21 Cdo 2942/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce C. – o. s., zastoupeného advokátem, proti žalované H. Ž.,
zastoupené advokátkou, o 102.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 155/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2000
č.j. 7 Co 1879/2000-123, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 59.796,60 Kč s
15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 29.898,40 Kč s 15% úrokem od
14.1.1999 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 102.125,- Kč s 15%
úrokem od 14.1.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že
žalovaná u něj pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.9.1998 jako
prodavačka a že dne 25.9.1998 s ní uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne
13.1.1999 byla na provozovně \"prodejna H. B.\", kde žalovaná pracovala,
provedena kontrolní inventura, při níž byl zjištěn schodek na svěřených
hodnotách ve výši 102.125,- Kč. Přestože žalobce vyzval žalovanou, aby schodek
nahradila, žalovaná tak dosud neučinila.
V průběhu řízení vzal žalobce žalobu o částku 12.430,- Kč s 15%
úrokem od 14.1.1998 do zaplacení zpět. Soud prvního stupně
usnesením vyhlášeným při jednání dne 29.2.2000 řízení v tomto rozsahu zastavil.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 30.3.2000
č.j. 11 C 155/99-76 žalované uložil, aby zaplatila žalobci
29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, zamítl
žalobu o zaplacení dalších 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do
zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 18.116,90 Kč k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. F. K. Při svém
rozhodování vycházel ze závěru, že žalovaná pracovala u žalobce jako
prodavačka, že měla uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti a že podle
ustanovení § 176 zák. práce odpovídá za vzniklý schodek. Z provedených důkazů
soud prvního stupně dále zjistil, že dne 25.9.1998 byla na prodejně, na níž
žalovaná pracovala, provedena inventura, která byla \"řádně doložena\" (byl
\"předložen stav dle počítače\" a \"stav dle fyzické kontroly\"), že žalovaná
\"výsledek této inventury podepsala\" (pokud \"výsledek\" podepsala, aniž by se
seznámila s doklady, jde to k \"její tíži\") a že na této prodejně byla
dne 13.1.1999 provedena další inventura, která byla rovněž \"řádně zdokladována
\". Za schodek zjištěný inventarizací ke dni 13.1.1999 ve výši 89.695,- Kč
žalovaná v plném rozsahu odpovídá, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti,
pro které by se mohla své odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 176 odst.3 zák.
práce alespoň zčásti zprostit. Soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že
žalovaná \"skutečně je velice mladá a nezkušená\" a za použití ustanovení § 183
zák. práce snížil náhradu na jednu třetinu vzniklé škody, tj. na částku
29.898,40 Kč.
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
20.9.2000 č.j. 7 Co 1879/2000-123 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu o zaplacení částky 89.695,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do
zaplacení zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.175,- Kč k rukám její zástupkyně
advokátky JUDr. H. K. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně
odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná za schodek na svěřených
hodnotách neodpovídá. Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance
podle ustanovení § 176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí
hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Schodek bývá
zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a
závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků. Podle
ustanovení § 30 odst.1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se
skutečné stavy majetku a závazků zjišťují inventurou fyzickou u majetku hmotné
povahy a tyto stavy se zaznamenávají v inventurních soupisech, které musí být
podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace. Žalobcem předložené
doklady k prokázání schodku tomuto požadavku neodpovídají, navíc jsou špatně
čitelné, nejasné, nepřehledné a proto \"zcela neprůkazné\". Uvedené nedostatky
se týkají \"počáteční inventury\" ze dne 25.9.1998 i \"následné inventury\" ze
dne 13.1.1999, a proto žalobce předloženými doklady neprokázal, jaké hodnoty
žalovaná vůbec převzala k vyúčtování. Vzhledem k tomu, že žalobce ani ostatními
provedenými důkazy neprokázal, jaké hodnoty žalovaná převzala, kdy je převzala
a zda došlo ke škodě (ke schodku), neprokázal jeden z předpokladů pro vznik
odpovědnosti žalované podle ustanovení § 176 zák. práce - vznik škody. Žaloba
proto nemůže být důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud posuzoval doklady o inventarizaci, aniž měl k dispozici jejich
originály (do spisu byly založeny jejich fotokopie a originály měl k dispozici
jen soud prvního stupně), a že je neposuzoval jako celek. O každé inventuře byl
vyhotoven jeden soubor dokladů, který tvoří seznam zboží, jež se dle účetní
evidence má nacházet na skladu a jenž je hlavním dokladem o provedené
inventuře (inventurní soupis), seznam chybějícího zboží, seznam přebývajícího
zboží, ručně psaný seznam \"skutečně nalezeného zboží\" a ručně psaný zápis o
výsledku provedené inventury. Zápis o výsledku inventury je podepsán všemi
osobami provádějícími inventuru a uvedené doklady vyhovují všem požadavkům
zákona č. 563/1991 Sb. Uvedený zákon nevyžaduje, aby každý list inventurních
soupisů byl podepsán (zcela dostačuje, je-li podepsán \"krycí list inventurních
dokladů\"), a právní předpisy ani nespojují s nedostatkem podpisu na
jednotlivých listech inventurních soupisů neplatnost provedené inventury.
Odvolací soud podle názoru dovolatele dospěl k nesprávnému závěru, že
inventurní doklady jsou neprůkazné. I kdyby však neprůkazné byly, není to
důvodem k zamítnutí žaloby, neboť \"je třeba provádět další dokazování
ke zjištění schodku\". Soud prvního stupně v tomto směru provedl další důkazy,
které odvolací soud \"hodnotil pouze jednou větou\", a jeho rozsudek je proto v
této části nepřezkoumatelný. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že inventurní
doklady jsou neprůkazné, měl v zájmu spravedlivého procesu rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby mohly být provedeny
další důkazy potřebné k prokázání výše škody. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2
o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. a jak
z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná;
pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř.
je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce
domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 89.695,- Kč s 15%
úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, tak, že žalované uložil, aby
zaplatila žalobci 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, a že
žalobu o zaplacení dalších 59.796,60 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení
zamítl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen zčásti, došlo jeho
rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na dvě práva se samostatným skutkovým
základem a obě tato práva mají v dalším řízení samostatný osud. Odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení
částky 89.695,- Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení zamítl. Z porovnání
obsahu rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ve skutečnosti odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen v té části, v jaké zamítl
žalobu na zaplacení částky 29.898,40 Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do
zaplacení. O části žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 59.796,60
Kč s 15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, rozhodl odvolací soud souhlasně se
soudem prvního stupně; shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobci požadované plnění nenáleží. Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání
představuje uvedené rozhodnutí odvolacího soudu - bez ohledu na to, jak byl
formulován jeho výrok - potvrzující rozsudek ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
podle ustanovení § 238 o.s.ř. založena. Protože není - jak uvedeno výše -
rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst.1
písm.a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst.1
písm.b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže
být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §
239 odst.1 o.s.ř. Přípustnost dovolání žalobce nelze důvodně dovozovat též z
ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř., neboť žalobce před vyhlášením rozsudku
odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání ani nenavrhl. Za situace, kdy
dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího
soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., je
nepochybné, že dovolání směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 59.796,60 Kč s
15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, podle ustanovení § 243b odst. 4
věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 29.898,40 Kč s 15%
úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl
Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je zčásti
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke
vzniku schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování mělo dojít v lednu 1999 -
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982
Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č.
98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991
Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č.
37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.
a č. 138/1996 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále
jen \"zák. práce\").
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce za
schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke
zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto
škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou
dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách
materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen \"hodnotách\"), které zaměstnanci
svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody
zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. § 172 odst. 3 zák. práce);
zaměstnanec se však odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách
zprostí zcela, popř. částečně, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo
zčásti bez jeho zavinění (§ 176 odst. 3 zák. práce).
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §
176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně
odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Zpravidla bývá zjišťován inventarizací
jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a
skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. § 29 odst. 1 zákona č.
563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Není-li schodek
zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel
neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení §
176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými
důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k
vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
Se závěrem odvolacího soudu, že provedenými inventarizacemi nebylo v
posuzovaném případě prokázáno, jaké hodnoty byly žalované předány k vyúčtování
a že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách, dovolací soud souhlasí.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění
pozdějších předpisů skutečné stavy majetku a závazků se zjišťují inventurou
fyzickou u majetku hmotné povahy, popřípadě nehmotné povahy, nebo dokladovou u
závazků a u ostatních složek majetku, u nichž nelze provést fyzickou inventuru;
tyto stavy se zaznamenávají v inventurních soupisech, které musí být podepsány
osobou odpovědnou za provedení inventarizace.
V posuzovaném případě byl žalované - jak bylo zjištěno v řízení před soudy -
předán k vyúčtování majetek hmotné povahy. Provedení fyzické inventury je
ohledně tohoto majetku základním předpokladem k tomu, aby mohl být zjištěn stav
hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a stav hodnot, které
zaměstnanec zaměstnavateli vyúčtoval, a aby mohl být stanoven inventarizační
rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným stavem majetku a
závazků. Stavy majetku (hodnot) se zaznamenávají v inventurních soupisech, u
nichž zákon jako jejich formální náležitost požaduje, aby byly podepsány osobou
odpovědnou za provedení inventarizace.
Z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by fyzické inventuře (provádění
inventurních soupisů) musel byt obligatorně přítomen hmotně odpovědný
zaměstnanec (nepřítomnost hmotně odpovědného zaměstnance při zjišťování
skutečných stavů majetku a závazků může mít s ohledem na okolnosti případu
význam z hlediska hodnocení průkaznosti a věrohodnosti inventurních soupisů
jako důkazu ve smyslu § 132 o.s.ř., tato nepřítomnost sama o sobě však nečiní
fyzickou inventuru ani inventarizaci neprůkaznou). Požadavek, aby inventurní
soupisy byly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace,
představuje za této situace jediný průkaz toho, že fyzická inventura byla
skutečně provedena a jaký byl její výsledek. V případě, že inventurní soupisy
nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, je třeba z
ustanovení § 30 odst.1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve
znění pozdějších předpisů, dovodit, že je neprůkazná celá inventarizace, která
z takových soupisů vycházela.
V projednávané věci bylo zjištěno (a dovolatel toto zjištění ani
nezpochybňuje), že inventarizační soupisy, vyhotovené při inventarizacích
provedených ke dni 25.9.1998 a ke dni 13.1.1999, nebyly podepsány osobou,
odpovědnou za provedení inventarizace; podpisy obsažené na listině
vyhodnocující provedení inventarizace uvedený nedostatek inventarizačních
soupisů nemohou odstranit. Vzhledem k tomu, že doklady o provedených
inventarizacích obsahují - jak uvádí i žalobce ve svém dovolání - jednak
inventurní soupisy, jednak ručně psané seznamy \"skutečně nalezeného zboží\",
je i pochybné, zda žalobcem označené inventurní soupisy jsou vůbec dokladem o
provedené fyzické inventuře.
Za této situace je závěr odvolacího soudu, že provedenými inventarizacemi nebyl
prokázán vznik škody (schodku na svěřených hodnotách), v souladu se zákonem.
Žalobce proto mohl být - jak vyplývá z výše uvedeného - ve sporu úspěšný, jen
kdyby prokázal vznik škody (schodku) jinými důkazními prostředky.
Odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal vznik škody (schodku) \"ani
ostatními v řízení provedenými důkazy\". V odůvodnění svého rozsudku však
neuvedl, na základě jakých skutečností a jaké úvahy k tomuto závěru dospěl a
nevypořádal se ani s důkazy, které soud prvního stupně - vedle důkazů doklady o
provedených inventarizacích - v tomto směru provedl. S dovolatelem lze proto
souhlasit v tom, že v této části je rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek
důvodů nepřezkoumatelný. Tím, že odvolací soud svůj rozsudek řádně nezdůvodnil,
zabránil dovolacímu soudu, aby správnost uvedeného závěru mohl přezkoumat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 29.898,40 Kč s
15% úrokem od 14.1.1999 do zaplacení, není správný. Nejvyšší soud České
republiky proto napadený rozsudek v této části, jakož i v akcesorickém výroku o
náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst.2
věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20.listopadu 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu