21 Cdo 3040/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. V.,
zastoupenému advokátem, o 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 811/95, o dovolání žalobce a žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2005, č. j. 14 Co
114/2004-111, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně) zrušuje.
III. Usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26.8.2005, č.j. 9 C 811/95-138,
se zrušuje.
IV. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 24.5.1995 se žalobce domáhal
aby bylo žalovanému uloženo „zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s
desetiprocentním úrokem od 10.3.1995 do zaplacení do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku“. Žalobu zdůvodnil tím, že „počátkem tohoto roku půjčil
žalovanému částku 200.000,- Kč“; že „žalovaný se zavázal tuto částku vrátit
nejpozději do 10.3.1995 s dohodnutým úrokem ve výši 10%“; že „k zajištění této
pohledávky uzavřel se žalovaným zástavní smlouvu, jíž mu odpůrce zastavil svůj
osobní automobil tov. zn. Renault Clio “; že „ke dni podání tohoto návrhu
žalovaný nezaplatil ničeho“; že „žalovaný sice zástavu na žalobce převedl, tím
však pohledávku žalobce uspokojil pouze z části, neboť hodnota zástavy činí
pouze 120.000,- Kč“; že „vyzval žalovaného, aby zbytek pohledávky uhradil v
hotovosti“; že „toto však žalovaný výslovně odepřel“.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 29.1.1999, č.j. 9 C 811/95-31,
rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10% úrok od 10.3.1995 do
29.5.1995 z částky 80.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok
I.); zamítl „žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 80.000,- Kč s 10%
úrokem od 30.5.1995 do zaplacení“ (výrok II.); rozhodl, že „žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.650,- Kč k rukám advokáta“ (výrok
III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.12.2001, č.j. 14 Co
486/99-51, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku o věci
samé (II.) a ve výroku o nákladech řízení (III.)“ zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil „doplnit
dokazování ohledně tvrzení žalovaného o tom, že po nesplnění povinnosti
žalovaného ze smlouvy o půjčce došlo mezi účastníky ke sjednání kupní smlouvy
na předmětný automobil“.
Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 22.10.2003, č.j. 9 C 811/95-90,
rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci 80.000,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 30.5.1995 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku“ (výrok I.); že „žalobce je povinen zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Břeclavi soudní poplatek z odvolání 3.200,- Kč“ (výrok II.);
že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21.300,90
Kč“ (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „je logicky vyloučeno, aby došlo mezi
účastníky k uzavření kupní smlouvy na předmětný automobil, když z předložené
plné moci vyplývá, že žalobce se měl stát a stal se pouze držitelem osobního
vozidla žalovaného“; že „žalovaný netvrdil, a tedy ani neprokázal, že by došlo
ke změně původního závazku vrátit poskytnutou půjčku“; že „žalovaný má tuto
povinnost ze smlouvy o půjčce ze dne 3.3.1995 dosud“; že „k uspokojení
pohledávky ze zástavy nedošlo a propadnutí zástavy ve prospěch věřitele dle
platné právní úpravy rovněž nebylo možné“; že „žalovaný zmocnil žalobce k
prodeji automobilu a byl srozuměn s tím, že výtěžek z prodeje bude použit na
úhradu jeho dluhu“; že „tak byla uhrazena pouze část pohledávky žalobce ve výši
120.000,- Kč“; že „žalovaný je povinen zbytek dluhu žalobci zaplatit“; že „se
svým plněním je žalovaný v prodlení od 11.3.1995, neboť dluh byl splatný do
10.3.1995“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.3.2005, č.j. 14
Co 114/2004, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v části výroku I. ohledně
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 80.000,- Kč“ („výrok a/“); změnil „v
části výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 10% úrok z
částky 80.000,- Kč za dobu od 30.5.1995 do zaplacení“ a „žalobu v této části“
zamítl („výrok b/“); zrušil „ve výroku III. o nákladech řízení“ a „v tomto
rozsahu“ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení („výrok c/“).
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „předmětná smlouva účastníků
je jednoznačně smlouva o půjčce a s ní související smlouva zástavní“; že „je
vyloučeno, aby současně šlo o smlouvu kupní, v níž by mohla být sjednána
jakákoli kupní cena“. „Ohledně přiznaného příslušenství 10 % úroku za dobu od
30.5.1995 do zaplacení“ však, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k
závěru, že „žalobce se příslušenství domáhá jako smluveného úroku z půjčky“; že
„toto ujednání účastníků je právní úkon příčící se dobrým mravům podle § 39
občanského zákoníku, v důsledku čehož je tento úkon absolutně neplatný“; že
„rozpor s dobrými mravy je dán výší tohoto úroku 10% za jeden týden trvání
půjčky - tedy zhruba 520% za rok“; že „z ujednání není zcela zřejmé, zda je
tento úrok dlužník povinen zaplatit jen za dobu půjčení nebo i za případnou
dále trvající dobu prodlení s vrácením této částky“; že „to způsobuje
neplatnost tohoto ujednání pro neurčitost a nesrozumitelnost“; že „sjednání
úroku z půjčky je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy o půjčce a neplatnost
se vztahuje pouze na toto sjednání úroku“.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 26.8.2005, č.j. 9 C 811/95-138, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.879,30 Kč“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný dovolání.
Žalobce, jehož dovolání směřuje proti „výroku b/“ rozsudku odvolacího soudu,
dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a
namítá, že „v květnu v roce 1995 byla výše ročních úroků daná peněžními ústavy
17%“; že „vzhledem k tomu, že smluvený úrok byl smlouvou dán 10% p. a., tak
rozhodně neodporoval dobrým mravům“; že „z návrhu je patrné, že se nejedná o
smluvní úrok za jeden týden trvání půjčky“; že „povinností soudu je v případě,
kdy si není jist srozumitelností žaloby, poučit žalobce a poskytnout mu lhůtu k
dodatečnému specifikování žaloby“; že „pokud není ze smlouvy zřejmé, za jaké
období jsou úroky poskytovány, je teorií práva uváděno, že se jedná o procentní
sazbu ročního období“; že „v případě nepřiměřeně vysoké úrokové sazby určí soud
výši této sazby s přihlédnutím k výši úroků placených peněžními ústavy“; že
„odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 39 občanského zákoníku a z něj
dále vyplývající ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ“.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný, jehož dovolání směřuje proti „výroku a/“ rozsudku odvolacího soudu,
dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a
namítá, že „smlouvy kupní a zástavní se pojmově nevylučují a ničím není
zakázáno, aby kupní cena byla sjednána v obsahu zástavní smlouvy a aby několik
smluv bylo kombinováno do jednoho písemného provedení“; že „z důkazů je
nepochybně prokázáno, že došlo k převodu vlastnictví vozidla na žalobce, že
kupní cena byla předem písemně sjednána a zcela uhrazena“; že „závazek
žalovaného tedy zcela zanikl a nemohla mu proto být v tomto směru uložena
povinnost k plnění“; že „ze strany obou soudů došlo k nesprávné aplikaci ust. §
151a až 151f občanského zákoníku“; že „neměl být použit § 219 o.s.ř.“.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „ve výroku pod písmenem
a/“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá „výrok a/“ rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I. ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci 10% úrok z částky 80.000,- Kč za dobu od 30.5.1995 do
zaplacení“ a „žaloba v této části“ byla zamítnuta. Dovolání žalobce je proto
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Žalovaný dovoláním napadá „výrok b/“ rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I. ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci 80.000,- Kč“. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalovaného
proti „výroku b/“ rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný v dovolání namítá, že „smlouvy kupní a zástavní se pojmově nevylučují
a ničím není zakázáno, aby kupní cena byla sjednána v obsahu zástavní smlouvy a
aby několik smluv bylo kombinováno do jednoho písemného provedení“; že „z
důkazů je nepochybně prokázáno, že došlo k převodu vlastnictví vozidla na
žalobce, že kupní cena byla předem písemně sjednána a zcela uhrazena“; že
„závazek žalovaného tedy zcela zanikl a nemohla mu proto být v tomto směru
uložena povinnost k plnění“; že „ze strany obou soudů došlo k nesprávné
aplikaci ust. § 151a až 151f občanského zákoníku“; že „neměl být použit § 219
o.s.ř.“.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce,
jako zástavní věřitel, a žalovaný, jako zástavce, uzavřeli dne 3.3.1995 smlouvu
označenou jako „zástavní smlouva“, v níž je uvedeno, že „předmětem zástavy je
osobní vozidlo Renault Clio “; že „dohodou smluvních stran je sjednána cena
předmětu zástavy 200.000,- Kč“; že „zástavní věřitel půjčí dlužníkovi –
zástavci výše uvedenou částku po podpisu smlouvy a podmiňuje ji splacením do
10.3.1995“; že „zástavní věřitel dále podmiňuje půjčku zaplacením úroku ve výši
10% společně s dluhem ve stejném termínu“; že „v případě, že zástavce nevrátí
zástavnímu věřiteli dlužnou částku v uvedeném termínu, zástava propadá
zástavnímu věřiteli, který je současně zmocněn k obstarání záležitostí
souvisejících s prodejem předmětu zástavy k uspokojení zajištěné pohledávky“;
že „po tomto dnu bude vozidlo odhlášeno na DI na zástavního věřitele k dalšímu
prodeji“.
Z uvedených zjištění a na základě dalších výsledků dokazování odvolací soud
dovodil (učinil skutkový závěr), že účelem posuzované smlouvy ze dne 3. 3. 1995
nebyla, vedle dalších ujednání, koupě předmětného osobního automobilu žalobcem,
ale že skutečným účelem této smlouvy bylo, aby předmětný automobil přešel do
vlastnictví žalobce na úhradu jeho pohledávky za žalovaným, pro případ že
pohledávka nebude včas uhrazena.
Tuto situaci pak odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou
soudů, když dospěl k závěru, že smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby
pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním
úkonem podle § 39 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000).
Zástavní právo totiž slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím,
že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst.1 a § 151f obč. zák.
ve znění účinném do 31. 8. 1998). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli
umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a
včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda,
ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy
(uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do
vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví
zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč.
zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla
uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla
uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka
k zástavě.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska dovolacích důvodů
uplatněných žalovaným, nemůže mít zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Žalobce v dovolání namítá, že „vzhledem k tomu, že smluvený úrok byl smlouvou
dán 10% p. a., tak rozhodně neodporoval dobrým mravům“; že „z návrhu je patrné,
že se nejedná o smluvní úrok za jeden týden trvání půjčky“; že „povinností
soudu je v případě, kdy si není jist srozumitelností žaloby, poučit žalobce a
poskytnout mu lhůtu k dodatečnému specifikování žaloby“; že „pokud není ze
smlouvy zřejmé, za jaké období jsou úroky poskytovány, je teorií práva uváděno,
že se jedná o procentní sazbu ročního období“; že „v případě nepřiměřeně vysoké
úrokové sazby určí soud výši této sazby s přihlédnutím k výši úroků placených
peněžními ústavy“; že „odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 39
občanského zákoníku a z něj dále vyplývající ustanovení § 37 odst. 1 občanského
zákoníku na daný případ“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu
uzavření posuzovaných smluv - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb.
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle ustanovení § 658 odst.1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč.zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč.zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za
užívání půjčené jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z
prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se
splněním půjčky do prodlení (srov. § 517 odst. 2 obč. zák.), a které tedy
představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a
včas.
Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše
lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně
dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a
že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité
půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor
společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně
uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a
který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné
historické tendence, které jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají
povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu
Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č.
14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré
mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad,
jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé
jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při
peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům
chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a
že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky
současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za
předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného
plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti,
rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 tr. zák.). Dohoda,
kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná
(§ 39 obč. zák.), a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění
skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 253 tr. zák.,
popřípadě jiného trestného činu) nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních
případech).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2003) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon
výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí
o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí
být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Odvolací soud v posuzované věci vycházel ze závěru, že „žalobce se
příslušenství domáhá jako smluveného úroku z půjčky“; že „toto ujednání
účastníků je právní úkon příčící se dobrým mravům podle § 39 občanského
zákoníku, v důsledku čehož je tento úkon absolutně neplatný“; že „rozpor s
dobrými mravy je dán výší tohoto úroku 10% za jeden týden trvání půjčky - tedy
zhruba 520% za rok“; že „z ujednání není zcela zřejmé, zda je tento úrok
dlužník povinen zaplatit jen za dobu půjčení nebo i za případnou dále trvající
dobu prodlení s vrácením této částky“; že „to způsobuje neplatnost tohoto
ujednání pro neurčitost a nesrozumitelnost“; že „sjednání úroku z půjčky je
oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy o půjčce a neplatnost se vztahuje
pouze na toto sjednání úroku“.
Citované závěry odvolacího soudu nelze považovat za správné. Dospěl-li totiž
odvolací soud k závěru, že „z ujednání není zcela zřejmé, zda je úrok dlužník
povinen zaplatit jen za dobu půjčení nebo i za případnou dále trvající dobu
prodlení s vrácením této částky“ a že „to způsobuje neplatnost tohoto ujednání
pro neurčitost a nesrozumitelnost“, je logicky vyloučeno, aby současně dovodil,
že „toto ujednání účastníků je právní úkon příčící se dobrým mravům podle § 39
občanského zákoníku“. Popsaný logický rozpor činí rozhodnutí odvolacího soudu
nesrozumitelným, a proto nepřezkoumatelným (srov. § 157 a § 211 o.s.ř.).
Na místě je současně dodat, že sporné ujednání posuzované smlouvy lze vyložit
jako sjednání úroku ve výši 10% z půjčené jistiny ročně (35 odst. 2 a § 658
odst. 1 obč.zák.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší
soud České republiky jej proto, v rozsahu napadeném dovoláním žalobce (srov.
též § 41 obč. zák.), jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení,
obsaženém také v usnesení soudu prvního stupně ze dne 26.8.2005, č.j. 9 C
811/95-138, zrušil (včetně citovaného usnesení soudu prvního stupně) a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu