21 Cdo 2779/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Základní škole V. L.,
příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6
C 50/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.
února 2005 č.j. 49 Co 69/2003-54, ve znění usnesení ze dne 10. června 2005 č.j.
49 Co 69/2003-61, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu (ve znění usnesení
ze dne 10.6.2005 č.j. 49 Co 69/2003-61), kterým byl změněn rozsudek okresního
soudu tak, že byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobci
dopisem žalované ze dne 11.2.2002, se zamítá; v dalším se dovolání žalované
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 11.2.2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod
výpovědi spatřovala v tom, že žalobce od ukončení jeho pracovní neschopnosti
dne 17.1.2002 „do dne 11.2.2002 nenastoupil do zaměstnání“ a „tímto jednáním
porušil § 73 ZP“. Protože „zaměstnavatel a odborový orgán v souladu s ust. § 40
odst. 5 vl. nař. 108/94 Sb., platném znění rozhodl o neomluvené absenci ve
dnech 18.1. - 11.2.2002“, žalovaná „výše uvedené jednání posuzuje jako závažné
porušení pracovní kázně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „je pravda“, že jeho pracovní
neschopnost byla ukončena z důvodu uplynutí podpůrčí doby ke dni 17.1.2002,
avšak již dne 7.1.2002 byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve
Ž. n. S. uznán plně invalidním „podle § 39/1 písm. a) zák. č. 155/95 Sb. v
platném znění“ a požádal o plný invalidní důchod. O této skutečnosti dne
10.1.2002 řádně informoval ředitelku žalované, která mu ovšem sdělila, že
jinou, s ohledem na jeho zdravotní stav vhodnou práci, pro něj nemá. Podle
názoru žalobce za této situace nedošlo z jeho strany k porušení pracovní kázně
a „žalovaná tedy nemá důvod k postupu, který zvolila“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 2.10.2002 č.j. 6 C
50/2002-32 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení
nepřiznává“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „téměř měsíční neomluvená
absence“, o níž žalovaná rozhodla „v souladu s ustanovením § 40 odst. 5
nařízení vlády č. 108/94 Sb.“, je závažným porušením pracovní kázně, „pro které
lze dát výpověď dle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Podle názoru soudu
prvního stupně „samotné rozhodnutí o plné invaliditě žalobce neomlouvá
nepřítomnost v práci“, když žalobce „nepředložil žalované žádné doklady (např.
lékařský posudek), z nichž by bylo zřejmé konkrétní pracovní omezení dané jeho
zdravotním stavem“, a žalovaná proto „nemohla zvolit postup dle ust. § 37 odst.
1 písm. a) či alespoň o takovém postupu uvažovat“. Protože soud prvního stupně
neshledal ani žádné „formální nedostatky“, byla předmětná výpověď dána žalobci
platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.2.2005 č.j. 49 Co
69/2003-54, ve znění opravného usnesení ze dne 10.6.2005 č.j. 49 Co 69/2003-61,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů
5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. F. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že za situace, kdy pracovní neschopnost žalobce byla ukončena dnem
17.1.2002 a dále již nepokračovala, „neměla již žalovaná od 17.1.2002 povinnost
omluvit nepřítomnost žalobce v práci pro důležitou osobní překážku v práci ve
smyslu ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce“. Na rozdíl od soudu prvního stupně
však vyslovil názor, že byl-li žalobce rozhodnutím Okresní správy sociálního
zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou vydaným dne 7.1.2002 (tedy ještě za trvání
jeho pracovní neschopnosti) uznán plně invalidním podle ustanovení § 39 odst. 1
písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., „je třeba z tohoto rozhodnutí (jímž je soud
vázán podle § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.) bez dalšího dovodit, že žalobce
nebyl výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy v důsledku svého
zdravotního stavu schopen“. Jestliže tedy plnění povinnosti zaměstnance
vyplývající z ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce (tj. podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době) bylo v důsledku zdravotního stavu žalobce vyloučeno, nejednalo se podle
názoru odvolacího soudu „ze strany žalobce ani o nejnižší míru zavinění a
neplnění uvedené povinnosti nepředstavuje proto porušení pracovní kázně
žalobcem“. „Na tomto závěru nic nemění“ ani skutečnost, že po žalované nelze
spravedlivě požadovat, aby dál zaměstnávala zaměstnance, který v důsledku svého
zdravotního stavu není dlouhodobě schopen konat dosavadní práci, neboť – jak
zdůraznil – „v takovém případě zákoník práce ve svém ustanovení § 46 odst. 1
písm. d) zák. práce dává zaměstnavateli možnost dát zaměstnanci výpověď z
důvodů v tomto ustanovení uvedených a okolnost, že tak zaměstnavatel neučiní,
nemůže jít k tíži zaměstnance“. Protože vytčené jednání žalobce není porušením
pracovní kázně a „nebyl tedy naplněn výpovědní důvod“ podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce, odvolací soud uzavřel, že výpověď daná žalovanou
žalobci dopisem ze dne 11.2.2002 „je neplatným právním úkonem ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že odvolací soud „zcela
ignoroval“ skutečnost, že žalobce porušil svoji základní povinnost uvedenou v
ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to vykonávat práci podle
pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele. Podle jejího názoru jestliže
byla žalobci ukončena pracovní neschopnost, nejednalo se již o omluvenou
nepřítomnost v práci, ale žalobce měl povinnost ihned nastoupit do práce a
jednat se zaměstnavatelem o přidělení práce podle jeho možností. Žalovaná sice
byla informována ústně (telefonicky) o zdravotním stavu žalobce, neměla však o
tomto předložen žádný doklad a žalobce s ní o jeho dalším pracovním zařazení
nejednal. I když – jak připustila – měla dvě možnosti jak dalšího postupu,
„aplikace ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla v dané chvíli správná a
jediná možná“, neboť žalobce přes upozornění žalované neprojevil vůli pracovat
a plnit si své povinnosti (ale „zjevně jen chtěl zachovat svůj pracovní
poměr“), a protože pro použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. d) zák. práce žalovaná v té době neměla dostatek informací a podkladů.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud dostatečně nevyhodnotil souvislosti,
které vedly žalovanou k podání výpovědi, a „zabýval se v dané věci pouze
aplikací výpovědních důvodů podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) nebo f) zák.
práce“, aniž by uvážil, že jeho závěr, kdyby byl akceptován, „by dával
jednoznačně návod a vzor obdobným případům pro neplnění základních pracovních
povinností zaměstnanců“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a
že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobce byl u
žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou od 1.8.1998 jako „učitel 2. st.“.
Ode dne 18.1.2001 byl uznán práce neschopným a dne 7.1.2002 byl rozhodnutím
Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou uznán plně
invalidním „dle § 39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/95 Sb. v platném znění“,
neboť „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho
schopnost soustavné výděleční činnosti nejméně o 66%“. Dne 17.1.2002 byla
pracovní neschopnost žalobce z důvodu uplynutí podpůrčí doby ukončena, žalobce
však odmítal nastoupit do zaměstnání s odůvodněním, že pro dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav prozatím není schopen vykonávat dosavadní práci.
Dopisem ze dne 11.2.2002 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní
kázně, které spatřovala v tom, že žalobce od ukončení pracovní neschopnosti „do
dne 11.2.2002 nenastoupil do zaměstnání“, přičemž „zaměstnavatel a odborový
orgán v souladu s ust. § 40 odst. 5 vl. nař. 108/94 Sb., platném znění rozhodl
o neomluvené absenci ve dnech 18.1. - 11.2.2002“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala
žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 11.2.2002, který žalobce
převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze tam uvedených
výpovědních důvodů použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení
pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním
povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1
písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce), pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity.
S názorem dovolatelky, že žalobce „zcela evidentním a jasným způsobem porušil
pracovní kázeň“, jestliže poté, co mu byla dne 17.1.2002 ukončena pracovní
neschopnost, nenastoupil do zaměstnání a nezačal plnit své pracovní povinnosti,
nelze souhlasit.
Povinnost zaměstnance, ode dne kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době patří - jak žalovaná zdůrazňuje v dovolání - mezi základní povinnosti
zaměstnance [§ 35 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce].
Opomíjí však, že naproti tomu zaměstnavatel je mimo jiné povinen nepřipustit,
aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem
nebo zdravotní způsobilosti [§ 133 odst. 1 písm. e) zák. práce]. Z uvedeného je
zřejmé, že porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v
pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit
do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo
jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro
jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť
dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně
způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro výpověď
z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 30.3.1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31, ročník 1980). Obdobně - s ohledem na
shora podaný výklad – nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy porušení
pracovním kázně) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou
zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen
vykonávat.
V projednávané věci bylo – jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobce poté, co
jeho ošetřující lékař z formálních důvodů (po uplynutí podpůrčí doby) ukončil
jeho pracovní neschopnost ke dni 17.1.2002, odmítl nastoupit do zaměstnání na
své pracoviště s odůvodněním, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
prozatím není schopen vykonávat dosavadní (dohodnutou) práci učitele. Žalovaná
následně v dohodě s příslušným odborovým orgánem rozhodla o tom, že
nepřítomnost žalobce v práci ve dnech 18.1. - 11.2.2002 je neomluvenou absencí.
Pro závěr o tom, zda se žalobce tímto jednáním (kterým žalovaná odůvodnila
předmětnou výpověď z pracovního poměru ze dne 11.2.2002) dopustil porušení
pracovní kázně, bylo nezbytné postavit najisto, zda žalobce byl nebo nebyl ve
dnech 18.1. - 11.2.2002 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (způsobilý)
vykonávat práci podle pracovní smlouvy („učitel 2. st.“). Pro uvedený závěr
přitom není podstatné, zda jeho pracovní neschopnost ošetřující lékař ukončil
ryze z formálních důvodů po uplynutí podpůrčí doby, ale pouze zjištění, zda
zdravotní stav žalobce umožňoval, aby konal ty práce, ke kterým byl podle
pracovní smlouvy povinen.
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k
jeho zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou vydaného před vytčenou
nepřítomností žalobce v práci dne 7.1.2002, jímž byl žalobce uznán plně
invalidním podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s
odůvodněním, že „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost soustavné výděleční činnosti nejméně o 66%“. Odvolacímu soudu
lze přisvědčit, že z tohoto rozhodnutí, kterým „je soud vázán podle § 135 odst.
2 věty druhé o.s.ř.“ (správně - z něhož soud vychází), je třeba „bez dalšího
dovodit, že žalobce nebyl výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy v
důsledku svého zdravotního stavu schopen“. Za tohoto stavu je tedy odůvodněn
závěr, že zdravotní stav žalobce v rozhodné době neumožňoval (vylučoval) plnění
povinnosti vyplývající z ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj. podle
pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené
pracovní době, a že proto - jak správně dovodil odvolací soud - „jednání
žalobce, které bylo důvodem předmětné výpovědi z pracovního poměru, není
porušením pracovní kázně“, pro které by žalovaná mohla se žalobcem platně
rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá ve všech jeho
výrocích“, vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž proti části rozsudku
odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho
práva, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 10. října 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu