21 Cdo 3039/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně P. H., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti žalované MITSUBISHI ELECTRIC
AUTOMOTIVE CZECH s.r.o. se sídlem ve Slaném, Politických vězňů č. 1564, IČO
26185822, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Oldřichova č. 23, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 121 C 160/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 27. listopadu 2014 č.j. 23 Co 443/2014-302, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku
160.249,- Kč s úrokem z prodlení od 1.9.2009 do 31.12.2009, a aby jí od září
2009 vyplácela pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 14.451,- Kč „do doby,
než žalobkyně nalezne odpovídající zaměstnání nebo do věku 65 let, tj. do září
2046“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované byla zaměstnána od 24.7.2006 do
31.10.2008 jako operátor výroby. Postupně začínala mít zdravotní potíže a při
lékařských vyšetřeních bylo zjištěno, že trpí syndromem cubitálního tunelu
vpravo. Oddělení nemocí z povolání a pracovního lékařství Okresní nemocnice v
Kladně uznalo onemocnění žalobkyně jako ohrožení nemocí z povolání, které
vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované. Za dobu
pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 vznikla žalobkyni škoda ve
výši 49.381,- Kč, a od 1.11.2008 do srpna 2009 vznikla škoda ve výši rozdílu
mezi rozhodným výdělkem 13.842,- Kč (valorizovaným od 1.1.2009 na 14.451,- Kč)
a výší podpory poskytované úřadem práce po ukončení zaměstnání, tedy celkem
110.868,- Kč. I když žalobkyně rozvázala se žalovanou pracovní poměr ze
zdravotních důvodů, a tím předešla dalšímu poškozování svého zdraví, žalovaná
odmítá vzniklou ztrátu hradit s odůvodněním, že nejde o nemoc z povolání, nýbrž
pouze o ohrožení nemocí z povolání, s nímž zákoník práce nárok na náhradu škody
nespojuje.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4.11.2010 č.j. 121 C
160/2009-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení částku 71.326,60 Kč „k rukám právního zástupce
žalované“. Ve věci samé dospěl k závěru, že s uznáním ohrožení nemocí z
povolání není spojen vznik nároku na náhradu škody, tedy ani na náhradu ztráty
na výdělku během pracovní neschopnosti i po jejím skončení, neboť odpovědnost
zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle zákoníku práce nastupuje při
splnění odpovědnostních předpokladů. Nepřiznání náhrady škody nelze hodnotit
ani jako výkon práva realizovaný v rozporu s dobrými mravy. Naopak přiznání
nároku na náhradu škody spočívajícího v náhradě ztráty na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti i po jejím skončení v důsledku ohrožení nemocí z
povolání, by vedlo k oslabení ochrany práv zaměstnavatele stanovených zákoníkem
práce a k nežádoucímu narušení jistoty v pracovněprávních vztazích.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.6.2011 č. j. 23
Co 194/2011-122 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o nákladech řízení
změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“, jinak rozsudek
potvrdil a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího
řízení“. Dovodil, že pouze v případě, že zaměstnavatel zaměstnance pro ohrožení
nemocí z povolání převede na jinou práci, náleží mu podle ustanovení § 139
odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový doplatek do průměrného výdělku, jehož
dosahoval před převedením. Z vylíčených skutkových okolností nelze rovněž
dospět k závěru, že by žalovaná odpovídala za škodu na zdraví žalobkyně podle
ustanovení § 265 zák. práce. Porušení právní povinnosti „žalobkyně zřejmě
spatřuje v tom, že pracovala za podmínek, za nichž vzniká onemocnění nemocí z
povolání“. Jestliže je onemocnění žalobkyně možno hodnotit podle speciálních
právních předpisů jako ohrožení nemocí z povolání, kdy je zohledněno nadměrné
jednostranné přetěžování, a příslušná ustanovení zákoníku práce důsledky
ohrožení nemocí z povolání upravují, nelze dospět k závěru, že žalovaná
odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně podle obecných ustanovení zákoníku práce
o náhradě škody. Protože žalobkyně nebyla převedena na jinou práci podle
ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, když navíc žalobkyně skončila
pracovní poměr okamžitým zrušením dne 31.10.2008 a lékařský posudek, v němž
bylo konstatováno ohrožení nemocí z povolání, je až ze dne 26.11.2008, nemohl
se soud věcí zabývat ani z těchto hledisek. Vychází-li se ze skutkových tvrzení
a provedených důkazů tak, jak byly uvedeny a navrhovány v průběhu celého
řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba není důvodná.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.8.2013
č.j. 21 Cdo 1597/2012-159 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem
odvolacího soudu, že vzhledem ke speciální úpravě onemocnění nemocí z povolání
či ohrožení touto nemocí „není na místě“ se stejným onemocněním, které bylo
uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, zabývat i z hlediska obecné
odpovědnosti. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, podle níž, domáhá-li se
zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že
zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba
takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce; v takovém případě je
třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody
zaměstnance. Vzhledem k uvedenému tedy podle názoru dovolacího soudu není
podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci,
zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění,
významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s
porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v
tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák.
práce). Protože se v posuzovaném případě jedná o škodu vzniklou při tzv. plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba odpovědnost za škodu
v této věci posoudit podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Předpoklady
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto
ustanovení - jak dále zdůraznil - jsou škoda vzniklá při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli
(zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná
souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. I když
žalobkyně předložila „vyjádření KHS k ověření podmínek vzniku onemocnění pro
účely posuzování nemoci z povolání“ ze dne 16.5.2008, které se porušením
předpisů zabývá, měla být s ohledem na uvedenou možnost právního posouzení
poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., aby s přihlédnutím k
obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů doplnila vylíčení rozhodujících
skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto
poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního
hlediska stát, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení
měla původ v jiném právním posouzení věci.
Okresní soud v Kladně (poté, co žalobkyně se souhlasem soudu změnila žalobu
tak, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požaduje
jen do 6.11.2009) rozsudkem ze dne 13.5.2014 č.j. 121 C 160/2009-267 žalované
uložil, aby žalobkyni zaplatila 34.518,- Kč s úrokem z prodlení od 1.10.2009 do
zaplacení a 119.793,- Kč s úrokem z prodlení od 7.11.2009 do zaplacení, zamítl
žalobu co do částky 8.002,20 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 93.356,60 Kč „k rukám
právního zástupce žalobkyně“ a České republice – Okresnímu soudu v Kladně
soudní poplatek ve výši 7.940,- Kč. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že
„žalobkyně v řízení prokázala naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu
zaměstnavatele podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce“. Poukázal na
skutečnost, že „v řízení bylo prokázáno, a to zejména zprávou Krajské
hygienické stanice ze dne 14.11.2008 v kontextu s výpovědí žalobkyně, že ze
strany žalované došlo k porušení právní povinnosti ve vztahu k výkonu pracovní
činnosti žalobkyně, při kterém bylo zjištěno u nejčastěji prováděných prací
žalobkyní překračování hygienických limitů“. Dále „bylo prokázáno, že v
důsledku uvedeného překračování hygienických limitů a tím přetěžování horních
končetin žalobkyně začala mít žalobkyně zdravotní problémy s pravou horní
končetinou, pro které byla v pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008
(které vyústily až v ohrožení nemocí z povolání, konkrétně syndromu cubitálního
tunelu lehkého vpravo)“ a následně ukončila pracovní poměr okamžitým zrušením
ze zdravotních důvodů. Protože důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně byly
„zdravotní problémy v souvislosti s ohrožením nemocí z povolání (v níž tyto
vyústily) a pracovní poměr rozvázala též pro tyto problémy“, soud prvního
stupně dovodil, že „žalovaná je odpovědná za škodu, která tímto žalobkyni
vznikla, tj. za ztrátu na výdělku jak po dobu pracovní neschopnosti, tak i po
jejím skončení“ až do 6.11.2009, kdy podle vyjádření Krajského úřadu
Středočeského kraje „již bylo možné k datu 6.11.2009 uzavřít, že žalobkyně
netrpí ani lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo“. Při výpočtu náhrady za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vycházel z průměrného výdělku
žalobkyně před vznikem škody (tj. vypočteného z období třetího čtvrtletí roku
2007, neboť pracovní neschopnost žalobkyně započala 19.10.2007), od něhož
odečetl žalobkyni vyplacené nemocenské dávky, a dospěl tak k částce 34.518,-
Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznal
žalobkyni 119.793,- Kč, když jako výdělek před vznikem škody použil
pravděpodobný výdělek, kterého by žalobkyně dosáhla na pracovní pozici
operátora výroby, kterou vykonávala před pracovní neschopností, a od něj
odečetl v každém jednotlivém měsíci částku 8.000,- Kč představující výdělek ve
výši minimální mzdy, neboť žalobkyně byla po dobu, za niž požaduje náhradu,
evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27.11.2014 č.j. 23 Co
443/2014-302 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výrocích I., III. a
IV.“ (tj. ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni celkem 154.311,-
Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku) a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 18.392,- Kč „do rukou právního zástupce žalobkyně“. Odvolací
soud dospěl k závěru, že „je třeba při respektování názoru vysloveného v
(předešlém) rozhodnutí Nejvyššího soudu shledat odpovědnost žalované za škodu
žalobkyně vzniklou v důsledku porušení právní povinnosti žalované splňovat
všechny požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovené nařízením
vlády č. 361/2007 Sb.“, neboť „pokud by ze strany žalované nejen subjektivně,
ale i objektivně byly dodrženy všechny podmínky ochrany zdraví při práci tak,
jak jsou stanoveny cit. nařízením, nemohlo by k ohrožení nemocí z povolání
žalobkyně dojít“. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že žalobkyni se
„především podařilo prokázat, že její onemocnění lehkým syndromem cubitálního
tunelu vpravo bylo důsledkem výkonu práce pro žalovanou“. Z vyjádření Krajské
hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008, která vycházela z
hodnocení konkrétních prací vykonávaných žalobkyní u žalované (žalobkyně
pracovala nejčastěji ve skladu a na lince startérů), vyplývá, že „u nejčastěji
prováděných pracovních operacích byly zjištěny nadlimitní hodnoty“ překračující
hygienické limity stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., tj. že „při práci
žalobkyně byla splněna kritéria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže podle cit. nařízení vlády“, přičemž „mimoprofesionální zátěž nebyla zjištěna“. Následná
škoda vzniklá žalobkyni ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od
19.10.2007 do 31.10.2008 je podle názoru odvolacího soudu „škodou, kterou
žalobkyně utrpěla v důsledku výkonu práce pro žalovanou“, jestliže podle
odborného vyjádření MUDr. Huberta Rosického byly důvodem pracovní neschopnosti
žalobkyně „zdravotní problémy v souvislosti s ohrožením nemocí z povolání –
syndromem cubitálního tunelu vpravo“. Protože k rozvázání pracovního poměru
žalobkyně u žalované ke dni 31.10.2008 došlo též pro tyto zdravotní problémy,
odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „mezi
onemocněním žalobkyně syndromem cubitálního tunelu a skončením pracovního
poměru u žalované, v jehož důsledku došlo k poklesu jejího výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, je příčinná souvislost“, a to až do 6.11.2009, kdy podle
vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje „již bylo možné k tomuto datu
uzavřít, že žalobkyně netrpí ani lehkým syndromem kubitálního tunelu vpravo“. Byla-li žalobkyně, „která má velmi nízkou kvalifikaci a trpěla onemocněním
cubitálního tunelu“, vedena v této době v seznamu uchazečů o zaměstnání na
úřadu práce, přisvědčil soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 371
odst. 3 zák.
práce správně oproti pravděpodobnému výdělku, který by žalobkyně
dosáhla u žalované na své původní pracovní pozici, započetl výdělek ve výši
minimální mzdy. Pokud jde o samotnou výši náhrady odkázal odvolací soud na
podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož výpočtem „se
ztotožňuje“.
dovolání. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní
posouzení věci, neboť odvolací soud podle jejího názoru „nesprávně vyložil
vztahující se právní předpisy, především § 265 zák. práce ve vztahu k § 384
odst. 3 zák. práce a § 369 zák. práce upravující rozsah odškodnění“, a
„nepostupoval ani podle závazného právního názoru NS vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1597/2012 ze dne 26.8.2013“ a také se v právním názoru odchýlil od
ustálené judikatury. Zdůraznila, že předpoklady vzniku obecné odpovědnosti
zaměstnavatele za vzniklou škodu na zdraví uplatňovanou žalobkyní podle
ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce „nebyly v řízení žalobkyní v úplnosti ani
tvrzeny ani prokázány“. Podle tohoto ustanovení může být dovolatelka odpovědná
pouze za tu škodu, kterou způsobila žalobkyni porušením právních povinností. Ve
smyslu ustanovení § 384 odst. 3 zák. práce platí pro způsob a rozsah této
náhrady ustanovení o pracovních úrazech, přičemž podle ustálené judikatury –
jak dále uvedla – jsou jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody samostatné a je
proto třeba samostatně zkoumat, zda jsou u každého z nich naplněny předpoklady
obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Odvolacímu soudu vytkla, že se
tímto posuzováním splnění předpokladů obecné odpovědnosti u jednotlivých
dílčích nároků vůbec nezabýval. Odvolací soud odvozuje odpovědnost dovolatelky
od zjištění ohrožení žalobkyně nemocí z povolání, ačkoli „se samotným zjištěním
ohrožení nemocí z povolání není bezprostředně spojen vznik škody“. Jde pouze „o
preventivní institut pracovního i veřejného zdravotnického práva, jehož smyslem
a cílem je předejít budoucímu vzniku škody na zdraví zaměstnance tím, že je mu
znemožněno, aby si další prací v potenciálně škodlivém prostředí přivodil
zdravotní újmu – nemoc z povolání“. Zdravotní způsobilost zaměstnance při
ohrožení nemocí z povolání však není omezena tak, aby mu znemožňovala
výdělečnou činnost. Pokud žalobkyně po skončení pracovního poměru nepracovala,
„nebylo to podle názoru dovolatelky z důvodu jejího zdravotního stavu, ale
výhradně pro místní nedostatek pracovních míst na trhu práce“, o čemž „svědčí i
její následné pracovní uplatnění, kdy vykonává od 1.6.2010 dosud práci
servírky, tedy pracuje s rukama“. Dále namítala, že vyjádření Krajské
hygienické stanice ze dne 14.11.2008 „neprokazuje porušení povinností, v
jejichž důsledku došlo k poškození zdraví žalobkyně“, neboť v závěru se uvádí
„pouze to, že žalobkyně pracovala v letech 2006-2007 za podmínek, při nichž
vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování, nikoli to, že by k ohrožení
nemocí z povolání mělo dojít právě v důsledku práce u žalované v letech
2006-2007“. Navíc se vyjádření týká pouze některých činností, které žalobkyně v
rámci pracovního zařazení vykonávala. Podle názoru dovolatelky mělo být
zkoumáno, v jakém rozsahu žalobkyně vykonávala činnosti, u nichž mělo docházet
k překračování hygienických limitů, „což je pro případ obecné odpovědnosti za
škodu podstatné“. O tomto závěru „nesvědčí“ ani lékařský posudek MUDr.
Baumannové o uznání ohrožení nemocí z povolání, protože toto rozhodnutí, které
je („při absenci předpisu, který by stanovil podle jakých pravidel má být
ohrožení nemocí z povolání posuzováno“) „ponecháno na subjektivní úvaze
příslušného zdravotnického zařízení“, „pouze konstatuje“, že zaměstnanec koná
práce, při jejichž dalším výkonu může objektivně vznikat nemoc z povolání. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky rovněž vzít v úvahu délku trvání
výkonu práce žalobkyně u žalované (od 24.7.2006 do 18.10.2007) a „posoudit, zda
za tak krátkou dobu mohlo dojít výkonem činnosti k poškození zdraví“. Kromě
toho se dovolatelka domnívá, že „odvolací soud porušil procesní předpisy, pokud
při svém závěru ohledně vzniku obecné odpovědnosti za vzniklou škodu podle §
265 zák. práce vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování“, neboť „hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o.s.ř.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné namítá, že „odvolací soud porušil procesní
předpisy, pokud při svém závěru ohledně vzniku obecné odpovědnosti za vzniklou
škodu podle § 265 zák. práce vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování“, neboť „hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.“. Touto výtkou však uplatňuje jiný
dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v
této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobkyně
pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 24.7.2006 (a jejích
dodatků) jako „operátor výroby“. Od 19.10.2007 do 31.10.2008 byla z důvodu
onemocnění lehkým synromem cubitálního tunelu vpravo v pracovní neschopnosti (v
jejím průběhu se podrobila operaci). Dopisem ze dne 31.10.2008 rozvázala
okamžitě pracovní poměr „ze zdravotních důvodů“, a od 1.11.2008 byla vedena
Úřadem práce v Kladně v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě lékařského
posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v Kladně (prim. MUDr. Alicí
Baumannovou) dne 26.11.2008 (které nabylo právní moci dne 17.12.2008), bylo
její onemocnění (syndrom cubitálního tunelu vpravo lehký = lehký útlak
loketního nervu v oblasti loketního žlábku) zjištěné dne 17.12.2007 „po
komplexním posouzení zdravotního stavu před vznikem onemocnění, výsledku
lékařských vyšetření a na základě ověření podmínek vzniku onemocnění“ uznáno
jako ohrožení nemocí z povolání „podle kapitoly II. a položky IX seznamu nemocí
z povolání“. Podle vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze
dne 14.11.2008, která při svém šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění
žalobkyně vycházela z hodnocení konkrétních prací vykonávaných žalobkyní u
žalované, „byly u nejčastěji prováděných pracovních operacích (výkonový tester,
kompletace spojky, práce ve skladu…) zjištěny nadlimitní hodnoty“, překračující
hygienické limity lokální svalové zátěže stanovené nařízením vlády č. 361/2007
Sb., „tzn. že při práci žalobkyně byla splněna kriteria nadměrnosti a
jednostrannosti zátěže podle cit. nařízení vlády“; „mimoprofesionální zátěž:
nezjištěna“. Žalobkyně touto žalobou požaduje po žalované náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 a náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.11.2008 do 6.11.2009 s
odůvodněním, že onemocnění, které bylo důvodem pracovní neschopnosti a pro
které musela zanechat dosavadní práce, „vzniklo v přímé souvislosti s výkonem
zaměstnání žalobkyně u žalované“ v důsledku „porušení právních povinností
žalované překračováním povolených hygienických limitů“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé – jak vyplývá z jeho odůvodnění – mimo jiné na vyřešení právní otázky
předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (ztrátu na výdělku)
způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
náhrady škody na výdělku, která jí měla vzniknout za dobu pracovní neschopnosti
od 19.10.2007 do 31.10.2008, a poté za dobu po skončení uvedené pracovní
neschopnosti – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 31.12.2008, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb., č.
382/2008 Sb. a č. 451/2008 Sb. (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Citované ustanovení upravuje tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu
vzniklou zaměstnanci. Jde o bezvýhradnou odpovědnost, která vylučuje jakoukoli
subjektivní kategorii odpovědnostního právního vztahu, která by
charakterizovala osobu odpovědného subjektu; zaměstnavatel odpovídá i za takové
porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho
zaměstnanců a – jak správně uvádí odvolací soud - zákon neumožňuje ani liberaci
zaměstnavatele (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s.
83). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci
podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce jsou škoda vzniklá při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností
kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná
souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody.
Namítá-li dovolatelka, že „se samotným zjištěním ohrožení nemocí z povolání
není bezprostředně spojen vznik škody“, potom opětovně přehlíží, že – jak
dovolací soud vyložil již ve svém předchozím rozsudku 26.8.2013 č.j. 21 Cdo
1597/2012-159 – domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli (tak jako
žalobkyně v posuzované věci) náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že
zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba
takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je
třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody
zaměstnance (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz
22/1971, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972, pod
č. 12). Vzhledem k uvedenému tedy není – jak se žalovaná mylně domnívá –
podstatné, jaké onemocnění učinilo žalobkyni nezpůsobilou k dosavadní práci,
zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění,
významné je jen to, zda škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s
porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v
tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák.
práce).
Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a
protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy,
stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o
zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami,
chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví,
pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§ 349 odst. 1 zák.
práce). Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu
ustanovení § 349 odst. 1 zák. práce, je rovněž nařízení vlády č. 361/2007 Sb.,
kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a který – mimo jiné -
vymezuje hygienické limity lokální svalové zátěže a postup jejího měření a
hodnocení (srov. § 25 a Přílohu 5 tohoto nařízení).
V posuzovaném případě ze zprávy Krajské hygienické stanice Středočeského kraje
ze dne 14.11.2008 o šetření, provedeném dne 30.5.2008 na základě požadavku
pracovně lékařského pracoviště Nemocnice Kladno k ověření podmínek vzniku
onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., vyplývá, že práce vykonávané žalobkyní u
žalované byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové
práce, kde nejsou překračovány hygienické limity stanovené zvláštním předpisem
[srov. § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 432/2003 Sb.]. V rámci tohoto šetření
však bylo „měřením a hodnocením lokální svalové zátěže“ zjištěno, že při
dlouhodobém provádění prací, které žalobkyně vykonávala u žalované nejčastěji
(na startérové lince a ve skladu), „jsou překračovány dané hygienické limity“,
stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb. pro lokální svalovou zátěž, a jsou
„splněna kriteria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže dle cit. nařízení“. Za
tohoto stavu je odůvodněn závěr, že žalovaná porušila právní povinnost,
jestliže žalobkyni byla v rámci pracovního poměru přidělována práce, při jejímž
výkonu jsou překračovány hygienické limity (nejvyšší přípustné hodnoty) lokální
svalové zátěže stanovené právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci.
Žalovaná v dovolání dále vytýká odvolacímu soudu, že u každého z dílčích nároků
na náhradu škody náležitě nezkoumal „zda žalobkyni vznikla škoda, která je v
příčinné souvislosti s tvrzeným porušením právních povinností ze strany
žalované“. Tato námitka dovolatelky rovněž není důvodná.
Žalobkyní požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou dílčími
nároky náhrady jiné škody na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání (srov. § 384 odst. 3, § 369 odst. 1 zák. práce). Dovolatelce lze
přisvědčit, že tyto dílčí nároky jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů
zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově
se mohou odchylně naplňovat (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. Cpj
37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č.
11, a závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. 5 Cz 32/74, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 10). U každého z těchto
dílčích nároků na náhradu škody je proto třeba samostatně zkoumat, zda jsou
předpoklady odpovědnosti splněny.
Škoda, která vzniká zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním porušením právní povinnosti, spočívá též ve ztrátě na výdělku
po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ztráta na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti nastává proto, že zaměstnanec, který byl
pro následky porušení pracovní povinnosti podle zvláštních právních předpisů
neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku
nemocenské dávky. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) dochází proto, že pracovní
schopnost zaměstnance byla následkem porušení právní povinnosti snížena
(omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je
poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své
zdravotní postižení, způsobené mu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním porušením právní povinnosti, dosahovat takový výdělek, jaký
měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou
újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance
před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat
případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu;
tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky porušení
právní povinnosti stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl
zaměstnanec neschopen práce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniká
dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku a porušením právní
povinnosti (v daném případě porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci) se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k
poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem porušení této právní povinnosti,
tj. bez jejího porušení by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z
hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v
důsledku porušení právních povinností, nýbrž musí být tato příčinná souvislost
postavena najisto. Porušení právní povinnosti nemusí být jedinou příčinou
vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou,
podstatnou a značnou. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v
tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji
izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je
zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který
škodu vyvolal). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má
svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty
příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu
(k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21.2.2002 sp.zn. 21 Cdo 300/2001).
V projednávané věci odvolací soud z výsledků provedeného dokazování dovodil, že
důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně od 19.10.2007 do 31.10.2008, a tedy i
ztráty na jejím výdělku v tomto období, byly zdravotní problémy žalobkyně
související s onemocněním lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo, které
„bylo důsledkem výkonu práce pro žalovanou“, při kterém „byly překračovány
hygienické limity“ stanovené příslušným právním předpisem k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Protože k rozvázání pracovního poměru
žalobkyně u žalované ke dni 31.10.2008 došlo též pro tyto zdravotní problémy,
odvolací soud rovněž shledal „příčinnou souvislost mezi onemocněním žalobkyně
syndromem cubitálního tunelu vpravo a skončením pracovního poměru u žalované, a
v důsledku toho ztrátou na výdělku žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti“
od 1.11.2008. Za situace, kdy – jak zdůrazňuje odvolací soud –
„mimoprofesionální zátěž nebyla zjištěna“, je proto třeba s přihlédnutím k výše
uvedeným, obecně přijímaným východiskům dospět k závěru, že mezi ztrátou na
výdělku žalobkyně a porušením právní povinnosti žalované vyplývající z předpisu
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je vztah příčinné
souvislosti, neboť z okolností, které vyšly v řízení najevo, je zřejmé, že
nebýt porušení právní povinnosti žalované (kdyby nebyly překračovány hygienické
limity při výkonu práce žalobkyně), k poškození zdraví žalobkyně by nedošlo,
žalobkyně by dál mohla vykonávat sjednanou práci u žalované, a tedy ztráta na
výdělku žalobkyně by nevznikla tak, jak vznikla.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že z hlediska závěru o příčinné souvislosti
mezi ztrátou na výdělku žalobkyně a porušením právní povinnosti žalované není
podstatný obsah lékařského posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v
Kladně (prim. MUDr. Alicí Baumannovou) dne 26.11.2008, kterým bylo onemocnění
žalobkyně uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, a ani není podstatný jeden ze
závěrů uvedený ve vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze
dne 14.11.2008 o tom, že „žalobkyně pracovala v letech 2006-2007 za podmínek,
při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování – syndrom
cubitálního tunelu vpravo lehký“, neboť tyto úsudky odborných pracovišť
skutečně „neprokazují porušení povinností, v jejichž důsledku došlo k poškození
zdraví žalobkyně“. Žalovaná však přehlíží, že v závěru téhož vyjádření Krajské
hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008 se rovněž výslovně
uvádí, že „u nejčastěji prováděných pracovních operacích (výkonový tester,
kompletace spojky, práce ve skladu…) byly zjištěny nadlimitní hodnoty“,
překračující hygienické limity lokální svalové zátěže stanovené nařízením vlády
č. 361/2007 Sb., což zcela jistě představuje úsudek státního orgánu veřejného
zdraví, který je důležitý (významný) pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu
podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Zpochybňuje-li dovolatelka
příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti ze
strany žalované, rovněž tím, že „nadlimitní hodnoty“ byly shledány pouze u
některých činností, které žalobkyně v rámci pracovního zařazení vykonávala, pak
nepřihlíží náležitě k tomu, že Krajská hygienická stanice Středočeského kraje
při svém šetření důsledně vycházela z údajů o rozložení práce žalobkyně v době
před vznikem jejího onemocnění, přičemž měřeny a hodnoceny (z hlediska
přípustných hodnot lokální svalové zátěže) byly konkrétní práce, které
žalobkyně u žalované prováděla nejčastěji (tj. práce ve skladu a na lince
startérů NISSAN Pathfinder, které sestávaly ze tří etap – předvýroba, výrobní
linka a závěrečné práce na lince).
Dovolatelka v této souvislosti též vytýká odvolacímu soudu, že měl vzít v úvahu
také délku trvání výkonu práce žalobkyně u žalované (od 24.7.2006 do
18.10.2007) a „posoudit, zda za tak krátkou dobu mohlo dojít výkonem činnosti k
poškození zdraví“. Tato pochybnost v posuzované věci není namístě. Je totiž
otázkou, co lze považovat u jednotlivého zaměstnance za dostatečně dlouhou
dobou pro to, aby se u něj projevilo onemocnění v důsledku překračování
hygienických limitů v odškodnitelné podobě; tato skutečnost je nepochybně dána
tím, jaká je vnímavost konkrétního zaměstnance vůči výkonu této nadměrně
zatěžující práce. Z tohoto důvodu se práce podle míry výskytu faktorů, které
mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců a jejich rizikovosti pro zdraví, zařazují do
čtyř kategorií (§ 37 odst. 1 věta první zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů). Rizikovou prací,
kterou se pro účely zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce, při níž jsou
překračovány hygienické limity a je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo
jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté
a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán
ochrany veřejného zdraví (srov. § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.). Povinností zaměstnavatele je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie
byla jím vykonávaná práce zařazena [§ 133 odst. 1 písm. b) část věty před
středníkem zák. práce], aby se zaměstnanec mohl sám rozhodnout, zda v případě,
že se jedná o práci rizikovou, má přesto zájem tuto práci u zaměstnavatele
vykonávat. Rizikovosti práce jsou pak rovněž přizpůsobeny požadavky na vstupní
a preventivní lékařské prohlídky, jejichž smyslem a účelem je zhodnocení
zdravotního stavu zaměstnance (potenciálního zaměstnance) ve vztahu ke sjednané
práci. Práce vykonávané žalobkyní u žalované – jak bylo uvedeno již výše - byly
zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, při nichž
podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen
výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou
překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy
[srov. § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 432/2003 Sb.]. Bylo-li tedy v daném
případě zjištěno překročení hygienických limitů u nejčastěji prováděných prací
žalobkyně, lze důvodně předpokládat negativní vliv na její zdraví, i když výkon
činností trval podle mínění dovolatelky „krátkou dobu“. Opodstatněná není konečně ani námitka dovolatelky, že „pokud žalobkyně po
skončení pracovního poměru nepracovala, nebylo to podle jejího názoru z důvodu
jejího zdravotního stavu, ale výhradně pro místní nedostatek pracovních míst na
trhu práce“, o čemž „svědčí i její následné pracovní uplatnění, kdy vykonává od
1.6.2010 dosud práci servírky, tedy pracuje s rukama“.
V tomto směru je třeba
vycházet především ze zdravotní dokumentace žalobkyně, ze které je patrno, že
onemocnění žalobkyně lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo bylo v průběhu
pracovní neschopnosti žalobkyně léčeno operativně (chirurgickým zákrokem) dne
28.2.2008, po operaci i po 1.11.2008 (tedy po skončení pracovní neschopnosti a
rozvázání pracovního poměru u žalované z důvodu uvedeného onemocnění) nadále
trval stav, kdy žalobkyně pro přetrvávající onemocnění lehkým syndromem
cubitálního tunelu vpravo (projevující se bolestmi pravého lokte a omezením
hybnosti pravého loketního kloubu) nebyla schopna práce se zátěží na pravou
horní končetinu (viz např. lékařský nález pro posouzení zdravotního stavu
žalobkyně ze dne 28.4.2009 vyžádaný Úřadem práce v Kladně). Tento stav trval
objektivně až do 6.11.2009, kdy podle odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje ze dne 24.2.2010 č.j. 020031/2009/KUSK, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti lékařskému posudku oddělení nemocí z
povolání v Kladně ze dne 8.1.2010, podle kterého žalobkyně již netrpí nemocí z
povolání, „již bylo možné (na základě výsledku provedeného elektromyografického
vyšetření) k datu 6.11.2009 uzavřít, že žalobkyně netrpí ani lehkým syndromem
cubitálního tunelu vpravo“. Z uvedeného vyplývá, že práce servírky vykonávaná
žalobkyní po tomto datu, i když jde o práci, kde „pracuje s rukama“, nemá v
posuzované věci na opodstatněnost uplatněného nároku žalobkyně na náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žádný vliv.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
věcně správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu