21 Cdo 2832/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v
Brně, Pekařská č. 403/12, proti žalovaným 1) České republice – České správě
sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová č. 1292/25, IČO 00006963, a
2) Domovu pro seniory Předklášteří, příspěvkové organizaci se sídlem v
Předklášteří, Šikulova č. 1438, IČO 65761774, zastoupenému Mgr. Evou
Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 197/14, o 3.096,- Kč s
úrokem z prodlení, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku
Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. října 2011, č. j. 7 C 138/2010-74,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 138/2010, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2015, č. j. 13 Co
183/2014-203, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 24. 9. 2015, č. j. 13 Co 183/2014-203, podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
[podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen
podle ustanovení § 237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé,
který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto
ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); takovým
vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není sdělení dovolatele, že
„napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném posouzení
věci“, neboť „postupem soudu mu byla odňata možnost řádně jednat u soudu, když
nebyl předvolán k jednání“, že „jednáním soudu bylo porušeno jeho ústavní právo
na soudní ochranu“, že „soud odvolací, obdobně jako soud prvé instance své
rozhodnutí založil na nesprávných skutkových zjištěních a úvahách o procesních
otázkách“ a že „závěry soudů se nezakládají na racionálním zjištění všech
důkazů hodnocených v jejich souhrnu i jednotlivě“]; v dovolacím řízení proto
nelze pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce, zda může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost
pravomocný rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 6
zákona č. 404/2012 Sb., když v posuzované věci byla žaloba pro zmatečnost
podána proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 10. 2011, č. j. 7
C 138/2010-74) srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016,
sp. zn. 21 Cdo 4088/2015, a v něm uvedený závěr, že žalobou pro zmatečnost z
důvodu, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem, může účastník napadnout též pravomocný rozsudek
soudu prvního stupně nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve
věci samé, jestliže proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně není
přípustné odvolání (s výjimkou případu, kdy odvolání není přípustné proto, že
se účastník práva na odvolání vzdal, nebo proto, že své předchozí odvolání vzal
zpět); k otázce vyrozumění účastníka zastoupeného advokátem o jednání soudu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96,
uveřejněné pod č. 123/1998 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat mimo
jiné právní názor, že účastníku, jejž zastupuje osoba s plnou mocí pro celé
řízení, se předvolání k jednání doručuje zpravidla jen tehdy, je-li jeho osobní
účast nezbytná, například proto, že má být proveden důkaz jeho výslechem, nebo
soudy zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo
2440/2006; k otázce postavení a rozsahu oprávnění ustanoveného zástupce
(advokáta) srov. ustanovení § 31 odst. 2 o. s. ř., z něhož bez pochybností
vyplývá, že zástupce, který byl účastníku ustanoven na jeho žádost z řad
advokátů podle ustanovení § 30 o. s. ř., má stejné postavení jako advokát,
kterému účastník udělil plnou moc, a z judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1230/2004, uveřejněné pod číslem 28/2005 v
časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že soudem
ustanovený zástupce z řad advokátů je oprávněn činit všechny úkony, které může
v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem
řízení výslovně zmocněn, a že vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která
si účastník se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním
účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že takový zástupce případně nerespektoval
vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi
ním a zmocnitelem].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu