U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce JUDr. S. R., proti žalovanému Ústavu zemědělské ekonomiky a
informací, státní příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 2 - Vinohradech,
Mánesova č. 1453/75, IČO 00027251, zastoupenému Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 81/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. února 2011 č.j. 16 Co 324/2010-205, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
17.076,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ing.
Tomáše Kubíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21.
Dopisem ze dne 30.10.2008 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 28.6.2005 ve znění
dodatků ze dne 25.10.2005 a 28.12.2006 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce pro nadbytečnost, neboť v souvislosti se zrušením Ústavu zemědělských a
potravinářských informací a jeho sloučením s Ústavem zemědělské ekonomiky a
informací (žalovaným) ke dni 30.6.2008 rozhodl o své nové organizační struktuře
a následně dne 22.10.2008 rozhodl o "organizační změně - zrušení funkčního
místa" zastávaného žalobcem ke dni 31.10.2008.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná a že žalovaný je povinen zaměstnávat žalobce "v souladu s dojednanými
druhy práce - ne-li jako právník, tak jako auditor", a aby bylo rozhodnuto "o
zaplacení 28.810,- Kč měsíčně žalovaným počínaje dnem 1.4.2009 jako náhrady
ušlého platu z protiprávního rozvázání pracovního poměru se žalobcem" (u
jednání soudu prvního stupně žalobu v této části "specifikoval" tak, že se
domáhá náhrady platu za dobu od 5.11.2008 do 12.3.2010 ve výši 612.000,- Kč) a
"o uložení povinnosti omluvy ze strany žalovaného vůči žalobci ve vztahu k
zaměstnancům ÚZEI a ministrovi zemědělství". Žalobu odůvodnil zejména tím, že o
organizační změně "žádné relevantní rozhodnutí přijato nebylo", že zřizovací
listina žalovaného i jeho organizační řád "zůstaly beze změny" a že obsahem
organizačního řádu je "jak vytvořená pozice právník, tak kontrolor - auditor,
kterou v předcházejícím období žalobce vykonával".
Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co u jednání konaného dne 6.5.2010 vyhlásil
usnesení, že řízení "o povinnosti žalovaného zaměstnávat žalobce v souladu s
dojednanými druhy práce ne-li jako právník, tak jako auditor" a "o uložení
povinnosti omluvy ze strany žalovaného vůči žalobci ve vztahu k zaměstnancům
ÚZEI a ministrovi zemědělství" se zastavuje - rozsudkem ze dne 6.5.2010 č.j. 15
C 81/2009-112 ve znění usnesení ze dne 5.10.2010 č.j. 15 C 81/2009-169 žalobu o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.10.2008 a žalobu o
zaplacení 612.000,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 70.248,- Kč k rukám advokátky JUDr. Pavly
Čuhelové. Na základě zjištění, že žalobce pracoval podle pracovní smlouvy ze
dne 28.6.2005 ve znění jejího dodatku ze dne 25.10.2005 u Ústavu zemědělských a
potravinářských informací, který zanikl ke dni 30.6.2008 sloučením se
žalovaným, jako "právník" a že na základě příkazu ředitele žalovaného č. 1/2008
vznikla od 1.7.2008 nová organizační struktura žalovaného, v níž místo právníka
"nebylo zřízeno", neboť jeho pracovní náplň byla převzata částečně "externím
advokátem" a ve zbývající části jiným zaměstnancem žalovaného
("personalistou"), dovodil, že uvedená organizační změna byla "způsobilou
založit možnost dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce".
Rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 22.10.2008 o zrušení místa "právníka" ke
dni 31.10.2008 shledal soud prvního stupně "irelevantním", neboť toto místo
"již jako takové fakticky neexistovalo". Dospěl k závěru, že výpověď z
pracovního poměru je "určitá, důvodná a platná".
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2011 č.j. 16 Co
324/2010-205 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a ve výroku o
zamítnutí žaloby o zaplacení 612.000,- Kč "co do částky 545.625,- Kč", rozhodl,
že ve výroku o nákladech řízení "se rozsudek mění jen tak, že výše nákladů činí
58.540,- Kč, jinak se potvrzuje", a uložil žalobci povinnost "nahradit"
žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 48.090,- Kč k rukám advokátky
JUDr. Pavly Čuhelové. Dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se
zákonem, když rozhodnutím ředitele ze dne 22.10.2008 zrušil pracovní místo
"právník", neboť toto místo již "nebylo v organizačním řádu žalovaného
specifikováno" a "podstatnou část pracovní náplně právníka žalovaný vykonával
prostřednictvím externího advokáta". Rozhodnutím o zrušení pracovního místa
"právníka" žalovaný podle názoru odvolacího soudu "dovršil předpoklady pro dání
výpovědi z pracovního poměru žalobci". Žalobce vykonával u žalovaného kontrolní
činnost v rámci druhu práce "právník" sjednaného pracovní smlouvou a nelze
dovodit, že by "došlo u žalobce ke vzniku nového - sjednaného druhu práce na
auditora či kontrolora". Jestliže žalovaný žalobci nabídl nové pracovní místo
"personalisty", učinil tak podle názoru odvolacího soudu "nad rámec svých
zákonných povinností", neboť k naplnění výpovědního důvodu došlo již zrušením
místa "právníka". Vzhledem k závěru o platnosti výpovědi z pracovního poměru
shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně správným také ve výroku o
zamítnutí žaloby na náhradu platu "co do částky 545.625,- Kč", který žalobce
svým odvoláním napadl pouze v rozsahu této částky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že se
odvolací soud nevypořádal s tím, že žalobce vykonával u právního předchůdce
žalovaného (Ústavu zemědělských a potravinářských informací) vedle druhu práce
"právník" sjednaného v pracovní smlouvě "konkludentně dojednanou" pracovní
činnost "kontrolora (auditora)"; pracovní místo "interního auditora" ani útvar
interního auditu žalovaného obsažený v organizačním řádu účinném od 1.9.2008
přitom nebyly zrušeny. Postup žalovaného, jenž činnost "interního auditora",
kterou měl podle pracovní smlouvy (po její konkludentní změně v ujednání o
druhu práce) vykonávat žalobce, zajišťuje jinak než prostřednictvím osoby v
pracovním poměru, je podle názoru žalobce v rozporu s ustanoveními § 28 až 31
zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Žalobce dovozuje přípustnost
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda
"bylo oprávněním žalovaného majícího statut státní příspěvkové organizace"
zajišťovat činnost interního auditu, kterou mu ukládá zákon č. 320/2001 Sb., o
finanční kontrole, jinak než zaměstnancem v pracovním poměru. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby "věc vrátil k dalšímu
řízení a rozhodnutí".
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a otázka formulovaná dovolatelem
nesouvisí s předmětem řízení, a "není tedy způsobilá být otázkou po právní
stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem
ze dne 30.10.2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č.
362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb.,
č. 126/2008 Sb. a č. 294/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném
do 31.12.2008 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán
rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je
příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními
změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho
realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho
práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období
potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným
způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a
jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a
v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97,
uveřejněný v č. 11 časopisu Soudní rozhledy, roč. 1999, str. 374).
V případě posuzování důvodnosti použití výpovědního důvodu podle ustanovení §
52 písm. c) zák. práce je třeba vycházet z obsahu pracovní smlouvy a posoudit,
zda došlo u zaměstnavatele k takové organizační změně, která by činila
zaměstnance pro něj nadbytečným z hlediska funkce, na kterou zní pracovní
smlouva (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.6.1971 sp. zn. 3 Cz
2/71, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR,
Praha 1986, str. 928). Jestliže při organizačních změnách u zaměstnavatele
odpadne část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém
pracovním úvazku vytížen, a jestliže nedojde k dohodě o změně obsahu pracovního
poměru (§ 40 odst. 1 zák. práce) a ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru,
může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.11.1980
sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1982). Rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou
zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob
zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem
zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je
dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.11.2003 sp.
zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
V posuzovaném případě - jak bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.) -
žalovaný po vytvoření nové organizační struktury v souvislosti se sloučením s
Ústavem zemědělských a potravinářských informací ke dni 30.6.2008 rozhodl o
organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa "právníka"
zastávaného žalobcem na základě pracovní smlouvy ke dni 31.10.2008 s tím, že
část pracovních činností, které žalobce vykonával, žalovaný nadále zajišťoval
prostřednictvím advokáta a zbývající část pracovních činností žalobce převzal
jiný zaměstnanec žalovaného. Závěr odvolacího soudu, že následkem této
organizační změny se stal žalobce pro žalovaného nadbytečným a že žalovaný byl
proto oprávněn dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce, je tak v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou
soudů. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobce u právního předchůdce
žalovaného vykonával také kontrolní (auditorské) činnosti, kterých bylo u
žalovaného zapotřebí i po zrušení pracovního místa "právníka", neboť - jak
vyplývá z výše uvedených závěrů soudní praxe - důvod k výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je dán rovněž v případě, že
odpadne byť jen část pracovní náplně zaměstnance, který tak přestal být ve svém
pracovním úvazku vytížen. Vyřešení právní otázky, zda byl žalovaný oprávněn
zajišťovat kontrolní (auditorské) činnosti jinak než zaměstnancem v pracovním
poměru, proto nebylo pro rozhodnutí věci významné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy
proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 13.930,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 5., § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 písm. b) a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004
Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v
paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši
14.230,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. Ing. Ing.
Tomáš Kubík, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2
větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.846,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo
odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši
17.076,- Kč nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce
povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu