21 Cdo 2830/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce ČD Cargo, a.s. se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1569/2c,
IČO 28196678, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Miroslavem Kovářem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova č. 1871/5, o 68.641,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 18/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2013
č.j. 23 Co 63/2013-118, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 8.2.2012 domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil 68.461,- Kč s 7.75% úrokem z prodlení za dobu od
27.7.2011 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 9.10.2010 ve 12.38
hodin došlo na dráze (na vlečce společnosti Procter & Gamble - Rakona, s.r.o.)
k mimořádné události v drážní dopravě, když "při jízdě sunutého posunového dílu
došlo k najetí na zarážedlo a k jeho poškození včetně vozu". Příčinu vzniku
mimořádné události žalobce spatřuje v tom, že žalovaný nerespektoval pokyny
posunovače a nezajistil bezpečné provozování drážní dopravy tím, že "nestanovil
takovou technologii jízdy, aby včas snížil rychlost a zastavil podle pokynů na
určeném místě". Tím porušil ustanovení čl. 4.2.1.11 "Směrnice KVs3-B-2010
Provoz a obsluha brzdových zařízení železničních kolejových vozidel". Při
události vznikla škoda na majetku vlečkaře (společnosti Procter & Gamble -
Rakona, s.r.o.), která za opravu zarážedla vyfakturovala žalobci částku
68.078,10 Kč bez DPH; žalobce tuto částku zaplatil dne 31.3.2011. Protože na
drážním vozidle vznikla škoda ve výši 382,81 Kč, činí celková škoda 68.461,- Kč.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14.11.2012 č.j. 7 C 18/2012-93 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 3.420,- Kč. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že
žalovaný, který pracuje u žalobce jako strojvedoucí, při posunu posunového dílu
dne 9.10.2010 v 12.38 hod. na vlečce společnosti Procter & Gamble - Rakona,
s.r.o. nerespektoval pokyny posunovače Z. L. a při rychlosti 5 km/hod najel na
zarážedlo, které tím poškodil, a poškodil současně také drážní vozidlo ve
vlastnictví žalobce, čímž porušil povinnost vyplývající z čl. 4.2.1.11 Směrnice
žalobce KVs3-B-2010, neboť "nezvolil technologii jízdy při posunu tak, aby
nedošlo k najetí sunutého dílu na zarážedlo". Soud prvního stupně uzavřel, že
žalovaný odpovídá žalobci za škodu v celkové výši 68.461,- Kč podle ustanovení
§ 250 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.5.2013 č.j. 23
Co 63/2013-118 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 25.890,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
15.900,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Miroslava Kováře. Po doplnění
dokazování odvolací soud dovodil, že žalovaný sice porušil své povinnosti při
plnění pracovních úkolů, které byly příčinou vzniku škody, že se však žalobci
nepodařilo prokázat zavinění žalovaného na vzniku škody ani ve formě
nedbalosti. Odvolací soud přihlédl k tomu, že svědci Z. L. a R. P. podle svých
výpovědí "sami nezpozorovali v průběhu posunu nic mimořádného, nebylo zjištěno,
že by žalovaný nedbal jejich pokynů, na kterých zejména je správný posun
závislý, a rovněž rychlost sunutého vlaku před nárazem odpovídala situaci", a
uzavřel, že, i kdyby žalovaný "ne zcela správně vyhodnotil pokyny posunovače Z.
L. ve vztahu k počátku brzdění, nebylo prokázáno, že by si byl této skutečnosti
vědom", a že o "zavinění na straně žalovaného nelze hovořit", neboť "zavinění
je kategorií subjektivní a musí zde být určitý vztah jednajícího ke svému
jednání". Podle odvolacího soudu proto nebyly splněny všechny předpoklady
odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
žalovaný, "mimo jiné i ze své dlouholeté zkušenosti na pracovní pozici
strojvedoucího, si musel být vědom, v jakém okamžiku, tj. při jakých pokynech
posunovače musí začít brzdit sunutý díl tak, aby zastavil na předem určeném
místě a zabránil tak možnému vzniku škody", a že tedy si žalovaný "byl vědom,
že může způsobit škodu v případě, kdy nebude respektovat pokyny posunovače".
Protože bylo prokázáno, že žalovaný nerespektoval pokyny posunovače, neboť
"udržoval stále stejnou rychlost a používal pouze přídavnou brzdu, i když v
daném případě, zejména když posunovač začal poslední část posunované
vzdálenosti udávat v metrech, se měl připravit na brzdění a k použití
rychlobrzdy došlo až po pokynu posunovače stůj", a že tedy "nestanovil takovou
technologii jízdy, aby včas snížil rychlost a zastavil tak sunutý díl na předem
určeném místě", nemohou závěry odvolacího soudu obstát. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a o věci sám rozhodnul,
popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."),
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení
zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky prokázání zavinění zaměstnance při obecné odpovědnosti
zaměstnance za škodu (§ 250 odst.3 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že
odvolací soud neposoudil tuto otázku procesního práva v souladu s ustálenou
judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je
přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním
(§ 250 odst. 1 zákoníku práce). Byla-li škoda způsobena také porušením
povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí
(§ 250 odst. 2 zákoníku práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení §
250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění
zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zákoníku práce).
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností
zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních
povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku
povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny
současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.
Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně
způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla
způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním
jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu
škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený
zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a
120 odst. 1 občanského soudního řádu] všechny uvedené předpoklady potřebné pro
vznik odpovědnosti za škodu.
O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které
mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo
pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností
zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu
buď je nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl
způsobit nebo zda věděl, že může nastat.
Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému
jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke
škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních
povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde
tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit
(úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit,
a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý).
Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy,
jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec
nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým
osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho
jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy
psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování.
Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího
světa; to platí i o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné
odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce. Má-li
být tedy v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu
ustanovení § 250 odst.3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může
stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím
se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho
jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z
nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit
škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě
zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho
jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní
události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke
škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy
nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu
nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu
dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a
ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen
okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze
dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním
jednáním může způsobit škodu.
Žalovaný v projednávané věci odpovídá za škodu žalobci, bylo-li by prokázáno,
že ji zavinil alespoň ve formě nevědomé nedbalosti; odvolací soud tedy mohl
důvodně dovodit, že žalovaný nezavinil škodu vzniklou žalobci, jen jestliže
nechtěl škodu způsobit, jestliže nevěděl, že může škodu způsobit, a jestliže o
tom ani vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět nemohl a neměl.
Se závěrem odvolacího soudu, že o zavinění na straně žalovaného "nelze vůbec
hovořit", dovolací soud nesouhlasí.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud - jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - pokládal za správné, žalovaný
porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů tím, že v rozporu se
"Směrnicí KVs3-B-2010 Provoz a obsluha brzdových zařízení železničních
kolejových vozidel" nezvolil při posunu posunového dílu "technologii jízdy tak,
aby nedošlo k najetí sunutého dílu na zarážedlo", neboť "nerespektoval pokyny
posunovače Z. L. a při rychlosti 5 km/hod najel na zarážedlo", čímž způsobil
škodu, spočívající v poškození zarážedla a drážního vozidla. Dopustil-li se
tedy žalovaný uvedeného protiprávního jednání, pak mohl být důvodně dovozen
nedostatek jeho zavinění jen tehdy, kdyby nejednal úmyslně nebo ve formě vědomé
nedbalosti a kdyby ani vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům nevěděl
a ani nemohl vědět, že nesprávnou (jím zvolenou) "technologií jízdy" při posunu
může dojít ke škodě (k poškození zarážedla a drážního vozidla), popřípadě -
protože povinnost důkazní a břemeno důkazní v tomto směru má žalobce - kdyby se
nepodařilo na základě provedených důkazů vůbec zjistit, zda o tom vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Odvolací soud se při svém rozhodování nezabýval okolnostmi významnými pro
závěr, zda žalovaný při porušení svých pracovních povinností jednal zaviněně.
Vzal totiž - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v úvahu okolnosti,
které byly (mohly být) významné pro závěr, zda žalovaný vůbec porušil své
pracovní povinnosti (poznatky o tom, že svědci Z. L. a R. P. "nezpozorovali v
průběhu posunu nic mimořádného", že "nezjistili, že by žalovaný nedbal jejich
pokynů, na kterých zejména je správný posun závislý" a že "rychlost sunutého
vlaku před nárazem odpovídala situaci", a závěr, podle kterého nebylo
prokázáno, že by si žalovaný "byl vědom" svého případného chybného vyhodnocení
pokynů posunovače Z. L. ve vztahu k počátku brzdění), které však nic
nevypovídají o psychickém (vnitřním) vztahu žalovaného k jeho protiprávnímu
jednání a k následkům tohoto jednání a na nichž nelze budovat žádné relevantní
závěry o případném zavinění žalovaného. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud
nezabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, je jeho závěr o tom, že zavinění
zaměstnance není dáno ani ve formě nevědomé nedbalosti, přinejmenším předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil
krajskému soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první a druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu