21 Cdo 2801/2021-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Malým v
právní věci žalobce L. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Adamem
Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti
žalované A. F. G. se sídlem v XY , IČO XY, zastoupené JUDr. Igorem Velebou,
advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o 2.085.035 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 170/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2021, č. j.
15 Co 41/2021-199, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2801/2021-218, chybně datovaný dnem „27.
4. 2002“, se opravuje tak, že datum vydání tohoto rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky správně zní: „27. 4. 2022“.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu došlo ke zřejmé chybě v psaní, když
v rozsudku bylo uvedeno chybně datum jeho vydání (V Brně dne „27. 4. 2002“).
Protože jde o zřejmou nesprávnost, bylo zmíněné pochybení postupem podle § 164
ve spojení s § 243b o. s. ř. napraveno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 2.085.035,- Kč s úroky z
prodlení, které vyčíslil. Uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2011 vykonával pro žalovanou práci finančního ředitele a že dne 1. 10. 2015
uzavřeli účastníci dohodu o mzdě, v níž se dohodli, že žalobci náleží měsíčně
hrubá mzda ve výši 173.000,- Kč a odměna 100.000,- Kč. Dne 12. 9. 2017 uzavřeli
účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které se žalovaná zavázala
zaplatit žalobci odstupné ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku
zúčtované ve mzdě za prosinec 2017. Bylo ujednáno, že z celkového odstupného
bude žalobci vyplaceno 200.000,- Kč ve mzdě za prosinec 2017 a zbývající
odstupné v osmi měsíčních splátkách ve výplatním termínu, počínaje měsícem
leden 2018. Žalovaná zaplatila žalobci 200.000,- Kč čistého a 8 splátek ve výši
245.124,- Kč čistého. Žalobce má za to, že má nárok na odstupné ve výši
5.072.744,- Kč, protože žalovaná zaplatila žalobci pouze 2.987.709,- Kč, je
povinna zaplatit mu ještě částku 2.085.035,- Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že při kalkulaci mzdy došlo k
zásadnímu pochybení, když částka 100.000,- Kč, sjednaná v dohodě o mzdě jako
odměna, byla účtována a vyplacená v plné výši i v průběhu čerpání dovolené nebo
volna, když tato částka byla v plné výši připočtena k náhradě mzdy za dovolenou
a svátky. Tento postup byl realizován na základě pokynů a podkladů žalobce jako
finančního ředitele. Žalobci tak bylo nesprávně vyplaceno 494.007,- Kč, žalobce
však toto bezdůvodné obohacení žalované nevrátil, proto provedla žalovaná
započtení této částky vůči pohledávce žalobce. Domnívá se, že žalobce musel
vědět, že je mu nesprávně vyplácena mzda a náhrada mzdy, neboť byl finančním
ředitelem společnosti, který měl na starosti mimo jiné i mzdovou a pracovně
právní agendu, a byl členem managementu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2020, č. j. 115 C 170/2018-170,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.843.200,30 Kč spolu s úrokem z
prodlení, který vyčíslil (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna
zaplatit žalobci 241.834,70 Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil (výrok II.),
a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
359.967,-Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že se účastníci dne 1. 10. 2015 dohodli, že žalobci náleží základní
hrubá mzda ve výši 173.000,- Kč měsíčně a odměna 100.000,- Kč měsíčně do doby,
kdy nabude platnosti „Dohoda výhra-výhra“, nejdříve však od 1. 1. 2016, ta však
nebyla nikdy uzavřena. Dne 12. 9. 2017 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání
pracovního poměru ke dni 31. 12. 2017, ve které se žalovaná zavázala zaplatit
žalobci odstupné ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku podle § 351 až
362 zákoníku práce zúčtované ve mzdě za prosinec 2017 tak, že z celkového
odstupného bude žalobci vyplaceno 200.000,- Kč ve mzdě za prosinec 2017 a
zbývající odstupné v osmi měsíčních splátkách ve výplatním termínu, počínaje
měsícem lednem 2018.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodným obdobím
pro výpočet průměrného výdělku je období 7-9/2017. Hrubá mzda zúčtovaná žalobci
v rozhodném období za vykonanou práci činila v 7/2017 částky 131.810,- Kč a
100.000,- Kč, v 9/2017 částky 131.810,- Kč a 100.000,- Kč, vyplacené částky
mají přímou vazbu na vykonanou práci, a v 8/2017 byla žalobci zúčtovaná částka
12.925,- Kč, když žalobce konal práci jeden den (účastnil se sportovního dne
pořádaného žalovanou) a ve zbývajících dnech čerpal dovolenou. Plnění za účast
na sportovním dni i částku 100.000,- Kč, která byla žalobci v 8/2017 vyplacena
jako odměna, posoudil soud „…jako plnění, které náleží do základu pro výpočet
průměrného výdělku, neboť jej lze podřadit pod pojem mzdy…“. Za situace, kdy
žalobce konal pro žalovanou v 8/2017 práci a žalovaná mu v rámci zavedené praxe
shodně s jinými měsíci schválila odměnu 100.000,- Kč (statutární orgán sdělil,
že předložené podklady akceptuje, že žalobci měla být každý měsíc garantována
odměna 100.000,- Kč), dospěl k závěru, že „…žalobce dosáhl hrubé mzdy v 8/2017
ve výši 112.925,- Kč…“. Žalobce odpracoval v 7/2017 128 hodin, v 8/2017 8 hodin
a v 9/2017 128 hodin. V rozhodném období dosáhl mzdy ve výši 576.545,- Kč,
průměrný hodinový výdělek je ve výši 2.183,88 Kč a podle dohody ze dne 12. 9. 2017 vznikl žalobci nárok na odstupné ve výši 4.557.840,- Kč (když průměrný
měsíční výdělek za rozhodné období činí 379.820,- Kč). Zaplatila-li žalovaná
žalobci 2.714.639,70 Kč, zbývá doplatit ještě 1.843.200,30 Kč. Z provedeného
dokazování soud prvního stupně dovodil, že „…smyslem a účelem dohody o mzdě
uzavřené mezi účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu
ve výši 273.000,- Kč. Částka 100.000,- Kč, která byla označena jako odměna,
byla od počátku chápána jako integrální součást měsíční mzdy žalobce a byla
žalobci zaručena, byla odměnou za vykonanou práci, žalobce o její schválení
nemusel členy statutárního orgánu každý měsíc žádat…“. Soud dospěl rovněž k
závěru, že z pouhého postavení žalobce jako finančního ředitele nelze dovodit,
že věděl nebo musel předpokládat, že jsou mu částky mzdy, náhrady mzdy
vypláceny v nesprávné výši, neboť H. se při zpracování mezd řídila zněním
písemné dohody o mzdě, kterou si sama vyložila, a předloženými tabulkami, které
představovaly „vyhodnocení KPI“ a byly schváleny členy statutárního orgánu. Žalobce byl tedy v dobré víře, když přijal mzdu a náhradu mzdy vyplacenou
žalovanou. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 15
Co 41/2021-199, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení 39.204,- Kč k rukám advokáta JUDr. Adama
Valíčka, MBA (výrok II.). Dovodil, že „…z dohody o mzdě ze dne 1. 10.
2015
jednoznačně vyplývá úmysl zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další
nároky…“, že „…(v dohodě) jednoznačně byla stanovena hrubá mzda žalobce ve výši
173.000,- Kč měsíčně a k tomu měsíční odměna 100.000,- Kč…“, a dále, že „...z
oddělení mzdy a odměny je zřejmé, že nelze akceptovat tvrzení žalované, že
částka 273.000,- Kč představovala měsíční mzdu žalobce, že tedy měla být také
podle zákona krácena s přihlédnutím na odpracované dny…“. Uvedl, že z tohoto
závěru také soud prvního stupně vycházel při stanovení průměrné mzdy rozhodné
pro výpočet odstupného, správně též určil rozhodné období při stanovení
průměrné mzdy (červenec, srpen a září 2017). Do hrubé mzdy za srpen 2017 vedle
částky 12.925,- Kč zahrnul také částku 100.000,- Kč v plné výši, neboť se
jednalo o odměnu, která nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale náležela
žalobci v pevné částce za každý měsíc, a to jako odměna. Správně vypočetl
průměrný hodinový výdělek i průměrný měsíční výdělek žalobce a vyčíslil výši
odstupného i povinnost žalované zaplatit žalobci částku 1.843.200,30 Kč. Soud
prvního stupně podle odvolacího soudu také správně shledal nedůvodnou námitku
žalované na započtení, když mzda žalobci byla vyplácena stejným způsobem od
roku 2015 až do skončení pracovního poměru a žalovaná, ač každý měsíc byly
předkládány přehledy o výši vyplacených mezd, k těmto nevznášela námitky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací
soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při stanovení výpočtu
náhrady mzdy. Současně považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný,
když odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale ve svém
odůvodnění došel k jiným právním závěrům. Klíčovou a spornou skutečností je
otázka kalkulace průměrného výdělku žalobce za období 3. čtvrtletí 2017, kde
žalovaná namítá nesprávnost kalkulace. Pro správnost kalkulace bylo rozhodující
posoudit charakter sjednané složky mzdy ve výši 100.000,- Kč označené v dohodě
o mzdě jako odměna a způsob, jak s touto složkou mzdy pracovat při výpočtu
průměrného výdělku. Žalobce měl nárok na pravidelnou měsíční odměnu ve výši
100.000,- Kč, žádná jiná odměna mu přiznána nebyla. Celková měsíční mzda
žalobce byla de facto pevná 273.000,- Kč, žalobce měl zaručen příjem v této
výši ať již při odpracování všech pracovních dní v měsíci, tak při čerpání
náhrady mzdy v části měsíce či za celý měsíc. Je naprosto nedůvodné, nelogické
a nesmyslné, aby byla náhrada mzdy žalobci poskytována ve výši výrazně
převyšující jeho obvyklou měsíční mzdu (při kalkulaci náhrady mzdy byla k
základní složce mzdy ve výši 273.000,- Kč omylem bez zákonné modifikace s
ohledem na odpracované dny připočtena celá částka 100.000,- Kč). Tento
nesprávný postup byl při výpočtu odstupného žalovanou napraven. Tento postup
kalkulace průměrného výdělku převzaly i oba soudy, když při kalkulaci
průměrného hodinového a měsíčního výdělku žalobce, který v sobě zahrnuje při
správné kalkulaci i složku odměny (173.000 + 100.000), fakticky podruhé
připočetly odměnu 100.000,- Kč. Výše odstupného je proto nesprávná (průměrný
měsíční výdělek za rozhodné období 379.820,- Kč). Postup soudů při kalkulaci
náhrady mzdy je nesprávným právním posouzením, neboť je proti smyslu a zákonné
úpravě institutu náhrady mzdy, výše náhrady mzdy zcela výrazně převyšovala
obvyklou mzdu. Soudy se odchýlily od dosavadní judikatury dovolacího soudu (viz
„sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, 21 Cdo 2343/2015“). Závěr, kdy zaměstnanci náleží
vyšší mzdový nárok za dny, kdy nepracuje, oproti odpracovaným dnům, je nejenom
nelogický, ale příčí se smyslu institutu náhrady mzdy a je v rozporu s
vlastnickým právem zaměstnavatele a právem na podnikání žalované. Pravidelná
měsíční odměna žalobce ve výši 100.000,- Kč se pro účely náhrady mzdy chová
naprosto stejně jako základní mzda a v případě neodpracování plného počtu
pracovních dnů musí být tato skutečnost zohledněna tak, že se tato odměna
proporčně vydělí počtem odpracovaných dnů dle pravidel pro výpočet náhrady
mzdy. Žalovaná dále namítla, že žalobce si musel být vzhledem ke své funkci
finančního ředitele jen ze samotné výše vyplaceného nároku vědom, že jeho
mzdové nároky, především za měsíce 8, 10-12/2017, s ohledem na obvyklou měsíční
mzdu, nebyly stanoveny a kalkulovány správně, že částky jsou vypočteny omylem,
nesprávně (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 2640/2017 nebo 21 Cdo 1775/2013).
Závěr odvolacího soudu o tom, že část mzdového nároku žalobce (odměna) ve výši
100.000,- Kč nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale náležela žalobci v
pevné částce za každý měsíc, považuje žalovaná za absolutně nepřezkoumatelný,
odvolací soud se sice odvolává na závěry soudu prvního stupně, nalézací soud
ale nahlížel na věc zcela jinak. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro zjištění průměrného výdělku
zaměstnance pro účely výpočtu výše odstupného, a dále na vyřešení otázky
hmotného práva, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda je
zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení, které odvolací soud vyřešil v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že nárok vznikl
podle dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. 9. 2017 – posuzovat podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 9. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 292/2017, kterým se mění zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel
z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z
odpracované doby v rozhodném období. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za
podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní
právní předpis jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce).
Mzda je peněžité plnění a
plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak (§ 109 odst. 2 zák. práce). Ve věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího
soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2011
vykonával pro žalovanou práci finančního ředitele a že dne 1. 10. 2015 se
účastníci dohodli na základě dohody o mzdě, že žalobci náleží hrubá mzda ve
výši 173.000,- Kč měsíčně a odměna 100.000,- Kč měsíčně do doby, kdy nabude
platnosti „Dohoda výhra-výhra“, nejdříve však od 1. 1. 2016, tato však nebyla
nikdy uzavřena. Dne 12. 9. 2017 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání
pracovního poměru ke dni 31. 12. 2017, ve které se žalovaná zavázala zaplatit
žalobci odstupné ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku podle § 351 až
362 zákoníku práce. Odstupné mělo být zúčtováno ve mzdě za prosinec 2017 a
vyplaceno tak, že z celkového odstupného bude žalobci vyplaceno 200.000,- Kč ve
mzdě za prosinec 2017 a zbývající odstupné v osmi měsíčních splátkách ve
výplatním termínu, počínaje měsícem leden 2018. Žalovaná vyplatila žalobci dne
23. 1. 2018 částku 200.000,- Kč čistého a dále v osmi splátkách částku
245.123,60 Kč čistého v měsících duben až září 2018. Se soudy obou stupňů se lze ztotožnit v tom, že pro posouzení skutečností
rozhodných pro výpočet průměrného výdělku žalobce, a tedy pro posouzení toho,
zda žalobci nárok vznikl či nikoliv, je stěžejní interpretace obsahu dohody
účastníků ze dne 1. 10. 2015 o mzdě žalobce. K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních
vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se
posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Každý projev vůle
(výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího,
jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět;
není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v
projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v
dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve
zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k
„praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle
předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam
projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném
projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-
li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §
557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast
pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákona zák. práce, vyplývá, že
se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení §
557 o. z.
v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý
výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce, vyloží (z hlediska
obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který
je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k
objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou
zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů)
neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod
č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise
Soudní judikatura, z recentní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021). Shora uvedeným předpokladům potom hodnocení právního jednání – dohody o mzdě ze
dne 1. 10. 2015 – ze strany odvolacího soudu nedostálo ani zčásti, neboť z
rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, zda (či nikoliv) připustil správnost
hodnocení soudu prvního stupně v závěru, že „smyslem a účelem dohody o mzdě
uzavřené mezi účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu
ve výši 273.000,- Kč“ a že „částka 100.000,- Kč, která byla v dohodě o mzdě
označena jako odměna a oddělena od částky 173.000,- Kč byla od počátku chápána
jako integrální součást měsíční mzdy žalobce, a v této výši byla žalobci
zaručena a představovala odměnu za práci vykonanou žalobcem“ (srovnej body 12. a 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a zda tedy ujednání v dohodě ze
dne 1. 10. 2015 není možno interpretovat jinak, než jako dohodu o mzdě jakožto
plnění poskytovaném zaměstnavatelem za fakticky vykonanou práci, tak jak je
chápe ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce – jak lze dovodit z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně [tedy nikoliv jako plnění, které je – obecně –
vázáno na pouhou existenci pracovního poměru (k tomu srov. in Bělina, Drápal a
kol., Zákoník práce, Komentář, Praha: C. H. Beck 2019, 3. vydání, str. 626)] –
srovnej bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je
určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného výdělku je tedy
především otázkou právní. Pro stanovení průměrného výdělku mají význam tři
základní skutečnosti – rozhodné období, hrubá mzda (plat) zúčtovaná zaměstnanci
k výplatě v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období (srovnej
např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo
517/2015, uveřejněný pod č. 140/2016 v časopise Soudní judikatura). Základním
pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom
rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální. Vedle základní
mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní
složky (např.
příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci
za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na
vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a
zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se
o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci
nevykonává. Při úvaze, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v
rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není
rozhodující, jak je takové plnění označeno; podstatná je okolnost, zda jde o
peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění
poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Kogentní povaha
pracovněprávních předpisů neumožňuje provést „bližší úpravu zjišťování
průměrného výdělku“ nad rámec vymezený zákonem na základě smluvního ujednání
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v
zákoně č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2671/2003, uveřejněný pod č. 118/2004 v časopise Soudní judikatura). Z uvedeného vyplývá, že pokud by bylo správné skutkové zjištění soudu prvního
stupně, že „smyslem a účelem dohody o mzdě uzavřené mezi účastníky bylo
zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu ve výši 273.000,- Kč“ a že
„částka 100.000,- Kč, která byla v dohodě o mzdě označena jako odměna a
oddělena od částky 173.000,- Kč byla od počátku chápána jako integrální součást
měsíční mzdy žalobce, a v této výši byla žalobci zaručena a představovala
odměnu za práci vykonanou žalobcem“ (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně), a pakliže bylo zjištěno, že žalobce v měsíci srpnu 2017
vykonával pro žalovanou práci pouze po dobu jednoho dne (osmi hodin), není
správný soudem prvního stupně provedený způsob stanovení mzdy, která měla být
žalobci zúčtována za měsíc srpen 2017 pro účely výpočtu průměrného výdělku
(srov. ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce), neboť zcela zřejmě nebyla krácena
s ohledem na počet odpracovaných hodin celá dohodnutá mzda (273.000,- Kč),
nýbrž pouze její část (srov. bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Oproti tomu odvolací soud uzavřel (srov. body 12. a 22. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), že „z dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 jednoznačně vyplývá
úmysl zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další nároky…“ a dále, že „…
nelze akceptovat tvrzení žalovaného, že částka 273.000,- Kč představovala
měsíční mzdu žalobce, tedy měla být krácena s přihlédnutím na odpracované
dny…“, a že „… (odměna ve výši 100 000 Kč) nebyla závislá na počtu
odpracovaných dnů, ale náležela žalobci v pevné částce za každý měsíc…“, tedy
dospěl ke (skutkovému) závěru diametrálně odlišnému od soudu prvního stupně. Odvolací soud tímto nastavil stav, kdy na peněžní plnění ze strany
zaměstnavatele, které mělo být „mzdou“ (tedy plněním ve smyslu ustanovení § 109
odst. 2 zák.
práce), zčásti či vůbec nemělo (nemuselo) být poskytnuto žádné
plnění ze strany zaměstnance (do důsledku vzato by na zaplacení 100 000 Kč
měsíčně žalobci vznikl nárok, i kdyby neodpracoval ani jednu hodinu). Takové
plnění ze strany zaměstnavatele by však nebylo možno považovat za mzdu ve
smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce, nýbrž za „jiné peněžité plnění
poskytované (toliko) v souvislosti s pracovním poměrem“, které však není možno
zahrnout do hrubé mzdy (platu) pro účely výpočtu průměrného výdělku (srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2671/2003). Důsledkem obou konstrukcí (jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu) je
hrubé zkreslení vypočteného průměrného hrubého výdělku žalobce (jeho nesprávný
výpočet); s ohledem na smysl a účel institutu průměrného výdělku (jeho využití
pro účely náhrad mzdy nebo platu při překážkách v práci, při neplatném
rozvázání pracovního poměru, při náhradě škody a pro účely dalších náhrad) je
jeho konstrukce stanovena tak, aby (pokud možno) bez výrazných výkyvů kopíroval
skutečnou mzdu (plat) zaměstnance, která mu má být touto formou nahrazena [a
plnil tak náhradovou funkci – srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020 (ve vztahu k účelu a smyslu náhrady
mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce), apod.]. Již sama skutečnost, že
výpočet průměrného výdělku žalobce se v řádech desítek procent odlišuje od
běžné měsíční mzdy žalobce, doposud (za platnosti dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015) zúčtovávané k výplatě, je (i při vědomí odlišnosti institutu mzdy a
průměrného výdělku) varující, resp. signalizující nesprávnost výpočtu. Rozsudek odvolacího soudu je tak z pohledu dovolací námitky nesprávnosti
postupu při stanovení průměrného výdělku žalobce pro účely výpočtu výše
odstupného nesprávný. K dovolací námitce, vztahující se k otázce posouzení důvodnosti započtení
částky 684 168,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení přijetím neoprávněně
vyplacených částek (mzdy, či náhrad mzdy za dobu od října 2015 do prosince
2017, zejména potom za měsíce srpen 2017, říjen až prosinec 2017):
Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že „…žalobce byl v dobré víře, když přijal
mzdu a náhradu mzdy vyplacenou žalovaným za celou dobu pracovního poměru…“. Vydání bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích je specifické tím, že
vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci
požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat,
že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. ustavení § 331
zák. práce). Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může
uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem.
Tam, kde zaměstnanec
pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky
nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie
nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda
zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně
pobírá, které jsou mu vyplácené z legitimního právního důvodu, jsou zároveň
nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013). To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z
okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené,
je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné
skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo
1775/2013); jinak řečeno, k posouzení, zda byl zaměstnanec v tzv. dobré víře
při přijetí „neprávem vyplacených částek“, může soud přistoupit teprve tehdy,
má-li na jisto postaveno, že šlo o částky neprávem vyplacené, a tedy mohl
posoudit konkrétní okolnosti, za nichž k vyplacení došlo. Pakliže však soudy
postupovaly opačně, tedy posuzovaly tzv. dobrou víru žalobce, aniž by měly na
jisto postaveno, zda vůbec (v jakých měsících) a za jakých okolností došlo k
výplatě sporných částek (mzdy a náhrad mzdy) neprávem, je jejich právní
posouzení této otázky nesprávné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která
učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a
to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je
nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval a
zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu
srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Postup
odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění soudu
prvního stupně, resp. je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není v
souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata
dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v
oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho
základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018).
Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud se při zjišťování charakteru částky
100 000,- Kč, odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně; zatímco soud
prvního stupně zjistil, že „smyslem a účelem dohody o mzdě uzavřené mezi
účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu ve výši
273.000,- Kč“ a že „částka 100.000,- Kč, která byla v dohodě o mzdě označena
jako odměna a oddělena od částky 173.000,- Kč byla od počátku chápána jako
integrální součást měsíční mzdy žalobce, a v této výši byla žalobci zaručena a
představovala odměnu za práci vykonanou žalobcem“, odvolací soud nadto
konstatoval, že „z dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 jednoznačně vyplývá úmysl
zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další nároky…“ a dále, že „…nelze
akceptovat tvrzení žalovaného, že částka 273.000,- Kč představovala měsíční
mzdu žalobce, tedy měly být krácena s přihlédnutím na odpracované dny…“, a že
„… (odměna ve výši 100 000 Kč) nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale
náležela žalobci v pevné částce za každý měsíc…“. Odvolací soud však ty důkazy,
z nichž měl odlišný skutkový stav vyplynout, neprovedl, resp. nezopakoval (jde
zejména o výpovědi členů představenstva žalované pana O. Z. a pana M. P.).
Pakliže odvolací soud nezopakoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s.
ř. ty důkazy, z nichž měl (podle jeho mínění) vyplynout jiný skutkové stav, než
byl zjištěn soudem prvního stupně, zatížil řízení vadou, ke které musel
dovolací soud přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu
v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2002
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu