21 Cdo 2836/2025-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné A. Ř., zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Vinařská č. 580/17a, proti povinným 1) D. H., a 2) D. H., oběma zastoupeným Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kopecké sady č. 152/15, pro 3 500 000 Kč soudním prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Plzeň–sever pod sp. zn. 308 EXE 88/2019, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2025, č. j. 10 Co 1092/2024-217, o návrhu povinných na odklad právní moci usnesení, takto:
Právní moc usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2025, č. j. 10 Co 1092/2024-217, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Usnesením ze dne 4. 11. 2024, č. j. 308 EXE 88/2019-167, Okresní soud Plzeň–sever zamítl návrh povinných ze dne 10. 2. 2021 na zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, který převzal vedení exekuce od JUDr. Milana Makariuse, soudního exekutora pověřeného k vedení exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 3 500 000 Kč podle vykonatelného usnesení Okresního soudu Plzeň–sever ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 393/2014-154, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2018, č. j. 12 Co 2/2018-193, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. 21 Cdo 2343/2018
-215, soudním prodejem zástavy, a to pozemku st. p. č. XY, o výměře XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY, objekt k bydlení, a pozemku p. č. XY, o výměře XY, zahrada, vše zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, pověřením Okresního soudu Plzeň– sever ze dne 11. 3. 2019, č. j. 308 EXE 88/2019-14.
2. K odvolání povinných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 3. 2025, č. j. 10 Co 1092/2024-217, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že do částky 266 541,10 Kč se exekuce částečně zastavuje, ve zbylé části usnesení soudu prvního stupně, kterým byl návrh povinných na zastavení exekuce zamítnut,
3. Proti usnesení odvolacího soudu v části výroku I, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, podaly povinné dovolání. Navrhly, aby dovolací soud zrušil část výroku I napadeného usnesení, v níž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhly, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci napadeného rozhodnutí. Uvedly, že povinné v nemovitosti, která je předmětem zajištění, „dlouhodobě uspokojují spolu se svými rodinami svoji bytovou potřebu, kdy neprodleným výkonem rozhodnutí by došlo k závažnému ohrožení těchto práv“.
4. Oprávněná se k dovolání ani k návrhu na odklad právní moci nevyjádřila.
5. Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b/ právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
6. Nejvyšší soud vyložil předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti nebo právní moci, již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019, pod číslem 5, a v usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení jsou v dané věci (poměřováno důvody uváděnými dovolatelkami a kritérii obsaženými v označených usneseních Nejvyššího soudu) splněny.
7. Dovolání povinných nemá vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnými osobami a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., je subjektivně přípustné (směřuje proti části výroku I odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno usnesení o zamítnutí návrhu povinných na zastavení exekuce), má požadované náležitosti ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto nelze prima facie dovodit, že by bylo zjevně neopodstatněné (nelze tak vyloučit jeho úspěšnost).
8. Nejvyšší soud proto, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, odložil právní moc napadeného usnesení odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu
3. Proti usnesení odvolacího soudu v části výroku I, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, podaly povinné dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky promlčení zástavního práva, resp. otázky, zda oprávněná řádně pokračovala v uplatňování zástavního práva v přiměřené lhůtě a jaké okolnosti jsou pro posouzení významné, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítly, že přiměřenost lhůty a řádné pokračování v řízení se hodnotí podle navazujících kroků po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy, není proto důvodné vyčkávat na výsledek dovolacího řízení, dále že doba několika měsíců (celkem téměř 1 roku od právní moci usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, 4 měsíců od právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání povinných odmítnuto) není přiměřená a že exekuční návrh podaný oprávněnou byl vadný, neboť absentovalo vymezení vymáhané povinnosti a jejího rozsahu, které oprávněná až později doplnila. Dále namítly, že se odvolací soud nezabýval námitkou povinných ohledně nedostatku materiální vykonatelnosti exekučního titulu, když výrok usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky ve vztahu k výši jistiny a výši a struktuře jejího příslušenství, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007). Povinné dále uvedly, že odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí otázku neplatnosti, případně zdánlivosti zástavní smlouvy pro její neurčitost, respektive že tato právní otázka by měla být řešena jinak. Navrhly, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci napadeného rozhodnutí.
4. Oprávněná se k dovolání ani k návrhu na odklad právní moci nevyjádřila.
5. Usnesením ze dne 26. 11. 2025, č. j. 21 Cdo 2836/2025-252, Nejvyšší soud odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci právní moc napadeného usnesení.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázky, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda zástavní věřitelka pokračovala po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení exekuce, pro účely posouzení promlčení zástavního práva. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
9. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinných je v této části opodstatněné.
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že oprávněná uzavřela dne 26. 7. 2011 jako věřitelka s T. B. a A. K. jako dlužníky smlouvu o půjčce ve výši 3 000 000 Kč (dále jen „smlouva“) z důvodu investičního záměru. Dle čl. 2.2 smlouvy se dlužníci zavázali vrátit půjčku do 31. 7. 2012, v čl. 2.5 smlouvy bylo sjednáno, že pokud by sešlo z investičního záměru, zavazují se dlužníci půjčku vrátit do 31.
12. 2011 s 15% úrokem p.a. od jejich půjčení do 31. 12. 2011, tj. 187 500 Kč, dále byly sjednány 15% úroky ročně od poskytnutí půjčky, odměna 5 % ze zisku po zdanění společnosti LOOK magazine, smluvní pokuta 1 000 Kč denně při prodlení s placením měsíčních úroků. V čl. 4.2 smlouvy se dlužníci zavázali vrátit jistinu půjčky se všemi úroky do 31. 7. 2012, pro případ prodlení se zavázali hradit smluvní pokutu 5 000 Kč denně. Z protokolu o předání hotovosti vyplývá, že dlužníci od oprávněné k 29. 7.
2011 převzali částku odpovídající 3 000 000 Kč.
K zajištění všech pohledávek ze smlouvy o půjčce a v souvislosti s ní až do výše 3 500 000 Kč uzavřela dne 26. 7. 2011 oprávněná jako zástavní věřitelka a povinné jako zástavní dlužnice zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem s účinky vkladu dne 29. 11. 2011. Dne 29. 12. 2014 podala oprávněná návrh na soudní prodej zástavy. Ten byl usnesením Okresního soudu Plzeň–sever ze dne 6. 8. 2015, č. j. 4 C 393/2014-63, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 12 Co 496/2015-96, nařízen, následně byla tato rozhodnutí k dovolání povinných usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3216/2016, zrušena, neboť soud prvního stupně neoznačil výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Následně byl nařízen soudní prodej zástavy usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 393/2014-154, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2018, č. j. 12 Co 2/2018-193. Dovolání povinných proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2343/2018, odmítnuto. Dne 31. 7. 2015 byla Okresnímu soudu Plzeň-sever doručena žaloba oprávněné (v tomto řízení) proti obligačním dlužníkům T.
B. a A. K. o zaplacení 3 000 000 Kč. Řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby oprávněnou zastaveno. Návrh na nařízení exekuce byl Okresnímu soudu Plzeň-sever doručen dne 1. 3. 2019.
11. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 26. 7. 2011 a ke vkladu zástavního práva došlo dne 29. 11. 2011 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále též „obč. zák.“) [srov. § 3073 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
12. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 téhož ustanovení se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Podle § 101 obč. zák pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujícím. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, přičemž jeho druhá fáze (prodej zástavy soudem) předpokládá pravomocné skončení první fáze (nařízení prodeje zástavy pravomocným soudním usnesením).
Předmětem druhé fáze soudního prodeje zástavy je zpeněžení zástavy (označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy) za účelem dosažení výtěžku, který slouží (bude použit) k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) smí být nařízen jen prodej té zástavy, o níž to stanoví k výkonu navržené vykonatelné usnesení o nařízení prodeje zástavy, zajištěná pohledávka a její příslušenství mohou být v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) uspokojovány jen z výtěžku zpeněžení zástavy, označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy, a je nepřípustné, aby na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy bylo k uspokojení zajištěné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) použito něco jiného než zástava, jejíž prodej soud nařídil v první fázi soudního prodeje zástavy.
Při soudním prodeji zástavy tedy zástavní věřitel řádně - v zájmu uspokojení své zajištěné pohledávky - pokračuje v zahájeném řízení nejen tehdy, jestliže svým procesním postupem umožňuje náležitý (úspěšný) průběh řízení o soudním prodeji zástavy, ale pouze v případě, že bez zbytečných průtahů podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy a že v této druhé fázi soudního prodeje zástavy svými procesními úkony nebrání vlastnímu prodeji (zpeněžení) zástavy a uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy.
Do druhé fáze nemusí soudní prodej zástavy přejít jen tehdy, jestliže po usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy zástavní právo zaniklo, neboť zajištěná pohledávka s příslušenstvím byla splněna nebo z jiného zákonem stanoveného důvodu zanikla.
14. Při soudním prodeji zástavy je proto třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex.
řád“). Posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu. Pokračoval-li zástavní věřitel v soudním prodeji zástavy řádně (v okolnostem případu přiměřené lhůtě) podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy, znamená to, že promlčecí doba, jejíž běh byl zastaven podáním žaloby o nařízení prodeje zástavy, nezačne znovu běžet dnem právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že stavení běhu promlčecí doby bude pokračovat (trvat) až do pravomocného skončení řízení ve druhé fázi soudního prodeje zástavy.
Kdyby však zástavní věřitel nepodal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy; v době od podání žaloby o nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010).
15. Ustanovení § 112 obč. zák. patří ve způsobu určení, zda účastník v řízení řádně pokračuje, resp. zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může učinit otázku, zda účastník v řízení řádně pokračuje, předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
16. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná pokračovala řádně v zahájeném řízení, neboť po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračovala v přiměřené lhůtě podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy. Přihlédl ke skutečnosti, že proti usnesení odvolacího soudu o nařízení soudního prodeje zástavy podaly povinné dovolání, jehož výsledku oprávněná vyčkávala, dále že po právní moci rozhodnutí o dovolání jednala oprávněná s panem K.
V. B., otcem T. B. (obligačního dlužníka).
17. Dovolací soud však dospěl k závěru, že úvahy odvolacího soudu o tom, zda zástavní věřitel pokračoval řádně v zahájeném řízení, resp. v přiměřené lhůtě, neodpovídají skutkovým zjištěním a jsou zjevně nepřiměřené.
18. Odvolací soud dospěl k závěru, že vyčkávání oprávněné rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2018, č. j. 12 Co 2/2018-193, odůvodňuje téměř roční prodlevu mezi dnem, kdy nabylo usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy právní moci (dne
12. 3. 2018), a dnem, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce (dne 1. 3. 2019). Tento závěr odvolací soud odůvodnil argumentem, že dovolání podaly povinné. Zcela však přehlíží, že ze strany povinných se jednalo o v řadě druhé dovolání ve věci, přičemž dovolací námitky, že zástavní smlouva je neplatná pro nedostatečně určité označení zajištěné pohledávky a doby, ve které mohou pohledávky v budoucnu vznikat, byly vzneseny již v předchozím dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2016, č. j. 12 Co 496/2015-96, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2017, sp. zn.
21 Cdo 3216/2016, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení z toho důvodu, že „… zástavní věřitelka požadovala … nařízení prodeje zástavy k uspokojení své zajištěné pohledávky ve výši 3 500 000 Kč. Soud prvního stupně však … výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství neoznačil a nápravu v tomto směru nezjednal v napadeném usnesení ani odvolací soud“, další námitky povinných [mimo jiné námitku, že „ve smlouvě nebyla pohledávka náležitě určitě specifikována včetně absence podstatné náležitosti pohledávek, jež vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu“ (srov. dovolání povinných ze dne 10.
5. 2018)] shledal nedůvodnými. V následujícím řízení Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 393/2014-154, výrokem I nařídil soudní prodej předmětných nemovitostí k uspokojení zajištěné pohledávky zástavní věřitelky ve výši 3 500 000 Kč, kterou má za obligačními dlužníky, postupoval tak dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu. S ohledem na skutečnost, že ve druhém dovolání povinné uplatnily totožné námitky jako v dovolání prvním, že tyto námitky byly shledány nedůvodnými, že soud prvního stupně a soud odvolací postupovaly v souladu s právním názorem dovolacího soudu a že povinné nepodaly návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného usnesení podle § 243 o.
s. ř., není v tomto konkrétním případě přiměřená úvaha odvolacího soudu, že oprávněná řádně pokračovala v zahájeném řízení, když vyčkávala rozhodnutí dovolacího soudu o druhém dovolání povinných a teprve následně podala návrh na exekuci.
19. Odvolací soud dále dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že lhůta téměř 4 měsíců ode dne, kdy nabylo právní moc usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2343/2018, kterým bylo odmítnuto druhé dovolání povinných (dne 6. 11. 2018), do dne podání návrhu na exekuci, je přiměřená, neboť „probíhalo jednání mezi oprávněnou a K.
V. B., otcem T. B.“. Odvolací soud však přehlédl, že oprávněná nejednala ani s obligačním dlužníkem, ani s povinnými, nýbrž s otcem obligačního dlužníka, který k povinným nemá žádný právní vztah, zároveň že k jednání o úhradě pohledávky mohlo dojít kdykoliv v předchozích letech, kdy bylo vedeno řízení o soudním prodeji zástavy (od roku 2014) a řízení o zaplacení 3 000 000 Kč, vedené na základě žaloby oprávněné proti oběma obligačním dlužníkům, resp. ode dne splatnosti pohledávky. Je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že zástavní dlužnice (povinné) jsou osoby od obligačních dlužníků odlišné a projednává-li se promlčecí doba zástavního práva, osoby, kterým tento institut poskytuje ochranu a právní jistotu, jsou povinné.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je účelem promlčení jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva, aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt – práva patří bdělým), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněný pod č. 84/2017 Sb. rozh. obč.). Přihlédnutí k jednání mezi oprávněnou a otcem obligačního dlužníka, které navíc nevedlo k žádnému výsledku, by mělo negativní dopad do sféry povinných, ačkoliv ty se jednání neúčastnily a neměly na něj žádný vliv. Jestliže tak odvolací soud přihlédl k jednání oprávněné s otcem obligačního dlužníka a dovodil, že tato skutečnost odůvodňuje 4měsíční prodlevu oprávněné s podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy, je tento závěr zjevně nepřiměřený.
20. Soud prvního stupně, se kterým odvolací soud v uvedeném souhlasil, dále dovodil, že jednání oprávněné lze „vzhledem k výši zajištěné pohledávky“ považovat za pokračování v uplatňování zástavního práva v přiměřené lhůtě. Dovolací soud však nevidí důvod k nutnosti větší časové dotace u podání exekučního návrhu v případě vyšší zajištěné pohledávky. Vzhledem ke skutečnosti, že návrh je podáván na základě usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, v němž je (a musí být) výše zajištěné pohledávky uvedena, a žádné další podklady ani důkazy k návrhu na nařízení exekuce oprávněná nepotřebuje, nepovažuje dovolací soud tuto úvahu za přiměřenou.
21. Nad uvedené lze doplnit, že naopak vzhledem k vysoké částce zajištěné pohledávky by měla oprávněná postupovat obezřetně a neodkládat vynucení svého práva (vigilantibus iura scripta sunt – práva patří bdělým). Oprávněná však naopak odkládala veškeré právní kroky na zcela poslední možnou chvíli (žalobu na zaplacení zajištěné pohledávky podala oprávněná poté, co byla pohledávka promlčena, návrh na nařízení soudního prodeje zástavy podala dva dny před promlčením zástavního práva). Je třeba přihlédnout k okolnostem, k nimž došlo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy do dne podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 38/2020), nelze je však posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k širším okolnostem konkrétního případu. Odvolací soud měl přihlédnout ke skutečnosti, že zajištěná pohledávka byla v době po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy již promlčena, neboť oprávněná své právo nestřežila, žalobu o zaplacení pohledávky podala až po jejím promlčení, nadto ji následně vzala zpět. Oprávněná nepodala ani přihlášku své pohledávky do insolvenčního řízení jednoho z obligačních dlužníků.
O skutečnosti, že je prohlášen konkurs na jednoho z obligačních dlužníků, oprávněná věděla, neboť z toho důvodu ve vztahu k němu vzala žalobu na zaplacení pohledávky v celém rozsahu zpět. Skutečnost, že zajištěná pohledávka je promlčena, je ve vztahu k posouzení přiměřenosti lhůty k podání návrhu na nařízení exekuce zásadní a v takovém případě je třeba zvlášť přísně posuzovat důvodnost meškání oprávněné s podáním exekučního návrhu.
22. Protože – jak vyplývá z uvedeného – závěr odvolacího soudu o tom, že oprávněná řádně pokračovala v soudním prodeji zástavy, není správný, dovolací soud se již nezabýval dalšími námitkami povinných.
23. Dovolací soud dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení v napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil v odpovídající části Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-sever) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.