21 Cdo 2886/2019-240
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce R. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou
Pešákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 21/2, proti žalované Z.
se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se
sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C
285/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.
února 2019, č. j. 49 Co 335/2017-200, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 30.
března 2017, č. j. 5 C 285/2015-154, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Prostějově k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 16. 6. 2015 (doručeným žalobci dne 19. 6. 2015) žalovaná sdělila
žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala
zejména v tom, že dne 12. 6. 2015 vydala Organizační opatření č. j. 534/15, v
jehož důsledku dochází od 1. 9. 2015 ke snížení přepočteného počtu pracovních
míst na úseku učitelů o 2,97, což vyvolává potřebu snížit stavy učitelů, a
žalobce se tak stal pro žalovanou nadbytečným. V části vyhrazené pro podpis
bylo uvedeno „Z., J. S., ředitel školy“, otisk razítka žalované a nečitelný
podpis. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán na základě
pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2009, doplněné dodatkem č. 1 ze dne 10. 6. 2011, na dobu neurčitou jako „učitel pro II. stupeň Z.“ pro předmět tělesná
výchova. Výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou, neboť tvrzené
organizační opatření je neopodstatněné a účelové. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 C 285/2015-154,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 33.880 Kč k rukám zástupce žalované advokáta Mgr. Miroslava
Burgeta. Vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015 byla
za zaměstnavatele podepsána J. S., který byl na vedoucí místo ředitele jmenován
přede dnem 1. 1. 2012 a činnost ředitele školy vykonával k tomuto dni
nepřetržitě po dobu delší než 6 let („J. S. v průběhu řízení uvedl, že ředitele
školy žalované vykonával od 90. let“). Z čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších
předpisů, je podle soudu prvního stupně „možno dovodit“, že výkon jeho práce na
tomto pracovním místě skončil ze zákona dnem 31. 7. 2012; na tom „nemůže nic
změnit ani žalovanou předkládané potvrzení o trvání pracovního poměru J. S. na
pracovním místě ředitele žalované od 1. 8. 2012 z 31. 7. 2018“. Výpověď z
pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015 tak nepodepsala osoba oprávněná, když J. S. v době podpisu této listiny již nebyl ředitelem žalované. „Lze tak dojít k
závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou rozvázal někdo, kdo nebyl
účastníkem tohoto právního vztahu, tedy nezaměstnavatel“. I v tomto případě se
žalobce může domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je
neplatné, ale pouze tehdy, pokud má na takovém určení naléhavý právní zájem,
přičemž naléhavý právní zájem v tomto případě musí být tvrzen a musí být
prokázán. Žalobce byl k tvrzení naléhavého právního zájmu a k jeho prokázání
vyzván, k čemuž mu byla určena lhůta a současně byl poučen, že pokud naléhavý
právní zájem nebude tvrdit, příp. pokud jej tvrdit bude, avšak neprokáže, může
to pro něj znamenat neúspěch ve sporu. Žalobce na výzvu soudu nereagoval a
poučení nedbal.
Jelikož „neunesl břemeno tvrzení a důkazní, když naléhavý
právní zájem dle poučení netvrdil a neprokazoval, nezbylo než žalobu zamítnout“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 49
Co 335/2017-200, rozsudek soudu prvního stupně ve „výroku I.“ (o zamítnutí
žaloby) potvrdil, ve „výroku II.“ (o nákladech řízení) jej změnil tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že od
neplatnosti rozvázání pracovního poměru musí být odlišena jeho zdánlivost
(nicotnost, putativnost). Na zdánlivé (nicotné, putativní) právní jednání se
hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, a v právních vztazích se k němu
nepřihlíží. Platné (a samozřejmě také neplatné) může být jen takové právní
jednání, které není jen zdánlivé (nicotné, putativní). Okolnost, zda je jen
zdánlivým právním jednáním, může být posuzována kdykoli v každém jiném soudním
řízení, v němž má (může mít) význam, např. v řízení o žalobě o určení, zda tu
pracovní poměr je či není, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem nebo v
řízení o zaplacení náhrady mzdy, jako předběžná otázka. Výpověď z pracovního
poměru je ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 zákoníku práce zdánlivým (nicotným,
putativním) právním jednáním také tehdy, nebyla-li učiněna v písemné formě. Bude-li zjištěno nebo vyjde-li za řízení najevo, že napadené rozvázání
pracovního poměru výpovědí je jen zdánlivým právním jednáním, soud učiní závěr,
že napadené rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti „neexistuje“; žaloba o
určení neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru proto musí být
zamítnuta. Zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že výkon práce J. S. na pracovním místě ředitele školy podle čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. skončil dne 31. 7. 2012 a že tedy ke dni posuzované výpovědi funkci ředitele
školy (tj. statutárního zástupce žalované) nevykonával. Na rozdíl od něj měl
však za to, že podepsal-li výpověď S. s výslovným připojením funkce ředitele
školy k tomuto podpisu (§ 161 věta druhá obč. zákoníku), ačkoli v této funkci
nepůsobil, nejde o překročení rozsahu oprávnění k zastupování žalovaného, které
by případně mohlo vyplývat z jiné právní skutečnosti (a tedy o posouzení, zda
je žalovaný jeho jednáním vázán či nikoli), nýbrž o absenci podpisu osoby
vykonávající (výslovně v listině uvedenou) funkci statutárního orgánu
žalovaného, tj. o nedodržení písemné formy právního jednání, jejímž důsledkem
je v případě výpovědi z pracovního poměru zdánlivost tohoto právního jednání (§
50 odst. 1 zák. práce). Vzhledem k tomu, že v případě zdánlivého právního
jednání posuzování jeho platnosti či neplatnosti nepřichází v úvahu, uzavřel,
že napadené rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti „neexistuje“ a že žaloba
o určení neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru musí být již z tohoto
důvodu zamítnuta. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že se odvolací soud
odchýlil od „rozhodnutí NS ČR sp. zn.
21 Cdo 487/99“, podle něhož „žaloba
pracovníka (organizace) v řízení zahájeném podle § 64 ZPr na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti
organizaci (pracovníku), která rozvázala pracovní poměr existující mezi
účastníky (to platí i v případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem organizace
osoba, která k tomu nebyla oprávněna ... )“. V projednávané věci jménem
zaměstnavatele pracovní poměr rozvázala osoba, která k tomu nebyla oprávněna,
tedy výpověď z pracovního poměru podepsala osoba neoprávněná. Posuzovaná
výpověď z pracovního poměru obsahuje podpis, ovšem podpis osoby neoprávněné. Podpis osoby neoprávněné nelze považovat za absenci podpisu a s tím spojené
nedodržení formy písemného právního úkonu s následky zdánlivosti právního
jednání. Žalobce má zato, že výpověď z pracovního poměru byla učiněna písemně,
ovšem byla podepsána osobou neoprávněnou, tedy je neplatná. Navrhl, aby
dovolací soud „napadený rozsudek změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti
výpovědi vyhoví“. Žalovaná se sice „neztotožňuje ani s právním názorem o neplatnosti výpovědi,
ani s právním názorem o její nicotnosti“, přesto navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nedůvodné zamítl, případně „nechť napadené rozhodnutí i
rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, a věc vrátí OS v Prostějově k dalšímu
řízení“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky, jaké důsledky má skutečnost, že výpověď z pracovního poměru
podepsal jménem zaměstnavatele někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn, která dosud
nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl
u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2009, doplněné
dodatkem č. 1 ze dne 10. 6. 2011, na dobu neurčitou jako „učitel pro II. stupeň
Z.“. Dopisem ze dne 16. 6. 2015 (doručeným žalobci dne 19. 6. 2015) žalovaná
dala žalobci výpověď z pracovního poměru.
V části vyhrazené pro podpis bylo
uvedeno „Z., J. S., ředitel školy“, otisk razítka žalované a nečitelný podpis. J. S. však v době podpisu této listiny již [s ohledem na ustanovení čl. II bodu
5 zákona č. 472/2011 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a
jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů] nebyl ředitelem
žalované (námitkami žalované v jejím vyjádření k dovolání vztahujícími se k
tomuto závěru soudů se dovolací soud nemohl zabývat, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání – srov. §
242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
projednávaná výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 19. 6. 2015
- podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 30. 9. 2015, tj. do dne, než vstoupil v účinnost zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje
zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění
některé další zákony – dále též jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď jen, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách. Podle ustanovení § 50 odst. 1 zák. práce výpověď z pracovního poměru musí být
písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Podle ustanovení § 4 zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem;
nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu
se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Podle ustanovení § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se
vyžaduje podpis jednajícího. Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že – jak správně dovodil odvolací
soud -
výpověď z pracovního poměru je zdánlivým (nicotným, putativním) právním
jednáním také tehdy, nebyla-li učiněna v písemné formě, tedy i v případě, že
neobsahuje podpis jednajícího (srov. § 561 odst. 1 o. z.). Tento obecně správný
závěr však ještě v projednávané věci nepostačuje k závěru o zdánlivosti
výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 16. 6. 2015 (doručeným dne 19. 6. 2015). Jak totiž vyplývá z provedeného
dokazování, výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2015 podpis obsahuje a
obsahuje i otisk razítka žalované. Problém spočívá v tom, že jde o podpis
osoby, která v té době již nebyla (podle závěru soudů, které dovolatel
nezpochybnil, a který proto dovolací soud nemohl přezkoumat) statutárním
orgánem žalované (srov. § 161 a 163 o. z.). – ředitelem školy a tedy ani osobou
oprávněnou za žalovanou jednat.
Z obsahu spisu a provedeného dokazování dále vyplývá, že nejen v době, kdy bylo
posuzované právní jednání učiněno, ale ještě i v průběhu řízení před soudem
prvního stupně jak žalobce, tak žalovaná byli přesvědčeni (domnívali se), že J. S., ředitel školy je statutárním orgánem žalované a tedy osobou oprávněnou
rozvázat pracovní poměr s žalobcem (srov. § 163 o. z.). Závěr odvolacího soudu,
že „nejde o překročení rozsahu oprávnění k zastupování žalované, které by
případně mohlo vyplývat z jiné právní skutečnosti (a tedy o posouzení, zda je
žalovaná jeho jednáním vázána či nikoli), nýbrž o absenci podpisu osoby
vykonávající (výslovně v listině uvedenou) funkci statutárního orgánu žalované,
tj. o nedodržení písemné formy právního jednání, jejímž důsledkem je v případě
výpovědi z pracovního poměru zdánlivost tohoto právního jednání (§ 50 odst. 1
zák. práce)“, tak nemůže obstát. S účinností ode dne 1. 1. 2014 soukromé právo opustilo rozlišování mezi přímým
jednáním právnické osoby (členy statutárního orgánu) a jejím zastoupením;
členové statutárního orgánu právnické osoby jsou nadále považováni za její
zástupce (srov. výslovné znění § 164 odst. 1 o. z.). Jsou-li statutární orgány
právnické osoby považovány za její zástupce, je třeba na ně – v rozsahu, v němž
zvláštní úprava orgánů právnických osob neurčuje (jakožto lex specialis)
odlišně – aplikovat všeobecná ustanovení upravující zastoupení (tj. ustanovení
Dílu 1 Hlavy III Části první o. z.). Jakkoliv je vztah mezi statutárním orgánem
a právnickou osobou, o jejíž orgán jde, vztahem smluvním (vzniká na základě
souhlasného projevu vůle právnické osoby a statutára), rozsah zástupčího
oprávnění je primárně upraven zákonem a v jeho mezích zakladatelským právním
jednáním (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněného pod číslem 10/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Člena statutárního
orgánu (statutární orgán sám) nelze považovat za zmocněnce právnické osoby
(jednajícího na základě plné moci), ale ani za typického zákonného zástupce či
dokonce opatrovníka právnické osoby. S ohledem na specifika postavení člena
statutárního orgánu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejde ani o zástupce
smluvního, ani o zástupce zákonného. Zastoupení členem statutárního orgánu je
zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního
zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488
o. z.). Překročí-li člen statutárního orgánu právnické osoby (sám statutární
orgán) zástupčí oprávnění, anebo zastoupí-li právnickou osobu, ačkoliv k tomu
není podle zakladatelského právního jednání oprávněn, může právnická osoba
takové jednání dodatečně schválit. Jelikož člen statutárního orgánu není
smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením
§ 440 o. z. – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
K obdobným závěrům v poměrech pracovního práva dospěl Nejvyšší soud již dříve
(při komplexní úpravě právních jednání v zákoníku práce), když dovodil, že
žaloba pracovníka (organizace) na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti organizaci (pracovníku),
která rozvázala pracovní poměr existující mezi účastníky, což „platí i v
případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem organizace osoba, která k tomu
nebyla oprávněna ze své funkce ani tím nebyla pověřena (srov. § 9 odst. 1 a 2
zák. práce), popřípadě které k takovému právnímu úkonu nebyla udělena plná moc
(srov. § 14 - § 16 zák. práce)“ – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99, nebo ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo
1057/2006. Jak vyplývá z ustanovení § 440 o. z., k dodatečnému schválení by mělo dojít bez
zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil
neoprávněný zástupce, právnická osoba dozví. Projevit vůli být vázán jednáním
učiněným neoprávněným zástupcem může za právnickou osobu zásadně každý, kdo by
byl oprávněn tuto právnickou osobu zastoupit při dotčeném (schvalovaném)
právním jednání. Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, které za
ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex
tunc). Vycházeje z jiného právního názoru [že podpis bývalého ředitele školy
způsobuje automaticky zdánlivost (nicotnost, putativnost) výpovědi z pracovního
poměru ze dne 16. 6. 2015], nezabýval se odvolací soud již tím, zda došlo či
nedošlo k dodatečnému schválení a tím i konvalidaci rozvazovacího právního
jednání žalované, a tedy ani tím, zda (v případě jeho platnosti) došlo také k
naplnění materiálních a formálních předpokladů takového právního jednání. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného
právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu v Prostějově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu