21 Cdo 3031/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 28, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. č. 2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 577/33, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 397/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 1995, č. j. 13 Co 620/94-68,
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.269,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Bartoně, advokáta se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 577/33.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 3031/2011-208, bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1.1995, č. j. 13 Co 620/94-68 a rozhodnuto, že žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v plném rozsahu a že o výši této náhrady nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením (srov. § 155 odst. 1 část věty druhé za středníkem o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady (spojené s vyjádřením k dovolání a s účastí jeho zástupce u jednání dovolacího soudu dne 15. 11. 2012), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v paušální odměně za zastupování advokátem ve výši 9.750,- Kč. [srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 4, § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.], v paušální částce náhrad výdajů ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), v náhradě cestovních výdajů (cesta zástupce žalovaného k jednání dne 15. 11. 2012 z Prahy do Brna a zpět osobním vozidlem Škoda Octavia RS 2.0 TFSI, RZ: 6A51441, celkem 420 km) ve výši 2.841,- Kč [srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb., § 157 odst. 4, § 158 odst. 3, § 189 odst. 1 zákoníku práce a § 4 písm. b) vyhl. č. 429/2011 Sb.] a v náhradě za promeškaný čas ve výši 1.200,- Kč [srov. § 14 odst. 1 písm. a), § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.], celkem ve výši 14.391,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Miroslav Bartoň osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem, paušální částky náhrad výdajů, náhrady cestovních výdajů a náhrady za promeškaný čas rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 2.878,- Kč. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 17.269,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012 JUDr. Mojmír Putna, v. r. předseda senátu
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto pro opožděnost, případně zamítnuto. I když ve spise chybí potvrzení pošty o doručení rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 žalobci, veškeré dostupné důkazy svědčí o tom, že „doručenka se pouze ze spisu ztratila“ a nikoli o tom, že v roce 1995 nebylo žalobci řádně doručeno; ve vztahu „ke ztrátě doručenky“ upozorňuje na to, že „spis byl prakticky neustále připojen u dvou jiných spisů Obvodního soudu pro Prahu 1, stejných účastníků, a sice 30 C 401/1993 a 23 C 161/1996“. Zdůrazňuje, že na rozsudku odvolacího soudu byla vyznačena doložka právní moci (dnem 13. 2. 1995, přičemž žalovanému byl rozsudek doručen dne 9. 2. 1995), z čehož dovozuje, že „doručenka v okamžiku vyznačení právní moci musela existovat“, že žalobce dne 18. 4. 1995 „uhradil právnímu zástupci žalovaného“ náklady řízení, z čehož činí závěr, že žalobci bylo rozhodnutí doručeno již v roce 1995, a předkládá podání ze dne 27. 1. 1997 učiněné žalobcem (jako žalovaným „ve věci 30 C 401/1993“, správně ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 161/1996), v němž tento ve vyjádření k žalobě o vyklizení bytu uvádí, že „věc o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je pravomocně skončena a žalobce právo podat dovolání nevyužil“; v tomtéž smyslu se žalobce vyjadřuje při svých výpovědích ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 401/1993 a 23 C 161/196 až do roku 2007, kdy začal tvrdit, že mu rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 nebyl doručen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po provedeném šetření k okolnostem řádného doručení rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 žalobci a po jednání, které k projednání dovolání nařídil (srov. § 243a odst. 1 větu druhou, odst. 2 a 3 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je opožděné.
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje do vlastních rukou účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům (srov. § 158 odst. 2 o. s. ř.); má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se pouze tomuto zástupci (srov. § 49 odst. 1 větu první o. s. ř.).
Je-li písemnost určená do vlastních rukou účastníka doručována prostřednictvím pošty (§ 45 o. s. ř.), prokazuje místo, den a způsob doručení doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílateli (soudu).
Doručenka o doručení písemnosti soudu má povahu veřejné listiny. Platí proto (srov. § 134 o. s. ř.), že doručenka potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom nabídnout soudu důkazy a tímto způsobem svá tvrzení prokázat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Nelze-li doručení prokázat doručenkou, neznamená to bez dalšího, že písemnost nebyla vůbec doručena. Doručení písemnosti v takovém případě lze prokázat i jinými způsoby. Cílem doručení totiž je, aby se do sféry dispozice adresáta zásilka skutečně dostala. Proto okolnost, že se tak stalo, nemůže být odvislá jen od toho, zda lze doručení prokázat pouze doručenkou; jako průkaz doručení může sloužit vše, co provedené doručení prokazuje. Jinak řečeno, soud je povinen šetřením objasnit, zda byla písemnost účastníkovi doručena.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž ze zákona není odvolání přípustné, nabývá formální právní moci dnem doručení (§ 159 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 byl doručen do vlastních rukou žalovanému (jeho zástupci advokátovi JUDr. Miroslavu Bartoňovi) dne 9. 2. 1995; doručení žalovanému prokazuje doručenka připojená u referátu soudce k doručení rozsudku odvolacího soudu (č. l. 70 spisu). Doručenka jako průkaz doručení rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 žalobci u č. l. 70 spisu chybí, i když z textu pokynu soudce soudu prvního stupně k doručení plyne, že rozsudek měl být doručen do vlastních rukou („modře“) „1) žalobci“ a „2) JUDr.
Bartoňovi“. Na stránce 6 písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995, č. j. 13 Co 620/94-68, a na první stránce rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 1994, č. j. 21 C 397/93- 49, je vyznačen údaj „PM 13. 2. 95“, otisk razítka s datem 22. května 1995 a nečitelný podpis; lze předpokládat, že soud prvního stupně vycházel při vyznačení právní moci rozsudku z toho, že rozsudek odvolacího soudu byl řádně doručen do vlastních rukou oběma účastníkům [žalovanému (jeho zástupci), jak je zřejmé z přiložené doručenky, dne 9.
2. 1995 a žalobci – i když doručenka se ve spisu nyní nenachází – dne 13. 2. 1995 a že tedy nabyl právní moci dne 13. 2. 1995]. Podáním ze dne 17. 5. 2007, adresovaným a doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 18. 5. 2007, žalobce požádal o „zaslání písemného vyhotovení rozsudku vyhlášeného Městským soudem dne 18. 1. 1995“; opakovaně tak učinil podáním ze dne 26. 6. 2007, adresovaným „k rukám předsedy Obvodního soudu Praha 1“ a doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 27. 6. 2007. Dopisem ze dne 12.
7. 2007 Obvodní soud pro Prahu 1 žalobci sdělil, že „na pokyn místopředsedy soudu JUDr. Jaromíra Jirsy“ mu v příloze zasílá „rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 13 Co 620/94-68, ze dne 18. 1. 1995, s doložkou právní moci“; podle fotokopie doručenky byl rozsudek žalobci doručen dne 17. 7. 2007. Jak je dále zřejmé z obsahu spisu, žalobce učinil (osobně) dne 13. 8. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1 podání datované dnem 7. 8. 2007 a označené jako „dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.
1. 1995, č. j. 13 Co 620/94-68.
Žalobce slyšen soudem prvního stupně k otázkám vztahujícím se k doručení rozsudku odvolacího soudu (ze dne 18. 1. 1995) v únoru 1995 – jak vyplývá z obsahu protokolu o jeho výslechu ze dne 9. 3. 2010 a ze dne 20. 4. 2010, k němuž byli řádně předvoláni (a byli přítomni zástupci účastníků) a v němž „souhlasil se zněním protokolu“ ze dne 9. 3. 2010 - uvedl, že s odstupem času si nepamatuje, jakým způsobem mu bylo doručováno „rozhodnutí MS“. Po připomenutí, že byl přítomen u jednání u MS v Praze dne 18.
1. 1995, uvedl, že „o tomto jednání ví, také ví, že byl změněn rozsudek OS Praha 1, na další podrobnosti si nepamatuje“; k dotazu soudu, „zda si vyzvedl rozsudek u soudu“, konstatoval, že „si nevzpomíná, protože od roku 1995 uplynulo 15 roků“. K obsahu listin předložených žalovaným a týkajících se tohoto doručování se žalobce vyjádřil k příloze č. 1 „Žaloba z roku 1997“ (správně vyjádření k žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 161/96) tak, že „si nepamatuje, zda mu byla doručena s ohledem na časový odstup“, k příloze č. 2 (jeho výslechu jako účastníka řízení ve věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 161/96) tak, že „neví, jak se k této příloze vyjádřit, kdy je tam uvedeno, že byl přítomen osobně, tak tomu bylo, ale způsob předvolání k tomuto jednání si nevzpomíná“, k příloze č. 3 (k žádosti J.
Š. o náhradní byt ze dne 6. 3. 2001) tak, že „s tímto případem nesouvisí“, k příloze č. 4 (k výpisu z účtu u Investiční banky, a. s., č. 70033 jako důkazu o tom, že na účet advokáta JUDr. Miroslava Bartoně byla prostřednictvím pošty dne 18. 4. 1995 uhrazena částka 3.028,- Kč) tak, že „tuto částku neuhradil“, k příloze č. 5 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2007, č. j. 23 C 161/96-110), tak že „byl zřejmě doručen jeho právnímu zástupci“) a k příloze č. 6 (protokol o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.
3. 2007 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 23 C 161/96) tak, že „jednání se zúčastnil osobně, rovněž si nepamatuje, jakým způsobem byl předvolán“, a že „nerozumí tomu, proč je na tyto skutečnosti dotazován“.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, vedeného pod sp. zn. 23 C 161/96 (v právní věci žalobce Hlavního města Prahy proti žalovanému J. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu), vyplývá, že žalobce (který byl v uvedené věci v postavení žalovaného) v bodu II. vyjádření k žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dne 27. 1. 1997 uvedl, že „dne 19. 7. 1993 byl žalovanému okamžitě zrušen pracovní poměr, žalovaný se obrátil na soud, ten okamžité rozvázání pracovního poměru zrušil, odvolací soud však zrušení prac.
poměru potvrdil“ a že „možnosti dovolání žalovaný nevyužil“. Slyšen v uvedeném řízení jako účastník žalobce uvedl, že jeho „pracovní poměr skončil na základě zrušení pracovního poměru ze dne 19. 7. 1993“, a u jednání dne 16. 5. 2007 - poté, co byly k důkazu čteny ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 21 C 397/93, listinné důkazy - žaloba, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 1994, č. j. 21 C 397/93- 49, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1995, č. j. 13 Co 620/94-68 – se k těmto důkazům vyjádřil tak, že „když zjistil, že mu byla dána výpověď z předmětného bytu se zajištěním bytové náhrady, neměl důvod pokračovat v soudním sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru a nepodat tudíž dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, byl již unaven z tohoto sporu“; u jednání dne 4.
3. 2008 předal soudu dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1995, sp. zn. 13 Co 620/94-68 (podané ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 397/93, které bylo doručeno tomuto soudu dne 13. 8. 2007).
Za situace, kdy doručení rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 nelze prokázat doručenkou (neboť ve spise chybí), zabýval se dovolací soud tím, zda lze dovodit z jiných skutečností, že zásilka obsahující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1995, č. j. 13 Co 620/94-68, byla žalobci doručena a kdy se tak stalo. Z postupu soudu v posuzované věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 397/93 [kdy byla (podle data uvedeného na otisku razítka dne 22. 5. 1995) vyznačena právní moc rozsudku (dnem 13. 2. 1995)], z výsledků shora uvedeného šetření provedeného dovolacím soudem k otázce doručení rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995, zejména z prohlášení žalobce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 161/96 (že „možnosti dovolání nevyužil“ a že, „když zjistil, že mu byla dána výpověď z předmětného bytu se zajištěním bytové náhrady, neměl důvod pokračovat v soudním sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru a nepodat tudíž dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze“) a z jednání samotného žalobce [který, ačkoliv mu byly doručovány od soudu písemnosti, z nichž vyplývalo, že věc týkající se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, je pravomocně skončena, námitku, že by mu nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995, nevznesl (i když byl přítomen vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze dne 18. 1. 1995, teprve dopisem ze dne 17. 5. 2007, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 18. 5. 2007, poprvé požádal o „zaslání písemného vyhotovení rozsudku vyhlášeného Městským soudem dne 18. 1. 1995“)] lze učinit závěr, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 1. 1995 byl žalobci doručen a že se tak stalo nejpozději přede dnem 27. 1. 1997, kdy ve vyjádření k žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dne 27. 1. 1997 (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 161/96) uvedl, že „možnosti dovolání nevyužil“.
Protože dovolání podal žalobce (osobně u soudu prvního stupně) až dne 13. 8. 2007, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o. s. ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1995, č. j. 13 Co 620/94-68, podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady spojené s vyjádřením k dovolání a s účastí jeho zástupce (advokáta JUDr. Miroslava Bartoně) u jednání dovolacího soudu dne 15. 11. 2012). Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a že v době vydání tohoto rozhodnutí nebyla známa výše nákladů žalovaného, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 155 odst. 1 věty druhé části věty za středníkem o. s. ř. rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů jen co do základu, tedy, že žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v plném rozsahu, a že o výši této náhrady nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r. předseda senátu