USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. P. P., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská č. 1349/2b, proti žalované Brazzale Moravia a. s. se sídlem v Litovli, Tři Dvory č. 98, IČO 63319551, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 762/13, o 267 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 101/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2024, č. j. 16 Co 177/2023-321, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ladislava Pavlů, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 762/13.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2024, č. j. 16 Co 177/2023-321, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Otázka, zda zaměstnavatel „splní svou povinnost vyplývající z § 41 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tím, že zaměstnanci jednostranně upraví pracovní náplň, aniž by z ní vyloučil takové práce, které spadají pod sjednaný druh práce v pracovní smlouvě a k nimž není žalobce zdravotně způsobilý“, kterou dovolatel předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou, vychází ze skutkového základu odlišného od skutkových zjištění, na nichž je postaveno napadené rozhodnutí. Zatímco dovolatel tvrdí, že pracovní náplň ze dne 23. 10. 2019 zahrnovala práce pro žalobce nevhodné s ohledem na zjištěnou nemoc z povolání, odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce byl k dané práci zdravotně způsobilý, a tvrzení žalobce o nadměrně těžkých fyzických úkonech zahrnutých v dané práci vzal za vyvrácené provedeným dokazováním.
3. Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
4. Také v pořadí druhá z předložených otázek, zda „zaměstnavatel splní povinnost vyplývající z § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce tím, že zaměstnance převede na jinou práci, jež je od počátku zamýšlena jako dočasná“, se míjí se skutkovým základem, z něhož vyšel odvolací soud. Ten zjištění o dočasném charakteru dané pracovní pozice neučinil, naopak vzal za prokázané, že tato pracovní pozice v rozhodném období skutečně existovala a dosud existuje (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž tato otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání.
5. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda má zaměstnavatel povinnost převést zaměstnance na jinou práci bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že pozbyl zdravotní způsobilost vykonávat dosavadní práci, a pokud ano, zda zaniká zaměstnanci právo na odstupné v případě, že zaměstnavatel převede zaměstnance na jinou práci dodatečně.
6. Závěr odvolacího soudu, podle něhož z pohledu uplatněného nároku na odstupné je rozhodující, zda zaměstnanec „byl zdravotně způsobilý k výkonu poslední uvažované práce“, která „přitom stále obsahově odpovídá práci dělníka, skladníka“ (tj. práce dle pracovní náplně ze dne 23. 10. 2019, jež byla posouzena v lékařském posudku ze dne 29. 10. 2019, na který „zjevně“ reagoval žalobce výpovědí z pracovního poměru), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, uveřejněném pod č. 41/2019 Sb. rozh. obč., a v rozsudku ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 504/2021, dovodil, že při posuzování práva zaměstnance na odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce je rozhodující, že zaměstnanec sám rozváže pracovní poměr výpovědí proto, že zaměstnavatel nesplnil svou povinnost převést zaměstnance na jinou vhodnou práci, nebo s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce, příp. dohodou z týchž důvodů. Z toho vyplývá, že rozhodným okamžikem je splnění povinnosti zaměstnavatelem; splní-li zaměstnavatel svou povinnost převést zaměstnance na jinou vhodnou práci (zde v rámci pracovní smlouvy), právo zaměstnance na odstupné při jeho pozdější výpovědi již nevzniká. Kromě této časové souslednosti judikatura Nejvyššího soudu nestanoví požadavek, aby zaměstnavatel převedl zaměstnance na jinou práci „bez zbytečného odkladu“.
7. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda náleží odstupné zaměstnanci, který ukončil pracovní poměr výpovědí z důvodu, že nemůže vykonávat dosavadní práci a zaměstnavatel jej nepřevedl na jinou vhodnou práci.
8. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení této otázky odchýlil od závěrů přijatých ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, podle něhož nepřevedl-li zaměstnavatel zaměstnance, který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, na jinou vhodnou práci (popřípadě převedl-li zaměstnance na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a nebylo-li jeho pracovní zařazení u zaměstnavatele vyřešeno dohodou ani dodatečně), je povinen rozvázat s ním pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. Nesplní-li zaměstnavatel tuto povinnost, je oprávněn z těchto důvodů rozvázat pracovní poměr výpovědí zaměstnanec, aniž by to bylo na újmu jeho práva na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce.
9. V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel, jestliže dovodil, že zaměstnavatel je v případě zaměstnancovy zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci pro nemoc z povolání povinen zaměstnance buď převést na jinou práci, anebo s ním rozvázat pracovní poměr, a neučiní-li ani jedno a výpověď dá zaměstnanec, nárok na odstupné mu z obecného hlediska vzniká, přičemž nezáleží na tom, zda zaměstnanec ve výpovědi konkrétní důvod uvedl či nikoliv, a určující je skutečný důvod výpovědi.
10. Námitku odchylky odvolacího soudu od uvedeného rozhodnutí dovolatel vystavěl na názoru, že žalovaná žalobce na jinou vhodnou práci nepřevedla. Opačný závěr odvolacího soudu, tj. že žalovaná povinnost převést žalobce na jinou práci neporušila, se však dovolateli nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu, jak zřejmě zamýšlel prostřednictvím první z předložených otázek (viz výše). Za této situace nelze uzavřít, že se odvolací soud od označených judikaturních závěrů odchýlil.
11. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, a výroků II – IV, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu