21 Cdo 282/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně H. L., zastoupené advokátem, proti žalované Č. d., a.s.,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Teplicích
pod sp. zn. 9 C 288/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2004, č.j. 9 Co 324/2003-126, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 20. 3. 2000 žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní
organizace) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu závažného porušení
pracovní kázně. Toho se žalobkyně měla dopustit tím, že v nočních směnách „ve
dnech 7/8.8., 27/28.8., 17/18.9., 24/25.9., 11/12.12.1999, 12/13.2. a
19/20.2.2000“ bez předchozího souhlasu a vědomí zaměstnavatele opouštěla v
průběhu své pracovní doby své pracoviště z důvodu vlastního prospěchu při
vykonávání vedlejší pracovní činnosti pro jinou osobu. Dále dne 26. 2. 2000 „v
rozporu se služebním předpisem K4/I., bod 50 vědomě neevidovala došlá zavazadla
od vlaku č. 240“ a zahodila došlou soupisku včetně zavazadlových lístků a
průvodek, které jsou dokladem pro vydání přepravovaných zavazadel příjemců.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ve dnech uvedených ve výpovědi z
pracovního poměru za ni část pracovní doby odpracovala spoluzaměstnankyně M.
P., a to na základě souhlasu nadřízené obou zaměstnankyň, přičemž o tom věděli
i další nadřízení a žalobkyni takový výkon práce umožnili.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, č.j. 9 C 288/2001-99,
určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dopisem
„datovaným z 20. 3. 2000“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.300,- Kč k rukám advokáta
a České republice „poukázáním na účet Okresního osudu v Teplicích“ soudní
poplatek z žaloby ve výši 1.000,- Kč. Po provedeném řízení měl za prokázáno, že
žalobkyně pracovala u žalované od 1. 10. 1995, naposledy jako manipulační
dělník zavazadel a spěšnin, a že v době, kdy měla směnu, se vzdalovala z
pracoviště, přičemž odsouhlasení tohoto jednání nadřízenou M. P. nebylo
prokázáno. Protože o tom, že dochází k výměně směn „se vědělo“ již od měsíce
září 1999, nejpozději v listopadu či prosinci 1999, je možno při hodnocení
porušení pracovní kázně přihlédnout pouze ke vzdálení se z pracoviště u nočních
směn z 12. na 13. 2. a z 19. na 20. 2. 2000, aniž by však bylo prokázáno, po
jak dlouhou dobu byla žalobkyně na vykazovaných směnách nepřítomna. Jednání
žalobkyně hodnotil soud prvního stupně jako porušování pracovní kázně, nikoli
však jako závažné porušení pracovní kázně, neboť k vytýkanému jednání žalobkyně
„mělo docházet po dlouhou dobu a žalovaná o tom věděla“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (poté, co usnesením ze dne
16. 6. 2004, č.j. 9 Co 324/2003-114, v souladu s ustanovením § 107 odst. 1
o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno se společností
Č. d., a.s.) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané žalovanou žalobkyni dopisem
datovaným 20. 3. 2000 zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.000,- Kč. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně porušila pracovní kázeň
tím, že nebyla přítomna na pracovišti na nočních směnách 12.-13. 2. a 19.-20.
2. 2000. Na rozdíl od soudu prvního stupně „zastává názor, že pouhý jediný
případ, kdy žalobkyně nekonala osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené
pracovní době, naplňuje znaky závažného porušení pracovní kázně ve smyslu § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že v řízení sice
neprokázala, že výměny na pracovišti se svědkyní M. P. byly bezprostřední
nadřízenou povoleny, že však přesto lze učinit závěr, že nadřízení, včetně
přednosty J. K., dlouhodobě o výměnách věděli. Má zato, že její nepřítomnost
není neomluvenou absencí a že porušení pracovní kázně spočívá v tom, že se bez
příkazu nadřízené vzdálila ze svého pracoviště. Práci za ni ale vykonávala
zaměstnankyně se stejným pracovním zařazením, a proto jejím chováním nedošlo k
ohrožení provozu v železniční stanici. Vzhledem k zajištění výkonu práce
zaměstnankyní se stejnou pracovní náplní, s přihlédnutím k nepřítomnosti
žalobkyně jen během části dvou pracovních směn, jednání žalobkyně nedosáhlo
intenzity závažného porušení pracovní kázně. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto případně s
ohledem na správnost rozhodnutí odvolacího soudu zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Výpověď, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 20.3.2000, je třeba i
nyní posuzovat podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 6. 2000, tj. do dne než
nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých
zákonů (zákon o poštovních službách) a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně,
závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem)
je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem
zák. práce].
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) a § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně,
závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou
aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6.
1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník
1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2001).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud. I když v
odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „pouhý jediný případ, kdy žalobkyně
nekonala osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době,
naplňuje znaky závažného porušení pracovní kázně ve smyslu § 46 odst. 1 písm.
f) zák. práce“, z obsahu odůvodnění vyplývá, že přihlížel také k tomu, že se
žalobkyně porušení pracovní kázně stejným způsobem dopouštěla opakovaně a že
žalobkyni považuje za nevěrohodnou („žalobkyně do zápisu o jednání dne 15. 3.
2000 neuvedla nic o dohodě mezi ní a jejími nadřízenými, k celé věci se
odmítla vyjadřovat, a to také s tím, že si nic nepamatuje“). Vzhledem k
okolnostem, za nichž k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo, lze uvedené
vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce považovat za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro
posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Lze proto
přijmout závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně dosáhla
stupně závažného porušení pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce a že opravňuje žalovanou k tomu, aby se žalobkyní z tohoto důvodu
rozvázala pracovní poměr výpovědí. Odvolací soud správně akcentoval, že
povinnost podle pokynu zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy
ve stanovené pracovní době je základní povinností zaměstnance. Naproti tomu
nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že stupeň intenzity porušení pracovní
kázně je snížen tím, že žalobkyně zajistila v době své nepřítomnosti výkon
práce zaměstnankyní se stejnou pracovní náplní, neboť - jak vyplynulo z
výsledků dokazování - tato zaměstnankyně se „vydávala“ za žalobkyni a
podepisovala se jménem žalobkyně na příslušené doklady; tím naopak mohla pro
žalovanou přivodit ještě větší komplikace při případném šetření správnosti
dokladů podepsaných nesprávným jménem. Obstát nemůže ani námitka, že žalovaná
dlouhodobě tolerovala chování žalobkyně a M. P. Skutečnost, že přednosta
stanice Kraus případně věděl již od měsíce září 1999, nejpozději v listopadu či
prosinci 1999, o uvedeném jednání žalobkyně, může mít vliv pouze na běh lhůty
uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce. Z této skutečnosti však nelze
dovozovat, že žalovaná toto jednání tolerovala, a z toho důvodu k této
okolnosti přihlížet jako k té, jež snižuje stupeň intenzity porušení pracovní
kázně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1 věta první
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r.
předseda senátu