21 Cdo 3107/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce A. T., zastoupeného advokátem, proti žalované O., a.s., o
odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod
sp. zn. 16 C 159/2002, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. listopadu 2006 č.j. 16 Co 252/2006-147, takto:
I. Dovolání žalobce a žalované se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a poté,
co vzal žalobu zčásti zpět), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2.7.2002 do 31.5.2005
částku 635.476,- Kč s úroky z prodlení a aby mu platila od 1.6.2005 rentu ve
výši 17.910,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované (její
právní předchůdkyně) pracoval jako horník od roku 1986 až do dne 24.3.1999, kdy
došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu naplnění nejvyšší přípustné
expozice. Po skončení pracovního poměru žalobce pracoval až do 31.3.2000 u
\"firmy I. M. ve F. – M.\" a od 1.4.2000 byl evidován na úřadu práce jako
uchazeč o zaměstnání. Podle hlášení nemoci z povolání ze dne 7.6.2002 u něj
byla dnem 29.4.2002 zjištěna nemoc z povolání (uhlokopská pneumokonióza).
Žalobcův průměrný výdělek před rozvázáním pracovního poměru činil 25.082,- Kč a
žalobce požaduje, aby mu byla přiznána náhrady mzdy ve výši rozdílu mezi tímto
průměrným výdělkem (průběžně \"valorizovaným\") a minimální mzdou.
Žalovaná namítla, že nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna ke dni 29.4.2002,
kdy byl déle než rok - po skončení pracovního poměru ve \"firmě I. M.\" - veden
jako uchazeč o zaměstnání. Při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku proto
nelze vycházet z výdělků, které dosahoval u žalované (její právní
předchůdkyně).
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 1.12.2005 č.j. 16 C
159/2002-119 žalované (její právní předchůdkyni) uložil, aby zaplatila žalobci
na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od
2.7.2002 do 31.12.2005 částku 372.517,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně z
částky 46.096,- Kč od 12.12.2002 do zaplacení, se 2% úrokem z prodlení ročně z
částky 114.900,- Kč od 3.2.2004 do zaplacení, se 2,5% úrokem z prodlení ročně z
částky 78.075,- Kč od 11.10.2004 do zaplacení a s 9% úrokem z prodlení z částky
71.130,- Kč od 12.8.2005 a od 1.1.2006 ve výši \"repo sazby stanovené k tomuto
dni ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu
dni dalšího pololetí do úplného zaplacení,\" a aby mu platila s účinností od
1.1.2006 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši
9.021,- Kč měsíčně \"vždy do 20. dne následujícího měsíce za předcházející
kalendářní měsíc\"; současně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal \"částek
vyšších, včetně úroků z prodlení z těchto částek,\" a kterou se domáhal
placení dalších 8.889,- Kč měsíčně, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
\"státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku\" na soudním poplatku
21.650,- Kč a na nákladech řízení 6.100,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit
\"státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku\" na \"nákladech řízení\"
48.993,50 Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobcův pracovní poměr u
žalované (její právní předchůdkyně) byl ukončen dohodou ke dni 24.3.1999 z
důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice, že žalobce následně pracoval u
\"firmy M.\" v pracovním poměru na dobu jednoho roku, který skončil uplynutím
sjednané doby, a že měl od 2.7.2002 nastoupit u \"firmy Š.\" jako \"pomocný
dělník na práci výroba panelových výrobků\", na kterou však nebyl přijat, neboť
u něj byla zjištěna nemoc z povolání [hlášení nemoci z povolání bylo vyhotoveno
dne 7.5.2002 (správně 7.6.2002)]. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má z
důvodu odškodnění nemoci z povolání nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zákoníku práce), a to ve výši rozdílu
mezi výdělkem, kterého by dosáhl u \"firmy Š.\", u níž by ode dne 2.7.2002,
nebýt nemoci z povolání, nastoupil, a minimální mzdou, přičemž oba tyto výdělky
je třeba \"valorizovat podle valorizačních předpisů\". Požadavek žalobce, aby
při určení náhrady za ztrátu na výdělku bylo ve smyslu ustanovení § 17 odst.7
zákona o mzdě přihlédnuto k průměrnému výdělku, který žalobce pobíral u
žalované (její právní předchůdkyně), soud prvního stupně odmítl s odůvodněním,
že podle tohoto ustanovení lze postupovat jen tehdy, byl-li zaměstnanec po
naplnění nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou práci, a nikoliv - jak
tomu bylo v projednávané věci - ukončil-li pracovní poměr. Výdělek, který by
žalobce mohl dosáhnout u \"firmy Š.\", stanovil ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Uvedeným postupem soud prvního stupně vypočetl za každý kalendářní měsíc v
období od 2.7.2002 do 31.12.2005 náhradu v celkové výši 372.517,- Kč.
Od
1.1.2006 žalované uložil, aby platila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti, měsíčně částku 9.021,- Kč, která představuje
rozdíl mezi \"valorizovaným\" průměrným výdělkem ve výši 16.206,- Kč a
minimální mzdou ve výši 7.185,- Kč.
Po rozsudku soudu prvního stupně dosavadní žalovaná O., a.s., zanikla.
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.7.2006 č.j. 16 C
159/2002-137 bylo rozhodnuto, že na jejím místě bude v řízení pokračováno s O.,
a.s.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.11.2006 č.j. 16 Co 252/2006-147 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo
žalobě vyhověno, tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2.7.2002 do
31.10.2006 celkem 295.935,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně z částky 16.109,-
Kč od 12.12.2002 do zaplacení, se 3,5% úrokem z prodlení ročně z částky
10.856,- Kč od 12.12.2002 do zaplacení, se 2% úrokem z prodlení ročně z částky
70.564,- Kč od 3.2.2004 do zaplacení, se 2% úrokem z prodlení ročně z částky
27.820,- Kč od 11.10.2004 do zaplacení, se 2,5% úrokem z prodlení ročně z
částky 22.256,- Kč od 11.10.2004 do zaplacení, se 3% úrokem z prodlení ročně z
částky 16.692,- Kč od 12.8.2005 do zaplacení, se 2,5% úrokem z prodlení ročně z
částky 11.428,- Kč od 12.8.2005 do zaplacení, se 2% úrokem z prodlení ročně z
částky 5.864,- Kč od 12.8.2005 do zaplacení, s 8,75% úrokem z prodlení ročně z
částky 11.728,- Kč od 12.8.2005 do 31.12.2005, s 9% úrokem z prodlení ročně z
částky 11.728,- Kč od 1.1.2006 do 28.11.2006 a za dobu od 29.11.2006 do
zaplacení s ročním úrokem z prodlení z částky 11.728,- Kč ve výši, která v
každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech
součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace Č. n. b. vyhlášené ve V. Č. n. b. a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního
pololetí, a aby platila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku od 1.11.2006
částku 6.157,- Kč měsíčně, a že zamítl žalobu o zaplacení 166.792,- Kč s
příslušenstvím, částky 2.864,- Kč měsíčně od 1.11.2006 a \"dalších požadovaných
úroků z prodlení\"; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalovaná je povinna
zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku na náhradě
nákladů řízení u soudu prvního stupně 2.033,- Kč a na soudním poplatku 14.780,-
Kč a že žalovaná je povinna zaplatit \"České republice - Okresnímu soudu ve
Frýdku - Místku na náhradě nákladů řízení žalobce v odvolacím řízení\" 15.865,-
Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že při
určení žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku je třeba vycházet z
pravděpodobného výdělku ve výši 15.000,- Kč měsíčně, kterého by žalobce
prokazatelně dosáhl, kdyby - jak měl přislíbeno - od 2.7.2002 nastoupil u
zaměstnavatele J. Š. na práci pomocného dělníka u betonových výrobků, kdyby
neonemocněl nemocí z povolání, a že ve prospěch žalobce nelze užít ustanovení §
17 odst.
7 zákona o mzdě, které se týká \"pouze případů, kdy po zjištění
ohrožení nemocí z povolání nebo dosažení nejvyšší přípustné expozice u
zaměstnavatele dojde k dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, na
základě níž je zaměstnanec převeden na jinou práci, a kdy po zjištění nemoci z
povolání a ke vzniku ztráty na výdělku dojde až po tomto převedení\", neboť \"k
této situaci u žalobce nedošlo\", když po dosažení nejvyšší přípustné expozice
odmítl žalovanou (její právní předchůdkyní) nabídnutou práci koupeláře nebo
strážného a trval na rozvázání pracovního poměru. Od uvedeného pravděpodobného
výdělku však nelze odčítat minimální mzdu, stanovenou nařízením vlády na
základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 4 odst.4 zákona o mzdě. Má-li být
vyjádřena skutečná újma na výdělku žalobce, nemusí podle názoru odvolacího
soudu stanovená minimální mzda odpovídat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se
zachovanou pracovní schopností (s pracovní schopností sníženou následky
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) za příznivější situace na trhu práce
pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a
zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil
nedostatek pracovních příležitostí. Od pravděpodobného výdělku ve výši 15.000,-
Kč měsíčně proto nelze odčítat částku odpovídající minimální mzdě, ale výdělku,
který by žalobce dosáhl při práci skladníka, údržbáře, koupeláře nebo
strážného, zjištěného ve výši 9.572,- Kč měsíčně. Tímto způsobem zjištěná
ztráta na výdělku činí za dobu od 2.7.2002 do 31.10.2006 celkem 295.935,- Kč a
od 1.11.2006 částku 6.157,- Kč měsíčně. Oproti požadavku žalované odvolací soud
přiznal náhradu za ztrátu na výdělku jako tzv. rentu (opětující se dávku
splatnou v budoucnu) s tím, že v případě podstatné změny poměrů na straně
žalobce ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce nebo dalšího zvýšení
náhrady za ztrátu na výdělku podle nařízení vlády vydaných na základě
ustanovení § 202 odst.2 zákoníku práce se účastníci mohou domáhat změny
přiznané náhrady za ztráty na výdělku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce ve svém dovolání, směřujícím proti zamítavým výrokům rozsudku
odvolacího soudu, namítá, že postup určení výše náhrady za ztrátu na výdělku
uplatněný odvolacím soudem \"nevystihuje spravedlivě tu výši škody, která
žalobci vzniká na výdělku poté, co rozvázal pracovní poměr u žalovaného z
důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice a co u něj posléze byla zjištěna
nemoc z povolání\". Po zjištění nemoci z povolání žalobce totiž nemohl získat
jiné vhodné zaměstnání, a to nikoliv proto, že by na trhu práce byl nedostatek
volných míst, ale že \"žádný ze zaměstnavatelů ho s nemocí z povolání nechtěl
zaměstnat, patrně z obavy, že bude často práce neschopen a tím naruší chod
podniku\". Žalobce považuje \"za spravedlivé\", aby mu byla \"náhrada\" krácena
jen o \"zákonnou minimální mzdu\", tedy obdobně, jak to předpokládá nový
zákoník práce účinný od 1.1.2007. Kromě toho se žalobce domnívá, že má právo na
\"náhradu do důlního výdělku\", neboť v podzemí by mohl pracovat i s naplněnou
nejvyšší přípustnou expozicí a teprve až zjištěním nemoci z povolání se stal
trvale nezpůsobilým k výkonu práce v podzemí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil.
Žalovaná ve svém dovolání, směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým jí bylo uloženo platit žalobci od 1.11.2006 částku 6.157,- Kč měsíčně,
namítá, že \"podle ustálené soudní praxe\" jsou náhrady za ztrátu na
výdělku \"formou pravidelných měsíčních úhrad do budoucna\" přiznávány jen
tehdy, je-li zaměstnanec plně invalidní \"a tudíž nedosahuje žádného příjmu\",
přičemž v ostatních případech zaměstnavatel vyplácí náhradu za ztrátu na
výdělku \"zpětně a přihlíží ke všem skutečnostem rozhodným pro výplatu této
náhrady\". Uložení povinnosti platit náhradu za ztrátu na výdělku do budoucna
by pak znamenalo \"při zastavení plateb (pro podstatné změny poměrů) titul k
případnému výkonu rozhodnutí, ve kterém by bylo pak nutno odstraňovat rozpory
mezi účastníky, což by v žádném případě neprospívalo k právní jistotě zejména
poživatelů takových náhrad\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby mu věc vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem
soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně),
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní
posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř.,
popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval
výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou
rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20
Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč.
2000).
Tím, že odvolací soud v projednávané věci rozsudkem ze dne 28.11.2006 č.j. 16
Co 252/2006-147 nepřiznal plnění, která mu přisoudil soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 1.12.2005 č.j. 16 C 159/2002-119 (a žalobu v tomto rozsahu
zamítl), došlo nepochybně k odlišnému (rozdílnému) vymezení práv a povinností
účastníků řízení. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je tedy
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Ve výroku, kterým odvolací soud uložil žalované, aby žalobci platila na
náhradě za ztrátu na výdělku od 1.11.2006 částku 6.157,- Kč měsíčně, bylo
ve věci rozhodnuto shodně se soudem prvního stupně, který ve svém rozsudku ze
dne 1.12.2005 č.j. 16 C 159/2002-119 dospěl k závěru, že žalobci náleží kromě
této částky dalších 2.864,- Kč měsíčně. Bez ohledu na to, že odvolací soud ve
svém rozsudku ze dne 28.11.2006 č.j. 16 Co 252/2006-147 formuloval své
rozhodnutí jako \"měnící výrok\", jde z hlediska vymezení práv a povinností
účastníků o potvrzující rozsudek odvolacího soudu; dovolání žalované proti
tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda a za
jakých předpokladů lze uložit zaměstnavateli povinnost poskytovat zaměstnanci
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ohledně plnění
(dávek), která se stanou splatnými teprve v budoucnu (po vyhlášení nebo vydání
soudního rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla
judikaturou soudů ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovoláními napadených výrocích ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce a žalované
nejsou opodstatněná.
Podle ustálené judikatury soudů došlo-li u zaměstnance následkem pracovního
úrazu nebo nemoci z povolání ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), je zaměstnavatel
povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech (nemocech z povolání) podle
ustanovení § 190 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"zák. práce\"), i když ztráta na výdělku vznikla až po
skončení jejich pracovního poměru; východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku v takovém případě však není průměrný výdělek zaměstnance, stanovený z
příjmů, které pobíral od zaměstnavatele, ale průměrný výdělek před vznikem
škody, tj. průměrný výdělek, který by prokazatelně dosáhl u jiného
zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k pracovnímu úrazu
(poškození na zdraví způsobeného úrazem) nedošlo (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98,
který byl uveřejněn pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Soudy
tedy v projednávané věci dospěly v souladu s ustálenou judikaturou soudů
k závěru, že žalobci, který onemocněl nemocí z povolání až po skončení
pracovního poměru se žalovanou (její právní předchůdkyní), náleží náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do průměrného
(pravděpodobného) výdělku, kterého by prokazatelně dosáhl u zaměstnavatele J.
Š., u něhož by nastoupil na práci pomocného dělníka u betonových výrobků, kdyby
neonemocněl nemocí z povolání.
Judikatura soudů dále dospěla k závěru, že z důvodu odpovědnosti za škodu při
pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro
následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) není schopen konat dosavadní
práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemá po pracovním úrazu (nemoci z povolání) příjem z vlastní
výdělečné činnosti. Nemá-li zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání částečné invalidity) pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí
příjem z vlastní výdělečné činnosti, určí se jeho výdělek po pracovním úrazu
(po zjištění nemoci z povolání) podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst.4
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění pozdějších předpisů), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl
při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž
by prokazatelně i přes následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) vykonával,
kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek
je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok
na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání částečné invalidity (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn
pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V projednávaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce mohl a může
- i přes následky zjištěné nemoci z povolání - vykonávat práci skladníka,
údržbáře, koupeláře nebo strážného, při níž by jeho výdělek činil 9.572,- Kč
měsíčně. Vzhledem k tomu, že následky nemoci z povolání mu ve výkonu těchto
prací nebránily, odvolací soud správně dovodil, že uvedený výdělek je třeba z
hlediska ustanovení § 195 odst.1 zák. práce považovat za \"výdělek po zjištění
nemoci z povolání\".
Žalobce namítá, že příčinou toho, proč po zjištění nemoci z povolání nemohl
získat jiné vhodné zaměstnání, nebyl nedostatek volných pracovních míst, ale
to, že \"žádný ze zaměstnavatelů ho s nemocí z povolání nechtěl zaměstnat,
patrně z obavy, že bude často práce neschopen a tím naruší chod podniku\", z
čehož dovozuje, že jiné vhodné zaměstnání po zjištění nemoci z povolání
nezískal v důsledku situace na trhu práce, ale pro následky nemoci z povolání.
S těmito námitkami se dovolací soud neztotožňuje. Se žalobcem lze sice
souhlasit v tom, že zaměstnanci, kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla
zjištěna nemoc z povolání, se při hledání svého dalšího pracovního uplatnění,
odpovídajícího jejich zdravotnímu stavu, mohou setkat (a setkávají se) s jím
popisovaným přístupem některých zaměstnavatelů. Ucházejí-li se však o práci,
kterou mohou s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat, nespočívá jejich
nepřijetí v následcích pracovního úrazu (nemoci z povolání), ale, má-li
zaměstnavatel volná jejich zdravotnímu stavu odpovídající pracovní místa, v
nepřípustné diskriminaci zaměstnanců z důvodu jejich zdravotního stavu (srov. §
1 odst.4 zák. práce), protiprávně uplatňované na trhu práce. Takováto situace
ovšem nemůže mít žádné právní důsledky na právní postavení zaměstnavatelů,
odpovídajících svým zaměstnancům za škodu při pracovních úrazech nebo nemocech
z povolání.
Na výše uvedených závěrech nic nemůže změnit ani to, že podle ustanovení § 371
odst.3 nyní platného zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, se u zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání,
považuje za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání
výdělek ve výši minimální mzdy, neboť tato právní úprava, účinná ode dne
1.1.2007, nedopadá - jak je zřejmé zejména z ustanovení § 365 tohoto zákona -
na žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, který vznikl v roce 2002.
Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkami žalované o tom, že náhradu za ztrátu
na výdělku lze poškozenému zaměstnanci přiznat do budoucna (jako tzv. rentu),
jen je-li zaměstnanec plně invalidní \"a tudíž nedosahuje žádného příjmu\".
Podle ustanovení § 154 odst.1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době
jeho vyhlášení. Podle ustanovení § 154 odst.2 o.s.ř. jde-li o opětující se
dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve
v budoucnu.
Podle ustálené judikatury soudů má náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity (§
195 zák. práce) povahu opětujícího se plnění (opětujících se dávek) [srov.
například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1969 sp. zn. 7 Cz 35/69,
které bylo uveřejněno pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1969]. Judikatura soudů již dříve - jak správně uvádí odvolací soud - dále
dospěla k závěru, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity lze přiznat i
do budoucna (ohledně dávek, které se stanou spatnými v budoucnu) tehdy, uchází-
li zaměstnanci výdělek pravidelně, a že jen při občasném poklesu výdělku nejsou
splněny podmínky ke stanovení náhrady za ztrátu na výdělku formou tzv. renty
(srov. například Zhodnocení rozhodování soudů ČSR o odškodňování pracovních
úrazů a nemocí z povolání ze dne 2.7.1975 sp. zn. Cpj 37/74, které bylo
uveřejněno pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976).
Není tedy opodstatněná námitka žalované, že tzv. rentu lze \"podle ustálené
soudní praxe\" přiznat jen zaměstnanci, který byl uznán \"plně invalidním\" a u
něhož, nezmění-li se poměry, činí jednotlivé dávky vždy stejnou částku.
Hmotněprávní podmínky k přisouzení dávek náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity podle ustanovení § 195 zák. práce, které se stanou splatnými teprve
v budoucnu, jsou ve skutečnosti splněny vždy tehdy, dochází-li u zaměstnance po
vzniku nároku pravidelně ke ztrátě na výdělku, aniž by bylo samo o sobě
významné, že v jednotlivých měsíčních obdobích ztráta na výdělku představovala
různé (odlišné) částky. V budoucnu splatné dávky náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity nelze zaměstnanci přisoudit, jen jestliže po vzniku nároku na tuto
náhradu došlo ke skutečnému poklesu výdělku jen občas (pouze v některých
měsíčních obdobích) a jestliže tedy v budoucnu nelze důvodně předpokládat, že
by ke ztrátě na výdělku u zaměstnance došlo (muselo dojít) za celé \"budoucí\"
období (všechny měsíce).
Přisouzení v budoucnu splatných dávek náhrady za ztrátu na výdělku nebrání -
jak uvedeno výše - skutečnost, že v jednotlivých obdobích dosud splatné náhrady
představovala ztráta na výdělku různé (odlišné) částky. V takovém případě soud
určí v budoucnu splatné dávky náhrady za ztrátu na výdělku v takové výši, jaká
odpovídá stavu v době vyhlášení (vydání) jeho rozhodnutí; ohledně výdělků
zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání přitom
vychází z průměrného (popř. pravděpodobného) výdělku zaměstnance po pracovním
úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, zjištěného ke dni vyhlášení (vydání)
soudního rozhodnutí.
Všechny opětující se dávky soud přizná do budoucna jen tehdy, nastala-li před
vyhlášením rozsudku (vyhlášením nebo vydáním usnesení ve věci samé) splatnost
alespoň jedné dávky a nebyl-li nárok (všechny dosud splatné dávky) do vyhlášení
rozsudku (vyhlášení nebo vydání usnesení ve věci samé) zcela uspokojen
(splněn). Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity nebo částečné invalidity podle ustanovení § 195 zák.
práce tedy lze poškozenému zaměstnanci přiznat pouze za předpokladu, že
jednotlivé dosud splatné náhrady nebyly v době vyhlášení rozsudku (vyhlášení
nebo vydání usnesení ve věci samé) také zcela uspokojeny.
Uložení povinnosti platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity podle
ustanovení § 195 zák. práce nebrání ani to, že se v budoucnu mohou změnit
poměry, které byly rozhodující pro výši a další trvání v budoucnu splatných
dávek. Změní-li se následně podstatně okolnosti, významné pro učení výše nebo
pro další trvání dávek náhrady za ztrátu na výdělku (tzv. renty), mohou se
zaměstnanec nebo zaměstnavatel domáhat změny soudního rozhodnutí, a to vždy s
účinností ode dne, kdy došlo ke změně poměrů (srov. § 202 odst.1 zák. práce a §
163 odst.1 o.s.ř.).
Přisouzením v budoucnu splatných náhrad nedojde - jak se mylně domnívá žalovaná
- k ohrožení \"právní jistoty zejména poživatelů takových náhrad\". Naopak,
bylo-li o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity nebo částečné invalidity pravomocně rozhodnuto, byla tím
závazně (formou tzv. renty) upravena práva a povinností poškozeného zaměstnance
a odpovědného zaměstnavatele a oba účastníci jsou povinni z tohoto rozhodnutí
vycházet, dokud nebude (na návrh některého z nich) změněno (zrušeno) nebo dokud
se nedohodnou jinak.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř.,
§ 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce a žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.2 o.s.ř., neboť úspěch a
neúspěch obou účastníků v dovolacím řízení byl přibližně stejný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu