21 Cdo 3104/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně JUDr. J. B., zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, proti žalovanému OSA – Ochrannému
svazu autorskému pro práva k dílům hudebním, o. s. se sídlem v Praze 6, Čs.
armády č. 786/20, IČO 63839997, zastoupenému JUDr. Janem Nekolou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Trojanova č. 12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 36/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j.
15 Co 578/2009-175, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.
června 2009, č. j. 19 C 36/2007-130 (s výjimkou výroku, jímž bylo určeno, že
výpověď z pracovního poměru žalobkyně ze dne 22. 2. 2007, „realizovaná dozorčí
radou žalovaného“, je neplatná), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 22. 2. 2007 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že žalobkyně: a) jako předsedkyně představenstva
žalovaného vytvořila Jednací řád představenstva OSA, datovaný 10. 4. 2006 a
podepsaný členy představenstva, což byla žalobkyně a Ing. Petr Řihák, ve
skutečnosti však vytvořila tento Jednací řád teprve dne 6. 11. 2006, přičemž
„instruovala zaměstnance OSA, aby neposkytovali novému členu představenstva OSA
žádné interní informace a podklady OSA a vydala pokyn, aby novému členu
představenstva byl zamezen přístup do budovy, b) vydala „Příkaz představenstva
OSA č. 4/2006“ s datem 13. 3. 2006, kterým byla zřízena funkce generální
ředitelky, jménem žalovaného podepsala jmenování sama sebe do funkce generální
ředitelky OSA (písemný úkon je datován 15. 3. 2006) a „spolu s Ing. Petrem
Řihákem uzavřela sama se sebou jménem OSA smlouvu o pracovních a mzdových
podmínkách vedoucího zaměstnance“ (rovněž s datem 15. 3. 2006), c) dne 2. 11.
2006 uzavřela ujednání o rozsahu vzájemné spolupráce se společností Cleverlance
Enterprise Solutions a. s., a to v rozporu s článkem 8.9.1 Stanov OSA, který
stanoví nutnost předchozího souhlasu dozorčí rady OSA, a d) dne 19. 10. 2005
jako předsedkyně představenstva podepsala dodatek ke smlouvě uzavřené „mezi OSA
a PRS“ dne 1. 1. 1971, jímž byla společnosti PRS poskytnuta výhoda oproti
ostatním zahraničním i tuzemským zastupovaným subjektům a porušena tak zásada
zastupovat nositele práv za rovných podmínek. Každé z jednotlivých jednání
žalobkyně shledal žalovaný jako závažné porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Výpověď z
pracovního poměru stejného data a stejného obsahu dala žalobkyni rovněž dozorčí
rada žalovaného.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru
jsou neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že se jednání uvedeného ve
výpovědi z pracovního poměru pod bodem a) vůbec nedopustila a že jednání
uváděná pod body b) až d) nejsou porušením povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Namítá rovněž, že
žalovaným tvrzené porušení pracovních povinností „nedosahuje požadované
intenzity pro to, aby mohlo být označeno za závažné porušení“, a že žalovaným
nebyla dodržena lhůta pro dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku
práce, neboť o „údajném neposkytování informací či součinnosti Ing. D.“ se
žalovaný musel dozvědět v období od 7. 11. 2006 do 19. 12. 2006, o jmenování do
funkce generální ředitelky se žalovaný dozvěděl nejpozději 30. 3. 2006 a o
uzavření dohody se společností Cleverlance Enterprise Solutions a. s. byl
informován nejpozději dnem 19. 12. 2006, kdy se stal členem představenstva Ing.
Strejček a došlo k formálnímu předání funkcí.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, č. j. 19 C 36/2007-130,
určil, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně ze dne 22. 2. 2007,
„realizovaná dozorčí radou žalovaného“, je neplatná, „žalobu s návrhem na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně ze dne 22. 2. 2007,
realizované představenstvem žalovaného“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že žalobkyně byla v pracovním poměru u žalovaného ode dne 23. 10. 2000 s druhem
práce právník. Na zasedání dozorčí rady dne 18. 1. 2005 byla zvolena do funkce
předsedkyně představenstva a dne 13. 9. 2005 bylo „její zvolení potvrzeno“.
Následně byla dne 4. 10. 2005 mezi účastníky uzavřena „smlouva o výkonu funkce“
předsedkyně představenstva „v pracovním poměru“. Odvoláním z funkce předsedkyně
představenstva ke dni 19. 12. 2006 rozhodnutím dozorčí rady žalovaného „její
pracovní poměr u žalovaného podle ustanovení § 65 odst. 3 tehdy platného zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce neskončil“. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o
jejím dalším pracovním zařazení u žalovaného a žalobkyně se tak stala řadovým
zaměstnancem; v souladu se stanovami žalovaného zaměstnavatelská práva vůči ní
vykonávalo představenstvo, nikoliv dozorčí rada. Výpověď z pracovního poměru jí
proto mohlo dát jen představenstvo, ne dozorčí rada; z toho důvodu výpověď,
kterou dala žalobkyni dozorčí rada, je neplatná. Soud prvního stupně dále
dovodil, že „důvody výpovědi uvedené pod písmeny a), b), c) jsou naplněny“,
neboť žalobkyně se uvedených jednání dopustila a tím závažně porušila
povinnosti vyplývající ze stanov žalovaného, pracovního řádu a usnesení dozorčí
rady. Výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2007 daná žalobkyni
představenstvem žalovaného je platná a pracovní poměr žalobkyně u žalovaného
skončil ke dni 30. 4. 2007. O důvodech výpovědi z pracovního poměru uvedených
pod body a), b) a c) se žalovaný dozvěděl v lednu a únoru 2007 a v těchto
případech byla zachována lhůta dvou měsíců pro dání výpovědi z pracovního
poměru. U jednání uvedeného pod bodem d) výpovědi z pracovního poměru uplynula
objektivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy důvod výpovědi vznikl, dne 19. 10.
2006, neboť „dodatek mezi žalovaným a PRS byl uzavřen 19. 10. 2005“. Proto
žalovaný z tohoto důvodu nemohl žalobkyni dát výpověď z pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j.
15 Co 578/2009-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku
ve věci samé II. a ve výroku o nákladech řízení“ a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.080,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Jana Nekoly. Skutková zjištění, učiněná soudem prvního
stupně, považoval odvolací soud za správná, přesvědčivá a logická, zcela v
kontextu s provedenými důkazy. Soudu prvního stupně sice vytknul „jisté
stylistické neobratnosti“ („žalobkyni ani svědkovi Řihákovi soud prvního stupně
zčásti neuvěřil, uvádí však reprodukci jejich výslechu jako zjištění“), ale
toto pochybení nemá vliv na srozumitelnost a přezkoumatelnost rozsudku.
Odvolací soud se také ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že každý z
uvedených tří skutků hodnotil jako závažné porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Závažnost
porušení povinnosti žalobkyní je dána tím, že žalobkyně se uvedeného jednání
dopustila jako předsedkyně představenstva žalovaného, že postupovala proti
zájmům žalovaného a že uzavřením pracovní smlouvy v rozporu s pracovním řádem
se pokusila získat na úkor žalovaného neoprávněný příjem a další výhody. Za
této situace nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobkyni
nadále zaměstnával. Při posuzování počátku běhu lhůty k podání výpovědi z
pracovního poměru odvolací soud dospěl k závěru, že o jednání žalobkyně, které
se týkalo uzavření pracovní smlouvy na generální ředitelku, a o ujednání o
rozsahu vzájemné spolupráce se společností Cleverlance Enterprise Solutions a.
s., se žalovaný prokazatelně dozvěděl až po odvolání žalobkyně z funkce
předsedkyně představenstva, a to v lednu či v únoru 2007, a o tom, že svědkyně
Renata Novotná na příkaz žalobkyně dne 6. 11. 2006 upravila jednací řád
představenstva, datovaný dnem 10. 4. 2006, se předseda dozorčí rady dozvěděl od
jmenované svědkyně e-mailem ze dne 6. 2. 2007 a na schůzi dozorčí rady dne 20.
2. 2007 o tomto informoval ostatní členy dozorčí rady.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud
se ve svém rozhodnutí „bez bližšího odůvodnění ztotožnil s právním posouzením
závažnosti porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k žalobkyní vykonávané práci se soudem prvního stupně“. Dovolatelka je toho
názoru, že její jednání, pro které jí byla dána výpověď z pracovního poměru,
nebylo porušením povinností vyplývajících z právních předpisů, protože se
naopak jednalo o jednání učiněné zcela v souladu s právními a interními
předpisy žalované. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovních
povinností odvolací soud pominul osobu žalobkyně, nezabýval se jejím dosavadním
postojem k plnění pracovních úkolů, řádně nezhodnotil povahu jejího pracoviště
ani dobu a situaci, v níž mělo dojít k porušení pracovních povinností. Závěr
odvolacího soudu o míře intenzity porušení pracovních povinností je pro
neúplnost nezbytných východisek nesprávný. Odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, dospěl ke správnému závěru, že pouze představenstvo žalovaného
bylo oprávněno dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru. Z toho důvodu bylo
nutné zkoumat, s ohledem na dvouměsíční prekluzivní lhůtu, kdy se o důvodu k
výpovědi dozvědělo představenstvo žalovaného, nikoliv dozorčí rada. Provedeným
dokazováním bylo zjištěno, že o „všech údajných porušeních, tedy údajné
antidataci jednacího řádu představenstva, jmenování žalobkyně do funkce
generální ředitelky a následném uzavření smlouvy, o zahájení spolupráce se
společností Cleverlance Enterprise Solutions a.s., byl již v průběhu roku
informován i tehdy druhý člen představenstva Ing. Řihák“. Podle dovolatelky lze
proto konstatovat, že, „pokud se o těchto porušení pracovních povinností
žalobkyní dověděl druhý člen tehdy dvoučlenného představenstva, je toto nutné
považovat s ohledem na dvouměsíční lhůtu k dání výpovědi dle § 58 odst. 1
zákoníku práce za den, kdy se o porušení pracovních povinností dověděl
zaměstnavatel“. Odvolací soud tak nesprávně posoudil, že představenstvo se o
všech tvrzených údajných porušeních pracovních povinností žalobkyní dozvědělo
až v lednu či únoru 2007. Protože výpověď z pracovního poměru byla dána
žalobkyni až „dne 23. února 2007, tj. zcela evidentně až po uplynutí
dvouměsíční lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce“, jedná se z tohoto důvodu o
neplatnou výpověď. O všech uvedených skutečnostech se navíc „noví členové
představenstva žalované zvolení po odvolání žalobkyně z funkce předsedkyně
představenstva či krátce před tím“, dozvěděli v den odvolání žalobkyně z funkce
předsedkyně představenstva, tj. dne 19. prosince 2006, resp. 21. prosince 2006,
tj. v den odvolání žalobkyně z funkce generální ředitelky. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby současně zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku možnosti výkonu činnosti
statutárního orgánu v pracovním poměru posoudily soudy v rozporu s
judikaturou), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno [skutková
zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.)
a dovolatelka jejich správnost ani nezpochybňuje], že žalobkyně byla u
žalovaného v pracovním poměru ode dne 23. 10. 2000 nejprve jako právník a před
zvolením do funkce předsedkyně představenstva vykonávala funkci vedoucí odboru
vysílacích práv. Dne 18. 1. 2005 byla zvolena dozorčí radou žalovaného do
funkce předsedkyně představenstva žalovaného na dobu určitou a dne 13. 9. 2005
byla do této funkce zvolena na dobu neurčitou. Dne 4. 10. 2005 uzavřela
žalobkyně s žalovaným „smlouvu o výkonu funkce” na výkon funkce předsedkyně
představenstva žalovaného. Dne 5. 12. 2006 byla na zasedání dozorčí rady
žalovaného žalobkyně s účinností ke dni 19. 12. 2006 z funkce předsedkyně
představenstva žalovaného odvolána. Dopisem ze dne 22. 2. 2007 žalovaný
rozvázal s žalobkyní pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §
52 písm. g) zák. práce, jež spočívají v tom, že žalobkyně dne 6. 11. 2006
antidatovala jednací řád představenstva žalovaného ze dne 10. 4. 2006, že
účelově zřídila funkci generálního ředitele žalovaného, do této funkce
jmenovala sama sebe a sama se sebou uzavřela dne 15. 3. 2006 smlouvu o
pracovních a mzdových podmínkách vedoucího zaměstnance, že dne 2. 11. 2006
uzavřela ujednání o rozsahu vzájemné spolupráce se společností Cleverlance
Enterprise Solutions a. s. a že dne 19. 10. 2005 uzavřela dodatek ke smlouvě,
uzavřené dne 1. 1. 1971 mezi „OSA a PRS“.
Za uvedené situace řešil odvolací soud mimo jiné otázku, zda se žalobkyně
jednáními popsanými v dopise ze dne 22. 2. 2007 dopustila porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2007 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2007 (tj. do
dne, než nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium
totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých
zákonů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď jen jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, jež je mu ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno, a zda
toto porušení dosahuje intenzity předvídané v ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce, příp. § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé, závažné nebo méně
závažné).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) však přehlédl, že v dopise ze dne 22. 2.
2007 je žalobkyni vytýkáno pouze porušení těch povinností, jež měla při výkonu
funkce předsedkyně představenstva žalovaného. Přitom v rozhodování soudů byl
již dříve přijat (a dosud je jako správný přijímán) názor, že činnost
statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní
společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru. Funkce
statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení §
34 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není
upraven pracovněprávními předpisy, ale řídí se obsahem společenské smlouvy
(srov. za obsahově shodné dřívější právní úpravy názor vyslovený v obdobné věci
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92,
který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1995). Jmenováním do funkce předsedy představenstva proto nemůže být platně
založen (ani změněn dosavadní) pracovní poměr. Obdobné platí také pro
statutární orgány občanských sdružení, vzniklých podle zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů (u nich se vznik, obsah a zánik tohoto právního vztahu řídí
obsahem stanov), ledaže by stanovami bylo určeno, že jmenováním (nebo volbou)
na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr (srov. § 33 odst. 2 zák.
práce a § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů); ze stanov
žalovaného však skutečnost, že by funkce předsedy představenstva byla
vykonávána v pracovním poměru, nevyplývá. Skutečnost, že fyzická osoba je
předsedou představenstva obchodní společnosti (nebo občanského sdružení) sama o
sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností (nebo občanským sdružením)
pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže jeho náplní není výkon
činnosti předsedy představenstva. Stejné však platí obráceně, že dosavadní
existence pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a společností (občanským
sdružením) nebrání tomu, aby se tato fyzická osoba stala předsedou
představenstva téže společnosti (téhož občanského sdružení). Podstatné je, že
obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti
předsedy představenstva, ale může se týkat jen činnosti od práce předsedy
představenstva odlišné. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že (jako v
projednávané věci) je mezi občanským sdružením a předsedou představenstva
uzavřena „smlouva o výkonu funkce“ nebo jinak nazvaná smlouva (jejímž obsahem
jsou pouze činnosti předsedy představenstva), kterou účastníci považují za
podklad vzniku (nebo změny obsahu) pracovněprávního vztahu.
Jestliže tedy žalobkyně nemohla vykonávat (a nevykonávala) funkci předsedkyně
představenstva žalovaného v pracovním poměru, nemůže být ani případné porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané
práci předsedkyně představenstva důvodem k výpovědi z pracovního poměru, a to
bez ohledu na to, zda v té době trval nebo netrval také její pracovněprávní
vztah k žalovanému.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto (včetně akcesorických rozhodnutí soudů obou stupňů o
nákladech řízení) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.
s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu