21 Cdo 2860/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po E. Š., zemřelé dne 13. srpna 2009, za účasti 1) I. Š., zastoupené
Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky
České č. 32, a 2) E. G., zastoupené JUDr. Karlem Hubálkem, advokátem se sídlem
v Žamberku, 28. října č. 160, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod
sp. zn. 20 D 1035/2009, o dovolání E. G. proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 18. dubna 2013, č. j. 17 Co 664/2012-129, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po E. Š., zemřelé dne 13.8.2009 (dále také jen
„zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze
dne 18.8.2009, č.j. 20 D 1035/2009-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po
zůstavitelce byla pověřena JUDr. Jana Kačírková, notářka v Ústí nad Orlicí (§
38 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 29.10.2012, č.j. 20 D
1035/2009-94, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 2.863.219,- Kč,
výši dluhů částkou 16.887,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.846.332,- Kč
(výrok I.); potvrdil nabytí dědictví I. Š. a E. G. každé jednou polovinou k
majetku zůstavitelky specifikovaném ve výroku II. tohoto usnesení (výrok II.) a
uložil jim povinnost uhradit odměnu soudní komisařky JUDr. Jany Kačírkové ve
výši 24.744,- Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 1.322,- Kč rovným dílem,
tedy každé dědičce ve výši 13.033,- Kč (výrok III.); dále určil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že „zůstavitelka nezanechala závěť“, že jako dědičky ze
zákona připadají v úvahu dcery I. Š. a E. G., že „mezi dědičkami nedošlo k
dohodě o vypořádání dědictví“, že E. G. požadovala, aby „na dědický podíl I. Š.
byl započten dar ve výši 3.167.000,- Kč, který představuje neuhrazené nájemné
za užívání prostor v domě zůstavitelky v Ž., N. č. 7, za období od 3.7.1992 do
31.7.2009“, neboť „I. Š. užívala v uvedeném období prostory v domě zůstavitelky
bezplatně“, že „I. Š. se zápočtem daru nesouhlasila“ a namítala, že „se
nejednalo o dar“, neboť předmětné prostory „užívala za úplatu“, soud prvního
stupně poté dovodil, že „nelze vyloučit, že by výhoda spočívající v užívání
prostor v domě zůstavitelky mohla mít charakter daru“, že ze svědeckých
výpovědí J. a L. V. a H. P. bylo prokázáno, že „mezi zůstavitelkou a I. Š.
došlo k dohodě, na základě níž I. Š. poskytovala zůstavitelce prostředky z
nájmu svého bytu manželům V.“, že „tento příjem zůstavitelky může být považován
za kompenzaci užívání prostor v domě zůstavitelky I. Š.“, a že proto „nešlo o
dar, který by bylo možné započítat na dědický podíl I. Š.“.
K odvolání E. G. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18.4.2013, č.j.
17 Co 664/2012-129, usnesení soudu prvního stupně „v napadených výrocích II.,
III. a IV.“ potvrdil a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud vycházel ze závěru, že smyslem
započtení je „předejít zvýhodnění jednoho ze zákonných dědiců z dřívějšího
zůstavitelova majetku, který by se jinak – za normálního běhu věcí – stal
součástí projednávaného dědictví, a na nějž by tedy vznikl dědický nárok všem
dědicům“, že „v daném případě však E.G. netvrdí skutečnosti, při jejichž
existenci by taková situace nastala“, neboť „i kdyby zůstavitelka skutečně
dlouhodobě přenechávala I. Š. nebytové prostory ve svém domě bez jakékoli
majetkové protihodnoty či za protihodnotu neadekvátně nízkou, rozsah majetku,
který nyní účastnice dědí, by to samo o sobě nezmenšilo“, že zůstavitelka
poskytovala I. Š. „jen užitnou hodnotu části svého domu“, která „(sama o sobě)
není předmětem dědění“, a že „úvahy o prostředcích ušlých z dědictví v důsledku
toho, že zůstavitelka nemohla prostory užívané I. Š. pronajmout, resp.
pronajmout za vyšší nájemné“, vycházejí „z pouhé spekulace, jak by zůstavitelka
s prostory jinak naložila a s jakým finančním výsledkem“, a proto „nemohou mít
relevanci“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala E. G. dovolání. Namítá, že pojem
„bezplatně obdržel“ nepochybně nevyjadřuje „pouze darování věci“, nýbrž „může
jít také o bezplatné postoupení pohledávky nebo o bezplatné poskytnutí jakékoli
majetkové výhody, kterou lze vyjádřit v penězích“. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že „započtení je namístě pouze v případech, kdy z majetku
zůstavitele ujde nějaká hodnota“ a „v důsledku toho se rozsah majetku v
dědictví zmenší“, neboť má za to, že „bezplatné přenechání nebytových prostor k
užívání je nesporně plněním, jehož rozsah je možné vyčíslit v penězích ve výši
obvyklé v daném místě a čase“ a „má charakter plnění, které má podléhat
započtení podle § 484 obč. zák.“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť
napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení
zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení
právní otázky, jaká „bezúplatná“ plnění, jež zákonný dědic obdržel od
zůstavitele za jeho života, lze započítat při dědění ze zákona dědici na jeho
dědický podíl ve smyslu ustanovení § 484 věty druhé, části před středníkem
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013.
Vzhledem k tomu, že posouzení této právní otázky bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání E. G. je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka E. Š. zemřela dne 13.8.2009, a že při dědění
se použije právo platné v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po
zůstavitelce a vypořádání dědictví i v současné době právní úpravou účinnou v
době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž
dědické právo bylo prokázáno (§ 483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví
podle dědických podílů (§ 484 věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se
dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně
obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení
§ 473 odst. 2 obč. zák., započte se kromě toho i to, co od zůstavitele
bezplatně obdržel dědicův předek (§ 484 věta druhá obč. zák.). Při dědění ze
závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz
anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v
ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn (§ 484 věta třetí obč. zák.).
Neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby
vypořádání dědictví provedl soud autoritativním rozhodnutím. V usnesení o
dědictví soud v tomto případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů
(tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti
nebo z obou těchto důvodů [srov. též § 175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.]; je-li
dědický podíl některého dědice modifikován v důsledku zápočtů (§ 484 věta druhá
a třetí obč. zák.), je třeba to v usnesení vyjádřit a potvrdit nabytí dědictví
podle takto upravených dědických podílů.
Z ustanovení § 484 obč. zák. vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) má sloužit
spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do
majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi
dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele.
Předmětem zápočtu může být jen to, co bylo dědici zůstavitelem poskytnuto nad
rámec obvyklých darů odpovídajících majetkovým poměrům zůstavitele. Při dědění
ze zákona se započtení na dědický podíl provádí vždy a u všech dědiců bez
rozdílu (ex offo). Naproti tomu při dědění ze závěti přichází započtení daru v
úvahu jen tehdy, přikázal-li to zůstavitel v závěti nebo, nebyl-li takový
příkaz v závěti dán, byl-li by obdarovaný dědic, v porovnání s potomkem
zůstavitele – neopomenutelným dědicem (§ 479 obč. zák.), neodůvodněně zvýhodněn.
Podle ustálené judikatury soudů je při dědění ze zákona předmětem započtení na
dědický podíl vše, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho života
nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů
(zejména obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím,
ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.). V případě darování jako
předmětu zápočtu podle zmíněného ustanovení, má zákon na zřeteli věnování bez
odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, přičemž
takovéto darování svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající
výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Konečně z možnosti započtení jsou dále
vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen, např. poskytovat
výživné (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30
Cdo 889/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20,
ročník 2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2012, sp. zn. 21 Cdo
1262/2011).
Slovní spojení „bezplatně obdržel“ použité v § 484 věty druhé, části před
středníkem obč. zák. je nutno vykládat s ohledem na smysl institutu započtení,
jenž má zabránit zvýhodnění toho z dědiců, který nabyl bezplatně od zůstavitele
majetek ještě za života zůstavitele. Účelem institutu započtení je dosažení
alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku
nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatně za života
zůstavitele. Přestože předmětem zápočtu bude zpravidla plnění z darovací
smlouvy, nelze vyloučit případy, kdy lze započíst také plnění z kupní nebo jiné
úplatné smlouvy (např. smlouvy o nájmu či podnájmu, smlouvy o zřízení věcného
břemene), jestliže bude prokázáno, že se jednalo o právní úkon jen předstíraný
(učiněný naoko), kterým byl zastírán jiný dissimulovaný právní úkon (typicky
darovací smlouva), kdy zůstavitel ve skutečnosti od nabyvatele (dědice) žádné
plnění neobdržel, případně obdržel plnění podstatně nižší, než jaké bylo
ujednáno ve smlouvě nebo jaké by mu jinak (obvykle) náleželo, eventuelně, že
zůstavitel zaplacení původně sjednané úplaty (kupní ceny, nájemného apod.)
dědici zcela nebo z podstatné části prominul (srov. k tomu právní názor
uveřejněný v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co
315/97 publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998 nebo právní názor
in Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. 2. vydání. Praha: Linde,
2003, str. 709).
Nejvyšší soud České republiky dospěl z uvedených důvodů k závěru, že podle §
484 věty druhé, části před středníkem obč. zák. lze při dědění ze zákona
započíst dědici na jeho dědický podíl plnění, které obdržel od zůstavitele za
jeho života na základě jakékoli smlouvy (nejen darovací), jestliže za plnění,
jež na základě této smlouvy dědic získal, nebyla zůstaviteli poskytnuta
přiměřená protihodnota. Jestliže dědic poskytl zůstaviteli protihodnotu nižší,
než jaká by zůstaviteli obvykle náležela, je za bezúplatné nabytí ve smyslu §
484 věty druhé, části před středníkem obč. zák. třeba považovat rozdíl mezi
fakticky uhrazenou cenou a skutečnou (obvyklou) cenou nabytého plnění v době
jeho uskutečnění.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci. Protože nejsou splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku podle ustanovení § 243e
odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.s.ř.
vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1
věta druhá, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu