21 Cdo 2822/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce F. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., státnímu podniku,
o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou
pod sp. zn. 10 C 29/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 12. dubna 2006 č.j. 49 Co 15/2004-122, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný
zaplatil 180.645,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že dne 19. 3.1993 utrpěl pracovní úraz, pro který se
stal od 1.4.1995 trvale nezpůsobilým k dosavadní práci. Protože žalovaný pro
něj neměl jinou vhodnou práci, uzavřeli účastníci dne 30.3.1995 dohodu o
rozvázání pracovního poměru, a žalovaný, který uznal svoji odpovědnost za škodu
způsobenou pracovním úrazem, poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti. Při výpočtu náhrady však započetl jako výdělek
dosahovaný po pracovním úrazu minimální mzdu, „kterou žalobce nedosahuje a o
tuto částku žalobci jeho náhradu krátí“. Žalobce s takovým postupem nesouhlasí,
když je navíc stále veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť kvůli svému
zdravotnímu stavu dosud zaměstnání nenalezl.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 17.9.2003 č.j. 10 C
29/2000-80 (ve znění opravného usnesení ze dne 31.10.2003 č.j. 10 C 29/2000-89)
rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na
výdělku z titulu pracovního úrazu za období od 1.8.1998 do 31.8.2003 částku
180.645,- Kč“ a úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, ohledně částky
5.016,- Kč a ve výroku specifikovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, a
rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve
Žďáře nad Sázavou soudní poplatek ve výši 6.990,-Kč“, a že je povinen „nahradit
žalobci náklady řízení ve výši 30.740,- Kč“ k rukám advokátky. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že „žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením § 195
odst. 3 zák. práce, když nevyplácel i částku rovnající se minimální mzdě, resp.
jejím 75% s odkazem, že nedostatek pracovních příležitostí postihuje všechny
zaměstnance a že se nejedná o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s pracovním
úrazem“. V daném případě „je zřejmé, že to nebyla situace nabídky na trhu
práce, která neumožnila opětovné zařazení žalobce do pracovního procesu, ale
pouze jeho zdravotní stav, jeho dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost v důsledku
pracovního úrazu“. Soud prvního stupně zdůraznil, že „to byl žalovaný sám, kdo
neměl pro svého postiženého zaměstnance po jeho návratu po skončení jeho
pracovní neschopnosti vhodné pracovní zařazení a v důsledku toho došlo k
rozvázání pracovního poměru dohodou“. Ohledně částky 5.016,- Kč soud prvního
stupně žalobu zamítl, neboť se jedná o částku „rovnající se minimální mzdě za
období, v němž (žalobce) pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání“ od
úřadu práce v době od 1.8.1998 do 31.1.1999, a „jde o plnění, o které se
náhrada dle § 195 odst. 1 zákoníku práce snižuje“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - poté co připustil změnu žaloby -
rozsudkem ze dne 12.4.2006 č.j. 49 Co 15/2004-122 rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu ohledně částky 341.242,50 Kč s úroky z prodlení, které ve
výroku specifikoval, zamítl, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní
poplatek změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „povinnost k zaplacení
soudního poplatku se žalovanému neukládá“; zároveň rozhodl, že „žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku 9.355,- Kč“. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce je dlouhodobě
nezaměstnaný, „neboť se mu nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou
(jeho zdravotnímu stavu odpovídající) práci“, a dospěl k závěru, že „důvodem,
pro který není žalobce zaměstnán, je tedy nedostatek vhodných pracovních
příležitostí, na tom nic nemění ani žalobcem tvrzená skutečnost, že vhodné
pracovní místo nemůže najít v důsledku zdravotního poškození způsobeného
pracovním úrazem“. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že „za situace, kdy
žalovaný prostřednictvím pojišťovny žalobci vyplácí náhradu za ztrátu na
výdělku, která se rovná rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem u
žalovaného před vznikem škody na straně jedné a minimální mzdou, resp. jejími
75% od doby, kdy byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod, a částečným
invalidním důchodem na straně druhé, je třeba uzavřít, že žalobci je vyplácena
náhrada za ztrátu na výdělku ve správné výši“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že již před
soudem prvního stupně prokázal, že důvodem jeho nezaměstnanosti je pouze jeho
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Do pracovního poměru se dovolatel „snažil
zapojit, přijal pracovní místo, avšak brzy se ukázalo, že jeho zdravotní stav
mu nedovoluje trvalé zařazení do pracovního procesu, že ze zdravotních důvodů
přidělenou práci nezvládá“; a „obdobné to bylo i v dalších případech, kdy se
snažil nastoupit do zaměstnání“. Podle názoru žalobce jde o situaci, kdy si
„nemohl žádnou částku vydělat a ani ji opomenout vydělat“, neboť v dalším
zaměstnání mu bránila jeho dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost, která je v
souvislosti s utrpěným pracovním úrazem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce požaduje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku od 10.9.1998 (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 24.5.1996, tj. poté, co nabyl
účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995
Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
státní moci a některých státních orgánů a soudců - dále jen zák. práce.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 190 odst.1 zák. práce jsou
existence pracovního úrazu, vzniklého za stanovených pracovních podmínek, vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost
za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností;
zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno
jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký
měl před poškozením.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval
u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1985 jako technik se stálým
pracovištěm v podzemí, a že dne 19.3.1993 utrpěl pracovní úraz. Podle
lékařského posudku vydaného dne 30.3.1995 se stal žalobce následkem pracovního
úrazu dnem 1.4.1995 trvale nezpůsobilým k dosavadní práci. Jelikož žalovaný
neměl pro žalobce jinou vhodnou práci, uzavřeli účastníci ke dni 30.3.1995
dohodu o rozvázání pracovního poměru a žalovaný poskytoval žalobci náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od 1.8.1998 doposud je
žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Ú. p. ve Ž. n. S. Rozhodnutím
O. s. s. z. ve Ž. n. S. ze dne 20.2.1995 bylo deklarováno, že žalobce není
invalidní, ani částečně invalidní, neboť je „schopen vykonávat jiné, než
dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na fyzické a psychické
schopnosti“, jeho „výdělek však v důsledku toho podstatně nepoklesne“. Dalším
rozhodnutím O. s. s. z. ve Ž. n. S. ze dne 16.9.1998 byl žalobce uznán občanem
se změněnou pracovní schopností, neboť „pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav má podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění nebo přípravy k němu“,
a rozhodnutím Č. s. s. z. v P. ze dne 3.9.2002 mu byl od 23.4.2002 přiznán
částečný invalidní důchod 5.014,- Kč. Žalovaný vyplácí žalobci náhradu za
ztrátu na výdělku, která se rovná rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným
žalobcem před vznikem škody a pravděpodobným výdělkem ve výši 75% minimální
mzdy, s připočtením částečného invalidního důchodu.
Za tohoto skutkového stavu je z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu
pro posouzení, v jaké výši, žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku
poskytovaná podle ustanovení § 195 zák. práce, kromě jiného rozhodující závěr o
tom, jaké mají pro placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zák. práce význam skutečnosti, že žalobce, který přestal pracovat u žalovaného,
protože žalovaný pro něj neměl jinou vhodnou práci, kterou by mohl i s následky
pracovního úrazu vykonávat, po rozvázání pracovního poměru pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí nedosahoval žádný výdělek.
K předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při
pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce patří - jak již bylo
uvedeno výše - také příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním
úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda
nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem,
kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale
průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po
pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak
vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba
připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z
téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro
bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za
jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu,
že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §
205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat
jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance,
který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů
odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na
výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem,
kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel
zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů
opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou
činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem,
která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav,
kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen
vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro
něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro
nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má
zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak
nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro
nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by
mohl zastávat).
I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv.
objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu,
která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec,
který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže
nastoupit pro následky pracovního úrazu jiné zaměstnání odpovídající následky
pracovního úrazu snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek
pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací
na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily
jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní
výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné,
že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda
jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) následky pracovního úrazu,
popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) následky
pracovního úrazu nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu,
že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na
tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť
jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu
na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce,
upravují zvláštní předpisy (srov. § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1.10.2004 §
39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů).
Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem tedy nemůže být
zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní
práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je -
jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným
požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání
určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by
poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem,
kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu
nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně
třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity.
Ze stejného právního názoru, který již dříve byl dovolacím soudem v obdobném
případě vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21
Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) a
který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v
posuzované věci i odvolací soud. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku, že pokud se žalobci „nepodařilo ani za pomoci
úřadu práce najít vhodnou práci“, pak „důvodem, pro který žalobce není
zaměstnán, je nedostatek vhodných pracovních příležitostí“, a jestliže je mu
žalovaným vyplácena „náhrada za ztrátu na výdělku, která se rovná rozdílu mezi
průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem u žalovaného před vznikem škody na
straně jedné a minimální mzdou, resp. jejími 75% od doby, kdy byl žalobci
přiznán částečný invalidní důchod, a částečným invalidním důchodem na straně
druhé, je třeba uzavřít, že žalobci je vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku
ve správné výši“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou
judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoli měnit.
Žalobce v průběhu řízení opakovaně tvrdil (a tímto směrem vede i argumentaci v
dovolání), že při určení náhrady za ztrátu na výdělku nelze v posuzovaném
případě přihlížet k pravděpodobnému výdělku představovanému 75% minimální mzdy,
kterou by – jak uvádí odvolací soud – „nepochybně“ dosáhl při práci,
odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po
zjištění nemoci z povolání mohl vykonávat, kdyby tomu nebránil nedostatek
pracovních příležitostí (k tzv. fiktivnímu výdělku), když mu „v dalším
zaměstnání bránila pouze jeho dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost, která byla v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem“. S tímto žalobcovým názorem nelze
souhlasit.
Žalobce svůj názor, že si nenašel nové vhodné zaměstnání jen pro pracovního
úrazu, dovozuje - jak vyplývá zejména z obsahu dovolání - především z toho, že
„to byl sám žalovaný, kdo pro něj neměl po návratu po skončení pracovní
neschopnosti následující po pracovním úrazu vhodné pracovní zařazení“ a že se
poté marně „snažil zapojit“ do pracovního poměru. Z uvedené argumentace je
nepochybné, že žalobce zaměňuje vznik škody z pracovního úrazu (spočívající v
tom, že pro následky pracovního úrazu žalobce nemůže vykonávat stejnou práci a
tedy dosahovat stejný výdělek jako před poškozením) s možností využít po
zjištění nemoci z povolání pracovní způsobilost, sníženou (omezenou) následky
pracovního úrazu. Okolnost, že žalobce nebyl - až na výjimky - po pracovním
úrazu zaměstnán [nevyužíval tedy svoji sice následky pracovního úrazu sníženou
(omezenou), ale ještě zachovalou pracovní způsobilost, k dosažení výdělku] a
nedosahoval proto z vlastní výdělečné činnosti žádný příjem, nebyla (a nemohla
být) způsobena následky pracovního úrazu, neboť tyto následky pracovního úrazu
neměly za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti žalobce, ale jen její
snížení (omezení). Uvedený stav tedy byl (a mohl být) jen následkem situace na
trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by
odpovídaly zejména zdravotnímu stavu žalobce (jeho „zbývající“ pracovní
způsobilosti). Skutečnost, že žalobce po pracovním úrazu v době po skončení
pracovní neschopnosti nevyužil (nemohl využít) svou sníženou (omezenou)
pracovní způsobilost, tedy již není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání,
neboť jejímu využití nebránily (nemohly bránit) následky pracovního úrazu, ale
jen jiné (výše zmíněné) okolnosti; újmu tím žalobci vzniklou proto žalovaná
není povinna nahradit.
Žalobce svým tvrzením, že jeho „nezaměstnanost“ byla v době po skončení
pracovní neschopnosti důsledkem poškození zdraví následky pracovního úrazu, za
daného stavu věci ve své podstatě sleduje, aby byl z důvodu odpovědnosti za
škodu při pracovních úrazech odškodněn stejně (ve stejném rozsahu) jako
poškození, kteří v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z
povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak pro následky
pracovního úrazu plně invalidní, ačkoliv - jak vyšlo za řízení před soudy
najevo - žalobce má sníženou (omezenou) pracovní způsobilost jen o 35% (resp.
„nejméně o 33%) a i přes následky nemoci z povolání je způsobilý být za
stanovených podmínek zaměstnán; takovému názoru, který nemá oporu v právním
řádu, ovšem nelze v žádném případě přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Zdeněk Novotný , v. r.
předseda senátu