21 Cdo 291/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému OKD, a. s.,
o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod
sp. zn. 8 C 243/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. ledna 2006, č. j. 16 Co 334/2005-103, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce OKD, a.
s., člen koncernu K. I. a. s. zaplatil 222.286,- Kč s úrokem z prodlení z
částek, ve výši a za dobu, jež podrobně rozvedl. Žalobu odůvodňoval zejména
tím, že u žalovaného pracoval od roku 1978, naposledy jako důlní zámečník u
závodní záchranné báňské stanice. Dne 30. 8. 1994 utrpěl pracovní úraz kolena
pravé nohy. Žalovaný mu poté vyplatil bolestné, ztížení společenského uplatnění
a platil mu i náhradu za ztrátu na výdělku. Dne 6. 2. 2001 byl žalobce přizván
do „přeřazovací komise“, kde byl předložen lékařský posudek Dr. H. ze dne 1. 2.
2001, podle kterého se stal trvale nezpůsobilý k jakékoliv práci pod zemí s
tím, že je schopen pouze práce na povrchu bez přetěžování. Na základě tohoto
posudku se dohodl se žalovaným (dohodou ze dne 6. 2. 2001) na skončení
pracovního poměru ze zdravotních důvodů pro následky pracovního úrazu ze dne
30. 8. 1994. Po skončení pracovního poměru mu byl přiznán s účinností od 2. 7.
2001 částečný invalidní důchod. Žalovaná poté nechala vypracovat nový znalecký
posudek, podle kterého je žalobcův zdravotní stav takový, že mohl u žalovaného
pracovat na svém původním pracovišti nadále. Tento posudek považuje žalobce za
nesprávný a účelový. Žalovaný však odmítá žalobci dobrovolně náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovního poměru vyplácet. Proto požaduje, aby mu
žalovaný doplatil rozdíl mezi výdělkem, který dosahoval před skončením
pracovního poměru a částečným invalidním důchodem, který je mu vyplácen.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 8 C
243/2002-72, ve znění usnesení ze dne 22. 2. 2005, č. j. 8 C 243/2002-84,
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 134.342,- Kč se 4% úrokem z prodlení od
14. 9. 2002 do zaplacení, žalobu na zaplacení 87.944,- Kč s úrokem z prodlení z
částek, ve výši a za dobu, jež specifikoval, zamítl, a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu ve Frýdku – Místku
znalečné ve výši 16.204,- Kč a soudní poplatek 5.380,- Kč. Po zhodnocení
výsledků provedeného dokazování zjistil, že žalobce byl zaměstnancem
žalovaného od roku 1978, naposledy jako horník mechanizovaných
pracovišť. Dne 30. 8. 1994 při výkonu práce na pracovišti žalovaného utrpěl
úraz pravého kolenního kloubu. Dne 1. 2. 2001 vydala MUDr. D. H., závodní
lékařka, lékařský posudek, podle kterého je žalobce trvale nezpůsobilý
jakékoliv práce v podzemí pro následky pracovního úrazu ze dne 30. 8. 1994.
Podle rozhodnutí lékařské komise Okresní správy sociálního zabezpečení ve
Frýdku – Místku ze dne 30. 1. 2001 je žalobce částečně invalidní pro následky
úrazu ze dne 30. 8. 1994. Dohodou ze dne 6. 2. 2001 rozvázali účastníci
pracovní poměr a v dohodě vymezili důvody rozvázání pracovního poměru
spočívající ve zdravotních následcích pracovního úrazu z 30. 8. 1994. S
účinností od 7. 2. 2001 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Po
rozvázání pracovního poměru byl na žádost žalovaného vypracován znalecký
posudek znalkyní z oboru posudkového lékařství MUDr. M. K., která dospěla k
závěru, že pracovní úraz z 30. 8. 1994 nemá za následek neschopnost žalobce
vykonávat práce v podzemí. Tento závěr byl potvrzen znaleckými posudky MUDr. N.
i 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v P.. Soud prvního stupně učinil
závěr, že příčinou ztráty na výdělku žalobce po rozvázání pracovního poměru
jsou následky pracovního úrazu z 30. 8. 1994, neboť žalobce se žalovaným
rozvázal pracovní poměr dohodou proto, že jak podle lékařského posudku ze dne
1. 2. 2001, tak i podle rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve F.
– M. nebyl způsobilý vykonávat dosavadní práci v dole. Na tento
závěr nemá vliv skutečnost, že později (po skončení pracovního poměru a
přiznání invalidního důchodu) bylo zjištěno, že žalobce je nadále způsobilý
vykonávat dosavadní práci. Vypočetl dále žalobcův průměrný hrubý měsíční
výdělek před vznikem škody na částku 16.391,53 Kč a náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznal žalobci jako rozdíl mezi
vypočteným rozhodným výdělkem a částečným invalidním důchodem s připočtením 75
% minimální mzdy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1.
2006, č. j. 16 Co 334/2005-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil v
napadených výrocích tak, že žalobu na zaplacení 134.342,- Kč s 4% úrokem od 14.
9. 2002 do zaplacení zamítl, žádnému z účastníků ani České republice nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před odvolacím
soudem 5.372,- Kč. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud
prvního stupně dovodil, že žalobce sice utrpěl pracovní úraz dne 30. 8.
1994 a že mu i vznikla škoda (poklesl mu příjem po rozvázání pracovního poměru
s žalovaným), že však není dán třetí zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti za
škodu podle § 190 odst. 1 zák. práce, totiž příčinná souvislost mezi pracovním
úrazem a vznikem škody. Následky pracovního úrazu žalobce ze dne 30. 8. 1994
totiž nečinily žalobce ke dni 6. 2. 2001 nezpůsobilým výkonu dosavadní práce
zámečníka v dole. Tento závěr vyplynul podle odvolacího soudu ze všech
znaleckých posudků, které byly v průběhu řízení vypracovány. O jejich
správnosti neměl odvolací soud pochybnosti, protože jsou ve shodě a vyrovnávají
se i s lékařským posudkem vydaným dne 1. 2. 2001 MUDr. D. H.; tento lékařský
posudek je všemi znalci shodně hodnocen jako vadný. Protože škoda, která
vznikla žalobci po 6. 2. 2001, není zapříčiněna pracovním úrazem, neboť jeho
následky i nadále umožňovaly žalobci dosavadní práci v dole, nemůže být dána
ani odpovědnost žalovaného za škodu žalobci vzniklou, a to ani tehdy, kdyby
důvodem rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným byly zdravotní
důvody spočívající v následcích pracovního úrazu. Sama nesprávnost lékařského
posudku, na základě kterého účastníci pracovní poměr ukončili, nemůže založit
odpovědnostní vztah podle ustanovení § 190 zák. práce, může být pouze podkladem
pro posouzení případného vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že pracovní
poměr u žalovaného skončil jednoznačně na základě lékařského posudku MUDr. H.
ze dne 1. 2. 2001, podle kterého mu jeho zdravotní stav pro následky pracovního
úrazu ze dne 30. 8. 1994 neumožňuje jakékoliv práce pod zemí. Ke stejnému
závěru dospěla i lékařská komise Okresní správy sociálního zabezpečení ve F. –
M., jak vyplývá z jejího rozhodnutí ze dne 30. 1. 2001. Žalobci tedy nemůže být
přičítáno k tíži, že následnými znaleckými posudky byl jeho zdravotní stav
posouzen tak, že pracovní úraz mohl pouze určitou měrou přispět k vývoji
artrózy a degenerativních změn v oblasti vnitřní části kolenního kloubu vpravo,
nikoliv však měrou podstatnou. Žalobce neměl nejmenší důvod pochybovat o
správnosti lékařského posudku MUDr. H. a rozhodnutí lékařské komise Okresní
správy sociálního zabezpečení ve F. – M. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému rozhodnutí.
Protože po zahájení řízení, dříve než bylo řízení pravomocně skončeno, došlo k
zániku žalovaného, Okresní soud ve Frýdku – Místku usnesením ze dne 6. 9. 2006,
č. j. 8 C 243/2002-124, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně
žalovaného se společností OKD, a. s. Dovolací soud proto nadále jako s
žalovaným jednal s touto společností.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 240 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v
dovolání žalobce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobce skutková
zjištění soudu z tohoto pohledu nenapadá), že žalobce, který u žalovaného
pracoval jako důlní zámečník, utrpěl dne 30. 8. 1994 pracovní úraz
– poranění kolene pravé nohy. Žalobce i nadále u žalované pracoval a dohodou
ze dne 6. 2. 2001 rozvázal pracovní poměr se žalovaným, a to ze zdravotních
důvodů, pro následky pracovního úrazu ze dne 30. 8. 1994, neboť podle
zdravotního posudku MUDr. H. ze dne 1. 2. 2001 byl trvale nezpůsobilý
jakékoliv práce v podzemí právě pro následky pracovního úrazu ze dne
30. 8. 1994. Podle znaleckého posudku znalkyně z oboru posudkového
lékařství MUDr. M. K. ze dne 18. 5. 2002 byl žalobce i po skončení pracovního
poměru schopen pracovat v podzemí dolu v zařazení zámečník na strojním úseku;
zdravotní důvod, který by vedl k vyřazení z dolu na povrch, nebyl objektivně
zjištěn. Ke stejnému závěru dospěla i znalkyně MUDr. N. a revizní
posudek vypracovaný 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v P. Podle
něho lékařský posudek MUDr. K. i MUDr. N. obsahuje správné
odborné názory, zatímco lékařský posudek MUDr. H. ohodnotil jako chybný,
přeceňující posudkový význam objektivně prokazatelných, nepříliš významných
odchylek od normálního zdravotního stavu pravého kolene žalobce.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou
tedy existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke
kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku
nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za
škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy
odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody (popřípadě - podle
právní úpravy účinné do 31. 5. 1994 – „redukovaným“ průměrným výdělkem) a
výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo
částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a
jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako
před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly
splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane
skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec)
procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i
prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny
uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. Škoda, která
vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke
ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla
následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla; účelem náhrady za
ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který
není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy – jak správně uvedl odvolací soud –
vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda
nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako
jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění
možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí
být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být
jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu
důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi
pracovním úrazem a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku
skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.
Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba
vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska
jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a
společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je
příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou
důležité pro odpovědnost za škodu.
Došlo-li k rozvázání pracovního poměru proto, že zaměstnanec utrpěl pracovní
úraz, pro jehož následky nemůže vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel
odpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou.
Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, je možné
přihlížet jen k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek
pokles výdělku zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě na výdělku v důsledku utrpění
pracovního úrazu, nemůže být takový závěr zpochybněn ani případným zjištěním,
že zaměstnanec v den rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti byl i nadále
schopen vykonávat dosavadní práci; dodatečné zjištění v tomto směru (např.
pomocí znaleckého posudku) nic nemůže změnit na skutečnosti, že důvodem, pro
který zaměstnanec přestal vykonávat dosavadní práci a ukončil pracovní poměr,
byla jeho nezpůsobilost vykonávat dosavadní práci pro následky utrpěného
pracovního úrazu (srov. obdobně ohledně skončení pracovního poměru pro dosažení
nejvyšší přípustné expozice při dodatečně zjištěné nemoci z povolání
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod
č. 38).
V projednávané věci žalobce tvrdil a prokázal, že v době trvání jeho pracovního
poměru u žalovaného utrpěl pracovní úraz (dne 30. 8. 1994), že
jeho pracovní poměr u žalovaného skončil dohodou ze dne 6. 2. 2001 pro
zdravotní následky pracovního úrazu ze dne 30. 8. 1994 a že jeho příjem oproti
jeho výdělkům před skončením pracovního poměru poklesl v důsledku toho, že
pobíral toliko částečný invalidní důchod. Při tvrzení a prokazování existence
příčinné souvislosti mezi utrpěným pracovním úrazem a vzniklou škodou se
žalobce opíral o závěry lékařského posudku MUDr. H. ze dne 1. 2. 2001 a o
rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve F. – M. ze dne 30. 1. 2001,
č. j. L/3011/8/2001-To, podle kterých pro následky pracovního úrazu ze dne 30.
8. 1994 je žalobce nezpůsobilý jakékoliv práce v podzemí. V řízení sice bylo z
lékařských posudků znalců z oboru posudkového lékařství MUDr. M. K. a MUDr. Z.
N., jakož i z revizního znaleckého posudku 3. lékařské fakulty Univerzity
Karlovy v P., zjištěno, že pracovní úraz, který žalobce utrpěl dne 30. 8. 1994,
nezanechal na žalobcově zdraví žádné trvalé následky, které by posudkově
významným způsobem omezovaly možnosti jeho pracovního uplatnění (resp. které by
významným způsobem snižovaly jeho pracovní potenciál), to však nemá žádný vliv
na posuzování toho, co bylo příčinou žalobcovy ztráty na výdělku.
Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy
došlo následkem pracovního úrazu k poklesu (ztrátě) výdělku, je pro posouzení,
co bylo příčinou ztráty na výdělku žalobce po rozvázání pracovního poměru dne
6. 2. 2001, rozhodující, že důvodem rozvázání pracovního poměru, a tedy i
poklesu příjmů žalobce po 6. 2. 2001, byly následky pracovního úrazu ze dne 30.
8. 1994 (o tom ani žalovaný neměl při rozvazování pracovního poměru
pochybnosti). Bez toho, že by žalobce utrpěl pracovní úraz dne 30. 8.
1994, nedošlo by k rozvázání pracovního poměru a tedy ani k poklesu žalobcových
příjmů. Všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci
pracovním úrazem tak byly splněny již poté, co žalobce po rozvázání pracovního
poměru dosáhl poprvé nižšího příjmu než před skončením pracovního poměru.
Žalovanému tak vznikla povinnost hradit žalobci škodu; tato povinnost trvá do
doby, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly
rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve
smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (protože vycházel z jiného
právního názoru) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle
ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1
část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna,
v. r.
předseda
senátu