21 Cdo 3004/2017-145
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem se sídlem v
Písku, Vladislavova č. 250, proti žalovanému Autoservis ZEKA s. r. o. se sídlem
v Týnu nad Vltavou, Havlíčkova č. 551, IČO 26039982, zastoupenému Mgr. Dianou
Blažovskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Argentinská č. 783/18, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 23 C 216/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 14. března 2017 č. j. 19 Co 277/2017-130, takto:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. března 2017 č. j. 19 Co 277/2017-130 se zamítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2017 č. j. 19 Co
277/2017-130 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
14. 11. 2016 č. j. 23 C 216/2015-97 tak, že bylo určeno, že „rozvázání
pracovního poměru žalobce výpovědí žalované ze dne 13. 3. 2015 je neplatné“, a
žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta)
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 38 956,90 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu [ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“] dovolání směřující proti
výroku o věci samé. Dovolatel současně navrhl odložení vykonatelnosti
napadeného rozsudku, neboť „výkonem rozhodnutí by hrozila dovolateli závažná
újma a nepříznivé důsledky napadeného rozhodnutí nejen ve spojení s opětovným
zaměstnáváním žalobce, ale i v případě následného řízení ve věci náhrady mzdy
za období od podání výpovědi do doby rozhodnutí o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru“.
Rozsudek, jímž byla v řízení podle ustanovení § 72 zákoníku práce určena
neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením
ve zkušební době nebo dohodou, je rozsudkem, kterým bylo rozhodnuto o něčem
jiném než o uložení povinnosti k plnění. Takový rozsudek je vykonatelný,
jakmile nabude právní moci (§ 161 odst. 2 o. s. ř.), a nelze podle něj nařídit
výkon rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu nebo exekuci podle
zákona č. 120/2001 Sb.; odložení vykonatelnosti podle ustanovení § 243 písm. a)
o. s. ř. proto u tohoto rozsudku nepřipadá v úvahu.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky návrh dovolatele na odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodný zamítl, aniž by se (pro
nadbytečnost) bylo třeba zabývat splněním ostatních předpokladů pro odložení
vykonatelnosti rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 11. 2016 č. j. 23 C
216/2015-97 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 36 923 Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Novotné. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne
1. 2. 2005 pracoval u žalovaného jako automechanik-autolakýrník s místem výkonu
práce v T. n. V. Pracovní doba u žalovaného byla stanovena od 8:00 do 17:00
hodin včetně hodinové přestávky na oběd. Odchod z pracoviště během pracovní
doby byl možný jen se souhlasem nadřízeného (jednatele), v případě opuštění
pracoviště na delší dobu (např. zdravotní důvody) se tak dělo po vyzvednutí
propustky. Dne 10. 3. 2015 žalobce po skončení polední přestávky na oběd
„svévolně“ odešel z pracoviště, tedy „bez propustky a oznámení nadřízenému a
bez doložení lékařského potvrzení“ [pouze požádal spoluzaměstnance J. M., aby
jednateli tuto skutečnost sdělil, o důvodu odchodu (tvrzených zdravotních
důvodech) jej však neinformoval]. Nepřítomnost žalobce byla důvodem pozdního
dodání zakázky zákazníkovi HOCHTIEF a. s., pro něž byla „ponížena výše faktury“
o 6 000 Kč a žalovanému tak vznikla škoda „ve formě ušlého zisku“; práci,
kterou měl vykonat žalobce, musel dokončit žalovaný (správně jednatel
žalovaného) se svým synem, pozdní dodání zakázky však již nedokázali odvrátit.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že
opuštěním pracoviště dne 10. 3. 2015 se žalobce dopustil porušení pracovní
povinnosti. Vzhledem k tomu, že tohoto porušení se žalobce dopustil úmyslně,
při vědomí, že musí téhož dne dokončit práci na zakázce žalovaného, a tedy i
toho, že v důsledku jeho absence může zaměstnavateli vzniknout škoda, která mu
také vznikla, současně uzavřel, že jednání žalobce dosahuje intenzity
„závažného porušení povinností“. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani
argumentaci žalobce, podle které skutečným důvodem pro rozvázání pracovního
poměru ze strany žalovaného byl zdravotní stav žalobce, neboť ten po dohodě s
žalovaným v té době již nevykonával práce s vibračními bruskami.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 3.
2017 č. j. 19 Co 277/2017-130 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 13. 3. 2015, a
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 38 956,90 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Šolce. Odvolací
soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 10. 3. 2015 po
13:00 hodin opustil pracoviště, aniž by k tomu měl souhlas nadřízeného. Při
posuzování intenzity tohoto porušení pracovních povinností žalobcem přihlédl k
tomu, že žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalovaného, který své pracovní
povinnosti vždy plnil řádně (v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by v
minulosti z jeho strany došlo k jakémukoliv porušení pracovních povinností).
Ačkoliv žalobce neměl propustku k opuštění pracoviště, ze svědeckých výpovědí
J. Z. a F. H. podle odvolacího soudu vyplynulo, že v případě krátkodobého
opuštění pracoviště či návštěvy lékaře postačovalo ústní svolení a propustky se
vždy zaměstnancům nedávaly. V posuzovaném případě žalobce před opuštěním
pracoviště nezastihl „nadřízeného“ (jednatele J. Z.), který v té době měl
jednání se zákazníkem, o opuštění pracoviště však informoval spolupracovníka J.
M. Z výpovědi svědků rovněž nevyplynulo, že by žalobce opustil pracoviště v
době, kdy by měl přidělenou konkrétní práci, která nebyla dokončena; práci na
zakázce, jejíž opožděné dokončení měl svou nepřítomností způsobit, nebyla
žalobci před jeho odchodem přidělena. Odvolací soud přihlédl též k tomu, že
žalobce přes zjištěnou nemoc z povolání vykonával práci s vibračními bruskami.
Na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že vytýkané
porušení pracovních povinností „nelze hodnotit jako závažné porušení, které by
mohlo mít za následek výpověď ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, ale pouze
jako méně závažné porušení pracovních povinností žalobce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel
nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v případě posuzovaného
porušení pracovních povinností, jehož se žalobce dopustil, se nejedná o závažné
porušení pracovních povinností, ale pouze o méně závažné porušení pracovních
povinností zaměstnance. Odvolacímu soudu vytknul, že náležitě nepřihlížel ke
všem okolnostem, k nimž se má podle rozhodovací praxe dovolacího soudu
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 735/2000) přihlížet. V posuzovaném
případě je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce své pracovní povinnosti porušil
úmyslně, jestliže svévolně opustil pracoviště, aniž by o tom informoval
„nadřízeného zaměstnance nebo žalovaného“. Skutečnost, že o tom informoval
jiného zaměstnance, je irelevantní. Žalovaný (správně žalobce) věděl, že musí
toho dne dokončit práci na zakázce, aby si ji mohl zákazník vyzvednout, a musel
si proto být vědom toho, že v důsledku jeho absence může žalovanému vzniknout
škoda, pokud zakázka nebude zákazníkovi včas předána. Tato škoda také nakonec
vznikla. Dovolatel se proto domnívá, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby
žalobce nadále zaměstnával, neboť by to vyvolalo svévoli zaměstnanců při plnění
pracovních povinností. Nedovede si představit „jasnější a zřejmější případ“,
než je tento, kdy soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52
písm. g) zákoníku práce shledá důvody pro výpověď z pracovního poměru. Vzhledem
k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2005 žalobce od téhož dne pracoval u
žalovaného jako automechanik-autolakýrník s místem výkonu práce v T. n. V.
Denní pracovní doba byla u žalovaného rozvržena od 8:00 do 17:00 hodin včetně
hodinové přestávky na oběd (od 12:00 do 13:00 hodin). Opustit pracoviště před
skončením pracovní doby zaměstnanec žalovaného mohl jen se souhlasem
„nadřízeného“ (jednatele žalovaného), zpravidla po vyzvednutí propustky. Dne
10. 3. 2015 žalobce před skončením pracovní doby po 13:00 hodin (po skončení
přestávky na oběd) bez vědomí a souhlasu „nadřízeného“ (jednatele žalovaného)
opustil pracoviště, kam se již do konce pracovní doby nevrátil; o předčasném
odchodu z pracoviště informoval jen svého spoluzaměstnance J. M. I když za
řízení svůj odchod z pracoviště odůvodňoval přetrvávající nevolností, lékaře
nenavštívil. V důsledku nepřítomnosti žalobce v práci po část pracovní směny
dne 10. 3. 2015 došlo k opožděnému dokončení zakázky pro zákazníka HOCHTIEF a.
s., které bylo důvodem snížení ceny za provedenou práci ve výši 6 000 Kč. Do
doby posuzovaného jednání žalobce své pracovní povinnosti plnil řádně. U
žalobce byla ke dni 18. 10. 2012 zjištěna nemoc z povolání epikondylitis
lateralis vpravo, která vznikla za podmínek, za nichž žalobce pracoval u
žalovaného. Vzhledem k tomu, že po zjištění nemoci z povolání dosud nebylo
vydáno rozhodnutí o zdravotní způsobilosti žalobce k práci, uzavřeli účastníci
dne 19. 5. 2014 dohodu o dočasném pracovním zařazení, podle které žalobce „bude
osvobozen od prací s vibračními bruskami“.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní
vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy v ustanovení § 52 písm. g)
zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože
odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 3. 2015 -
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012
Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č.
250/2014 Sb., tedy ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity
porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v
konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat
se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální
charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. ve vztahu
k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a
mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn.
21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp.
zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013).
Podle ustanovení § 301 písm. b) zák. práce jsou zaměstnanci povinni využívat
pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně
a včas pracovní úkoly.
Závislá práce musí být vykonávána v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele,
popřípadě na jiném dohodnutém místě (§ 2 odst. 2 zák. práce). Zákon definuje
pracovní dobu jako dobu, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro
zaměstnavatele práci, a dobu, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k
výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele [§ 78 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Pracovní doba, kterou zaměstnavatel rozvrhuje a určí začátek a konec směn (§ 81
odst. 1 zák. práce), tedy představuje časový rámec, ve kterém je zaměstnanec
povinen plnit (být připraven plnit) základní povinnost vyplývající z pracovního
závazku spočívající ve výkonu sjednané práce [§ 38 odst. 1 písm. b) zák.
práce]. Zákon proto jako jednu ze základních povinností zaměstnance stanoví
povinnost zaměstnance využívat pracovní dobu k vykonávání svěřených prací.
V posuzovaném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobce dne 10. 3. 2015 před skončením pracovní doby „po 13:00
hodině“ opustil pracoviště bez souhlasu „nadřízeného“ (jednatele žalovaného).
Toto porušení pracovní povinnosti [základní povinnosti zaměstnance podle
ustanovení § 301 písm. b) zák. práce využívat pracovní dobu k vykonávání
svěřených prací] nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako „závažné porušení
pracovních povinností“, ale pouze jako „méně závažné porušení pracovních
povinností žalobce“. Uvedenou úvahu odvolacího soudu učiněnou při vymezení
hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce nelze považovat za správnou.
Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud
vedle toho, že žalobce své pracovní povinnosti dosud plnil řádně, též přihlížet
– vzhledem k zjištěným okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovní
povinnosti žalobce – k rozsahu, v jakém žalobce dne 10. 3. 2015 nedodržel
zaměstnavatelem rozvrženou pracovní dobu (k tomu, že žalobce nebyl na
pracovišti a nevykonával sjednanou práci po dobu zhruba 4 hodin, tedy v rozsahu
odpovídajícím polovině pracovní doby připadající na uvedený den), a k tomu, že
nepřítomnost žalobce na pracovišti vedla k opožděnému dokončení zakázky
žalovaným a ke vzniku škody v podobě ušlého zisku z tržby ve výši 6 000 Kč. S
uvedenými okolnostmi, způsobilými vyvolat narušení nezbytné vzájemné důvěry ve
vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve
vztahu k plnění povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. b) zák. práce, se však odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nevypořádal. Místo toho vzal v úvahu skutečnosti, které nejsou pro závěr o intenzitě
porušení uvedené pracovní povinnosti žalobce významné. Za situace, kdy žalobce
neměl jakýkoli souhlas zaměstnavatele s opuštěním pracoviště před skončením
pracovní doby, nemůže jeho jednání ani zčásti omlouvat (intenzitu porušení
pracovní povinnosti žalobce snižovat) okolnost, že ve všech případech nebyl
souhlas žalovaného s opuštěním pracoviště zaměstnancem před skončením pracovní
doby spojován s vydáním propustky. Významné z tohoto pohledu není, že žalobce
svůj odchod z pracoviště dne 10. 3. 2015 oznámil spoluzaměstnanci, neboť ten mu
takový souhlas nebyl oprávněn udělit, a žalobce proto nemohl ani rozumně
předpokládat, že tento jeho postup nedostatek souhlasu zaměstnavatele zhojuje. Obdobně okolnost, že žalobce před opuštěním pracoviště nezastihl
„nadřízeného“ (jednatele Josefa Zelenku), který v té době měl jednání se
zákazníkem, postup žalobce neomlouvá, neboť náležitá opatrnost při plnění
pracovních povinností vyžadovala, aby žalobce s odchodem z pracoviště vyčkal do
doby, kdy jednatel J. Z. bude moci jeho požadavek na opuštění pracoviště
posoudit (okolnosti, které by takovému postupu bránily, ze skutkových zjištění
soudů ani ze skutkových tvrzení žalobce nevyplývají). Je-li během pracovní doby
zaměstnanec povinen nejen vykonávat práci pro zaměstnavatele, ale také – pokud
práci právě nevykonává, protože mu dosud přidělena nebyla – být připraven k
výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, nesnižuje intenzitu porušení pracovní
povinnosti žalobce odvolacím soudem zohledněná okolnost, že v době opuštění
pracoviště žalobce neměl přidělenu „konkrétní práci, která by nebyla
dokončena“ (tedy ani práci na zakázce, jejíž opožděné dokončení měl svou
nepřítomností způsobit); svojí nepřítomností na pracovišti naopak žalobce
znemožnil, aby k přidělení práce došlo.
Konečně ani u žalobce zjištěná nemoc z
povolání, která vznikla za podmínek, za nichž žalobce pracoval u žalovaného, a
okolnost, že žalobce i po jejím zjištění v rozporu s dohodou účastníků o
dočasném pracovním zařazení vykonával u žalovaného práce s vibračními bruskami,
nemohou mít na závěr o intenzitě porušení pracovní povinnosti žalobce žádný
vliv, jestliže s opuštěním pracoviště žalobcem dne 10. 3. 2015 nijak nesouvisí
(žalobce svůj odchod z pracoviště odůvodňoval přetrvávající nevolností
způsobenou chladem).
Vycházel-li odvolací soud ze skutkového zjištění o tom, že žalobce poté, co u
něj byla zjištěna nemoc z povolání, v rozporu s dohodou o dočasném pracovním
zařazení nadále pro žalovaného vykonával práce s vibračními bruskami, odchýlil
se od skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle kterého žalobce po
uzavření uvedené dohody tyto práce již nevykonával. Učinil tak na základě
svědecké výpovědi J. M. provedené před soudem prvního stupně, aniž by tento
důkaz zopakoval. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966 sp. zn. 6 Cz 19/66,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966,
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968 sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) přitom vyplývá,
že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu
občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový
stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly
provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud
jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Má-li tedy odvolací soud
pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám
zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k
objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat
jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za
podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový
skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, §
132, § 211 a § 213 o. s. ř. Odvolací soud proto (postupoval-li v rozporu s
ustanovením § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) řízení zatížil vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud
přihlédl (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
- správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu