21 Cdo 3019/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému O., A. B.,
spol. s r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 343/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2000 č.j. 21 Co 597/97-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 15.4.1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle
ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce z důvodu soustavného méně závažného
porušování pracovní kázně výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření
spatřoval v tom, že žalobkyně, ačkoliv byla dopisem ze dne 26.3.1996 upozorněna
na soustavné porušování pracovní kázně a na možnost výpovědi, se dopustila
dalších porušení pracovní kázně tím, že ve dnech 2., 3., 4., 9. a 10.4.1996
opustila bez vědomí svého nadřízeného pracoviště, že dne 2.4.1996 neodjela na
plánovanou služební cestu do M. B., že dne 4.4.1996 bez vědomí nadřízeného
poslala \"minimálně 2 zaměstnance z filiálek firmy\" na školení o odpadech a že
ve stanovené lhůtě nesplnila všechny úkoly, které jí její nadřízený písemně
zadal dne 9.4.1996.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že \"skutkové vymezení výpovědního důvodu
je reálně neopodstatněné\" a účelové. Žalobkyně pokyny a úkoly nadřízeného
plnila vždy \"svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností\" a
žalovaný vůči ní v souvislosti s dodržováním pracovní kázně neměl až do března
1996 žádné výhrady; došlo-li z její strany k nedodržení stanoveného termínu,
bylo způsobeno objektivními okolnostmi, které nemohla ovlivnit. Své odchody z
pracoviště zapisovala v knize docházky, uložené na vrátnici. Žalobkyně
zdůraznila, že jednání, ve kterém žalovaný spatřuje porušování pracovní kázně,
se dopustila v průběhu tří kalendářních týdnů, tedy \"v relativně krátkém
časovém období\", a toto její jednání proto postrádá v ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce předpokládaný charakter soustavnosti.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.7.1997 č.j. 49 C 343/96-32 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 6.375,- Kč \"na účet\" advokáta. Na základě provedených důkazů dovodil,
že žalobkyně vykonávala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne
1.3.1995 práci investiční a technické pracovnice (a současně byla společnicí
žalovaného). Po té, co byla ve dnech 25. a 26.3.1996 písemně upozorněna v
souvislosti s vytýkaným porušením pracovní kázně na možnost výpovědi, porušila
pracovní kázeň tím, že \"počínaje dnem 2.4.1996\" v pěti případech opustila své
pracoviště bez řádně vystavené propustky, že dne 2.4.1996 neodjela na služební
cestu do M. B. a svého nadřízeného o této skutečnosti bezprostředně
neinformovala a že dne 4.4.1996 vyslala, aniž byla pověřena tak učinit, na
školení dva zaměstnance, kteří jí nebyli podřízeni. K žalovaným tvrzenému
porušení pracovní kázně nesplněním pracovních úkolů zadaných žalobkyni dne
9.4.1996 soud nepřihlédl, neboť podle jeho názoru nebylo \"ve výpovědi zcela
konkrétně popsáno\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"skutky žalobkyně
\" představují porušení pracovní kázně \"minimální intenzity\" a že je nelze
hodnotit jako soustavné méně závažné porušování pracovní kázně, neboť \"období
od 2.4. do 10.4.1996, v němž k porušování pracovní kázně došlo, rozhodně
vzhledem k časovému rozpětí znak soustavnosti nesplňuje\". Výpověď z pracovního
poměru ze dne 15.4.1996 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.9.2000 č.j. 21 Co
597/97-58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 6.450,- Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení
3.225,- Kč, vše k rukám zástupce žalovaného advokáta J. S. Po doplnění
dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně se dopustila méně závažného porušování pracovní kázně, když ve dnech
1.4. až 10.4. 1996 opouštěla bez propustky pracoviště, když dne 2.4.1996
neodjela na služební cestu a když dne 4.4.1996 vyslala dva zaměstnance na
školení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že porušování
pracovní kázně žalobkyní mělo soustavný charakter. Podle názoru odvolacího
soudu se o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jedná tehdy,
dopustí-li se zaměstnanec nejméně tří méně závažných porušení pracovní kázně,
jejichž časový odstup není \"natolik velký, aby výkon práva zaměstnavatele
(dání výpovědi) nebyl zneužitím na újmu zaměstnance\" (tak by tomu bylo v
případě, kdyby se zaměstnanec prvního porušení pracovní kázně dopustil v roce
1997, druhého v roce 2000, poté by byl zaměstnavatelem upozorněn na možnost
výpovědi a do šesti měsíců by se dopustil třetího porušení pracovní kázně).
Protože však žalobkyně byla na možnost výpovědi upozorněna dne 26.3.1996,
protože nejméně tří méně závažných porušení pracovní kázně se dopustila v
průběhu měsíce dubna 1996 a protože výpověď z pracovního poměru obdržela dne
15.4.1996, byla v posuzovaném případě \"naplněna všechna ustanovení zákona\" a
výpověď ze dne 15.4.1996 je platným právním úkonem. Odvolací soud rovněž \"nad
rámec věci\" soudu prvního stupně vytknul jeho závěr o tom, že k porušení
pracovní kázně nesplněním pracovních úkolů zadaných žalobkyni dne 9.4.1996
nemohl přihlédnout, neboť ve výpovědi nebylo konkretizováno. I když žalobce ve
výpovědi podrobně nepopsal, které konkrétní úkoly žalobkyně nesplnila, obsah
projevu jeho vůle byl žalované - jak vyplývá z jejího podání ze dne 6.3.1997,
kde se k jednotlivým úkolům vyjadřuje - jasný. Zrušení rozsudku a vrácení věci
soudu prvního stupně z tohoto důvodu však odvolací soud považoval za
\"nadbytečné\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř. Žalobkyně namítá, že
pracovala u žalovaného 8 let a po celou tuto dobu k její práci nebyly žádné
připomínky (naopak jí byl vzhledem k jejím pracovním výsledkům nabídnut
obchodní podíl, který přijala) a že k této skutečnosti mělo být přihlédnuto při
posuzování všech údajných případů porušení pracovní kázně; žalobkyně jednala
nejen jako zaměstnankyně, ale i jako společnice žalovaného, a to vždy
\"nanejvýš účelně a v zájmu\" žalovaného. Odvolací soud proto pochybil, když
vycházel pouze z \"formálního trojího porušení pracovní kázně\" a nepřihlédl k
\"materiální stránce\", totiž k intenzitě porušení pracovní kázně, která ve
všech případech byla \"minimální až nulová\". Dovolatelka nesouhlasí ani se
závěrem odvolacího soudu, podle kterého její jednání naplnilo požadavek
soustavnosti; časový interval od 2.4.1996 do 4.4.1996 totiž \"nemůže charakter
soustavnosti nikdy mít\". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc
projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále
jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - s ohledem na to, že
žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru v dubnu 1996 - posuzovat
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 287/1995 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 23.5.1996 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce může zaměstnavatel dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem
zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák.
práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy
(zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní
smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení
pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 46 odst.1
písm. f) a § 53 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným
porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je
méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně,
které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením
pracovní kázně.
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 53 odst.1 písm.b), § 46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák.
práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru
[§ 46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná
porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) části věty za
středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li
o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v
době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování
pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li
jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém
intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení
pracovní kázně.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobkyně poté,
co byla dopisem ze dne 26.3.1996 upozorněna v souvislosti s porušením pracovní
kázně na možnost výpovědi, zaviněně porušila v době od 2.4. do 10.4.1996
povinnosti uložené jí ustanoveními § 73 odst.1 písm. a) a b) zák. práce nejméně
v sedmi případech, které byly uvedeny ve výpovědi pracovního poměru ze dne
15.4.1996 (ve dnech 2., 3., 4., 9. a 10.4.1996 opustila své pracoviště bez
řádně vystavené propustky, dne 2.4.1996 neodjela na služební cestu do M. B. a
svého nadřízeného o této skutečnosti bezprostředně neinformovala a dne 4.4.1996
vyslala, aniž byla oprávněna tak učinit, na školení dva zaměstnance, kteří jí
nebyli pořízeni). Za tohoto stavu věci je správný závěr odvolacího soudu o tom,
že žalobkyně soustavně méně závažným způsobem porušovala pracovní kázeň.
Důvodem k výpovědi podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) části věty za
středníkem zák. práce může být - jak vyplývá z výše uvedeného - každé porušení
pracovní kázně (i jednotlivá drobná, minimální či málo závažná porušení
pracovní kázně). Vzhledem k tomu, že v době devíti kalendářních dnů žalobkyně
zaviněně porušila své pracovní povinnosti v sedmi případech, je nepochybné, že
k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo v počtu potřebném k naplnění znaku
soustavnosti a že mezi jednotlivými méně závažnými porušeními pracovní kázně
existuje časová souvislost.
Skutečnost, že žalobkyně byla v době podání výpovědi též společnicí
žalovaného, neměla pro rozhodnutí soudu o této věci žádný význam. Účast
žalobkyně v obchodní společnosti (v žalovaném) byla (je) totiž účastí
kapitálovou a svá práva společníka týkající se řízení společnosti a kontroly
její činnosti žalobkyně může vykonávat jen prostřednictvím valné hromady nebo
při rozhodování společníků mimo valnou hromadu. S pracovním poměrem žalobkyně u
žalovaného a s plněním pracovních povinností neměla její účast ve společnosti
žádnou souvislost, neboť i společníci obchodní společnosti, kteří jsou u ní v
pracovním poměru, mají z tohoto pracovního poměru stejná práva a povinnosti
jako jiní zaměstnanci této společnosti. Porušila-li žalobkyně pracovní kázeň
(jak bylo soudy zjištěno), je pro posouzení právních následků s tím spojených
zcela nerozhodné, že byla (je) společníkem žalovaného.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně
s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v.r.
předseda senátu