USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně ČEK - STROJ s. r. o. se sídlem v Brně – Černovicích, Vinohradská
č. 1115/74, IČO 64508102, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, proti žalovanému J. L., narozenému dne XY,
bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně,
Kobližná č. 47/19, o 112 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 38 C 246/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. března 2021 č. j. 15 Co 129/2020-295, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021 č. j. 15 Co 129/2020-295 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako
jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka – přestože uvádí, že „si je vědoma, že úkolem dovolacího soudu není
a ani nesmí být přezkoumávání skutkových zjištění nalézacích soudů“ – svůj
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku na
náhradu škody založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a
skutkovými zjištěními soudů, zpochybňuje-li věrohodnost svědků I. L. a P. L. (namítá-li, že „na svědeckých výpovědích jsou skutkové závěry postavené bez
toho, aby je podporovaly jakékoliv důkazy, které nejsou výpovědí rodinných
členů žalobce“, že „rodinná situace mezi svědky a žalovaným a pošramocené
vztahy mezi žalovaným a jednatelem dovolatelky a také matkou žalovaného a
jednatelem dovolatelky zakládají důvodné podezření, že výpovědi nemusí být
nezaujaté“, a že „ve zrušeném mezitimním rozsudku prvostupňový soud vyhodnotil
svědeckou výpověď matky žalovaného jako nedůvěryhodnou, nicméně v dalším
prvostupňovém rozhodnutí již hodnocení věrohodnosti neprováděl a z její
výpovědi vycházel“) a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové
závěry (že „žalovaný namísto vrácení účetnictví pouze předal část prvotních
účetních dokladů …, nicméně účetnictví dovolatelce nepředal“). Uvedené námitky
neobsahují právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího
soudu, ale směřují (ve vzájemných souvislostech) proti rozhodujícím skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo
2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá
vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a
tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým
stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011 sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, včetně tam zmíněného odkazu na
nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 31 Cdo 3375/2015,
uveřejněného pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. tedy nelze spojovat s –
dovolatelkou předestřenou – otázkou, zda „je v případě, kdy jsou skutkové
závěry založené téměř výhradně na svědeckých výpovědích rodinných příslušníků
žalovaného s negativním vztahem k žalobci, možné uzavřít tyto skutkové závěry,
aniž by byla hodnocena důvěryhodnost těchto svědků“, nýbrž až se situací, kdy
by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení
důkazů znaky zjevné svévole, kdy by z obsahu spisu bylo možno dovodit, že
skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou vadná a ve svém důsledku
představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, tedy v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15 nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 ve Sbírce zákonů). Ve vztahu k věrohodnosti svědků obecně platí, že zjistí-li soud okolnosti,
které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (příbuzenský poměr k účastníkům),
neznamená to nezpůsobilost svědčit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 25 Cdo 133/2011). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti)
resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další
relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako
kupř.
rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím
obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho
chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota
odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci
nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Teprve celkové posouzení uvedených
hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených
(prokazovaných) skutečností. Jedná se přitom o výsledek dokazování, kdy
podstatou tohoto procesu je hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud
hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v
jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za
řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), které ovšem – jak již bylo
uvedeno – nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. V posuzovaném případě soud prvního stupně (srov. bod 52 jeho rozsudku) i
odvolací soud (srov. body 16 až 18 jeho rozsudku) přesvědčivě odůvodnily, z
jakých důkazů vycházely a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily,
odvolací soud přitom nepochybně bral v úvahu i „averzi“ svědků P. L., I. L. a
E. K. „vůči jednateli žalobkyně“. Nelze též přehlédnout, že soud prvního stupně
i ve svém předchozím rozhodnutí o věci vzal za prokázáno, že předávání účetních
dokladů se uskutečnilo na třech schůzkách ve dnech 27. 2. 2012, 9. 3. 2012 a
13. 3. 2012, na rozdíl od svého druhého rozhodnutí však nevycházel ze
skutečnosti, že žalovaný vedle archivace prvotních účetních dokladů účetnictví
vedl též „v elektronické podobě“ v účetním programu Profesional, který měl „v
notebooku používaném k … pracovním účelům“. Tato nová skutečnost pak byla tím
rozhodujícím důvodem, proč soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí dospěl
k závěru, že žalovaný účetnictví žalobkyni řádně předal, neboť vzal za
prokázáno, že jednateli žalovaného byl odevzdán i notebook, v němž žalovaný
účetnictví žalobkyně vedl. Dovolací soud proto neshledal, že by zjištění
skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky
zjevné svévole, kdy by z obsahu spisu bylo možno dovodit, že skutková zjištění,
k nimž soudy dospěly, jsou vadná a ve svém důsledku představují porušení práv
garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy že by se
jednalo o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.