21 Cdo 3003/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce M. K., proti žalované D. a.s., zastoupené advokátem, o
odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn.
14 C 8/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. dubna 2005, č. j. 16 Co 36/2005-474, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby
bylo žalované uloženo zaplatit mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 1. 2000 částku 491.160,- Kč
s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a aby mu žalovaná počínaje únorem 2000
platila měsíčně 15.893,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u právního předchůdce
žalované pracoval jako dělník s motorovou pilou a že dne 11. 11. 1982 u něj
byla zjištěna nemoc z povolání – neuropatie n. mediani. Po tomto zjištění mu
žalovaná (její právní předchůdce) platila veškeré nároky z odškodnění za nemoc
z povolání. Žalobce byl z důvodu nemoci z povolání postupně žalovanou
přeřazován na jiné, méně placené, práce a ke dni 12. 1. 1993 ukončil svůj
pracovní poměr dohodou. Dopisem ze dne 6. 8. 1997 mu žalovaná sdělila, že mu od
měsíce srpna roku 1997 nebude vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, neboť
dospěla k názoru, že „již nesplňuje podmínky pro toto odškodnění“.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, č.j. 14 C 8/98-233,
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 367.556,- Kč s úrokem z
prodlení, který vyčíslil, co do částky „123.604,- Kč s příslušenstvím“ žalobu
zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 45.887,50 Kč k rukám advokátky a „na účet Okresního soudu v Šumperku“
soudní poplatek 14.704,- Kč; zároveň zastavil řízení o uložení povinnosti
žalované platit žalobci rentu 15.893,- Kč měsíčně počínaje únorem 2000, neboť v
tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. Vycházeje z toho, že žalobce pracoval u
žalované (jejího právního předchůdce) za podmínek, za nichž vzniká nemoc z
vibrace (neuropatie n. mediani), a že bylo prokázáno, že touto nemocí také
onemocněl, zabýval se již jen výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti za dobu žalobcem uplatněnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2001, č.j.
16 Co 405/2000-251, rozsudek soudu prvního stupně v „napadené části“ (ve
výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, rozhodnuto o nákladech řízení a o
povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek) zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutečností
zjištěných soudem prvního stupně nelze jednoznačně učinit závěr o tom, „že
důvodem skončení pracovního poměru mezi účastníky byla choroba z povolání, jak
to udělal okresní soud“. Uložil proto soudu prvního stupně, aby zjistil, zda
byl pracovní poměr žalobce rozvázán v souvislosti s nemocí z povolání či z
jiného důvodu, a aby v návaznosti na to vypočetl případnou náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č.j. 14 C 8/98-370, ve
znění usnesení ze dne 3. 4. 2003, č.j. 14 C 8/98-376, uložil žalované zaplatit
žalobci 284.039,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, co do částky „83.517,-
Kč s příslušenstvím“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 56.251,- Kč k rukám advokátky, státu „na
účet“ Okresního soudu v Šumperku 4.823,- Kč a „na účet Okresního soudu v
Šumperku“ soudní poplatek 11.360,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit státu
„na účet“ Okresního soudu v Šumperku 1.327,- Kč. Po doplnění dokazovaní
(zejména provedením důkazu znaleckým posudkem) dospěl k závěru, že se žalobci
nepodařilo prokázat, že důvodem rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 12.
1. 1993 byl špatný zdravotní stav žalobce jako důsledek uvedené nemoci z
povolání. Dovodil, že žalobci „i po rozvázání pracovního poměru dohodou bez
udání důvodu náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru
v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru
účastníků“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 12. 2003,
č.j. 16 Co 179/2003-394, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Jako správný posoudil závěr soudu prvního stupně o tom, že
žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v
původní výši, tj. „bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž
došlo následkem rozvázání pracovního poměru“. Vytkl však soudu prvního stupně
použití nesprávného nařízení vlády pro výpočet průměrného výdělku, početní
chyby a vadné rozhodnutí o nákladech řízení.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č.j. 14 C 8/98-457, ve
znění usnesení ze dne 25. 11. 2004, č.j. 14 C 8/98-464, uložil žalované
zaplatit žalobci 342.052,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, co do 25.497,-
Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 112.565,- Kč k rukám advokátky, státu „na účet ČR - Okresního
soudu v Šumperku“ 7.949,- Kč a „na účet ČR - Okresního soudu v Šumperku“ soudní
poplatek 13.690,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit státu „na účet ČR -
Okresního soudu v Šumperku“ na náhradě nákladů řízení 1.351,- Kč. Po provedeném
řízení zjistil výdělek žalobce před vznikem škody ve výši 4.136,- Kč „čistých“
měsíčně a výdělek před rozvázáním pracovního poměru jako pravděpodobný čistý
měsíční výdělek ve výši 2.738,- Kč. Oba tyto výdělky valorizoval podle
příslušných valorizačních nařízení vlády a vypočetl náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č.j.
16 Co 36/2005-474, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě
vyhověno, a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek potvrdil, ve
výrocích o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 77.870,- Kč k rukám
advokátky a České republice - Okresnímu soudu v Šumperku 3.510,- Kč a že
žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Šumperku na
nákladech řízení 1.351,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na nákladech odvolacího řízení 14.459,- Kč k rukám advokátky.
Nesouhlasil s námitkou žalované, že příčinná souvislost mezi nemocemi z
povolání a vzniklou škodou byla přerušena, protože žalobce může pracovat a může
se rekvalifikovat. I když totiž žalobce „přinejmenším částečně“ může pracovat a
je schopen i rekvalifikace, nic to nemění na tom, že dvě nemoci z povolání,
kterými trpí, mu znemožňují výkon původní práce u žalované, za niž dosahoval
vyšší výdělek, než po zjištění nemocí z povolání. Naopak zdůraznil, že, „pobírá-
li zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku podle ust. § 195 zákoníku práce,
neboť pro onemocnění chorobou z povolání musel být převeden na jinou méně
placenou práci, nelze v tom, že rozvázal pracovní poměr z důvodů
nesouvisejících s chorobou z povolání, spatřovat skutečnost, která by sama o
sobě měla za následek přerušení příčinné souvislosti mezi škodou (ztrátou na
výdělku) a nemocí z povolání“. Dovodil, že je možné přihlédnout jen k těm
skutečnostem, které existovaly v době vzniku škody; to platí i o skutečnostech,
které mohly kauzální vztah mezi nemocí z povolání jako příčinou a škodou jako
následkem přerušit a tímto způsobem vyloučit vznik odpovědnosti za škodu při
nemocech z povolání. Jestliže byly všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za
škodu splněny, nemohou být skutečnosti, které nastaly v pozdější době, důvodem
zániku odpovědnostního vztahu „pro tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi
škodou a nemocí z povolání“. Jelikož zdravotní stav žalobce nedoznal změny,
rozvázáním pracovního poměru uvedeným způsobem se okolnosti, které byly
rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce, nezměnily.
Žalobci tedy přísluší i po rozvázání pracovního poměru náhrada za ztrátu na
výdělku v původní výši (tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech,
k nimž došlo následkem rozvázání pracovního poměru).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí „jednak řeší právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a řeší právní otázku v
rozporu s hmotným právem“, žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu,
podle kterého je možné přihlédnout jen k těm skutečnostem, které existovaly v
době vzniku škody, neboť jedině tyto skutečnosti mohly být příčinou vzniku
škody, že skutečnosti, které nastaly v pozdější době, nemohou být důvodem
zániku odpovědnostního vztahu „pro tzv. přerušení příčinné souvislosti“ mezi
škodou a nemocí z povolání a že ani závěr znaleckého posudku z oboru
posudkového lékařství o způsobilosti žalobce k rekvalifikaci nemění nic na tom,
že dvě nemoci z povolání žalobci znemožňují výkon původní práce u žalované.
Podle dovolatelky vzniká škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti „nikoli jednorázově, nýbrž opakovaně v každém měsíci, v němž
zaměstnanec nedosáhne výdělku, který měl před zjištěním nemoci z povolání“, a
„s narůstajícím časovým odstupem od zjištění nemoci z povolání (v řádu mnoha
let) může mít vyhýbání se zaměstnance rekvalifikaci (které je zásadně schopen)
za následek situaci, kdy si zaměstnanec bez vážných důvodů opomíjí vydělat
větší částky, což sice nemá za následek zánik odpovědnostního vztahu, nýbrž to,
že zaměstnanci přestane vznikat škoda zcela nebo se její výše omezí.“ Za otázky
zásadního právního významu považuje: „Zda nevyužití možnosti rekvalifikace u
zaměstnance, který je jí schopen, je podřaditelné pod ust. § 195, odst. 3,
poslední věta zákoníku práce, tedy, zda se jedná o případ, kdy si zaměstnanec
bez vážných důvodů opomenul vydělat vyšší částku“, a „zda je ve smyslu § 7,
odst. 2, věta první zákoníku práce zneužitím práva na náhradu škody za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, pokud zaměstnanec, u kterého byla
zjištěna nemoc z povolání, nevyvíjí přiměřenou aktivitu, kterou po něm lze s
ohledem na jeho zdravotní stav a obecné pracovní předpoklady vyžadovat, domáhá-
li se tento zaměstnanec náhrady škody zohledňující nižší výdělek v období po
zjištění nemoci z povolání než jakého byl schopen dosahovat, pokud by se
rekvalifikoval na práci vyhovující jeho zdravotnímu stavu“. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (řeší právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena - zda nevyužití možnosti
rekvalifikace u zaměstnance, který je jí schopen, představuje okolnost, kdy si
zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat vyšší částku) a že je důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková
zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u právního
předchůdce žalované jako dělník s motorovou pilou a že ke dni 11. 11. 1982 u
něj byla zjištěna nemoc z povolání – vazoneuróza a od 1. 9. 1982 byl převeden
na méně placenou práci. Ke dni 1. 5. 1990 byla u žalobce zjištěna nemoc z
povolání – percepční porucha z hluku. Ke dni 12. 1. 1993 byl mezi účastníky
rozvázán pracovní poměr dohodou; naposledy žalobce pracoval u žalované jako
topič. Žalovaná vyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku do 30. 6. 1997;
dopisem ze dne 6. 8. 1997 mu sdělila, že mu od měsíce srpna roku 1997 nebude
vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, neboť dospěla k názoru, že „již
nesplňuje podmínky pro toto odškodnění“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z
povolání jsou (srov. § 190 odst. 3 zákoníku práce) nemoc z povolání (nemocemi z
povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení,
jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost
mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z
povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by
ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě)
výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující
průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný
výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po
zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se
stanoví - jak vyplývá z citovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce - ve
výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po
poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný
invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení
invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních
předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl
zvýšeným pracovním úsilím. Uvedeným rozdílem jsou vyjádřeny snížení (omezení)
nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro
následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a
za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání.
Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou
měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení
výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec
povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost - srov. například rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1989, sp.zn. 13 Co 98/89, uveřejněný pod
č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992) se zpravidla
vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada
poskytuje.
Pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání částečné invalidity není (nemusí být) bez dalšího vždy rozhodující
výdělek zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla
zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci nemocí z povolání a
průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna
(srov. § 195 odst. 3 věta první zákoníku práce). Zaměstnavatel není povinen
hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných
důvodů opomenul vydělat (srov. § 195 odst. 3 větu druhou zákoníku práce).
Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny v zaměstnání po zjištění nemoci z povolání
nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci
téhož druhu, považuje se za výdělek po zjištění nemoci z povolání průměrný
výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci (srov. § 36 nařízení vlády
č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony).
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou
činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem
(popřípadě odpovídající příjem), je třeba odlišit stav, kdy poškozený
zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat
dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné
z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek
pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít
nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost
ji uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek
pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl
zastávat).
I když odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní
odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno
zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která
poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné
souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který
pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit
po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání
snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních
příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu
práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných
pracovních příležitostí ocitl po zjištění nemoci z povolání bez práce, se
změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po zjištění nemoci z povolání
příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění nemoci z povolání
je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez
zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z
povolání, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena)
nemocí z povolání nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v
úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro
následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro
nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po zjištění nemoci z povolání
žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic
nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž
úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob,
které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. v době vzniku
nároku žalobce platná ustanovení § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, nyní § 39 a násl. zákona č.
435/2004, o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedených důvodů vychází ustálená judikatura soudů ze závěru, že z důvodu
odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro
následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma
spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže
mít po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti (srov.
například obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12.
2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001).
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je -
jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením a že přitom zaměstnavatel
není povinen hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez
vážných důvodů opomenul vydělat (srov. § 195 odst. 3 větu druhou zákoníku
práce), je třeba se zabývat i otázkou, zda v případě, že zaměstnanec po
zjištění nemoci z povolání nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro
něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro
nedostatek pracovních příležitostí, není tato situace (třeba jen zčásti)
zaviněna také tím, že se zaměstnanec odmítl podrobit vhodné rekvalifikaci. Jde
totiž o to, aby zaměstnanci poškozenému na zdraví nemocí z povolání byla
odškodněna (nahrazena) jen taková ztráta na výdělku, která je způsobena
snížením jeho pracovní způsobilosti, a tak jej odlišuje od ostatních
zaměstnanců, kteří se uplatňují na trhu práce.
Jak totiž vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, státní politika zaměstnanosti v České republice zahrnuje mimo
jiné zejména poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci.
Vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce, uskutečňuje se na základě dohody
mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání nebo zájemcem o zaměstnání jeho
rekvalifikace (§ 109 odst. 1 věta první téhož zákona). Odmítne-li bez vážných
důvodů nastoupit na dohodnutou rekvalifikaci nebo se neúčastní rekvalifikačního
kurzu, úřad práce uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání
rozhodnutím vyřadí [§ 30 odst. 2 písm. b) stejného zákona]. Obdobnou úpravu
obsahoval i zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, který byl s účinností od 10.
10. 2004 nahrazen právě zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
Znamená to, že rekvalifikaci se může podrobit každý uchazeč o zaměstnání, který
se nemůže uplatnit na trhu práce proto, že nejsou volná pracovní místa
odpovídající jeho do té doby dosažené kvalifikaci. Přitom rozdíl mezi uchazečem
o zaměstnání, který má sníženou pracovní způsobilost v důsledku pracovního
úrazu nebo nemoci z povolání, a ostatními uchazeči o zaměstnání je jen v tom,
že uchazeč se sníženou pracovní způsobilostí se může podrobit jen takové
rekvalifikaci, která odpovídá jeho snížené pracovní schopnosti, neboť při
určování obsahu a rozsahu rekvalifikace se vychází mimo jiné i ze zdravotního
stavu uchazeče (§ 108 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Jinak
řečeno, při výběru vhodné rekvalifikace je uchazeč se sníženou pracovní
způsobilostí oproti ostatním uchazečům omezen jen v rozsahu, v jakém se liší
jejich zdravotní stav. Z hlediska odškodnění ztráty na výdělku má toto omezení
význam jen v tom rozsahu, v jakém jde o snížení zdravotní (a pracovní)
způsobilosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Zaměstnanec,
který má sníženou pracovní způsobilost v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci
z povolání, se tak může rovněž (v rozsahu odpovídajícím jeho dosavadní
kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem) podrobit
rekvalifikaci a tak zvýšit možnost svého uplatnění na trhu práce. Z pohledu
ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce jde tedy o to, zda v případě
konkrétního poškozeného zaměstnance je možno, vzhledem ke všem okolnostem
případu (předpoklady zaměstnance, nabídka volných pracovních míst, nabídka
rekvalifikačních kurzů apod.), dospět k závěru, že se mohl konkrétní
rekvalifikaci podrobit. Kdyby tomu tak bylo a poškozený zaměstnanec tuto
možnost měl a bez vážných důvodů ji nevyužil, přičemž by po případné
rekvalifikaci měl reálnou možnost uplatnění na trhu práce, znamenalo by to, že
si částku, kterou po rekvalifikaci mohl vydělávat, opomenul vydělat. Smyslem
ustanovení § 195 zák. práce o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity není
zakonzervovat stav, jaký zde nastal okamžikem ztráty nebo snížení pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance, ale uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu
ztrátu, která mu vzniká jen v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní
způsobilosti. Tato ztráta, jak vyplývá z ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé
zák. práce, nemůže vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného
zaměstnance (srov. slova „…opomenul vydělat“ v citovaném ustanovení, jež
vyjadřují pasivitu – nekonání) např. k možnostem, jež se nabízejí ostatním
uchazečům o práci, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že poškozený si ve smyslu
ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce opomenul vydělat také ty částky,
které by si vydělal, kdyby se jako uchazeč o zaměstnání podrobil rekvalifikaci
odpovídající jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a
zkušenostem, a poté vykonával tomu odpovídající zaměstnání.
V projednávané věci se odvolací soud, protože vycházel z jiného právního názoru
(že možnou rekvalifikaci žalobce je třeba zkoumat toliko z hlediska přerušení
příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání), nezabýval zkoumáním
možné rekvalifikace žalobce z hlediska ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák.
práce, tedy, zda vůbec a jak se žalobce mohl rekvalifikovat a zda vůbec a
jakých výdělků by po případné rekvalifikaci mohl dosahovat. S jeho závěrem, že
žalobci přísluší „náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (bez zřetele ke
změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem rozvázání pracovního
poměru)“, proto nelze - pro jeho předčasnost - souhlasit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího není správný. Nejvyšší soud České
republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i
o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a
věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu