21 Cdo 310/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce G. P., s.r.o. zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1)
A. B., 2) J. K., 3) H. B., 4) J. S., všem zastoupených advokátkou, a 5) A.
J., o 192.693,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 73/99,
10 C 74/99, 15 C 187/99, 12 C 190/99 a 12 C 191/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. dubna
2005 č.j. 29 Co 349/2004-178, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. února
2004 č.j. 10 C 74/99, 10 C 73/99, 12 C 190/99, 12 C 191/99, 15 C 187/99-146 se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Č. K., spol. s r.o. podala u Okresního soudu v Děčíně dne 17.6.1999 žaloby,
kterými se domáhala, aby jí zaplatily žalovaná 1) částku 94.186,60 Kč, žalovaná
2) částku 86.617,80 Kč, žalovaná 3) částku 5.282,- Kč, žalovaná 4) částku
5.315,- Kč a žalovaná 5) částku 1.292,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
žalované pracovaly na její prodejně potravin v Č. K., P. ulici, a to žalovaná
1) jako vedoucí prodejny, žalovaná 2) jako zástupkyně vedoucí prodejny a
ostatní žalované jako prodavačky, a že ke dni 30.4.1997 byl na prodejně zjištěn
schodek na svěřených hodnotách ve výši 194.289,39 Kč. Pracovní poměr byl
ukončen se žalovanými 1) a 2) dnem 20.8.1997, se žalovanou 3) dnem 31.8.1997,
se žalovanou 4) dnem 25.6.1997 a se žalovanou 5) dnem 30.9.1997, svůj podíl na
náhradě škody připadající na ně podle ustanovení § 182 odst.1 a 2 zákoníku
práce však odmítly uhradit.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 2.2.2004 č.j. 10 C 74/99, 10 C 73/99, 12
C 190/99, 12 C 191/99, 15 C 187/99-146 žaloby zamítl a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 38.152,80 Kč k rukám
\"právní zástupkyně žalovaných\" a že žalobce je povinen zaplatit České
republice \"k rukám Okresního soudu v Děčíně\" na \"nákladech řízení - znalečném
\" 27.745,- Kč a na soudním poplatku 500,- Kč. Soud prvního stupně na základě
provedených důkazů zjistil, že žalované byly v \"době vzniku schodku\"
zaměstnankyněmi obchodní společnosti W., spol. s r.o., která dnem 1.6.1998
\"změnila název\" na Č. K., spol. s r.o., že zaměstnavatel žalovaných uzavřel
dne 26.1.1998 smlouvu o prodeji části podniku s obchodní společností K., spol.
s r.o., podle které měl \"prodávající vymáhat pohledávky svým jménem na účet
firmy kupující\", a že dne 31.12.1999 obchodní společnost K., spol. s r.o.
uzavřela smlouvu o prodeji části podniku s obchodní společností G. P., s.r.o.,
přičemž \"součástí předávacího protokolu jsou postoupené soudní spory a mezi
nimi i spory týkající se žalovaných\", a dovodil, že žalobcem v projednávaných
věcech se stala obchodní společnost G. P., s.r.o., což bylo jako \"záměna
účastníka\" připuštěno usnesením ze dne 16.10.2001 č.j. 10 C 74/99-57. Žaloby
nejsou podle názoru soudu prvního stupně důvodné, neboť žalobce \"nedoložil, že
by zjistil schodek\" způsobem odpovídajícím zákonu č. 563/1991 Sb., o
účetnictví; i když znalkyně Ing. L. K. dovodila, že \"rozdíl mezi doklady
obsahujícími předispozici zboží z prodejny a účetními doklady\" činí 197.628,79
Kč a že \"porušení předpisů ze strany žalobce nemá vliv na výši schodku\", jsou
\"právě doklady, z nichž znalkyně vycházela, zpochybněny situací, za níž byly
vyhotoveny\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 13.4.2005 č.j. 29 Co 349/2004-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradě nákladů
odvolacího řízení 40.799,50 Kč \"u\" advokátky JUDr. I. K. a že ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou 5) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud
dovodil, že obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. podala žaloby u soudu (dne
17.6.1999) až poté, co smlouvou ze dne 20.1.1998 prodala část svého podniku
obchodní společnosti K., spol. s r.o. (podle předávacího protokolu byla
\"předmětem smlouvy též předmětná prodejna\"), že při prodeji podniku se podle
ustanovení § 477 odst.2 obchodního zákoníku \"přechod pohledávek řídí
ustanoveními o postoupení pohledávek, tedy ustanoveními § 524 až § 530
občanského zákoníku\", přičemž podle ustanovení § 530 odst.1 občanského
zákoníku \"na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám
svým jménem na účet postupníka\", a že \"ze znění článku 5. předávajícího
protokolu\" ke smlouvě o prodeji části podniku ze dne 20.1.1998 nelze dovodit
\"oprávněnost podat žalobu\", neboť \"hovoří o zastupování postupníka na
základě plné moci a především nárok vymáhala společnost Č. K., spol. s r.o.,
avšak nikoliv na účet postupníka, jak vyplývá ze znění žalobního petitu, a v
žalobě ani v dalším řízení nebylo nikdy tvrzeno, že pohledávka je vymáhána na
účet společnosti K., spol. s r.o.\". Odvolací soud uzavřel, že žaloby musely
být zamítnuty, neboť obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. nebyla \"aktivně
legitimována k podání žaloby a vymáhání předmětných pohledávek\" a tedy \"ani z
procesního hlediska nemohlo nastat nástupnictví ve sporu, pokud jde o další
subjekty, jimž byly postupně pohledávky prodány\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že \"v
části 5 protokolu ze dne 1.2.1998, sepsaném ke smlouvě o prodeji části
podniku\", vyjádřil jeho \"právní předchůdce zcela bezpochyby vůli postupníka a
postupitele využít oprávnění postupitele konstituované v ustanovení § 530
odst.1 občanského zákoníku a z toho vyplývající procesní oprávnění k podání
žaloby\" a že \"tuto vůli smluvních stran nelze nyní, po více než šesti letech,
v tomto řízení již přezkoumávat, navíc bez jakéhokoliv podnětu účastníků řízení
\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil
a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované 1) až 4) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť
napadený rozsudek netrpí \"takovou vadou, která by byla příčinou nesprávného
rozhodnutí ve věci samé\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 13.4.2005), avšak -
vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2.2.2004 - po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozsudek odvolacího soudu mimo jiné významné
vyřešení právní otázky, zda a za jakých podmínek dochází k přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů při prodeji části podniku podle ustanovení
§ 476 a násl. obchodního zákoníku. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil
jinak než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu,
že její vyřešení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody z odpovědnosti za schodek
na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, tedy nároku z
pracovněprávních vztahů žalovaných s jejich zaměstnavatelem.
Právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku
práce, vychází - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo
2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2002) - z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným
právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná
ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k
právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti,
zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty
a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce
na straně jedné a občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem na straně druhé a
neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodně
právních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích
pracovněprávních. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom,
že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních
pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají
kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že
\"co není povoleno, je zakázáno\"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům
neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto
předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo
2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních
vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
mohou vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí. Z uvedeného je
třeba vycházet rovněž při úvaze o tom, jak přechází (mohou přecházet) na jiného
práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů a jak mohou být vymáhána.
Výše popsanou úplnou samostatnost pracovního práva vůči jiným právním odvětvím
odvolací soud náležitě nerespektoval, jestliže vůbec uvažoval o tom, zda
obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. poté, co smlouvou ze dne 20.1.1998
prodala část svého podniku obchodní společnosti K., spol. s r.o., byla ve
smyslu ustanovení § 477 odst.2 obchodního zákoníku a § 530 odst.1 občanského
zákoníku oprávněna \"svým jménem na účet postupníka\" vymáhat nárok
zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů se žalovanými. Protože ustanovení
občanského nebo obchodního zákoníku nelze užít v pracovněprávních vztazích ani
analogicky, nemohlo ustanovení § 530 odst.1 občanského zákoníku založit aktivní
věcnou legitimaci ve vztahu k pracovněprávnímu nároku, i kdyby - jak dovozuje
dovolatel - opravdu \"v části 5 protokolu ze dne 1.2.1998, sepsaném ke smlouvě
o prodeji části podniku\", vyjádřil jeho \"právní předchůdce zcela bezpochyby
vůli postupníka a postupitele využít oprávnění postupitele kontituované v
ustanovení § 530 odst.1 občanského zákoníku a z toho vyplývající procesní
oprávnění k podání žaloby\". Došlo-li k prodeji podniku nebo části podniku,
nemůže být tedy prodávající oprávněn ve smyslu ustanovení § 477 odst.2
obchodního zákoníku a § 530 odst.1 občanského zákoníku vymáhat \"svým jménem na
účet kupujícího\" nároky z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům prodaného
podniku (prodané části podniku). Smlouva o prodeji části podniku, kterou
obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. uzavřela dne 26.1.1998 s obchodní
společností K., spol. s r.o., tedy může mít v projednávané věci právní význam,
jen jestliže a jen potud, představuje-li právně významnou skutečnost podle
zákoníku práce nebo jiných právních předpisů, upravujících pracovněprávní
vztahy.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy
byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku zaměstnavatele žalovaných - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy
podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 251b zák. práce k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen podle
zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních § 249 až 251a zák. práce
(ustanovení § 251 zák. práce však upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců
zaměstnavatele, který byl zrušen), ale i v dalších případech stanovených jinými
právními předpisy, například podle ustanovení § 59 odst. 3 nebo § 480 a § 487
obchodního zákoníku, § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve
znění pozdějších předpisů, nebo § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. K přechodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na
jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je
vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání
zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl
uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji
podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§ 476 a násl. obchodního
zákoníku); vyplývá to z ustanovení § 480 obchodního zákoníku, podle něhož
\"práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům
podniku přechází z prodávajícího na kupujícího\", což podle ustanovení § 487
obchodního zákoníku platí \"i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku
tvořící samostatnou organizační složku\". K přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku
(části podniku) stala účinnou.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při
smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu
ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota
hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480
obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně
podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování
podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně
neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s
prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku
(části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem,
zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených
nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku)
nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku
(části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek
podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v
převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon
1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci bylo dokazováním před soudy zjištěno, že pracovní poměry
všech žalovaných u zaměstnavatele (obchodní společnosti Č. K., spol. s r.o.)
byly rozvázány již v roce 1997. Protože v době účinnosti smlouvy o prodeji
části podniku ze dne 26.1.1998 pracovní poměry žalovaných u prodávajícího již
skončily, nemohla práva a povinnosti z jejich pracovněprávních vztahů se
zaměstnavatelem (obchodní společností Č. K., spol. s r.o.) přejít na kupujícího
(obchodní společnost K., spol. s r.o.). Na uvedeném právním stavu nic nezměnilo
ani uzavření smlouvy ze dne 31.12.1999, kterou obchodní společnost K., spol. s
r.o. prodala předmětnou část podniku obchodní společnosti G. P., s.r.o.; i když
\"součástí předávacího protokolu jsou postoupené soudní spory a mezi nimi i
spory týkající se žalovaných\", je tu rozhodující, že práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů žalovaných u zaměstnavatele (obchodní společnosti Č.
K., spol. s r.o.) nepřešla ani na společnost K., spol. s r.o. a že jejich
přechod jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů je
vyloučen.
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že by se žalobcem v projednávané
věci stal jako právní (procesní) nástupce obchodní společnosti Č. K., spol. s
r.o., na jejíž návrhy byla řízení zahájena, G. P., s.r.o. se sídlem v H. č. 5.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno žalobami, které podala u Okresního
soudu v Děčíně dne 17.6.1999 obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. Podle
právní úpravy účinné do 31.12.2000 docházelo při singulární sukcesi, při které
došlo k převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, na
jiného, také k procesnímu nástupnictví; právní nástupce nastupoval do řízení na
místo dosavadního účastníka řízení, aniž by soud o tom rozhodoval (vydával
rozhodnutí), a to za předpokladu, že singulární sukcese byla u soudu uplatněna
(srov. například právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96, který byl uveřejněn pod č. 11 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1997, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997
sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997). Došlo-li k úkonu uplatňujícímu procesní nástupnictví za
řízení v době do 31.12.2000, zůstávají jeho účinky v řízení zachovány i po
1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 1 část věty za středníkem zákona
č. 30/2000 Sb.).
Singulární sukcese, která byla (by mohla být) odvozována v projednávané věci ze
smlouvy o prodeji části podniku ze dne 26.1.1998 byla za řízení uplatněna - jak
vyplývá z obsahu spisu - v době do 31.12.2000 (podáním ze dne 4.4.2000, které
došlo soudu prvního stupně dne 5.4.2000); účinky tohoto úkonu zůstaly v řízení
zachovány i v době po 1.1.2001, a proto nemohlo být o procesním nástupnictví
vycházejícím ze stejné právní skutečnosti znovu (později) rozhodováno podle
právní úpravy občanského soudního řízení účinné ode dne 1.1.2001.
Na obchodní společnost G. P., s.r.o. nepřešla - jak uvedeno již výše - práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobkyň s jejich zaměstnavatelem, a proto
se ani nestala (nemohla stát) žalobcem na místě obchodní společnosti Č. K.,
spol. s r.o., na jejíž návrhy byla řízení zahájena a která se proto stala ve
smyslu ustanovení § 90 první části věty občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12.2000 žalobkyní v projednávané věci. Obchodní společnost G. P.,
s.r.o. se nestala žalobcem ani na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne
16.10.2001, kterým byla připuštěna \"záměna účastníka\" s tím, že \"na straně
žalobce vystupuje G. P., s.r.o. se sídlem H. 5, okres M.\", neboť soud prvního
stupně své usnesení, které bylo vyhlášeno při jednání, nevyhotovil písemně,
nedoručil žádnému z účastníků a nemohlo tedy nabýt právní moci. Na okruh
účastníků řízení nemá vliv ani usnesení soudu prvního stupně vydané dne
12.1.2006 č.j. 10 C 74/99-164 a datované dnem 16.10.2001, kterým soud prvního
stupně ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. připustil, aby \"na stranu žalobce
vstoupil G. P., s.r.o. se sídlem H. 5, okres M., \"; soud prvního stupně totiž
uvedené usnesení nepřípustně vydal až poté, co u něj bylo řízení skončeno
rozsudkem ze dne 2.2.2004 č.j. 10 C 74/99, 10 C 73/99, 12 C 190/99, 12 C
191/99, 15 C 187/99-146, a dosud nenabylo právní moci, neboť nebylo - jak je
zřejmé z obsahu spisu - doručeno všem účastníkům řízení.
Z uvedeného vyplývá, že účastníkem řízení v projednávané věci na straně žalobce
zůstala obchodní společnost Č. K., spol. s r.o. (nyní \"v konkursu\"), které
byla v řízení před soudy odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy
považovaly za žalobce v rozporu se zákonem někoho jiného. Dovolací soud k této
zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i
když nebyla v dovolání uplatněna.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že byl postižen
zmatečností podle ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu