21 Cdo 2955/2020-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobců a) Service Reality Group s. r. o. se sídlem v Olomouci, Sokolská
č. 576/21, IČO 27768970, b) PAMUKALE s. r. o. se sídlem v Ostravě - Porubě,
Jana Šoupala č. 1597/3, IČO 28563191, obou zastoupených Mgr. Michalem Novákem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova č. 1141/2, proti žalovaným 1)
Východočeské dražební a realitní společnosti s. r. o. v lividaci se sídlem v
Proseči, V Plůtku č. 232, IČO 29383382, 2) Ing. Bc. Bohumilu Ježkovi se sídlem
v Holicích, Komenského č. 220, IČO 45545197, insolvenčnímu správci dlužníka
CAMURRA s. r. o. se sídlem v Praze, Na výsluní č. 201/13, IČO 25917455, oběma
zastoupeným JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí
Mistra Jaroslava Kociana č. 38, a 3) Supira Consulting a. s. se sídlem v Praze
8 - Libni, Na úbočí č. 1145/20, IČO 29144299, zastoupenému JUDr. Magdou
Václavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na květnici č. 713/7, o určení
neplatnosti veřejné dražby, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn.
5 C 258/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. ledna 2020, č. j. 22 Co 90/2019-536,
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně
žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč k rukám JUDr.
Magdy Václavíkové, advokátky se sídlem v Praze, Na květnici č. 713/7.
III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými 1) a 2) žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 23. 1. 2020, č. j. 22 Co 90/2019-536 (do výroku ve
věci samé), jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení
nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13], neboť dovolací
řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje
soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud,
neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15].
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v
již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená
právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní
otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např.
právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V posuzovaném případě však žalobci a) a b) v dovolání nepředložili k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Jestliže dovolatelé ve vztahu k
přípustnosti dovolání pouze obecně uvádí, že „dovolání je přípustné dle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, jelikož je dle názoru žalobce a) a žalobce b) v řízení
řešena otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, a že
„napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, vyjadřují tím
pouze svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl. Přestože
dovolatelé při vymezení přípustnosti dovolání odkazují na ustanovení § 237 o.
s. ř. a tvrdí, že v řízení je „řešena otázka, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena“, žádnou právní otázku hmotného nebo procesního
práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, neoznačují; obsahem
jejich dovolání je pouhá polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu a
hodnocením důkazů.
Žádná z dovolacích námitek, jimiž dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod než
ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.,
není způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolatelé totiž zpochybňují pouze skutková zjištění, na nichž odvolací soud
založil svůj závěr o tom, že žádný z žalobců nemá aktivní legitimaci potřebnou
k úspěchu v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000
Sb. [neboť „žalobce a) nesplnil podmínky uvedené v dražební vyhlášce ohledně
složení dražební jistoty“, a proto mu byla účast v dražbě správně odepřena (§
23 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb.), a „ve vztahu k žalobci b) nebylo prokázáno,
že by se skutečně (prostřednictvím A. V. či jakkoli jinak) dostavil k dražbě,
požádal o zaregistrování a hodlal dražit“ (§ 23 odst. 5 zákona č. 26/2000
Sb.)], a správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (nesouhlasí s tím, ke kterým
důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil), a
předestírají jiné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud [zejména, že
důkazy „prokazují, že pan V. se dostavil do místa konání dražby v čase na to
určeném, aby dražil jako zástupce žalobce b), což mu bylo jednáním žalované 1)
znemožněno“], na nichž budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní
posouzení věci [že „žalobci b) svědčí aktivní legitimace v tomto řízení“].
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože v této části směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Protože dovolání žalobců a) a b) není – jak vyplývá z výše uvedeného – podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu