21 Cdo 3034/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce R. C., zastoupeného Mgr. Janou Matysovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská č. 1652/36, proti žalovanému Sports
Data Technologies s. r. o. se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Na Folimance č.
2155/15, IČO 28973739, zastoupenému Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem
se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Karolinská č. 654/2, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 122/2011 a 15 C 151/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2015
č. j. 19 Co 284/2015-272, takto:
Rozsudek městského soudu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června
2015 č. j. 15 C 122/2011-236 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19.
ledna 2016 č. j. 15 C 122/2011-279 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 27. 7. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jehož se dopustil tím, že se „bez
jakékoli předchozí i následné omluvy opakovaně dostavil pozdě na pracoviště“, a
to „27. 6. 2011 příchod v 9:27 hodin; 28. 6. 2011 příchod v 10:18 hodin; 29. 6.
2011 příchod v 9:44 hodin; 30. 6. 2011 příchod v 9:21 hodin; 1. 7. 2011 příchod
v 9:39 hodin“, přičemž jeho pracovní doba je podle čl. 7 pracovní smlouvy
rozvržena pružně a žalobce má povinnost být na pracovišti během základní
pracovní doby od pondělí do pátku od 9:00 do 15:00 hodin, a že dne 31. 5. 2011
bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele neoprávněně použil pro úhradu svých
soukromých výdajů (účtu v restauraci) kreditní kartu, která mu byla
zaměstnavatelem svěřena pouze pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce
pro zaměstnavatele, což žalovaný zjistil dne 14. 7. 2011 při kontrole výpisu z
bankovního účtu. Dalším dopisem ze dne 27. 7. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že
mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku
práce; důvod k tomuto opatření spatřoval ve stejných skutečnostech, pro které s
ním okamžitě zrušil pracovní poměr.
Žalobce se žalobou podanou dne 2. 9. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné, a žalobou podanou dne 26. 10. 2011 u téhož soudu se domáhal, aby bylo
určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Obě žaloby shodně
zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní
smlouvy uzavřené dne 27. 10. 2009 v pracovním poměru jako „vývojář software“,
že podle článku 7 pracovní smlouvy byla jeho pracovní doba 40 hodin týdně, že
byl povinen být na pracovišti během „základní“ pracovní doby od pondělí do
pátku od 9:00 do 15:00 hodin a „volitelná“ pracovní doba byla stanovena od 7:00
do 9:00 hodin a od 15:00 do 22:00 hodin, že na základě „ústní dohody“ mohl
žalobce chodit do práce „později“, protože „výkon jeho práce nevyžadoval přesný
nástup na pracoviště“, a že dne 13. 10. 2010 byl „okruh činnosti žalobce u
žalovaného rozšířen na vedoucího kanceláře a zároveň na vedoucího projektů“ a
byla mu předána kreditní karta pro úhradu nákladů spojených s výkonem práce
„bez jakýchkoli písemných nebo ústních instrukcí či podmínek jejího užití“.
Žalobce má za to, že se nedopustil hrubého porušení svých povinností, když se v
uvedených dnech dostavil na pracoviště po deváté hodině, neboť žalovaný mu
„ústně povolil pozdější nástupy do práce“, pozdější příchody – i v případech
jiných zaměstnanců – toleroval a stále toleruje, „všeobecně přijatý úsus“ v
rámci pracoviště žalovaného je takový, že příchod zaměstnance na pracoviště v
době „pozdější 9:00 hodin“ je možný za předpokladu, že o tuto dobu bude
zaměstnanec na pracovišti vykonávat svoji práci „později“, a za celou dobu
trvání pracovního poměru nebyl žalovaným nikdy upozorněn na pozdější příchody
na pracoviště. Kreditní karta svěřená žalobci byla určena k placení účtů
kanceláře, hrazení nezbytných kancelářských potřeb, výběru drobné finanční
hotovosti pro „firemní pokladnu“ žalovaného a také ke krytí výdajů spojených s
výjimečnými společenskými událostmi společnosti žalovaného (v zimě roku 2010 jí
byly například zaplaceny výdaje související s vánoční oslavou určenou pro
zaměstnance žalovaného) a nikdy nebylo vyžadováno jakékoli předchozí oznámení
nebo souhlas žalovaného. „Útrata“ ze dne 31. 5. 2011, která se pohybovala
„okolo 3 000 Kč“, byla spojena se společenskou událostí žalovaného (posezení
asi 5 zaměstnanců žalovaného při příležitosti rozloučení se s odcházejícím
zaměstnancem). Žalobce uvedl, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru je
spojeno se špatnými hospodářskými výsledky žalovaného a „frustrací“ investora
žalovaného P. J. a že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyly
shledány ani samotným žalovaným, což je zřejmé z toho, že žalobci dne 27. 7.
2011 spolu s okamžitým zrušením pracovního poměru předal i výpověď ze stejných
důvodů.
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 19. 4.
2013 rozhodl, že se obě věci spojují ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 1.
6. 2015 č. j. 15 C 122/2011-236, doplněným usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j.
15 C 122/2011-279, oběma žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 48 467,50 Kč k rukám advokátky Mgr.
Jany Matysové a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 částku 700 Kč.
Vycházel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán u žalovaného v pracovním poměru
od 1. 12. 2009 jako vývojář softwaru s týdenní pracovní dobou 40 hodin, že byl
povinen být na pracovišti během základní pracovní doby od 9:00 hod. do 15:00
hodin, avšak dne 27. 6. 2011 dorazil do práce v 9:27 hodin, dne 28. 6. 2011 v
10:18 hodin, dne 29. 6. 2011 v 9:44 hodin, dne 30. 6. 2011 v 9:21 hodin a dne
1. 7. 2011 v 9:39 hodin, že v souvislosti s plněním úkolů vedoucího kanceláře,
kterým byl pověřen od 13. 10. 2010, mu byla předána platební karta žalovaného a
instrukce k jejímu použití mu sdělil P. J., který byl oprávněn jednat za
žalovaného na základě plné moci, pouze telefonicky, že dne 31. 5. 2011 žalobce
použil kartu k zaplacení nákladů ve výši 3 117 Kč spojených s oslavou u
příležitosti odchodu M. R., o jejímž konání nevěděl ani jednatel žalovaného T.
S. ani P. J. a které se zúčastnili kromě žalobce a M. R., L.B. (N.), P. N. a
pan P. s „kamarádem R.“, a že účtenku předložil žalobce „účetní firmě tak, jak
to bylo obvyklé“ při použití platební karty. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že jednání žalobce spočívající v dlouhodobém nedodržování sjednaného
rozvržení pracovní doby, kterým však neporušoval svou povinnost odpracovat 40
hodin týdně a za které mu žalovaný neudělil žádnou „výtku“, bylo v rozporu s
jeho pracovněprávními povinnostmi, ale jeho intenzita nedosahovala ani
závažného porušení povinností, natož pak porušení povinnosti zvlášť hrubým
způsobem. V případě platební karty uzavřel, že se žalovanému nepodařilo
prokázat, že žalobce použitím platební karty dne 31. 5. 2011 zaviněně porušil
své pracovní povinnosti, neboť se z jeho strany nejednalo o žádný útok na
majetek zaměstnavatele, že nelze „přímo hovořit“ ani o škodě, neboť „cílem
týmových akcí je právě utužit kolektiv a vytvořit tak na pracovišti atmosféru
přinášející lepší pracovní výsledky“, přičemž žalovaný po žalobci ani
nepožadoval úhradu uvedené částky, a že za situace, kdy byl žalobce „pouze
ústně instruován o pravidlech užívání platební karty“ a tato pravidla „pochopil
tak, že je oprávněn použít kartu i k úhradě týmové akce uspořádané u
příležitosti odchodu zaměstnance“, porušil své povinnosti žalovaný tím, že
nevydal přesné pokyny o pravidlech používání karty.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2015 č. j.
19 Co 284/2015-272 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 164 Kč k
rukám advokátky Mgr. Jany Matysové. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobce porušil své pracovní povinnosti pozdními příchody do práce, na
rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobce, s přihlédnutím ke
skutečnosti, že kreditní karta měla být použita pro pracoviště žalovaného a
jeho zaměstnance, porušil pracovní povinnosti i zaplacením „útraty“ dne 31. 5.
2011 kreditní kartou žalovaného za „osobu nemající žádný vztah k žalovanému“.
Zdůraznil však, že žalobce pochybil jen použitím kreditní karty k platbě za
třetí osobu, že vzhledem k celkové výši platby 3 117 Kč a k účasti šesti osob
na uvedené akci představuje úhrada za jednu osobu „poměrně nízkou částku“,
kterou ani žalovaný „zjevně nepovažoval za podstatnou škodu“, neboť žalobci
„nedal prostor“ k tomu, aby celou situaci vysvětlil, a úhradu platby po něm
nepožadoval, že pokyny k používání platební karty byly ze strany žalovaného
vydány „jen ústně, nepřesně a jen ve velmi omezené míře“, a že proto žalobci
nelze vytýkat, že „jeho pochopení instrukcí se nemusí zcela shodovat s tím, jak
jejich obsah chápal žalovaný“, neboť žalobce se „mohl domnívat, že týmové akce
kreditní kartou mohl uhradit“. Dospěl k závěru, že u žalobce se nejednalo o
porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem ani o závažné porušení
pracovních povinností, pro které by žalovaný mohl skončit pracovní poměr se
žalobcem okamžitým zrušením nebo výpovědí, nýbrž jen o méně závažné porušení
pracovních povinností, které mohlo a mělo být žalovaným řešeno formou písemné
„výtky“ s upozorněním na možnost výpovědi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že samotná
skutečnost, že žalobce provedl neoprávněnou úhradu za třetí osobu a dopustil se
tak vědomého a úmyslného útoku na majetek zaměstnavatele, zakládá zvlášť hrubé
porušení povinností žalobce a je důvodem k okamžitému zrušení jeho pracovního
poměru, a za „naprosto neudržitelný“ považuje závěr odvolacího soudu, že toto
porušení povinnosti žalobce není ani závažným porušením odůvodňujícím výpověď z
pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Vytýká odvolacímu soudu,
že nepřihlédl například k tomu, že na žalobce jako vedoucího zaměstnance byly
kladeny zvýšené nároky ohledně důslednosti plnění jeho povinností, že porušením
svých povinností způsobil žalovanému škodu v prokazatelné výši a že hlavním
důsledkem porušení povinností žalobce bylo narušení nezbytné vzájemné důvěry
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Podle názoru žalovaného obě porušení
povinností uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru a výpovědi bylo nutné
považovat za natolik závažná, že nebylo možné po žalovaném spravedlivě
požadovat, aby žalobce poté, co se o porušení těchto povinností dozvěděl, dále
zaměstnával. Dovolatel uvedl, že žalobce si musel být vědom povinnosti získat
souhlas pro úhradu jakékoli společenské akce z prostředků zaměstnavatele, že
rozdílné pochopení instrukcí ohledně použití platební karty bylo pouze účelovým
tvrzením žalobce a že za škodu způsobenou žalovanému musí být považována úhrada
„celé akce“, která nebyla žalovaným povolena a jejíž konání bylo žalobcem
úmyslně zamlčeno. Zdůraznil, že i kdyby měla být pro stanovení výše způsobené
škody brána v úvahu pouze částka odpovídající útratě jedné osoby (kamaráda pana
P.), nemůže tato skutečnost vést k závěru o nedostatečné intenzitě porušení
povinností žalobce, neboť minimálně v rozsahu této úhrady se žalobce zcela
prokazatelně dopustil vědomého a úmyslného zneužití prostředků žalovaného (byť
ve prospěch třetí osoby a nikoliv ve svůj prospěch), jelikož tato úhrada neměla
žádnou souvislost s výkonem práce žalobce pro žalovaného či obecně s obchodní
činností žalovaného. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce,
který byl zaměstnán u žalovaného v pracovním poměru od 1. 12. 2009 jako vývojář
softwaru s týdenní pracovní dobou 40 hodin, byl povinen být na pracovišti během
základní pracovní doby od 9:00 hod. do 15:00 hodin, že dne 27. 6. 2011 se však
dostavil do práce v 9:27 hodin, dne 28. 6. 2011 v 10:18 hodin, dne 29. 6. 2011
v 9:44 hodin, dne 30. 6. 2011 v 9:21 hodin a dne 1. 7. 2011 v 9:39 hodin. V
souvislosti s plněním úkolů vedoucího kanceláře, kterým byl žalobce pověřen od
13. 10. 2010, mu byla předána kreditní karta žalovaného a P. J., který byl
oprávněn jednat za žalovaného na základě plné moci, sdělil žalobci telefonicky
instrukce k jejímu použití. Dne 31. 5. 2011 použil žalobce kreditní kartu k
zaplacení nákladů ve výši 3 117 Kč spojených s oslavou u příležitosti skončení
pracovního poměru zaměstnance žalovaného M. R., o jejímž konání nevěděl ani
jednatel žalovaného T. S. ani P. J. a které se kromě žalobce a M. R. zúčastnili
zaměstnanci žalovaného L. B. (N.), P. N. a pan P. s „kamarádem R.“. Dne 27. 7.
2011 žalovaný doručil žalobci okamžité zrušení pracovního poměru a současně
výpověď, které shodně odůvodnil tím, že se žalobce dostavil na pracoviště dne
27. 6. 2011 v 9:27 hod., 28. 6. 2011 v 10:18 hod., 29. 6. 2011 v 9:44 hod., 30.
6. 2011 v 9:21 hod. a 1. 7. 2011 v 9:39 hod., a že dne 31. 5. 2011 bez vědomí a
souhlasu žalovaného neoprávněně použil kreditní kartu k úhradě svých soukromých
výdajů.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní
vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy v ustanoveních § 52 písm. g)
a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky (aniž by mohl přihlédnout k námitkám, kterými dovolatel
zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, neboť takovými námitkami nelze
dovolání vzhledem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. odůvodnit) dospěl k
závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručených žalobci dne 27. 7. 2011 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
Ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č.
7-8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21
Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2001). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek;
k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci.
Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301
písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti
s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo
morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo
59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2006).
Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek
zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.),
nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez
odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité
hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že
zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21
Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013).
V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu - pochyb o tom, že žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto v okamžitém
zrušení pracovního poměru a ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 7. 2011
[že (mimo jiné) dne 31. 5. 2011 bez vědomí a souhlasu žalovaného použil
kreditní kartu, která mu byla žalovaným svěřena pro úhradu nákladů spojených s
výkonem jeho práce pro žalovaného, k úhradě účtu v restauraci], zaviněně
porušil jednu ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s
prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek
zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z
ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. Odvolací soud při posouzení intenzity
porušení pracovních povinností žalobce přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – k tomu, že „pokyny k používání platební karty byly ze
strany žalovaného vydány jen ústně, nepřesně a jen ve velmi omezené míře“, že
žalobce se mohl domnívat, že týmové akce kreditní kartou mohl uhradit, že
pochybil jen jejím použitím k platbě za třetí osobu a že vzhledem k celkové
výši platby (3 117 Kč) a k účasti šesti osob na uvedené akci představuje úhrada
za jednu osobu poměrně nízkou částku, jejíž úhradu žalovaný po žalobci ani
nepožadoval, a na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že u žalobce se
jednalo jen o méně závažné porušení pracovních povinností. Uvedenou úvahu
odvolacího soudu z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzovaném
případě vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze považovat
za správnou. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl
odvolací soud - vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovní
povinnosti žalobce - přihlížet zejména k tomu, že se žalobce svým jednáním, i
kdyby spočívalo jen ve zneužití kreditní karty svěřené mu žalovaným pro úhradu
nákladů spojených s výkonem jeho práce pro žalovaného zaplacením útraty v
restauraci za kamaráda zaměstnance žalovaného Pissineliho, který se zúčastnil
oslavy u příležitosti skončení pracovního poměru zaměstnance žalovaného M. R.,
dopustil přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení
vedoucího zaměstnance, který měl (kromě plnění základních povinností
zaměstnance uvedených v § 301 zák. práce) zabezpečovat dodržování právních a
vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele [§ 302
písm. f) a g) zák. práce]. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit ani
relativně nízká výše škody, která byla způsobena a jejíž úhradu žalovaný po
žalobci ani nepožadoval, neboť podstatně významnější než výše škody způsobené
žalovanému a okolnost, zda se žalovaný po žalobci domáhal její náhrady, je v
posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem
a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného
ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a současně i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2016
č. j. 15 C 122/2011-279, kterým byla určena výše náhrady nákladů řízení státu,
a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu