21 Cdo 3123/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně J. H., proti žalované Č. p. p., a.s., V. I. G., o neplatnost skončení
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C
76/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.
května 2006 č. j. 23 Co 125/2006-82, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 28.11.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že „pracovní poměr
vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 30.4.2001 skončí v souladu s ust. §
56 zákoníku práce uplynutím sjednané doby, tedy dnem 31.12.2003“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „skončení pracovního poměru ke dni
31.12.2003 je neplatné“, a že „žalobci náleží náhrada mzdy“. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že s ní žalovaná opakovaně uzavírala pracovní poměr na dobu
určitou „v rozporu s kolektivní smlouvou platnou v té době“, naposledy na
období od 1.10.2003 do 31.12.2003. Žalovaná sice dala žalobkyni za pravdu, když
poukázala na čl. 12 odst. 2 kolektivní smlouvy, kde se „organizace zavazuje
sjednávat pracovní poměry na dobu určitou pouze na první období do jednoho roku
po nástupu do pracovního poměru, nicméně uvedla, že žalobkyně tohoto práva
nevyužila a odmítla uzavřít smlouvu na dobu neurčitou“. Toto tvrzení však
žalobkyně považuje za nepravdivé,neboť „odmítnutí nikdy neučinila a pracovní
poměr na dobu neurčitou jí ani nebyl nikdy předložen“. Podle názoru žalobkyně
tedy porušila žalovaná ustanovení § 30 zák. práce, „když nedodržela ustanovení
zákona o zákazu sjednání pracovního poměru na dobu určitou vymezeného okruhu
zaměstnanců kolektivní smlouvou“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že v době, kdy žalobkyně naposledy podepsala
dohodu o změně obsahu pracovní smlouvy (tj. dne 1.10.2003), na základě níž byl
pracovní poměr sjednán na dobu určitou do 31.12.2003, již kolektivní smlouva
ustanovení, kterým se vymezuje okruh osob, se kterými nemůže být uzavírána
pracovní smlouva na dobu určitou, neobsahovala. Proto podle názoru soudu
prvního stupně „sama žalobkyně přistoupila na dohodu o změně obsahu pracovní
smlouvy a tím souhlasila s novou dobou trvání pracovního poměru do 31.12.2003“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co
125/2006-82 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „ukončení
pracovního poměru žalobkyně ke dni 31.12.2003 je neplatné“, „ve výroku o
zamítnutí návrhu na náhradu mzdy a ve výroku o nákladech řízení“ rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 30 zák. práce ve znění účinném
„v době, kdy posuzoval platnost pracovněprávního vztahu žalobkyně u žalované,
tedy v době od 1.5.2001 do 31.12.2003“ dovodil, že v době, kdy žalobkyně
původně navázala pracovní poměr na dobu určitou od 1.5.2001 do 31.10.2001,
platila kolektivní smlouva, podle níž mohla žalovaná uzavírat se zaměstnanci
pracovní poměr na dobu určitou „jen pro první období do jednoho roku po nástupu
do pracovního poměru“. Protože však „žalovaná znovu uzavřela s žalobkyní
pracovní poměr od října 2001 pouze na dobu šesti měsíců“, porušila tím
ustanovení § 30 odst. 2 písm. c) zák. práce, „přičemž ani jeden z účastníků
netvrdil, že by žalobkyně požádala žalovanou o sjednání pracovního poměru na
dobu určitou“. Proto podle názoru odvolacího soudu nastaly důsledky předvídané
„tehdy platným“ ustanovením § 30 odst. 1 zák. práce a pracovní poměr žalobkyně
„nutno chápat jako pracovní poměr na dobu neurčitou“. Ve věci náhrady mzdy soud
prvního stupně s ohledem na svůj právní názor „neprovedl žádné důkazy“, a proto
je nutné, aby „provedl potřebné dokazování k tomuto návrhu žalobkyně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) podala
žalovaná dovolání. Namítá zejména, že „kolektivní smlouva nevymezila druhově
okruh či okruhy zaměstnanců, se kterými nelze uzavírat pracovní smlouvy na dobu
určitou a kteří jsou pak v konkrétním případě snadno určitelní“. Kdyby jako
zaměstnavatel porušila svůj závazek vyplývající z kolektivní smlouvy, tj.
uzavírala či prodlužovala pracovní smlouvy na dobu určitou i se zaměstnanci,
kteří jsou v pracovním poměru déle než jeden rok, pak by došlo „k porušení
plnění kolektivní smlouvy, avšak nelze z toho dovodit, že by pracovní poměr
konkrétního zaměstnance byl uzavřen na dobu neurčitou“. Žalovaná dále namítá,
že „problematika účinnosti závazku kolektivní smlouvy v době podpisu posledního
prodloužení pracovního poměru na dobu určitou je irelevantní“, a že „tuto
námitku již vznesla v prvním vyjádření k žalobě dne 15.6.2004 a ani soud
prvního ani soud druhého stupně se s ní nevypořádal“. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalovaná
uzavřela se žalobkyní na základě pracovní smlouvy ze dne 30.4.2001 pracovní
poměr na dobu určitou od 1.5.2001 do 31.10.2001, dohodou „o změně pracovní
smlouvy“ ze dne 22.10.2001 byl pracovní poměr prodloužen do 30.4.2002, dohodou
„o změně pracovní smlouvy“ ze dne 24.4.2002 byl pracovní poměr prodloužen do
31.10.2002, dohodou „o změně pracovní smlouvy“ ze dne 24.10.2002 byl pracovní
poměr prodloužen do 31.10.2003 a konečně dne 1.10.2003 byla uzavřena „Dohoda o
změně obsahu pracovní smlouvy“, kterou byly „pracovní podmínky sjednané v
pracovní smlouvě s účinností od 1.11.2003“ změněny tak, že pracovní poměr byl
sjednán „na dobu určitou do 31.12.2003“. Dopisem ze dne 28.11.2003 žalovaná
sdělila žalobkyni, že její pracovní poměr končí „uplynutím sjednané doby, tedy
dnem 31.12.2003“. V Článku 12 odst. 2 kolektivní smlouvy uzavřené mezi
žalovanou a základní organizací O. s. p. p. a p. u ČPP na období od 1.6.2001 do
31.5.2002 se žalovaná „ČPP zavazuje, že bude uzavírat pracovní smlouvy na dobu
určitou jen na první období do jednoho roku po nástupu do pracovního poměru. V
mimořádných případech, po vyžádání stanoviska ZO, lze prodloužit pracovní
smlouvu i na dobu určitou na další období“. Dodatkem č. 1 ke kolektivní smlouvě
ze dne 28.5.2002 byla účinnost kolektivní smlouvy prodloužena na období od
1.6.2002 do 31.5.2003.
Vzhledem k tomu, že jde o posouzení dalšího trvání pracovního poměru, který byl
mezi žalobkyní a žalovanou opakovaně uzavírán a prodlužován v období od
1.5.2001 do 31.12.2003, je třeba projednávanou věc posuzovat podle ustanovení §
30 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném v době od 1.10.1999 (tj. ode dne, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů) do 29.2.2004 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č.
46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů).
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu
neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání.
Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze
sjednat s
a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť
vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci;
absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním
nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let,
přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a
civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené
a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v
práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,
b) mladistvými,
c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva.
Podle ustanovení § 30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v
případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání
pracovního poměru na dobu určitou.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že (s účinností od 1.6.1994 do 29.2.2004)
nebyla zákonem - na rozdíl od předchozí právní úpravy - nijak omezena ani doba
trvání pracovního poměru na dobu určitou ani možnost opětovného uzavírání
pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. V uvedeném období
tedy právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly,
aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný
pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní
poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda)
účastníků v tomto směru tedy nemohla být neplatná podle ustanovení § 242 odst.
1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčila zákonu,
neobcházela jej a ani jinak se nepříčila zájmům společnosti. Jestliže účastníci
využili této možnosti a uzavřeli (prodloužili) pracovní poměr na dobu určitou
nebo jej sjednali opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím
zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné bylo jen ujednání o době trvání
pracovního poměru (a pracovní poměr byl ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zák.
práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjednal pracovní
poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce,
aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru
na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 1.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 1874/2001 uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 181). Tento výklad je v právní
praxi jako správný přijímán, odvolací soud z něj vycházel a ani dovolací soud
nemá důvodu na těchto právních závěrech cokoliv měnit.
V projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalobkyně byla osobou
uvedenou v ustanovení § 30 odst. 2 písm. a) nebo b) zák. práce.
Smlouvy (dohody), kterými žalovaná sjednala (prodlužovala) se žalobkyní
pracovní poměr na dobu určitou, nemohou být neplatnými právními úkony jen
proto, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán (prodlužován) opětovně
(celkem pětkrát).
Při rozhodování ve věci vyšel odvolací soud z názoru, že vzhledem k ustanovení
§ 30 odst. 2 písm. c) zák. práce a s ohledem na ustanovení Článku 12 odst. 2
Kolektivní smlouvy uzavřené mezi Č. p. p., a.s. a základní organizací O. s. p.
p. a p. u ČPP na období od 1.6.2001 do 31.5.2002 nebylo možné pracovní poměr na
dobu určitou se žalobkyní znovu platně prodloužit „od října 2001 pouze na dobu
šesti měsíců, tedy do konce dubna 2002“, a že vzhledem k porušení ustanovení §
30 odst. 2 písm. c) zák. práce „pracovní poměr žalobkyně u žalované je nutno
chápat jako pracovní poměr na dobu neurčitou“.
Odvolací soud však náležitě nepřihlédl k tomu, že otázka, zda pracovní poměr
účastníků skončil uplynutím sjednané doby dne 31.12.2003 se neodvíjí od toho,
zda lze považovat za platnou dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (§
36 odst. 1 zák. práce) ze dne 22.10.2001, kterou byl pracovní poměr prodloužen
„pouze na dobu šesti měsíců“ do 30.4.2002. Významné z tohoto hlediska je – bez
ohledu na to, zda pracovní poměr mohl být od 1.5.2002 posuzován jako pracovní
poměr na dobu neurčitou – zda si účastníci platně sjednali změnu sjednaných
pracovních podmínek, jestliže si dne 1.10.2003 „Dohodou o změně obsahu pracovní
smlouvy“ ujednali „pracovní poměr na dobu určitou“ s tím, že „pracovní poměr se
sjednává do: 31.12.2003“.
V otázce posuzování platnosti právních úkonů vychází ustálená soudní
praxe z názoru, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k
okamžiku a se zřetelem na okolnosti, za kterých byl úkon učiněn, tj. v
posuzovaném případě ke dni 1.10.2003. Vzhledem k tomu, že – jak uvedeno výše –
v období od 1.6.1994 do 29.2.2004 bylo zásadně možné opakovaně uzavírat
pracovní poměry na dobu určitou, a protože dodatkem č. 1 ke Kolektivní smlouvě
byla její účinnost prodloužena (pouze) do 31.5.2003, nebyla zde již žádná
překážka, která by účastníkům dne 1.10.2003 bránila dohodnout se podle § 36
odst. 1 zák. práce na změně sjednaných pracovních podmínek; opětovně sjednaný
pracovní poměr na dobu určitou se tedy nadále řídil pouze ustanoveními zákoníku
práce. Proto je třeba dovodit, že závazek žalované (podle článku 12 odst. 2
Kolektivní smlouvy) neuzavírat opakovaně pracovní poměry na dobu určitou nemá
na posouzení platnosti dohody účastníků ze dne 1.10.2003 žádný vliv, a z tohoto
důvodu není ani možné domnívat se, že – jak dovozuje odvolací soud – „pracovní
poměr žalobkyně u žalované je nutno chápat jako pracovní poměr na dobu
neurčitou“.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný,
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný,
v. r.
předseda
senátu