21 Cdo 2875/2007

21 Cdo 2875/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované B., spol. s r.o.,

zastoupené advokátem, o 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.

zn. 7 C 192/2005 a 7 C 341/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2006, č.j. 6 Co 974/2006-125,

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) mimo jiné

domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 500.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že v

rámci zaměstnání u žalované, u níž pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne

1.3.1995 jako prodavačka v oddělení lahůdek, byla „tak jako řada dalších

zaměstnanců“ diskriminována a šikanována, jestliže „musela pracovat jinou délku

pracovní doby, než pak byla nucena podepisovat ve výkazech“ (pracovala

minimálně 14 hodin denně a podepisovala 12 hodin denně). Když s tímto postupem

vyslovila nesouhlas, nadřízený „jen pokrčil rameny a smál se jí“, z čehož

„usoudila, že mu nejde o zdraví zaměstnanců, a cítila se tímto ohrožená“.

Okolnostmi byla donucena ze zaměstnání odejít, což se projevilo i na jejím

zdravotním stavu. Po žalované proto požadovala odstupné ve výši 500.000,- Kč,

které „považovala za odškodné za právní poškození, které na ní žalovaná

spáchala“.

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 7.10.2004, č.j. 7 C 341/2003-83 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů

řízení 5.000,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze zjištění, že ke skončení

pracovního poměru účastníků došlo na základě dohody ze dne 30.12.2002, jejíž

„text neobsahuje žádné ujednání o důvodech skončení pracovního poměru a

neobsahuje tedy logicky ani ujednání o tom, že by pracovní poměr žalobkyně

skončil z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) – c) zák. práce“. Protože

předpokladem vzniku nároku na odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce, je

právě skončení pracovního poměru z některého z těchto důvodů, „musel soud

žalobu zamítnout“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne

31.3.2005, č.j. 6 Co 456/2005-104 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně,

že uplatněný nárok žalobkyně nesprávně posoudil podle ustanovení § 60a zák.

práce jako nárok na odstupné, „přestože z tvrzení žalobkyně vyplývá, že

požaduje náhradu nemajetkové újmy podle § 7 odst. 5 zák. práce“. Soudu prvního

stupně uložil, aby po poučení žalobkyně podle ustanovení § 118 odst. 1 a 3

o.s.ř. (o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) o věci znovu rozhodl.

Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 7 C 192/2005-100

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě

nákladů řízení 50.867,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků doplněného dokazování

soud prvního stupně dovodil, že se žalobkyni „podařilo prokázat“ pouze to, že

její pracovní směna – stejně tak jako „nejméně u dalších 12 zaměstnanců“ -

netrvala vždy maximálně 12 hodin „tak, jak zaměstnavateli ukládá ustanovení §

85 odst. 2 zák. práce“; „nepodařilo se jí však prokázat“, že by výkon práce nad

rámec stanovené maximální délky pracovní směny pro znamenal jakoukoliv

zdravotní újmu, ani to, že by jednání žalované bylo diskriminační podle

pohlaví, když „délku pracovní směny překračovali jako muži, tak ženy“. Podle

názoru soudu prvního stupně tak „skutečností zůstává“, že žalovaná porušila

zmíněné ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce, avšak toto porušení

pracovněprávního předpisu „nelze zaměňovat s porušováním práv a povinností

vyplývajících z rovného zacházení nebo s diskriminací tak, jak má na mysli

ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce“, neboť – jak zdůraznil – „nikoliv každé

porušení pracovněprávního předpisu musí nutně být jednáním zaměstnavatele

vedoucím k uvedenému porušování práv a povinností podle § 7 odst. 4 zák.

práce“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení

„neprokázala žádnou diskriminaci ani porušování práv a povinností vyplývajících

z rovného zacházení“, a nemá tak právo domáhat se, aby jí bylo dáno přiměřené

zadostiučinění (§ 7 odst. 4 zák. práce), a protože snížení své důstojnosti či

své vážnosti na pracovišti „žalobkyně ani netvrdila“, nemá nárok ani na náhradu

nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

4.8.2006, č.j. 6 Co 974/2006-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a

rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů

odvolacího řízení 23.294,25 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se

závěrem soudu prvního stupně, že podle rozhodnutí Úřadu práce v P. ze dne

12.5.2005 sice u žalobkyně došlo v roce 2002 ve třech případech (6.11, 11.11. a

16.11.) k překročení maximální délky směny a že žalovaná tím porušila

ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce, avšak že „z uvedeného překročení maximální

délky směny nelze dovozovat nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve

smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce“. Protože ze zjištění úřadu práce

vyplývajícího ze zmíněného rozhodnutí ze dne 12.5.2003 „je dále zřejmé“, že k

překročení maximální délky směny došlo v měsíci listopadu 2002 „nejenom u

žalobkyně, ale také a v podstatně větším rozsahu, u mužů, např. u zaměstnanců

M. Č., M. H., J. H., F. T. a O. V.“, lze z toho podle názoru odvolacího soudu

„učinit závěr, že ze strany žalované nedošlo k porušení práv a povinností

vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami v pracovněprávních vztazích“

ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce ve znění účinném v roce 2002, které

v té době „ještě neobsahovalo pojem diskriminace“. Za daného stavu, kdy „není

předpoklad nerovnosti zacházení s muži a se ženami splněn“, „nemůže být

žalobkyni žádné zadostiučinění poskytnuto“ a „z tohoto důvodu je tak zcela

zbytečné“ zabývat se tím, zda byla ve značné míře snížená důstojnost žalobkyně

nebo její vážnost na pracovišti, „jak má na mysli ustanovení § 7 odst. 5 zák.

práce“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný

podle § 219 o.s.ř. potvrdil“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní

právní význam napadeného rozsudku spatřovala v tom, že způsob, jakým odvolací

soud hodnotil porušení pracovněprávních vztahů na pracovišti, „je dle žalobkyně

nesprávný“. Tím, že došlo k porušování pracovněprávních předpisů způsobem,

jakým prokázala žalobkyně, muselo podle jejího názoru „jistě docházet i k tomu,

že žalobkyně byla poškozována snížením její důstojnosti“, což – jak zdůraznila

– „spočívalo v tom, že byla nucena vykonávat činnosti, které by jinak za

normálního běhu okolností nevykonávala, když k takovému svému chování byla

nucena strachem ze ztráty zaměstnání“. Uvedené „praktiky“ žalované pak

„zasahovaly do osobnostních práv žalobkyně“, byly v rozporu s pracovněprávními

předpisy a žalobkyně se jim „nechtěla podřizovat“. Sama tato skutečnost podle

názoru dovolatelky „již zakládá právo žalobkyně na poskytnutí přiměřeného

zadostiučinění“, a proto její žaloba „byla podána právem“. Kromě toho vytkla

odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil podle zákoníku práce platného v

roce 2002, který „v ust. § 7 pracoval pouze s pojmem rovného zacházení s muži a

ženami a absentoval pojem diskriminace“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud

napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (všemi rozsudky vydanými v

této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu

řízení stejně – žalobu o zaplacení 500.000,- Kč zamítl), může být přípustnost

dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za

použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného

rozsudku - řešil právní otázku předpokladů vzniku nároků zaměstnance podle

ustanovení § 7 odst. 4 a 5 zák. práce v souvislosti s porušením zásady rovného

zacházení se zaměstnanci. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování

dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí

projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího

soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k době, kdy mělo dojít k závadnému jednání žalované, z něhož žalobkyně

dovozuje uplatněný nárok, je třeba nastolenou právní otázku – jak k tomu

správně dospívá i odvolací soud – i nyní posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb.,

zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002, tj. předtím, než nabyly

účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb. (srov. §

364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce dojde-li v pracovněprávních vztazích k

porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami,

má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby

byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené

zadostiučinění.

Podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce pokud byla ve značné míře snížena

důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující

zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu nemajetkové újmy v

penězích. Výši náhrady podle odstavce 5 určí soud s přihlédnutím k závažnosti

vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo (srov.

§ 7 odst. 6 zák. práce).

Citovaná ustanovení umožňují zaměstnanci bránit se proti porušení povinnosti

zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci (muži i ženami),

pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných

peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost

dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání (srov. § 1 odst. 3 zák.

práce), a za určitých podmínek též proti ponižování jeho důstojnosti či

vážnosti na pracovišti. I když ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce, ve znění

účinném do 31.12.2002, výslovně nehovoří o diskriminaci, z jeho smyslu a obsahu

implicitně vyplývá, že ochrana zaměstnance dopadá rovněž na jednání

zaměstnavatele, které naplňuje znaky diskriminace z důvodu pohlaví, jak je

vymezena v ustanovení § 1 odst. 4 zák. práce. Vedle přímé diskriminace je

zakázáno i takové jednání zaměstnavatele, které diskriminuje nikoliv přímo, ale

až ve svých důsledcích (nepřímá diskriminace). Za diskriminaci se přitom

nepovažují případy, které stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis

nebo kdy je pro rozdílné zacházení se zaměstnanci věcný důvod spočívající v

povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce

nezbytný. Poruší-li zaměstnavatel povinnost rovného zacházení s muži a ženami,

má zaměstnanec podle ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce právo se domáhat, aby

bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto

porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (např. tím, že se mu

zaměstnavatel omluví písemně nebo ústně před ostatními spoluzaměstnanci). Kdyby

toto nebylo dostačující a, byla-li současně ve značné míře snížena důstojnost

zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti, má zaměstnanec podle ustanovení §

7 odst. 5 zák. práce navíc právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Z uvedeného je zřejmé, že peněžitá sankce podle ustanovení § 7 odst. 5 zák.

práce, jejíž výše závisí na uvážení soudu (srov. § 7 odst. 6 zák. práce), stíhá

zaměstnavatele v případě, že kromě porušení rovného zacházení s muži a ženami

byla současně ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost

na pracovišti. Předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové

újmy v penězích je tudíž v první řadě kladný závěr o tom, že ve vztahu k

žalujícímu zaměstnanci byla porušena zásada rovného zacházení; teprve poté (a

nebylo-li zároveň postačující zjednání nápravy podle ustanovení § 7 odst. 4

zák. práce) připadá v úvahu zkoumat, zda došlo k neoprávněnému zásahu do

osobnostního práva zaměstnance na lidskou důstojnost, chráněného rovněž

ustanovením § 11 obč. zák a jako základní lidské právo též článkem 10 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech. Za ponižování lidské důstojnosti, jehož

výslovný zákaz v pracovněprávních vztazích (srov. § 7 odst. 2 zák. práce) je v

souladu s rezolucí Rady ES č. 90/C/157/02, o ochraně důstojnosti mužů a žen na

pracovišti, je přitom třeba považovat jednání, které je zaměstnancem, jehož se

týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr

nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření

nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti.

Zásahem do práv na ochranu důstojnosti zaměstnance může být i chování mající

formu pronásledování nebo šikanování zaměstnance zaměstnavatelem, resp.

nadřízeným zaměstnancem, způsobem poškozujícím důstojnost zaměstnance na

pracovišti nebo mimo pracoviště, avšak ve spojení s prací.

Z procesního hlediska je ochrana zaměstnanců před porušováním zásady rovného

(stejného) zacházení a diskriminačním jednáním ze strany zaměstnavatele

posílena v tom směru, že podle ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti

tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě

svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového

názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech

pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Konstrukce dokazování tvrzené diskriminace zakotvená s účinností od 1.1.2001 v

ustanovení § 133a o.s.ř., představuje výjimku z obecného pojetí důkazní

povinnosti a důkazního břemene v našem právním řádu (§ 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.)

a je odrazem závazku České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č.

97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na

základě pohlaví. Podle zmíněného ustanovení v občanském soudním řízení ve

věcech vyplývajících z pracovních nebo jim obdobných vztahů neprokazuje tvrzené

skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo

etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení,

věku anebo sexuální orientace ten účastník, který je tvrdí, nýbrž druhý

účastník (jeho protistrana)“; rozhodující tu ovšem není pouhé přesvědčení

účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z

nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou

diskriminaci) opravdu vyplývá. „Opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý

účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Vzhledem k

tomu, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, podá protistrana

důkaz opaku tím, že prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci, resp. s těmi,

jichž se tvrzená diskriminace týká.

V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované, aby jí zaplatila

500.000,- Kč jako „odškodné za právní poškození, které na ní žalovaná

spáchala“. Za právní důvod vzniku uplatněného nároku žalobkyně považovala

diskriminační jednání a ponižování její důstojnosti ze strany zaměstnavatele,

které spatřovala v tom, že její pracovní směny u žalované trvaly namísto 12

hodin i 14 hodin a že „ze strachu ze ztráty zaměstnání byla nucena podepisovat

ve výkazech“ pracovní dobu v délce pouze 12 hodin.

V projednávané věci z výsledků dokazování skutečně vyplynulo, že ve dnech

6.11.2002, 11.11.2002 a 16.11.2002 došlo u žalobkyně k překročení maximální

délky směny a že žalovaná tím porušila ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce.

Protože však překročení maximální délky směny v měsíci listopadu 2002 bylo

soudy zjištěno „nejenom u žalobkyně, ale také a v podstatně větším rozsahu, u

mužů“, lze sdílet názor odvolacího soudu, že za této situace „nedošlo k

porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami v

pracovněprávních vztazích“ ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce. Protože

za tohoto stavu – jak plyne z výkladu podaného shora – nebyla splněna jedna z

podmínek pro vznik nároku žalobkyně na požadovanou peněžitou náhradu

nemajetkové újmy podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce, nelze odvolacímu

soudu důvodně vytýkat, že již považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda byla

snížena důstojnost žalobkyně nebo její vážnost na pracovišti, „jak má na mysli

ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce“.

Kromě toho dovolatelka ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že porušení

pracovněprávních předpisů ze strany zaměstnavatele nemá vždy za následek

snížení důstojnosti zaměstnance; za nepřípustný zásah do tohoto práva lze

považovat – jak uvedeno výše - pouze takové jednání, které je zaměstnancem,

jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož

záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření

nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. O

takový případ se však v posuzované věci nejedná. Následkem porušení povinnosti

žalované uvedené v ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce (spočívající v překročení

maximální délky pracovní směny) či nesprávným prováděním evidence pracovní doby

žalobkyně eventuelně mohla být zkrácena na mzdě (v takovém případě se může

domáhat jejího doplatku), nelze však uvažovat o tom, že by tímto „byla

poškozována snížením její důstojnosti“.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z

hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani

dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou

uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.

3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b

odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť

žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a

žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu