21 Cdo 3084/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně JUDr. J. V., zastoupené advokátem, proti žalované A. P., a.s., v
likvidaci, zastoupené advokátkou, JUDr. V. P., soudnímu exekutorovi, jako
vedlejšímu účastníkovi na straně žalované, o určení, že nemovitosti jsou
zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C
372/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. prosince 2005, č.j. 28 Co 455/2005-75, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
29.4.2005, č.j. 25 C 372/2004-47, se zrušují a řízení se zastavuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, náhradu nákladů odvolacího řízení a náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 20.10.2004 se úpadce domáhal
určení, že „předmětem zástavního práva dle smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitosti ze dne 11.3.1994, uzavřené mezi společností S., s.r.o., jako
zástavcem, a společností A. P., a.s., jako zástavním věřitelem, jsou tyto
nemovitosti: pozemek parc.č. 436 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek parc.č. 437 (zahrada), vše v kat. území B., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro m. P., katastrální pracoviště P.“. Uvedl, že „dne 11.3.1994 byla mezi žalovaným
(tehdy: A., a.s.) jako zástavním věřitelem a úpadcem jako zástavcem uzavřena
smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem“; že „předmětem této smlouvy
jsou nemovitosti uvedené v článku II. smlouvy“; že „Katastrální úřad pro P. na
základě smlouvy a návrhu ze dne 16.3.1994 provedl ve prospěch žalovaného vklad
zástavního práva k předmětným nemovitostem“; že „z článku III., ve spojení s
článkem II., smlouvy jednoznačně vyplývá, že předmětem této smlouvy byly tyto
nemovitosti: zastavěná plocha parc.č. 436, zahrada parc.č. 437/1, ost. plocha
parc.č. 437/2, vše v kat. území B., zapsané na LV u Katastrálního úřadu P.“; že
„Katastrální úřad pro P. provedl vklad práva i k budově (objektu bydlení) č.p. 746 na pozemku par.č. 436, zapsané na LV k.ú. B., obec P., přestože dle článku
II. smlouvy, která je v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 344/1992 Sb. podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, není zahrnuta do soupisu
nemovitostí, které jsou předmětem zástavního práva“; že „dne 16.8.2002 byla
právním zástupcem žalobce adresována Katastrálnímu úřadu pro P. žádost o opravu
zápisu na LV, katastrální území B., obec P.“; že „toto podání bylo Katastrálním
úřadem pro P. dne 9.9.2002 žadateli vráceno s odůvodněním, že ze znění zástavní
smlouvy, resp. návrhu na zápis vkladu práva nelze jednoznačně potvrdit, že by
budova č.p. 476 byla zahrnuta do soupisu nemovitostí, které jsou dle článku II. smlouvy předmětem zástavního práva“; že „Katastrální úřad pro P. tak paradoxně
tímto svým tvrzením potvrdil stanovisko žalobce“; že „na návrh žalovaného byl
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.10.2001, č.j. 8 C 146/2001-15,
povolen, k uspokojení pohledávky žalovaného, jako oprávněného, ve výši
17.000.000,- Kč, prodej objektu bydlení č.p. 746 na pozemku parc.č. 436,
pozemku parc.č. 436 (zastavěná plocha) o výměře 81 m2 a pozemku parc.č. 437
(zahrada) o výměře 321 m2 zapsaných na LV k.ú. B., obec P. u Katastrálního
úřadu P.“; že „na návrh žalovaného, jako oprávněného, pak byla Obvodním soudem
pro Prahu 4 usnesením ze dne 9.4.2002, č.j. 13 Nc 14969/2002-7, podle
pravomocného a vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
8.10.2001, č.j.
8 C 146/2001-15, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky
žalovaného jako oprávněného“; že „na základě tohoto usnesení byl provedením
exekuce pověřen soudní exekutor“; že „tento exekutor vydal dne 31.7.2002 příkaz
na nařízení exekuce prodejem nemovitostí žalobce jako povinného“; že „dne
2.10.2002 pak následně vydal příkaz prodejem podniku“; že „exekuční příkaz Ex P
81/02 ze dne 2.10.2002 však byl vydán v rozporu se zákonem, jakož i v rozporu s
vykonatelným exekučním titulem“; že „vzhledem k této skutečnosti Obvodní soud
pro Prahu 4 svým usnesením ze dne 31.7.2003, č.j. 13 Nc 14969/2002-42, řízení
zastavil“; že „k odvolání žalovaného, jako oprávněného, pak Městský soud v
Praze svým usnesením ze dne 30.4.2004, č.j. 28 Co 108/2004-85, napadené
usnesení změnil tak, že se zastavuje jen exekuce nařízená příkazem exekutora ze
dne 2.10.2002, ve vztahu ke způsobu jejího provedení prodejem podniku, jinak
exekuční řízení pokračuje“. Žalobkyně dále uvedla, že „prokazuje naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť
je omezeno její vlastnické právo k dotčeným nemovitostem a ve věci probíhá
exekuční řízení“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29.4.2005, č.j. 25 C 372/2004-47,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vycházel ze závěru, že „projednání daného sporu brání překážka věci
rozsouzené“, neboť o téže věci bylo rozhodnuto již „usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 8.10.2001, č.j. 8 C 146/2001-15, kterým byl ve smyslu ust. §
200y o.s.ř. povolen prodej zástavy – objektu č.p. 746 na pozemku parc.č. 436,
pozemku parc.č. 436 – zastavěná plocha a pozemku parc.č. 437 – zahrada,
zapsaných na LV k.ú. B.“; že „žaloba na povolení prodeje soudní zástavy byla
postavena na stejném skutkovém základě jako tato podaná žaloba na určení“; že
„skutkový základ sporu o prodeji zástavy tvořilo tvrzení, že prodej zástavy
bude povolen, jestliže bude prokázána existence zástavního práva k zástavě“; že
„v řízení, kterým byla zástava povolena k prodeji, bylo prokázáno, že do
zástavy náleží i sporný objekt bydlení č.p. 746“; že „s ohledem na překážku
řízení soud pak považuje námitku žalované a vedlejšího účastníka, že žalobkyně
nemůže mít naléhavý právní zájem na určení práva, za správnou“; že „v daném
případě naléhavý právní zájem není dán, protože žaloba na určení již nemá
preventivní charakter a její pomocí nelze pominout závaznost rozhodnutí, podle
kterého byl povolen prodej zástavy“; že „právní postavení žalobkyně bylo
najisto postaveno v řízení o povolení prodeje zástavy, neboť v tomto řízení
soud odstranil protiprávní stav, který spočíval v tom, že žalobkyně své
povinnosti ze smlouvy o zřízení zástavního práva neplnila a zároveň soudním
rozhodnutím vyřešil celý obsah sporného právního vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou“.
K odvolání úpadce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.12.2005, č.j. 28
Co 455/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ a že „ve vztahu mezi
žalobkyní a vedlejším účastníkem žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů“. Dospěl k závěru, že „v souzené věci nejde o
překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5
o.s.ř.“; že „pokud by tomu tak navíc bylo, pak by šlo o neodstranitelnou
překážku řízení dle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., kdy je nutno řízení z
tohoto důvodu zastavit“; že však „v souzené věci není dán naléhavý právní
zájem, a to s ohledem na již proběhlé řízení“; že „touto otázkou je třeba se
vždy zabývat prioritně a nikoliv až poté, co se soud žalobou zabýval z věcné
stránky“; že „žalobkyně vymezila žalobní petit pozitivně a požadovala určit,
které nemovitosti byly předmětem zástavního práva dle smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 11.3.1994, uzavřené mezi účastníky“; že „spor je veden
o to, zda předmětem této smlouvy byl rovněž objekt bydlení čp. 746 a zda i k
němu vzniklo zástavní právo, přičemž žalobkyně tvrdí, že nikoliv“; že „žalobní
petit však žalobkyně v tomto směru negativně nevymezila“; že „v řízení
předchozím soud vycházel z předpokladu, že zástavní právo vzniklo rovněž k
nemovitosti čp. 746“; že „z toho vyplývá, že na požadovaném určení nemá
žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť i v případě vyhovění žalobě by se
postavení žalobkyně ve vztahu k nemovitosti čp. 746 (která není obsažena ve
výroku) nezměnilo a takto koncipovaná žaloba nemůže vyřešit sporný právní
vztah“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal úpadce dovolání. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „z příslušných
ustanovení zástavní smlouvy jednoznačně vyplývá, že předmětem této smlouvy byly
tyto nemovitosti: 1) zastavěná plocha a nádvoří parc.č. 436, 2) zahrada parc.č.
437, obě v kat. území B., zapsané na LV u Katastrálního úřadu P.“; že „je tedy
evidentní, že objekt bydlení č.p. 746 v kat. území B. předmětem smlouvy, resp.
zástavního práva nebyl“; že „proto vymezila žalobní petit tak, aby bylo zcela
zřejmé, jaké nemovitosti jsou předmětem zástavního práva“; že „souhlasí s
názorem odvolacího soudu v tom, že petit mohl být formulován i tak, že se
určuje, že zástavní právo na budově č.p. 746 nevázne, či tak, že se určuje, že
zástavní právo k budově č.p. 746 neexistuje“; že „se však neztotožňuje se
závěrem odvolacího soudu, pokud tento namítal, že zvolila-li žalobkyně
pozitivní vymezení petitu, pak měla vymezit, že pouze některé nemovitosti byly
předmětem zástavního práva“; že „uvedený závěr je nepřípustně formalistní“; že
„naléhavý právní zájem byl dán i při zvoleném vymezení petitu, když by na jeho
základě mohl příslušný katastrální úřad bez jakéhokoliv dalšího uvážení učinit
příslušnou změnu v katastrálním zápise, tj. vymazat zápis zástavního práva
váznoucího na budově č.p. 746“; že „je omezeno její vlastnické právo ke všem
dotčeným nemovitostem (tj. i k objektu bydlení č.p. 746), když ve věci probíhá
exekuční řízení“; že „by právní následky napadeného rozsudku pro ni znamenaly
nenahraditelnou újmu a vedly by velmi pravděpodobně k prohlášení konkurzu na
její majetek“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Vzhledem k tomu, že dovolatelka v dovolání namítá nesprávné posouzení jejího
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), jež
bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a odvolací soud tuto
právní otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že projednání věci brání neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě
jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř., věc
projednávána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li
stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v
původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se
týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc,
překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon
(ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o.s.ř. nebo v dalších případech
stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost
rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech
totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči
osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V
rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo
usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek
(skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek
(skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 17 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo
není (§ 80 písm. c/ o s.ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro
žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového
základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě
na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z
hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě
na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož
skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný
rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné
nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by
měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém
základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5, a
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp.zn. 20 Cdo 2931/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2003).
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod
sp.zn. 8 C 146/2001, ve věci zástavního věřitele A. a.s. v likvidaci proti
zástavnímu dlužníkovi S. spol. s r.o., byl rozhodnutím ze dne 8.10.2001, č.j. 8
C 146/2001-15, „k 7uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši
17.000.000,- Kč povolen prodej objektu bydlení č.p. 746 na pozemku parcele č.
436, pozemku parcely č. 436 – zastavěná plocha o výměře 81 m2 a pozemku parcely
č. 437 – zahrada o výměře 321 m2 zapsaných na listu vlastnictví pro k.ú. B.,
obec P. u Katastrálního úřadu P.“.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
8.10.2001, č.j. 8 C 146/2001-15, vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení v
posuzovaném případě (srov. § 159a o.s.ř.), tato překážka je neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení (srov. § 104 odst. 1 o.s.ř.)
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a rozhodl o zastavení řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá a odst. 5 věta první, § 104 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, náhradě nákladů odvolacího
řízení a náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Roman F i a l a
předseda senátu