21 Cdo 4088/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Plzeňské městské dopravní podniky, a. s. se sídlem v Plzni
– Východním Předměstí, Denisovo nábřeží č. 920/12, IČO 25220683, zastoupeného
JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni – Severním Předměstí,
Vlastina č. 602/23, proti žalovanému D. K., zastoupenému Mgr. et Mgr. Alenou
Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova č. 242/9, o 1
018 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti
rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 11. 2012 č. j. 28 C
203/2012-13, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 203/2012,
o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března
2015 č. j. 13 Co 16/2015-86, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2.
prosince 2014 č. j. 28 C 203/2012-73 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Plzeň - město k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 19. 11. 2012 č. j. 28 C 203/2012-13
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 018 Kč (jízdné a přirážka k
jízdnému z důvodu cesty žalovaného autobusem dne 22. 6. 2012 bez platného
jízdního dokladu) s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 7. 7. 2012 do
zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 4 120 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Tomšíčka.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal žalovaný dne 10. 9. 2014 žalobu pro
zmatečnost, neboť „náhodně zjistil“, že je proti němu vedena exekuce, aniž by
mu bylo doručeno „jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci
exekučního řízení“, a že teprve dne 3. 9. 2014 byl jeho zástupkyni doručen
rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 11. 2012 č. j. 28 C
203/2012-13. Uvedl, že v době, kdy probíhalo řízení u Okresního soudu Plzeň –
město vedené pod sp. zn. 28 C 203/2012, mu bylo patnáct let, avšak soud s ním
vůbec nejednal a písemnosti byly v tomto řízení doručovány jeho matce, přestože
soudu musely být z jeho činnosti známy okolnosti vylučující zastoupení jeho
matkou, která „trpí psychotickým onemocněním z okruhu schizofrenie“ a je
umístěna v Psychiatrické léčebně Dobřany, že mezi ní a žalovaným, který byl od
listopadu 2012 umístěn v Dětském domově Domino nejprve na základě předběžného
opatření a v současné době je zde umístěn v ústavní péči nařízené rozsudkem
Okresního soudu Plzeň – město ze dne 4. 4. 2013 č. j. 99 P 672/2003-406,
„existoval“ střet zájmů a že mu měl být ustanoven opatrovník, a to advokát. V
postupu soudu, který „nijak nezajistil možnost tehdy patnáctiletého žalovaného
účastnit se řízení a vyjádřit svůj názor na věc“, shledává odnětí možnosti
jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu.
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 2. 12. 2014 č. j. 28 C 203/12-73
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dovodil, že s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým byl s účinností od 1. 1. 2013 novelizován občanský soudní řád, je třeba
žalobu – vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl vyhlášen dne 19. 11. 2012 -
posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, a
dospěl k závěru, že žaloba není přípustná, neboť žalobou pro zmatečnost podanou
z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2012 může účastník napadnout pouze pravomocný rozsudek odvolacího soudu
nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; teprve s
účinností od 1. 1. 2013 byla do ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního
řádu „doplněna věta, která připouští, aby žaloba pro zmatečnost byla podána
rovněž ohledně pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není
odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu“. Dodal, že „i
kdyby ze strany žalovaného byl změněn důvod zmatečnosti např. na důvod
zakotvený v § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2012“, byla by žaloba podána až po marném uplynutí zákonné lhůty
uvedené v § 234 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 3. 2015 č. j.
13 Co 16/2015-86 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost není přípustná, neboť
žalovaný napadá nikoliv rozsudek odvolacího soudu, ale rozsudek soudu prvního
stupně, proti němuž občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 podání žaloby
pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu
neumožňoval. Závěrem odkázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá,
že dosáhnout zrušení rozsudku soudu prvního stupně vydaného v „bagatelní věci“
podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 „nebylo možno formou
podání žaloby pro zmatečnost, ale jen formou podání ústavní stížnosti“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
právní posouzení věci soudy obou stupňů není „zcela jednoznačné“, neboť právní
otázka „přípustnosti žaloby pro zmatečnost v případě rozhodnutí vydaných v tzv.
bagatelních sporech (byť dosud řádně nedoručených) před účinností novely č.
404/2012 Sb., která teprve s účinností od 1. 1. 2013 výslovně zakotvila do
ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu přípustnost žaloby pro
zmatečnost i proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není
přípustné odvolání“, nebyla „definitivně“ vyřešena. Uvedl, že výklad otázky
přípustnosti žaloby pro zmatečnost soudy obou stupňů vede k „absurdní situaci“,
kdy proti rozsudku vydanému v tzv. bagatelní věci je jediným přípustným
„opravným“ prostředkem ústavní stížnost. S odkazem na odůvodnění usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 9/12, z něhož podle názoru
dovolatele vyplývá, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku soudu prvního
stupně by měla být v případě žalovaného přípustná, uzavřel, že je zřejmé, že
„právní názory na uvedenou otázku jsou různé“ a že tato otázka dosud nebyla v
judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil
usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení
otázky procesního práva, zda, popřípadě za jakých podmínek může účastník
napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek soudu prvního stupně z
důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2012. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě univerzality, která by umožňovala, že
by ji bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z
jakéhokoliv důvodu. Z ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř. bez pochybností
vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je přípustná jen proti rozhodnutím v něm
vyjmenovaným a že ji lze podat jen z důvodů v tomto ustanovení obsažených
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 4119/2011,
uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V projednávané věci žalovaný napadl žalobou pro zmatečnost rozsudek Okresního
soudu Plzeň – město ze dne 19. 11. 2012 č. j. 28 C 203/2012-13, neboť má za to,
že mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „OSŘ“), podle něhož
je třeba žalobu pro zmatečnost projednat a rozhodnout (srov. ustanovení čl. II
bodu 6 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), žalobou pro
zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu
nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu
byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ
jsou pravomocné rozsudky odvolacího soudu nebo jeho pravomocná usnesení,
kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, a jejím důvodem je skutečnost, že
účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ se podle ustálené judikatury rozumí takový postup
soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu
zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat
důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení býv.
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno
pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1
v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O zmatečnost ve smyslu ustanovení §
229 odst. 3 OSŘ jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně
závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu
řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Výklad podávaný soudní praxí je
jednotný i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost
jednat před soudem v odvolacím řízení, nebo v řízení před soudem prvního
stupně; uvedená zmatečnost je dána i tehdy, jestliže odvolací soud pochybení
soudu prvního stupně, které ji zakládá, přehlédl a - ač tak mohl učinit -
nevyvodil z něj důsledky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1997 sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1998). Zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ ovšem není dána,
jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem
odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též
právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998 sp. zn. 3
Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod č. 123 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1998, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 32 Cdo
56/99, uveřejněném pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2001).
Předpokladem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ je, aby
účastník v původním řízení vyčerpal řádný opravný prostředek, kterým je
odvolání. Po účastníku řízení, který má za to, že mu byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, je
totiž na místě požadovat, aby se bránil především prostřednictvím odvolání a
aby k žalobě pro zmatečnost přistoupil jen tehdy, jestliže odvolací soud
nezjednal nápravu nebo jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo až v
odvolacím řízení. Tento požadavek se však nemůže uplatnit, nemůže-li účastník
rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout odvoláním, protože to ve smyslu
ustanovení § 201 OSŘ vylučuje zákon [nejde-li o případ, kdy odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné proto, že se účastník práva na
odvolání vzdal (§ 207 odst. 1 OSŘ), nebo proto, že své předchozí odvolání vzal
zpět (§ 207 odst. 2 OSŘ)]. V takovém případě může být prostředkem obrany
účastníka proti nesprávnému postupu, kterým mu byla odňata možnost jednat před
soudem, jen žaloba pro zmatečnost.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že žalobou pro zmatečnost
z důvodu, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 OSŘ), může účastník napadnout též
pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo jeho pravomocné usnesení, kterým
bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže proti napadenému rozhodnutí soudu
prvního stupně není přípustné odvolání (s výjimkou případu, kdy odvolání není
přípustné proto, že se účastník práva na odvolání vzdal, nebo proto, že své
předchozí odvolání vzal zpět).
V projednávané věci žalovaný napadl žalobou pro zmatečnost rozsudek Okresního
soudu Plzeň – město ze dne 19. 11. 2012 č. j. 28 C 203/2012-13, kterým mu byla
uložena povinnost zaplatit žalobci 1 018 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 %
ročně od 7. 7. 2012 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že tímto rozsudkem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč (k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží), není odvolání proti němu přípustné (§ 202
odst. 2 OSŘ), a žalovaný jej proto mohl – jak vyplývá z výše uvedeného -
napadnout žalobou pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3
OSŘ, přestože nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzovaném případě žalovaný spatřuje důvod žaloby pro zmatečnost v tom, že v
době, kdy probíhalo u Okresního soudu Plzeň – město původní řízení, mu bylo
patnáct let (že tedy neměl procesní způsobilost v plném rozsahu), že písemnosti
byly v tomto řízení doručovány jeho matce, která nebyla způsobilá žalovaného
zastupovat s ohledem na své psychické onemocnění, a že mezi ní a žalovaným
„existoval“ střet zájmů, pro který mu měl být ustanoven opatrovník (že tedy
nebyl v řízení řádně zastoupen). Těmito skutečnostmi však žalovaný nevystihuje
důvod žaloby pro zmatečnost uvedený v ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ, nýbrž důvod
uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož žalobou pro
zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně
nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení
neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2
OSŘ) a nebyl řádně zastoupen. To platí bez ohledu na okolnost, že žalovaný
takto vymezený důvod žaloby pro zmatečnost pokládá v žalobě (nesprávně) za
odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ,
neboť soud je vázán pouze skutečnostmi vylíčenými v žalobě, v nichž účastník
spatřuje důvod žaloby pro zmatečnost, a nikoli jejich právní kvalifikací
provedenou účastníkem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se věcí z tohoto
pohledu – veden nesprávným právním názorem, že žalovaný podal žalobu pro
zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ, pro který není v
posuzovaném případě tato žaloba přípustná - nezabýval, spočívá jeho rozhodnutí
na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň
- město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu