21 Cdo 2879/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti
žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o
990.446,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.
zn. 11 C 94/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 2. října 2006 č.j. 16 Co 251/2006-165 (správně 16 Co 251/2006-196),
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze
dne 26. dubna 2006 č.j. 11 C 94/2002-177 ve výrocích o zamítnutí
žaloby a o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 28.6.2002 domáhal,
aby mu žalovaný Okresní úřad v B. zaplatil na náhradě mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.7. do 31.12.1999 celkem 259.068,- Kč.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že po odvolání z funkce vedoucího kanceláře
přednosty okresního úřadu mu žalovaný dal dopisem ze dne 31.3.1999 \"výpověď
pro nadbytečnost\", která je neplatná. Dopisem ze dne 29.5.1999 žalobce oznámil
žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, žalovaný mu však po
uplynutí výpovědní doby přestal mzdu vyplácet.
V podání ze dne 18.7.2003, které došlo Okresnímu soudu v Bruntále dne
30.7.2003, žalobce sdělil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 byla
pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9.7.2002 sp. zn. 10 C
225/99, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.2.2003 sp. zn.
16 Co 312/2002, určena neplatnou a že kromě náhrady mzdy za dobu od 1.7. do
31.12.1999 požaduje z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru další
náhradu mzdy za dobu od 1.1.2000 do 12.3.2003 ve výši 1.658.036,- Kč.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 3.2.2005 č.j. 11 C 94/2002-98 mimo
jiné zastavil řízení o zaplacení 28.680,- Kč a připustil \"změnu žaloby
provedenou žalobcem v podání ze dne 18.7.2003\". Zastavení řízení o částku
28.680,- Kč soud prvního stupně zdůvodnil tím, že jde o náhradu mzdy za měsíc
červenec 1999, které se žalobce domáhá již v řízení vedeném u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 10 C 87/99, a že tedy jejímu projednání v tomto řízení
brání překážka litispendence. O připuštění změny žaloby soud prvního stupně
rozhodl podle ustanovení § 95 o.s.ř.
Žalobce poté v podání ze dne 17.2.2005, které došlo Okresnímu soudu v Bruntále
dne 7.3.2005, uvedl, že \"mění skutková tvrzení žaloby\", neboť - jak vyšlo
najevo v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 225/99 -
žalovaný nenabídl žalobci po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty
volné pracovní místo referenta \"po pracovnici M. (správně M.), která byla
přeložena na jiné pracovní místo\", a způsobil tím žalobci škodu ve výši
výdělku, kterého by dosáhl, kdyby byl na práci referenta zařazen. Za dobu od
1.8.1999 do 12.3.2003 žalobce vyčíslil škodu \"z titulu nevyplacené mzdy\" ve
výši 820.900,- Kč. Další škodu, vzniklou mu následkem neplatného rozvázání
pracovního poměru, žalobce spatřuje v tom, že do \"rozjezdu svého podnikání\"
vložil úspory ve výši 120.000,- Kč, které by jinak mohl \"použít pro své osobní
potřeby\", že na cestovném na konkursy a výběrová řízení, která absolvoval \"ve
snaze zajistit si svému vzdělání a dosavadní praxi odpovídající pracovní místo
\", vynaložil za dobu od 25.1.2000 do 26.9.2001 celkem 26.459,- Kč a že účastí
na dalších výběrových řízeních mu ušel výdělek při soukromém podnikání ve výši
8.589,- Kč. Celkově žalobce požadoval zaplacení částky 975.948,- Kč s 5,5%
úrokem z prodlení od 28.6.2002 do zaplacení s tím, že o částku 912.476,- Kč
bere svou žalobu zpět.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 22.9.2005 č.j. 11 C 94/2002-127
zastavil řízení o zaplacení 1.067.524,- Kč a připustil změnu žaloby
\"provedenou žalobcem v podání ze dne 17.2.2005\". Dovodil, že řízení muselo
být částečně zastaveno o částku 1.067.524,- Kč, která představuje rozdíl mezi
\"původním nárokem žalobce z titulu náhrady mzdy po neplatném skončení
pracovního poměru\" ve výši 1.888.424,- Kč a \"nynějším nárokem na náhradu škody
\" ve výši 820.900,- Kč. Změnu žaloby, spočívající v požadavku na náhradu další
škody ve výši 155.048,- Kč, soud prvního stupně připustil podle § 95 o.s.ř.
Okresní soud v Bruntále poté rozsudkem ze dne 26.4.2006 č.j. 11 C
94/2002-177 z důvodu zpětvzetí žaloby o \"zbylou část náhrady po
neplatném skončení pracovního poměru výpovědí za červenec 1999\" zastavil
\"řízení o zaplacení 14.498,- Kč\", žalované uložil, aby zaplatila žalobci
5.455,90 Kč s 5,5% úrokem od 1.7.2005 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení
dalších 970.492,10 Kč s 5,5% úrokem od 28.6.2002 do zaplacení a 5,5% úroku z
částky 5.455,90 Kč od 28.6.2002 do 30.6.2005 a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.514,10 Kč. Z provedeného
dokazování zjistil, že žalobce byl dne 3.3.1999 platně odvolán z funkce
vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v Bruntále,
že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 byla prohlášena za neplatnou
soudním rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 12.3.2003, a že po odvolání z
funkce nebylo se žalobcem dohodnuto další pracovní zařazení, neboť
zaměstnavatel mu nenabídl jinou práci, ačkoliv Okresní úřad v B. měl volné
místo metodika po I. M. a žalovaná měla v době od 1.1. do 12.3.2003 volné místo
referenta oddělení hospodaření s majetkem státu v účetní evidenci, a dovodil,
že žalovaná tím porušila právní povinnost uloženou jí v ustanovení § 46 odst. 2
zákoníku práce a že za způsobenou škodu odpovídá žalobci podle ustanovení § 187
odst. 2 zákoníku práce. V rámci posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky
promlčení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se sice žalobou a
podáním ze dne 18.7.2003 domáhal plnění \"z titulu náhrady mzdy po neplatném
skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 31.3.1999\", že však svůj požadavek
na náhradu škody uplatnil teprve v podání ze dne 17.2.2005, neboť se jím
domáhal plnění \"na základě jiného skutkového stavu, když tvrdil, že právní
předchůdce žalované i žalovaná nesplnili po odvolání z funkce svou nabídkovou
povinnost a nevypláceli žalobci mzdu na volném pracovním místě po I. M. ve výši
17.279,- Kč měsíčně a posléze od 1.1.2003 na místě referenta oddělení
hospodaření s majetkem státu ve výši 20.159,- Kč měsíčně\"; podáním ze dne
17.2.2005 došlo \"ke změně skutkových tvrzení\" a \"nepochybně ke změně žaloby
\". Protože se žalobce o škodě a o tom, kdo mu za škodu odpovídá, dozvěděl při
jednání krajského soudu dne 18.12.2002 a s přihlédnutím k tomu, že tzv.
objektivní promlčecí doba činí podle ustanovení § 263 odst.3 zákoníku práce tři
roky, je žalobcův nárok na \"náhradu škody, představující mzdu, která mu ušla v
období od 1.8.1999 do 31.12.2002\" a v době od 1.1. do 28.2.2003, promlčen;
žalobci tedy náleží jen náhrada škody za ušlou mzdu za dobu od 1.3. do
12.3.2003, která činí včetně \"části dalšího platu\" 5.455,90 Kč. Požadavek
žalobce na zaplacení \"další škody\" ve výši 155.048,- Kč soud prvního stupně
odmítl s odůvodněním, že nešlo o škodu \"způsobenou žalobci porušení právní
povinnosti stanovené v § 46 odst.2 zákoníku práce\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2006 č.j. 16 Co
251/2006-196 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a o
náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že změnou žaloby se
rozumí též \"změna spočívající v tom, že žalobce sice požaduje stejné plnění,
ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v návrhu (buď zcela
nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti)\". Žalobce se \"původní
žalobou\" domáhal zaplacení \"částky 1.917.104,- Kč z titulu náhrady mzdy po
neplatném skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 31.3.1999 v období od
1.7.1999 do 12.3.2003\", zatímco podáním ze dne 17.2.2005 žalobce požadoval
\"stejné plnění v nižší částce a na základě jiného skutkového stavu, když
tvrdil, že právní předchůdce žalované i sama žalovaná nesplnili po odvolání
žalobce z funkce vedoucího kanceláře přednosty Okresního úřadu v B. svou
nabídkovou povinnost a nevypláceli žalobci mzdu na volném pracovním místě po I.
M.\", čímž mu vznikla škoda. Podle odvolacího soudu žalobce podáním ze dne
17.2.2005 změnil žalobu, neboť \"si byl vědom toho, že náhrada mzdy podle § 61
odst. 1 zákoníku práce je sankcí vůči zaměstnavateli, který neplní svou
povinnost podle § 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť zaměstnanci
nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy\", a že \"v daném případě právní
předchůdce žalované nemohl tuto povinnost porušit, neboť mezi účastníky po
odvolání z funkce nebyl dohodnut druh práce\". Vzhledem k tomu, že hmotněprávní
účinky změněné žaloby nastávají dnem, když změna žaloby došla soudu, uplatnil
žalobce svůj nárok na náhradu škody teprve dnem 7.3.2005 a nikoliv již dnem,
kdy \"bylo zahájeno řízení o původním návrhu\". Závěry soudu prvního stupně o
promlčení žalobcova nároku jsou proto správné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že od
podání žaloby dne 28.6.2002 až \"dosud\" se dožaduje zaplacení náhrady mzdy
jako \"nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru\" a že podáním ze
dne 17.2.2005 \"vyhodnoceným soudy jako změna žaloby\" jen \"specifikoval
rozsah tohoto nároku jako částky totožné s výší mzdy zaměstnankyně M., jejíž
pracovní místo mu mohl právní předchůdce žalované dle § 46 odst.2 zákoníku
práce nabídnout a neučinil tak\". Protože mzda a ani její náhrada nebyla
žalobci zaplacena za měsíc srpen 1999 a protože žalobu podal u soudu dne
28.6.2002, nemůže být jeho nárok promlčen. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že dovolání není opodstatněné a že soudy ve věci rozhodly
správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - řešil právní otázku, zda podáním žalobce ze dne 17.2.2005, které
bylo soudu prvního stupně doručeno dne 7.3.2005, došlo ve smyslu ustanovení §
95 o.s.ř. ke změně žaloby. Protože tuto otázku vyřešil v rozporu s judikaturou
soudů a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru,
že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237
odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce byl
dne 3.3.1999 odvolán z funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce
přednosty Okresního úřadu v B. a že s ním byl ve smyslu § 65 odst.3 a § 46
odst.1 písm.c) zákoníku práce rozvázán pracovní poměr výpovědí ze dne
31.3.1999, o níž bylo rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9.7.2002 č.j.
10 C 225/99-231, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
12.2.2003 č.j. 16 Co 312/2002-267, rozhodnuto, že je neplatná (podle potvrzení
ve spise rozsudek nabyl právní moci dnem 12.3.2003). Po odvolání z funkce
vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v B. nebylo
se žalobcem dohodnuto další pracovní zařazení, neboť zaměstnavatel mu nenabídl
volné pracovní místo po I. M., která od 1.3.1999 přešla na jinou práci. Žalobce
dopisem ze dne 29.5.1999 oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, je zaměstnavatel podle
ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce povinen poskytnout zaměstnanci náhradu
mzdy ve výši průměrného výdělku, a to až do doby, kdy zaměstnanci umožní
pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru,
nejpozději však do dne právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla určena
neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení
§ 61 odst.1 zák. práce však podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 (a zákonem
č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 31.12.2000 se řídí také
projednávaná věc) neměl zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nebyl před neplatným
rozvázáním pracovního poměru povinen ve smyslu ustanovení § 35 odst.1 písm.a)
zákoníku práce přidělovat práci, neboť po odvolání zaměstnance z funkce, která
se obsazuje jmenováním, popřípadě po vzdání se této funkce zaměstnancem, nebylo
dohodnuto další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele. Nedošlo-li k
dalšímu pracovnímu zařazení zaměstnance proto, že mu zaměstnavatel nenabídl
jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou
práci, ačkoliv měl odpovídající pracovní místo volné, odpovídá za škodu
vzniklou zaměstnanci porušením této právní povinnosti zaměstnavatel podle
ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, který byl uveřejněn pod č. 174 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1998). Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nenabídl
žalobci po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty
Okresního úřadu v B. volné pracovní místo po Ireně Mlýnkové a že tedy před
podáním neplatné výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 nedošlo k
dalšímu pracovnímu zařazení žalobce, dospěl odvolací soud ke správnému závěru,
že za dobu od 1.7.1999 do 12.3.2003 nenáleží žalobci náhrada mzdy podle
ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, ale náhrada škody, způsobená porušením
povinnosti nabídnout žalobci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci,
popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, kterou je mu zaměstnavatel povinen
poskytnout podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst.4 o.s.ř.
mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce
dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1
větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé
o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
žalobním petitem svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět
řízení. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji
povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nebrání to pokračování v řízení, jestliže vylíčil alespoň takové
rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě
jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní
charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není
součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li
ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo
jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě
zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem
své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění
domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první
o.s.ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení
nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě (§ 95 odst.2 věta první
o.s.ř.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že o změnu žaloby jde ve smyslu
ustanovení § 95 o.s.ř. také tehdy, požaduje-li žalobce stále stejné plnění, ale
z jiného skutkového základu věci (skutkového děje), než jak vymezil předmět
řízení v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001 sp. zn.
21 Cdo 2502/2000, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2003). Tímto způsobem zákon žalobci umožňuje, aby odvrátil
zamítnutí žaloby, má-li sice nárok na požadované plnění, avšak z jiného
skutkového děje než který použil k označení předmětu řízení po skutkové
stránce. O změnu žaloby se ovšem nejedná tehdy, mění-li žalobce jen právní
charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby).
Žalobce v projednávané věci svůj nárok na peněžité plnění za dobu od 1.7.1999
do 12.3.2003 založil - jak vyplývá z obsahu žaloby a z podání ze dne 18.7.2003
- na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že po uplynutí výpovědní doby z
výpovědi ze dne 31.3.1999, která byla pravomocným soudním rozhodnutí prohlášena
za neplatnou, mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, ačkoliv mu žalobce oznámil,
že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; výpověď z pracovního poměru ze dne
31.3.1999 přitom byla shledána neplatnou z důvodu, že zaměstnavatel před jejím
podáním nenabídl žalobci volné pracovní místo po Ireně Mlýnkové. I když žalobce
uváděl, že požaduje \"náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního
poměru\", šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv.
právní důvod žaloby), kterým soud - jak uvedeno výše - není vázán; nebylo-li
možné přiznat požadované plnění jako náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1
zákoníku práce, nic nebránilo, aby byl žalobcův nárok právně posouzen jinak,
tedy též jako právo na náhradu škody podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku
práce.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce v podání ze dne 17.2.2005
uvedl, že \"mění skutková tvrzení žaloby\". Z obsahu podání totiž vyplývá, že
žalobce v něm neuvedl takové skutečnosti, které byly významné pro vylíčení
skutku (skutkového děje) a vymezení předmětu řízení, ale tvrzení, která byla
významná jen z pohledu jiného možného právního posouzení věci (nejen jako
nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce, ale též jako
nároku na náhradu škody). Podání ze dne 17.2.2005 tedy nepředstavovalo změnu
žaloby ve vymezení skutkového základu věci, neboť směřovalo - jak k tomu
ostatně byl žalobce vyzván v bodě IV. usnesení soudu prvního stupně ze dne
3.2.2005 č.j. 11 C 94/2002-98 - pouze k označení dalších skutečností významných
pro rozhodnutí věci, tedy ke splnění povinnosti tvrzení, uložené žalobci
ustanovením § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že je pro právní posouzení věci obsoletní usnesení soudu
prvního stupně ze dne 22.9.2005 č.j. 11 C 94/2002-127, kterým byla připuštěna
změna žaloby \"provedená žalobcem v podání ze dne 17.2.2005\", a že nemůže
obstát názor soudů, podle kterého žalobce uplatnil svůj nárok teprve dnem
7.3.2005; uvedený závěr lze právem vztáhnout jen k požadavku na náhradu další
škody, kterou žalobce spatřoval v tom, že do \"rozjezdu svého podnikání\"
vložil úspory ve výši 120.000,- Kč, že na cestovném na konkursy a výběrová
řízení, která absolvoval \"ve snaze zajistit si svému vzdělání a dosavadní
praxi odpovídající pracovní místo\", vynaložil za dobu od 25.1.2000 do
26.9.2001 celkem 26.459,- Kč a že účastí na dalších výběrových řízení mu ušel
výdělek při soukromém podnikání ve výši 8.589,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků o zastavení \"řízení
o zaplacení 14.498,- Kč\" a o vyhovění žalobě, které nebyly odvoláním napadeny
a samostatně nabyly právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v
Bruntále k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.
předseda senátu