21 Cdo 2907/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce M. K., proti žalované JH MONT, s. r. o. „v likvidaci“ se sídlem v
Hradci Králové, Veverkova č. 1343, IČO 259 60 725, zastoupené JUDr. Markétou
Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební č. 548, o
odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 15 C 19/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 2. dubna 2012 č.j. 21 Co 49/2012-212, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku
za dobu pracovní neschopnosti od 13.12.2007 do 12.12.2008 celkem 115.537,- Kč s
úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval jako „montážní
pracovník (montér strojního zařízení), svářeč“ a že dne 13.12.2007 na pracovní
cestě při plnění pracovních povinností v areálu „obchodní společnosti NUTRICIA
DEVA, a. s. Nové Město nad Metují“ utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl
od 13.12.2007 do 12.12.2008 v pracovní neschopnosti. Pracovní úraz žalobce
utrpěl tak, že „při uvolňování šroubů ložisek dopravníku spolupracovníkem
žalobce S. D. došlo k sesunutí dopravníku, který žalobce přimáčkl“, když
„připevňoval dvířka“. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18.11.2008
č.j. 3 T 76/2008-168 byl pak S. D. uznán vinným trestným činem ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona, když před demontáží nezabezpečil
dopravník proti pádu a nepřesvědčil se, zda pod dopravníkem nikdo nepracuje. Na
vznik pracovního úrazu neměla vliv jeho údajná opilost, jestliže zde chybí
příčinná souvislost mezi vznikem pracovního úrazu a „údajnou opilostí“ žalobce.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23.6.2010 č.j. 15 C 19/2009-123
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná se zprostila odpovědnosti za škodu
vzniklou pracovním úrazem „zcela dle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) i písm.
b) zák. práce“. Dovodil, že k pracovnímu úrazu došlo v příčinné souvislosti s
„opilostí žalobce“, neboť„vlivem požití alkoholu došlo ke snížení duševních
funkcí a celkové pohotovosti žalobce natolik, že vstoupil pod demontované
zařízení, které nebylo zajištěno“, přestože je „velmi zkušeným pracovníkem“ a
je mu známo, že „nelze vstupovat pod demontované zařízení, aniž by to druhé
osobě oznámil“. Za významné považoval soud prvního stupně také skutečnost, že
ani žalobce, ani S. D. nebyl určen jako vedoucí pracovník, oba byli řádně
proškoleni a věděli tedy, že „mají řádně spolupracovat a domlouvat se na
postupu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10.1.2011
č.j. 21 Co 432/2010-148 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že zaviněné
porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci bylo jen jedním z důvodů liberace žalovaného ve smyslu
§ 367 odst. 2 zák. práce, a proto „se žalovaný nezprostil své odpovědnosti za
škodu zcela, ale jen z části“, přičemž míru tohoto zproštění odpovědnosti
stanovil odvolací soud v rozsahu 50%. Dovodil totiž, že žalobce i svědek D.
porušili právní předpisy „ve stejné míře“, jestliže svědek D., „aniž zajistil
demontované části proti samovolnému uvolnění, pádu nebo skluzu, zahájil práci
bez jasných dorozumívacích pokynů mezi ním a žalobcem“, a jestliže žalobce
„vstoupil do nezajištěného prostoru, přestože věděl, že v něm probíhá demontáž
technologického zařízení“. Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že žalobce jednal v rozporu s ustanovením § 106 odst. 4 písm. e) zák.
práce, avšak dovodil, že „ovlivnění jednání žalobce stavem po požití alkoholu
nemá oporu v provedených důkazech“, protože k uvolnění technologického
zařízení, jeho sesunutí a úrazu žalobce by za dané situace došlo, i kdyby
žalobce alkohol nepožil. Podle názoru odvolacího soudu „existence alkoholu v
krvi žalobce sama o sobě nestačí pro závěr o příčinné souvislosti mezi touto
skutečností a vznikem škody“. Odvolací soud tak soudu prvního stupně uložil,
aby, vycházeje z jeho závazného právního názoru, rozhodl o výši nároku žalobce.
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co při jednání dne 20.4.2011 v důsledku
částečného zpětvzetí žaloby řízení „co do částky 57.768,50 Kč“ zastavil)
rozsudkem ze dne 12.10.2011 č.j. 15 C 19/2009-182 uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci 57.768,50 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval,
v části, v níž se žalobce domáhal úroků z prodlení z (zpětvzaté) částky
57.768,50 Kč žalobu zamítl a zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
2.310,- Kč na soudním poplatku na účet Okresního soudu v Hradci Králové, a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze závazného
názoru odvolacího soudu dovodil, že „prokázanou skutečností zůstává, že žalobce
vstoupil bez dorozumívacích pokynů pod nezajištěné demontované zařízení, a
svědek D. demontoval zařízení bez jeho zajištění proti pádu“, a žalované
uložil, aby žalobci zaplatila „50% náhrady škody“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.4.2012
č.j. 21 Co 49/2012-212 rozsudek soudu prvního stupně „vyjma nenapadeného výroku
pod bodem II“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
i právními závěry soudu prvního stupně a pouze zdůraznil, že „skutkový stav po
zrušení předchozího rozsudku okresního soudu nedoznal změn“, když k tvrzení
ohledně příčinné souvislosti mezi vznikem škody a požitím alkoholu žalobcem
„nenabídla žalovaná žádné důkazy“. Rovněž k dalším námitkám žalované odvolací
soud uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce porušil
bezpečnostní předpisy, avšak toto „není jedinou příčinou vzniku škody, ale
pouze jednou z příčin“, proto k úplnému zproštění odpovědnosti žalované za
škodu nemohlo dojít.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž zejména
namítá, že „z dikce zákona jasně vyplývá, že pro úplné zproštění odpovědnosti
zaměstnavatele naprosto postačuje naplnění podmínek § 367 odst. 1 písm. a) zák.
práce“. Podle názoru dovolatelky žalobce vědomě riskoval a počínal si
lehkomyslně, neboť, vzhledem ke svým zkušenostem v oboru, musel vědět o
„předchozích provedených demontážních úkonech na dopravníku a o možnosti
samovolného pádu zařízení, navíc v situaci, kdy jej spolupracovník D. nemohl
při demontování ložiska dopravníku vidět, neboť byl v okamžiku pádu dopravníku
a v čase těsně předtím v zákrytu za technologickým zařízením“. Toto vědomé
riskování žalobce „nelze přičítat k tíži žalované“, stejně jako „opilost
žalobce“. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „rozhodnutí proti
dobrým mravům“, neboť „je povinna plnit za nedbalostní, riskantní a lehkomyslné
jednání opilého pracovníka“ a navrhla proto, aby rozhodnutí soudů obou stupňů
byla zrušena a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl, neboť podle jeho
názoru soudy dospěly ke správnému právnímu názoru „ohledně posouzení míry
odpovědnosti žalobce a žalovaného“ a tento právní názor je „plně v souladu se
základními zásadami pracovněprávních vztahů“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, kdy
došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 31.12.2007, tj. do dne, než nabyly účinnosti předpisy č.
261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 357/2007 Sb. – dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti
zcela, prokáže-li, že škoda vznikla
a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní
předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně
vyžadovány a kontrolovány, nebo
b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných
návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit,
a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.
Podle ustanovení § 367 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti
zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla
a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto
skutečnosti byly jednou z příčin škody,
b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak,
že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože
si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může
způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou
neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel
zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze
znění ustanovení § 367 odst. 1 a 2 zák. práce a jak z toho správně vychází i
odvolací soud v posuzované věci - zaměstnavatel, který také nese za řízení
procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a
důkazní).
Z uvedeného vyplývá – a v tom lze dovolání přisvědčit, že „pro úplné zproštění
odpovědnosti zaměstnavatele naprosto postačuje naplnění podmínek § 367 odst. 1
písm. a) zák. práce“. Není tedy zapotřebí navíc kumulativně „splnit podmínky §
367 odst. 1 písm. b) zák. práce“, jak dovolatelka odvolacímu tento názor
nedůvodně podsouvá, neboť odvolací soud – jak plyne z napadeného rozhodnutí, a
rovněž vzhledem k právnímu názoru vyjádřeném v usnesení ze dne 10.1.2011 č.j.
21 Co 432/2010-148, který s ohledem na nezměněný skutkový stav „nemá důvod
revidovat“ - dospěl k jednoznačnému závěru, že „požití alkoholu žalobcem není v
příčinné souvislosti se vznikem škody“.
Aby však byly „naplněny podmínky“ ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zák. práce
pro úplnou liberaci zaměstnavatele, je zapotřebí, aby byly naplněny ve své
úplnosti, tedy včetně dovětku v závěru ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce, že
„tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody“. Odvolací soud, přihlížeje k
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 18.11.2008 č.j. 3 T 76/2008-168 v
trestní věci S. D., vysvětlil již ve svém předchozím rozhodnutí, že porušení
předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalobcem nebylo
jedinou příčinou škody, nýbrž pouze jednou z příčin škody, neboť „jak žalobce,
tak zaměstnanec žalovaného D. porušili zmíněné předpisy stejně závažným
způsobem“. Nejedná se tedy – jak žalovaná dovozuje – jen o „mnohonásobné
selhání žalobce“, nýbrž též o selhání jejího zaměstnance postavené napevno
soudním rozhodnutím, jímž je soud v občanském soudním řízení vázán ve smyslu
ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř., a k němuž odvolací soud důvodně přihlížel při
úvaze o rozsahu liberace žalované podle ustanovení § 367 odst. 1 a 2 zák.
práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Zdeněk
N o v o t n ý
předseda senátu