadě jejich právních nástupců, právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o
takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky
právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupce, nespojuje zákon s
řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné
otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek.
Opačný názor by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel
být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu
nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo
právo týká, ale i všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného
jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky
týká, ačkoliv se v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a
povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho
výsledku - zbytečná. Řeší-li tedy soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako
otázku předběžnou, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení
není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci bylo předmětem řízení určení vlastnického práva k \"domu
čp. 738 s parcelou p.č. 1180 - zast. plocha a parcelou p.č. 1108/4 - zahrada,
které jsou zapsány na LV č. 1387 u Katastrálního úřadu Z. pro obec a k.ú. V.\",
v němž otázka platnosti právních úkonů (zejména kupních smluv ze dne 22.5.1996
a ze dne 8.8.1997) byla řešena jen jako otázka předběžná. V řízení, jehož
předmětem je určení vlastnického práva k nemovitosti, jsou nositeli práv a
povinností, o něž v řízení jde, jednak ten, kdo požaduje, aby jeho vlastnické
právo bylo určeno, a jednak osoba, která je vedena v katastru nemovitostí jako
vlastník nemovitosti (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 1319/96, který byl uveřejněn pod č. 71 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Právní sféry dalších osob se toto
řízení netýká; i když učinily právní úkony týkající se převodu vlastnictví této
nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda tu vlastnické právo je či
není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný
dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím).
Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že žalovaný 1), který není veden
jako vlastník předmětných nemovitostí, nebyl v projednávané věci pasivně věcně
legitimován a že proto vůči němu žaloba musela být zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení
vlastnického práva proti žalovanému 1) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu v tomto
výroku byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 5.000,- Kč [srov. § 5 písm.b), § 10 odst. 3, a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,-
Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem ve výši
5.075,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a zamítnuto, soud mu ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a §
146 odst.3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému 1) nahradil; ve smyslu
ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda
senátu