21 Cdo 2968/2022-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně České republiky - Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské
Hradiště se sídlem v Uherském Hradišti, Stojanova č. 484, IČO 00006963, proti
žalovanému V. B., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Miloslavou
Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října č. 976, o určení, že
nemovitosti jsou zatíženy soudcovským zástavním právem, vedené u Okresního
soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 158/2018, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. března
2022, č. j. 59 Co 240/2021-297, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 16. 3. 2022, č. j. 59 Co 240/2021-297, neobsahuje údaje o tom, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze
pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13], neboť dovolací
řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje
soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud,
neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15]. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v
již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem;
má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka
rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých
rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem
vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých
vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V posuzovaném případě žalovaný v kontextu shora uvedeného rozboru nepředkládá
dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která
by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaný v dovolání
především rekapituluje průběh řízení v této věci a vyjadřuje svůj prostý
nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16,
dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro
zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s.
ř.), není „projednatelný“ ani návrh
na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu,
protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad
právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatele na odklad právní moci se
proto Nejvyšší soud České republiky nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.