21 Cdo 2972/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátkou, proti žalované V. z. p. ČR,
zastoupené advokátkou, o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 286/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2008 č.j. 16 Co 51/2008-49,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 5.3.2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Důvod výpovědi
spatřovala v tom, že \"ředitel Krajské pobočky pro O. k. V. ČR rozhodl dne
5.1.2007 o zrušení žalobkyní zastávaného pracovního místa referenta
administrativy na provozním referátu územního pracoviště v P. s účinností od
1.2.2007\" a že se žalobkyně \"v důsledku této organizační změny stala
nadbytečnou\".
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 20.7.2007
domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní
smlouvy ze dne 31.1.1997 a že naposledy \"byla zařazena jako referent
administrativy na provozně správním oddělení v rozsahu 60% fondu pracovní doby
a na oddělení pojistného a služeb pro klienty v rozsahu 40% fondu pracovní
doby\". Podle názoru žalobkyně je výpověď z pracovního poměru ze dne 5.3.2007
jen \"ryze účelová\"; žalovaná k tomuto rozvázání pracovního poměru přistoupila
ihned poté, co došlo k ukončení sporu o neplatnost předchozí výpovědi z
pracovního poměru, kterou jí žalovaná dala podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
f) \"dřívějšího\" zákoníku práce dne 8.9.2006 a kterou žalovaná odvolala
(žalobkyně se domáhala určení neplatnosti této výpovědi u soudu a došlo k
mimosoudnímu vyřešení sporu), a co žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti
nastoupila do práce, a žalovaná \"jen předstírala přijetí organizačního
opatření, aby s ní mohla ukončit pracovní poměr\". Žalovaná navíc nerozhodla o
zrušení jejího pracovního místa zcela, neboť \"nebylo zrušeno její pracovní
místo na oddělení pojistného a služeb pro klienty, kde žalobkyně vykonávala
činnost v rozsahu 40% své pracovní náplně\", a není tedy dána příčinná
souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně. S obsahem
rozhodnutí o organizační změně přitom žalobkyně vůbec nebyla seznámena.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12.12.2007 č.j. 9 C 286/2007-28 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 9.996,- Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že
žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne
31.1.1997 v pracovním poměru na dobu neurčitou, vykonávala práce \"na pozici
referenta administrativy 343.99 na provozním oddělení ÚP\" v rozsahu 60% svého
\"sjednaného pracovního úvazku\" a \"práce pro oddělení PSK\" ve \"zbývajících
40% rozsahu pracovního úvazku\". Rozhodnutím \"ředitele KP\" ze dne 5.1.2007
došlo \"s účinností od 1.2.2007 ke zrušení pracovního místa referenta 343.99 na
provozním oddělení v P.\", když činnosti vykonávané žalobkyní začali konat
\"ostatní zaměstnanci provozního oddělení (R. Š. a J. V.)\", \"sledování faktur
přešlo přímo na krajskou pobočku žalované\" a povinnosti žalobkyně na oddělení
PSK (vyhotovovat rozhodnutí klientům v rámci institutu odstranění tvrdosti
zákona na základě rozhodnutí příslušného orgánu, psát zápisy z jednání komise a
provádět archivační práce) převzali \"v souvislosti s organizační změnou
ostatní zaměstnanci žalované (rozhodnutí vyhotovovala K. Z. a E. J., zápisy z
jednání komise psal Ing. J. K. a E. J. a archivační práce vykonávali V. V. a
Ing. M. J.)\". Soud prvního stupně dovodil, že \"nebylo prokázáno, že by
žalovaná nerozhodla o organizační změně ve vztahu k pracovní činnosti
vykonávané žalobkyní na oddělení PSK\", a dodal v této souvislosti, že
\"výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro
nadbytečnost lze použít i tehdy, pokud na základě rozhodnutí o organizační
změně se na jiné zaměstnance převádí jen část pracovní náplně zaměstnance\".
Námitku žalobkyně, že by nebyla seznámena s tvrzenou organizační změnou, soud
prvního stupně odmítl s odůvodněním, že podle výsledků dokazování jí bylo \"v
souvislosti s doručováním výpovědi předloženo též rozhodnutí o organizační změně
\" a že \"seznámení s rozhodnutím o organizační změně lze realizovat např. i
formou výpovědi z pracovního poměru\". Vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního
poměru \"nesměřovala k jinému cíli, než který je uveden v rozhodnutí o
organizační změně\", a že byly splněny všechny předpoklady pro rozvázání
pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce, je
výpověď z pracovního poměru ze dne 5.3.2007 platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.4.2008 č.j. 16
Co 51/2008-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.984,- Kč k
rukám advokátky. Poté, co dovodil, že pracovní zařazení žalobkyně bylo \"zcela
jasně konkretizováno jako \"číslo funkce referent administrativy 343.99 na
oddělení provozněsprávním s tím, že v této pracovní náplni je také zahrnuta
činnost, kterou žalobkyně prováděla pro OPSK, a to - provádí stanoviska k
částečným odpisům pohledávek pomocí institutu odstranění tvrdosti zákona -
rozhodnutí klientům, zápis komise\", odvolací soud dospěl k závěru, že
rozhodnutím \"ředitele KP\" ze dne 5.1.2007 bylo \"zcela jednoznačně\" zrušeno
\"pracovní místo na Územním pracovišti P., a to funkce 343.99 - referent
administrativy na pracovišti oddělení provozní\", přičemž z odůvodnění tohoto
rozhodnutí vyplývá, že \"organizační změna účinná od 1.2.2007 spočívá v
rozdělení pracovních činností referenta administrativy hospodářskému referentu
a nižšímu provoznímu úředníku na provozním referátu P. a převedení činnosti
vykonávané pro odbor pojistného a služeb pro klienty na oddělení PSK referent
kontroly ÚP P.\", a že se tedy žalobkyně \"v důsledku převedení činnosti
vykonávané pro odbor pojistného a služeb pro klienty na oddělení PSK stala
nadbytečnou, když v důsledku tohoto rozhodnutí činnost, kterou žalobkyně
vykonávala pro odbor pojistného a služeb pro klienty, převzalo oddělení PSK se
stávajícím množstvím zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že žalobkyně \"vykonávala
pro OPSK činnost toliko v rozsahu 40% ještě svého zkráceného úvazku\", nemohlo
podle odvolacího soudu dojít ke \"zrušení tohoto pracovního místa\"; rozhodnutí
o organizační změně \"se vypořádalo i s činností žalobkyně na tomto oddělení\"
tím, že ji \"přeneslo na jiné zaměstnance\". Odvolací soud odmítl názor
žalobkyně, že by podání výpovědi z pracovního poměru bylo ze strany žalované v
rozporu s dobrými mravy, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná rozvázala se žalobkyní pracovní poměr platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Opětovně
namítá, že rozhodnutím ředitele Krajské pobočky ze dne 5.1.2007 bylo zrušeno
\"pouze její pracovní místo týkající se jen části její práce\", když \"z této
organizační změny jasně nevyplývá, že by se stala nadbytečnou i na oddělení
PSK, když její činnost převzalo oddělení PSK se stávajícím počtem pracovníků\".
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že by se rozhodnutí o organizační
změně vypořádalo i s její pracovní činností na oddělení PSK a že by žalovaná
prokázala, že činnost, kterou pro oddělení PSK vykonávala, již nebyla nadále
pro žalovanou potřebná, neboť byla přenesena na jiné zaměstnance. Odvolací soud
podle názoru žalobkyně \"doplnil vyjádřenou vůli žalované, kterou v rozhodné
době neměla, nebo měla, ale kterou neprojevila\". Odvolací soud se měl zabývat
rozhodnutím o organizační změně \"jako jedním z hmotněprávních předpokladů, a
to jen z pohledu, zda bylo takové rozhodnutí přijato a zda jej přijala
oprávněná osoba, a ne provádět extenzivní výklad obsahu skutkového důvodu
výpovědi\". Podle žalobkyně \"ze skutkového zjištění vyplynulo, že jiní
zaměstnanci vykonávali její práci na oddělení PSK již po dobu její pracovní
neschopnosti, že její pracovní náplň jak na oddělení provozním tak na oddělení
PSK tedy neodpadla a že použití výpovědního důvodu ze strany žalované je proto
neopodstatněné\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce patří mimo jiné to, že o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní
zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost
mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se
zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u
zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i
nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat
zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak
jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším
období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů
organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem
zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich
kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve
smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce a § 34 občanského zákoníku, neboť nejde o
takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a
povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv.
faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde
to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky
v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní
úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě
přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 18
až 21 zákoníku práce a ustanovení § 37 až 39, § 41 a § 41a občanského zákoníku.
Zákon výslovně neupravuje, jak má být postupováno, vznikne-li pochybnost o
obsahu rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách nebo jiného tzv.
faktického úkonu. I když s tzv. faktickým úkonem se nespojuje změna nebo zánik
práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jde o projev vůle; při
objasňování toho, jaký je obsah tzv. faktického úkonu, se proto postupuje
(obdobně) podle zásad předepsaných pro výklad projevu vůle při právním úkonu
zejména v ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku (srov. § 18 zákoníku
práce).
Výslovné tzv. faktické úkony je třeba - jak vyplývá z obdobného užití § 35
odst.2 občanského zákoníku - vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo je učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem.
Výklad (objasnění) obsahu tzv. faktického úkonu může směřovat jen ke zjištění
toho, co v něm bylo vyjádřeno. Vychází se přitom nejen z použitého jazykového
vyjádření, ale i z okolností dalších, zejména z vůle toho, kdo tzv. faktický
úkon učinit, vůle jednajícího se ovšem uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s
jazykovým projevem. Tímto způsobem může být vyjasněno jen to, co bylo opravdu
projeveno; není přitom dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného tzv.
faktického úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených
východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle zásad
uvedených v ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobkyně - k závěru, že rozhodnutím o organizační změně ze dne 5.1.2007 bylo
pracovní místo žalobkyně \"v plném rozsahu\", nemůže rozsudek odvolacího soudu
jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že \"doplnil vyjádřenou vůli žalované,
kterou v rozhodné době neměla, nebo měla, ale kterou neprojevila\" a že se
rozhodnutím o organizační změně měl zabývat \"jen z pohledu, zda bylo takové
rozhodnutí přijato a zda jej přijala oprávněná osoba, a ne provádět extenzivní
výklad obsahu skutkového důvodu výpovědi\", přehlíží současně, že především z
vůle ředitele Krajské pobočky V. ČR pro O. kraj vyjádřené zejména v odůvodnění
rozhodnutí ze dne 5.1.2007 nepochybně - jak je zřejmé též z výpovědí svědků
Ing. M. L., vedoucí územního pracoviště v P., Mgr. M. Š., vedoucího provozního
oddělení krajské pobočky v O., Ing. J. K., vedoucího oddělení PSK územního
pracoviště v P. - vyplývá záměr snížit počet zaměstnanců, ušetřit finanční
prostředky a plně využít pracovní potenciál stávajících zaměstnanců
(přerozdělit pracovní činnosti v rámci krajské pobočky v souvislosti se změnou
organizační struktury - novým organizačním řádem) a tedy zrušit pracovní místo
dosud zastávané žalobkyní.
Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, stává se
- jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21.11.1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982) - zaměstnanec nadbytečným pro
zaměstnavatele též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně
zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá
z více dosud vykonávaných prací. I kdyby žalobkyni tedy - jak tvrdí - odpadla z
důvodu rozhodnutí o organizační změně ze dne 5.1.2007 jen část její dosavadní
pracovní náplně, byla by tím založena její nadbytečnost pro žalovanou.
Protože odvolací soud rozhodl v projednávané věci v souladu s ustálenou soudní
judikaturou, nemůže mít jeho rozsudek v tomto směru po právní stránce zásadní
význam; proti rozsudku odvolacího soudu tedy není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2009 JUDr. Ljubomír Drápal,
v. r.
předseda senátu