21 Cdo 3066/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. K.,
a.s., zastoupenému advokátem, o 236.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 155/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2000, č. j. 22 Co 255/2000-94,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 5.925,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 236.069,- Kč s 21%
úrokem od 1. 7. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že od roku
1961 byl zaměstnán u žalovaného (i jeho právního předchůdce), naposledy jako
vedoucí úseku na dole K., závod 2 – důl M. Podle jeho přesvědčení dosáhl v
říjnu 1992 nejvyšší přípustné prašné expozice. Žalovaný však odmítal uspokojit
jeho nároky, které s tím souvisí, a plnit povinnosti, které mu z této
skutečnosti vyplynuly. V polovině roku 1996 ukončil žalobce pracovní poměr u
žalovaného „jako důsledek naplnění nejvyšší přípustné prašné expozice k dubnu
1993“. Vůči žalovanému mu tak vznikly nároky v úhrnné výši 236.069,- Kč ( nárok
na odstupné 154.491,- Kč, nárok na mzdové vyrovnání 66.595,- Kč a věrností
přídavek horníků 14. 983,- Kč ).
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, č. j. 19 C 155/98-70, žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit“ žalovanému na nákladech
řízení 35.550,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k
závěru, že pro posouzení věci není podstatné zjištění, zda a kdy došlo k
naplnění nejvyšší prašné expozice u žalobce, neboť podle vyhlášky č. 19/1991
Sb. lze postupovat jen v případě, že došlo k převedení na jinou práci nebo
skončení pracovního poměru z důvodů v této vyhlášce uvedených, tedy mimo jiné
proto, že k převedení na jinou práci nebo ke skončení pracovního poměru došlo
proto, že zaměstnance dosáhl nejvyšší přípustné prašné expozice. Protože ale
žalobce byl na jinou práci převeden poprvé ke dni 1. 4. 1995 z důvodů, které
nesouvisí s jeho zdravotním stavem, ale proto, že vedení podniku neakceptovalo
jeho požadavky, podruhé dne 5. 2. 1996 proto, že byl shledán nezpůsobilým pro
dosavadní práci pro obtíže dolních končetin, nikoli pro naplnění nejvyšší
prašné expozice, a protože ke skončení pracovního poměru došlo na jeho žádost
„z obecných příčin“, nepřísluší mu nároky podle vyhlášky 19/1991 Sb. ani podle
§ 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2000, č. j. 22
Co 255/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech
řízení tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení; v dalším
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
náhrada nákladů odvolacího řízení, a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobce bylo prokázáno,
že k 1. 4. 1995 byl převeden na funkci mistra v dole proto, že mu žalovaný
nevytvářel pracovní podmínky při zastávání funkce vedoucího úseku, že dne 5. 2.
1996 byl převeden na jinou práci pro onemocnění dolních končetin a že k 1. 3.
1996 ukončil pracovní poměr se žalovaným dohodou z „objektivních příčin“, a to
rovněž v důsledku onemocnění dolních končetin. Protože nedošlo k převedení
žalobce na jinou práci ani k ukončení pracovního poměru z důvodů uvedených ve
vyhlášce č. 19/1991 Sb., nepřísluší žalobci odstupné a doplatek mzdy ani
jednorázová náhrada věrnostního přídavku horníků podle ustanovení § 8 odst. 3
písm. b) zák. č. 62/1983 Sb., uzavřel odvolací soud. Proti svému rozsudku
připustil dovolání, když dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu při posouzení, zda je možné přiznat náhrady podle vyhlášky č.
19/1991 Sb., když k převedení na jinou práci zaměstnance i k ukončení
pracovního poměru prokazatelně došlo z „obecných příčin“, a zaměstnanec tvrdí,
že před převedením na jinou práci dosáhl nejvyšší přípustné expoziční doby, a
proto k převedení na jinou práci, případně k ukončení pracovního poměru, mělo
dojít z tohoto důvodu, a zda soud je v těchto případech povinen vyřešit jako
předběžnou otázku, kdy nejvyšší přípustná expoziční doba byla u zaměstnance
dovršena.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že podle ustanovení
§ 37 odst. 1 písm. a) zák. práce byl žalovaný povinen převést žalobce na jinou
práci, jakmile dosáhl na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného
orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice, a to i kdyby se ho
žalobce nedomáhal nebo se takovému převedení bránil. Je přesvědčen, že nejvyšší
přípustné expozice dosáhl v dubnu 1993, a proto bylo povinností žalovaného
převést jej na jinou práci, případně s ním rozvázat pracovní poměr. Je
přesvědčen, že pokud si žalovaný takto nepočínal, přísluší mu i přesto nároky
vyplývající z vyhlášky č. 19/1991 Sb., i když mu nakonec nezbylo, než souhlasit
s ukončením pracovního poměru z obecných příčin. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, „jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 19
C 155/98“ zrušil, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že žalobce
nejvyšší přípustné expozice nedosáhl, proto nebylo důvodu k jeho přeložení,
případně k rozvázání pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné
expozice, a žalobci tak nemohly vzniknout ani nároky žalobou uplatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit
přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo
přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti
dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud
dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti; jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena
přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání
proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody
přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení
§ 239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud
neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a že proto
přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku
vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, jejíž
posouzení je pro rozhodnutí věci určující, je přípustnost dovolání založena z
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale
zároveň pouze z důvodu právní otázky odvolacím soudem označené; uvedený závěr
plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu, který návrhu na vyslovení
přípustnost dovolání vyhovět může, ale nemusí, přičemž jeho úvaha, v jakém
rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje své rozhodnutí za zásadní po
stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího soudu žádnému přezkoumání.
Z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239
odst. 1 o.s.ř. může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení
odvolací soud dovolání připustil, a která současně musí být pro rozhodnutí věci
určující (zásadní, významná); za otázku určující přitom nelze považovat otázku,
jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný
vliv. V jiném směru dovolání není přípustné. Podal-li proto účastník dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé například z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebo pro jinou právní otázku, než
kterou odvolací soud označil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku
vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), anebo proti rozsudku odvolacího
soudu z důvodu právní otázky, pro jejíž řešení sice odvolací soud dovolání
připustil, avšak která není pro posouzení věci určující (zásadní, významná),
pak takové dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Takovéto dovolání totiž nevyhovuje odvolacím
soudem vymezené přípustnosti dovolání, a proto musí být dovolacím soudem podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Napadá-li proto dovolatel skutkový závěr odvolacího soudu o tom, zda vůbec a
kdy došlo u žalobce k dosažení nejvyšší přípustné prašné expozice, uplatňuje
tak dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. kterým se
však dovolací soud z důvodu výše uvedených zabývat nemůže.
Dovolacímu přezkumu tak zůstávají otevřeny pouze právní otázky označené
odvolacím soudem (zda lze zaměstnanci přiznat plnění podle vyhlášky č. 19/1991
Sb., když k převedení na jinou práci i k ukončení pracovního poměru došlo z
obecných příčin a zaměstnanec tvrdí, že před převedením na jinou práci dosáhl
nejvyšší přípustné expoziční doby, a zda je v těchto případech soud povinen
jako předběžnou otázku vyřešit, kdy nejvyšší přípustná expoziční doba byla u
zaměstnance dovršena), které - podle obsahu dovolání - dovolatel rovněž
uplatňuje.
Hmotné zabezpečení pracovníků (zaměstnanců) v hornictví stanovené vyhláškou č.
19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví
dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, má za účel kompenzovat ztrátu na
výdělku u pracovníků (zaměstnanců), kteří se stali vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu
této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto způsobem
ovlivnit pracovníky (zaměstnance), jimž to umožňuje jejich zdravotní stav, aby
přešli na jinou vhodnou práci (u dosavadního nebo jiného zaměstnavatele),
popřípadě aby absolvovali rekvalifikaci. Účelem této právní úpravy je rovněž
poskytnout odpovídající zabezpečení těm pracovníkům (zaměstnancům), kteří
vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, jenž byl vyvolán výkonem
dosavadní práce, nemohou pracovat vůbec, popřípadě pracovníkům (zaměstnancům),
u nichž se další výkon práce nepožaduje, neboť by mohli vykonávat jen
zaměstnání zcela nepřiměřené jejich dřívějším schopnostem a společenskému
významu dosavadního zaměstnání, a tímto způsobem zohlednit, že tyto osoby
zpravidla nebudou mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Hmotné zabezpečení se přiznává pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají
zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v
hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v
hlubinných dolech, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro
onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz anebo jestliže dosáhli
nejvyšší přípustné expozice (§ 1 odst. 1 vyhlášky), pracovníkům (zaměstnancům),
kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v
hornictví pod zemí v hlubinných dolech a odpracovali v takovém zaměstnání
nejméně 20 roků nebo v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví nejméně 15
roků, popřípadě v uranových dolech nejméně 10 roků, jestliže se stali
dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro
ohrožení nemocí z povolání nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo podstatně
se zhoršující vlivem pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§ 1
odst. 2 vyhlášky), a pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání se
stálým pracovištěm v uhelných lomech a na skrývkách, uvedená v příloze č. 2
vyhlášky, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě
nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění
nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, pro pracovní úraz nebo pro jiné
onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí,
uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§ 1 odst. 3 vyhlášky). Tyto pracovníky
(zaměstnance) organizace (zaměstnavatel) převede na jinou práci v podzemí
hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo
uhelný lom nebo skrývku); nedojde-li k převedení pracovníka (zaměstnance) na
jinou práci, organizace (zaměstnavatel) s ním rozváže pracovní poměr (§ 2 odst.
1, 2 a 4 vyhlášky).
Pracovní kategorie byly zrušeny zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních
kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, který nabyl
účinnosti dnem 1. 6. 1992. U nároků podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., které jsou
podmíněny zařazením zaměstnání do I. pracovní kategorie, se zaměstnání hodnotí
v době po 31. 5. 1992 podle předpisů o sociálním zabezpečení platných ke dni
31. 5. 1992, pokud bylo takové zaměstnání zařazeno do I. pracovní kategorie k
tomuto dni (srov. čl. IV písm.f) zákona č. 235/1992 Sb.).
Jedním z nároků hmotného zabezpečení je odstupné (§ 5 vyhlášky). Odstupné se
poskytuje za předpokladu, že jde o pracovníka (zaměstnance) uvedeného v
ustanovení § 1 vyhlášky, a podle toho, na jakém pracovišti dosud působil (v
podzemí hlubinného dolu, v uranovém dolu, v uhelném lomu nebo na skrývce), zda
byl převeden na jinou práci v podzemí dolu (v uhelnému dolu nebo na skrývce),
zda byl převeden na jinou práci na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku)
nebo zda s ním byl rozvázán pracovní poměr (v případech uvedených v
ustanoveních § 5 odst. 1 až 3 vyhlášky), jaká byla délka zaměstnání v podzemí
hlubinného dolu či uranového dolu [v případech uvedených v ustanovení § 5 odst.
2 písm. a) a b) vyhlášky] nebo zda mu byl přiznán invalidní důchod (v případě
uvedeném v ustanovení § 5 odst. 4 vyhlášky).
Nárok na odstupné jako dávku hmotného zabezpečení pracovníků v hornictví však
nevzniká už tím, že pracovník (zaměstnanec) se stal vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu
této práce, popřípadě tím, že dosáhl nejvyšší přípustné expozice. Z ustanovení
§ 2 odst. 1, 2 a 4 a z okolností, za nichž se poskytuje podle ustanovení § 5
odst. 1 až 3 vyhlášky odstupné, totiž vyplývá, že pracovníka (zaměstnance),
který se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k
dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo který dosáhl nejvyšší
přípustné expozice, je třeba převést na jinou vhodnou práci v podzemí
hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo
uhelný lom nebo skrývku), popřípadě s ním rozvázat pracovní poměr. Teprve
těmito pracovněprávními úkony, jejichž provedení bylo vyvoláno dlouhodobou
nezpůsobilostí pracovníka (zaměstnance) k výkonu dosavadní práce nebo dosažením
nejvyšší přípustné expozice, jsou splněny (dovršeny) všechny předpoklady pro
vznik nároku na hmotné zabezpečení pracovníků (zaměstnanců) v hornictví. Nárok
na odstupné podle ustanovení § 5 odst. 4 vyhlášky pak má pracovník
(zaměstnanec), jemuž byl přiznán invalidní důchod.
Obdobné podmínky platí také pro vznik nároku na mzdové vyrovnání podle
ustanovení § 7 vyhlášky č. 19/1991 Sb.
Správně proto oba soudy vycházely z toho, že jednou z rozhodujících okolností
pro přiznání plnění podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., případně podle § 8 odst. 3
zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků [plnění se poskytuje
pracovníkům (zaměstnancům), kteří se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stali
trvale nezpůsobilými k výkonu dosavadní práce z důvodů uvedených ve vyhlášce č.
19/1991 Sb.], je zjištění skutečného důvodu, pro který byl žalobce převeden na
jinou práci a pro který došlo k rozvázání pracovního poměru. Protože skutečným
důvodem, pro který byl žalobce nejprve převáděn na jinou práci a poté došlo k
rozvázání jeho pracovního poměru s žalovaným, byly jiné okolnosti než dosažení
nejvyšší přípustné expozice, je správný i závěr obou soudů, že žalobci nároky
podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., event. podle § 8 odst. 3 zákona č. 62/1983 Sb.,
nevznikly. Proto je správný i další závěr odvolacího soudu, že totiž není v
těchto případech soud povinen řešit jako předběžnou otázku, zda vůbec a kdy
dosáhl zaměstnanec nejvyšší přípustné expozice. Takové zjišťování totiž pro
posouzení věci, s ohledem na shora přijaté právní závěry, nemá žádný význam.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že porušil-li by zaměstnavatel svou
povinnost vyplývající z ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce tím, že by
zaměstnance po dosažení nejvyšší přípustné expozice nepřevedl na jinou práci,
mohl by se (v případě, že by mu v příčinné souvislosti s porušením této
povinnosti vznikla škoda) domáhat event. její náhrady podle ustanovení § 187
odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému uplatňování práva,
spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 5.850,- Kč a v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 5.925,- Kč [srov. § 7, § 11 odst.
1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č.
235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto soud mu ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první
o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149
odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, která žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2001
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu