21 Cdo 2906/2006

21 Cdo 2906/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyň a) E. P., b) M. Č., zastoupených advokátkou, proti žalovanému D., s.

r. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního

poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 541/98, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2005 č. j. 15

Co 345/2004-131 takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 23.10.1998 žalovaný sdělil žalobkyni a), že s ní okamžitě ruší

pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobkyně „jako

servírka na diskotéce spolu s E. P. (správně M. Č.) při výkonu práce v době od

20,00 hod. dne 20.10.1998 do asi 05,00 hod. dne 21.10.1998 vzaly neoprávněně a

ponechaly si tržbu v hodnotě nejméně 10.300,- Kč, dále poskytnutou hotovost ve

výši 2.000,- Kč a finanční prostředky uhrazené hosty za náhradu rozbitého skla

ve výši 2.000,- Kč.“ Dále žalovaný vytýkal žalobkyni a), že se dopustila

neomluvené absence, když dne 21.10.1998 ve 20,00 hod. nenastoupila do práce a

neoznámila včas svoji pracovní neschopnost, v důsledku čehož musel

zaměstnavatel zrušit ve dnech 21.10. a 22.10.1998 činnost diskotéky a došlo tak

ke vzniku škody v důsledku sankcí ze smluvního vztahu, které zákazník uplatnil

pro nesplnění sjednaných služeb na diskotéce.

Dopisem ze dne 23.10.1998 žalovaný sdělil žalobkyni b), že s ní okamžitě ruší

pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že „jako servírka na

diskotéce spolu s E. P. při výkonu práce v době od 20,00 hod. dne 20.10.1998 do

asi 05,00 hod. 21.10.1998 vzaly neoprávněně a ponechaly si tržbu v hodnotě

nejméně 10.300,- Kč, dále poskytnutou hotovost ve výši 2.000,- Kč a finanční

prostředky uhrazené hosty za náhradu rozbitého skla ve výši 2.000,- Kč“. Dále

žalovaný žalobkyni b) vytýkal, že dne 21.10.1998 nenastoupila do práce a

neoznámila včas svoji pracovní neschopnost, v důsledku čehož musel

zaměstnavatel zrušit ve dnech 21.10. a 22.10.1998 činnost diskotéky a došlo tak

ke vzniku škody v důsledku sankcí ze smluvního vztahu, které zákazník uplatnil

pro nesplnění sjednaných služeb na diskotéce.

Žalobkyně a) a b) se domáhaly, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení

pracovního poměru jsou neplatná. Žalobu shodně odůvodnily zejména tím, že není

pravdou, že by si ponechaly neoprávněně nějakou tržbu, či jinou hotovost, neboť

tržbu řádně odevzdaly na místo určené vedoucí D. H. Dne 21.10.1998 se

nedostavily do práce proto, že jim bylo sděleno, aby do práce nechodily, neboť

ve dnech 21.10. a 22.10.1998 bylo z rozhodnutí vedení dohodnuto, že bude

zavírací den, a v tyto dny nebyla ani domluvená diskotéka, nikdo na pracovišti

nebyl, takže neúčast ani nemohla zapříčinit vznik jakékoli škody.

Městský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 18.5.1999 č. j. 49 C 541/98, 49

C 542/98-11 věci obou žalobkyň spojil ke společnému projednání a rozhodnutí)

rozsudkem ze dne 28.9.1999 č. j. 49 C 541/98, 49 C 542/98-30 žaloby zamítl a

rozhodl, že žalobkyně a) a žalobkyně b) jsou povinny zaplatit žalovanému na

náhradě nákladů řízení každá 4.375,- Kč „k rukám JUDr. L. P.“ Ve věci samé

dospěl k závěru, že „nemohl být oprávněně oběma žalobkyním vytknut skutek

spočívající v ponechání si hotovosti ve výši dvakrát 2.000,- Kč“, a „stejně tak

nemohlo být žalobkyni Č. oprávněně vytknuto, že se nedostavila do směny dne

21.10. večer, když tuto povinnost neměla“. Oproti tomu žalobkyni Podané byla

oprávněně vytknuta neomluvená absence při směně dne 21.10.1998, avšak podle

názoru soudu prvního stupně sama o sobě tato neomluvená absence „není bez

dalšího důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Důvodem k okamžitému

zrušení pracovního poměru je však neodevzdání tržby ze směny z 20. na

21.10.1998, neboť jde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Důkazní břemeno

zde bylo na žalobkyních, aby prokázaly, že peníze do pokladny vložily. To se

jim však prokázat nepodařilo.

K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17.9.2002 č. j.

15 Co 3/2000-57 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu

k dalšímu řízení. Poukázal na rozpory v hodnocení jednotlivých důkazů soudem

prvního stupně a zdůraznil, že pro další skutkové závěry ohledně tvrzeného

porušení pracovní kázně žalobkyněmi, kterého se měly dopustit tím, že po

skončení směny 21.10.1998 neodevzdaly do pokladny tržbu, bude posouzení

předložené pokladní pásky zachycující pohyb na pokladně. Proto uložil soudu

prvního stupně, aby doplnil dokazování, „aby bylo jednoznačně prokázáno, zda se

jedná skutečně o originální pásku z provozovny žalované, a že se jedná o pásku

autentickou“; zdůraznil, že v tomto směru se soud neobejde bez znaleckého

posudku z oboru konstrukcí a funkcí pokladen.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 13.5.2004 č. j. 49 C 541, 542/98-117

žaloby obou žalobkyň zamítl a žalobkyním uložil, aby zaplatily žalované na

náhradě nákladů řízení každá částku 12.925,- Kč „k rukám právního zástupce

žalované Mgr. M. B., advokáta“ a aby zaplatily na náhradě nákladů řízení státu

každá částku 1.850,- Kč „na účet Městského soudu v Brně“. Ve věci samé dospěl k

závěru, že žalobkyním „bylo pouze prokázáno, že do pokladny nevložily po

ukončení směny tržbu a tuto si ponechaly“. Skutečnost, že by si ponechaly i

ostatní finanční prostředky jim podle názoru soudu prvního stupně z provedených

důkazů nevyplývá. Žalobkyni a) bylo prokázáno, že měla neomluvenou absenci,

neboť nenastoupila na směnu dne 21.10.1998, zatímco žalobkyně b) na tuto směnu

nastoupit neměla. Skutečnost, že si ponechaly tržbu ze směny z 20. na

21.10.1998 posoudil soud prvního stupně jako porušení pracovní kázně zvlášť

hrubým způsobem, přičemž „na omluvu jim nemohla být ani skutečnost, že jim

zaměstnavatel zadržoval mzdu“.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.4.2005 č. j. 15 Co

345/2004-131 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžitá

zrušení pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni a) a žalobkyni b) dopisy ze

dne 23.10.1998 jsou neplatná a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu –

Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 3.700,- Kč, a že je

povinna zaplatit žalobkyni a) a žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů každé částku 23.000,- Kč „k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr.

A. P.“ Ve věci samé dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala své

tvrzení o tom, že žalobkyně peníze do pokladny nevložily. V průběhu řízení bylo

zjištěno, že u žalované existovaly tři pokladny stejného typu, které se lišily

pouze výrobními čísly. Z tohoto důvodu „bylo naprosto rozhodující prokázat ze

strany žalované, která pokladna byla na pracovišti žalobkyně v době tvrzeného

porušení pracovní kázně, a zda pokladní páska, která má prokazovat, že

žalobkyně peníze do pokladny nevložily, neboť pokladnu ani neotevřely, patří

právě k této pokladně“. Znalec při výslechu u soudu uvedl, že nelze určit, ze

které pokladny byla předložená páska. „Již ze samotných tvrzení žalované

vyplývá rozpor spočívající v tom, že žalovaná měnila označení pokladen, které

měly být umístěny na diskotéce, čímž zároveň zpochybnila také autenticitu

předložené pokladní pásky“. Navíc z obsahu znaleckého posudku vyplývá, že

znalec měl k dispozici pokladnu výrobní číslo 190016329 a pokladnu výrobní

číslo 24004700, tedy pokladnu s odlišným výrobním číslem, než které uvádí

žalovaná. „Tím, že měnila identifikaci pokladen, žalovaná sama zpochybnila

důkazní hodnotu pokladní pásky, která měla být vložena do některé z těchto

pokladen a mělo jí být prokázáno, že k otevření pokladny vůbec nedošlo a že

tedy nedošlo ani k vložení peněz do pokladny“. Z uvedených důvodů podle názoru

odvolacího soudu tedy žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení,

že žalobkyně porušily pracovní kázeň tím, že dne 21.10.1998 neodevzdaly tržbu.

Pokud jde o další vytýkané porušení pracovní kázně, že neodevzdaly též hotovost

2.000,- Kč a hotovost za rozbité sklenky „lze z obsahu tvrzení účastníků

dovodit, že tato částka měla být zahrnuta v částce, která podle tvrzení

žalované nebyla vložena do pokladny a lze tedy na toto porušení pracovní kázně

vztáhnout stejné závěry jako tvrzené neodevzdané tržby“. Porušení pracovní

kázně žalobkyní a) spočívající v nenastoupení na směnu dne 21.10.1998 podle

názoru odvolacího soudu nedosahovalo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť

hrubým způsobem a „nemohlo by vést k platnému rozvázání pracovního poměru

okamžitým zrušením“, zatímco žalobkyně b) dne 21.10.1998 neměla nastoupit na

směnu a tedy se „tvrzeného porušení pracovní kázně neomluvenou absencí 21. 10.

1998 nedopustila“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že

závěr odvolacího soudu, že žalobkyně před ukončením směny z 20. na 21.10.1998

vložily do pokladny tržbu ve výši 10.500,- Kč je skutkovým zjištěním, které

nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zhodnotil důkazy vztahující se k

této skutečnosti a dovodil, že předložená kontrolní páska je páskou z pokladny,

na které v inkriminovanou dobu žalobkyně pracovaly a že na této pásce v průběhu

směny z 20.10.1998 na 21.10.1998 není zaznamenána žádná operace, tedy ani

otevření pokladny bez markování. Podle názoru žalovaného nebylo ani prokázáno,

že existovaly tři pokladny stejného typu. V provozovně na ulici D. se nacházely

pouze dvě pokladny stejného typu, jedna z nich v prostorách sauny a druhá stále

v prostorách diskotéky. Nesoulad ve výrobních číslech uváděných v průběhu

řízení je dán tím, že vyražené výrobní číslo na kovovém štítku je velice špatně

čitelné a může snadno dojít k záměně vizuálně podobných číslic. Podle názoru

žalovaného je nutné posoudit autenticitu kontrolní pásky, zejména s ohledem na

údaje zaznamenané na této pásce, nikoliv s ohledem na skutečnost, zda je možné

určit, ze které pokladny příslušná páska pochází. Jestliže podle názoru znalce

je naprosto evidentní matematická posloupnost jednotlivých záznamů a výpočtů, a

koresponduje-li tato kontrolní páska s páskou denní, je třeba dovodit, že šlo o

pásku z jedné pokladny a nemohlo se na této pásce pracovat na více pokladnách.

Všechny důkazy svědčí ve prospěch tvrzení žalovaného, že žalobkyně tržbu do

pokladny v ranních hodinách dne 21.10.1998 neuložily. Je-li opomenuta

účastnická výpověď samotných žalobkyň, potom ve prospěch jejich tvrzení ohledně

uložení tržby do pokladny svědčí pouze svědecká výpověď svědka Z. učiněná před

soudem téměř po čtyřech letech od okamžiku, kdy k tvrzené skutečnosti mělo

dojít. Žalovaný má za to, že „provedeným dokazováním je třeba dojít ke

skutkovému zjištění, že žalobkyně tržbu na konci předmětné směny do pokladny

nevložily“, a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby

věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobu (účastníkem řízení)

a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst.

1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že

žalovaný dal žalobkyním výpověď z pracovního poměru dopisy ze dne 23.10.1998 -

podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999,

tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č.

1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb.,

o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb. , zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006, zákoník práce) –

dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v

projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132

o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je

logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §

135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného práva.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení

důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy

zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny

v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením

důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,

o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze

považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska

pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy

podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při

důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím

k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká

je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání

skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto

skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost

výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě

hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s

jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové

posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či

nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením

jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či

nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle

soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní

přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem

logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních

skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní

projednávané věci, jako kupříkladu. z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z

rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze

způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k

věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Z odůvodnění

napadeného rozsudku vyplývá, že k závěru, že „nebylo prokázáno, že by žalobkyně

porušily pracovní kázeň způsobem tvrzeným žalovanou, to je, že neodevzdaly

tržbu do pokladny umístěné na pracovišti“, dospěl odvolací soud na základě

skutečnosti, že „žalovaná sama tím, že měnila identifikaci pokladen, které měly

být na pracovišti žalobkyň a do kterých měly žalobkyně vložit tržbu,

zpochybnila důkazní hodnotu pokladní pásky“, kterou „mělo být prokázáno, že k

otevření pokladny vůbec nedošlo a nedošlo tedy ani ze strany žalobkyň k vložení

tržby do pokladny“. Je mimo pochybnost, že při jednání dne 31.7.2003 žalovaná

uvedla, že žalobkyně měly pracovat s pokladnou s výrobním číslem (nikoli s

pokladnou v.č. 19018329), že znalec M. V. zkoumaje obě pokladny na pracovišti

žalobkyň ve svém posudku uvedl v.č. 24004700 a v.č. 190016329, že ve vyjádření

z 9.4.2004 žalovaná zmiňuje, že „pokladna nacházející se na diskotéce má

výrobní číslo 19016323, pokladna v sauně má výrobní číslo 29004706“. Hodnotící

závěr o tom, že „autenticitu předložené pokladní pásky“ (její věrohodnost) lze

odvíjet od rozporu v označení výrobních čísel pokladen, však opomíjí, že za

situace, kdy podle znalce „nelze určit, zda tato páska vyjela z jedné nebo

druhé pokladny“, je zjištění o výrobním čísle uvedeném na štítku pokladny bez

věcného významu. Jestliže – jak uvedl znalec – „šlo o jednu celistvou pásku

kontrolní a další denní pásku, kdy šlo evidentně o pásku z jedné pokladny“ –

neměl být ponechán stranou pozornosti vlastní obsah předložené pokladní pásky

zejména z toho hlediska, zda s ohledem na její obsah (kupř. na „markované“

položky ze dne 18.10.1998 předcházející směně, o kterou se v posuzované věci

jedná) jde o pásku z pokladny, se kterou (bez ohledu na výrobní číslo)

pracovaly žalobkyně a jaký význam má vlastní obsah této pásky z hlediska

zjištění skutkového podkladu významného pro projednávanou věc.

Odvolacímu soudu lze v této souvislosti rovněž vytknout, že s ohledem na

zaujatý názor pominul jiné důkazy a skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, ať

již svědčící ve prospěch názoru, že žalobkyně tržbu do pokladny nevložily

(kupř. svědkyně B. E.), anebo ve prospěch závěru opačného (kupř. svědek M. Z.).

Odvolací soud totiž zákonu konformním způsobem nehodnotil všechny důkazy, které

se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti), provedené v řízení před soudem prvního

stupně a v řízení odvolacím, nýbrž jen okolnost svědčící - podle jeho názoru –

ve prospěch jím zaujatého skutkového závěru. Vycházel-li odvolací soud z

názoru, že s ohledem na rozpor spočívající v tom, že „žalovaná měnila označení

pokladen“, neprokázala, že žalobkyně tržbu do pokladny nevložily, a že tedy

„nebylo prokázáno, že by žalobkyně porušily pracovní kázeň způsobem tvrzeným

žalovanou“, pak opřel svou úvahu o skutečnosti, z nichž uvedený závěr

nevyplývá a pominul skutečnosti a důkazy, které byly z hlediska závažnosti

(důležitosti) pro rozhodnutí významné. Závěr odvolacího soudu jako výsledek

takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem, za tohoto stavu neodpovídá

postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na

takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud

České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem

o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3

věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2007

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu