21 Cdo 313/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce S. W., zastoupeného advokátem, proti žalované W. Č. r., s.
r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 30/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 18. července 2006, č. j. 23 Co 294, 319/2006-147, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 3. 12. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť
porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, pro který může zaměstnavatel
zrušit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě. Porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v „padělání manažerské smlouvy datované
dne 02. 01. 2001 se společností P and O T. E. P. s. s r. o., včetně jejích
třech příloh“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná a že také odvolání z funkce generálního ředitele žalované ze dne 10.
5. 2002 je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že rozhodnutím jediného
společníka žalované byl jmenován do funkce jednatele žalovaného; tato
skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 6. 4. 1998. Na základě
pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2000, „resp. na základě manažerské smlouvy ze
dne 2. 1. 2001“, vykonával funkci generálního ředitele žalované. Podle
informací, které dostával od svých podřízených i od obchodních partnerů, byl
odvolán z funkce jednatele společnosti, což pro něj bylo natolik stresující, že
dne 8. 3. 2002 vážně onemocněl a byl opakovaně hospitalizován. Dopisem ze dne
10. 5. 2002 byl odvolán z funkce generálního ředitele žalované a poté mu byla
dána výpověď z pracovního poměru, neboť měl porušit pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem tím, že padělal manažerskou smlouvu uzavřenou dne 2. 1.
2001. Nikdy se však nedopustil skutku, ze kterého je obviňován, o
padělání jakékoliv listiny mu není ničeho známo, žádný takový skutek mu v
minulosti nebyl vytknut, nebyl ani požádán o vysvětlení a uvedený skutek mu
nebyl prokázán.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 2. 2005 (správně 3. 11. 2004), č.
j. 5 C 30/2003-82, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem
ze dne 3. 12. 2002 je neplatná, zamítl návrh na určení, že odvolání z funkce
generálního ředitele učiněné dopisem žalované ze dne 10. 5. 2002 je neplatné, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z dopisu ze
dne 10. 5. 2002 zjistil, že odvolání žalobce z funkce generálního ředitele
žalované bylo podepsáno B. H., jednatelem žalované, a z výpisu z
obchodního rejstříku, že B. H. byl jediným jednatelem žalované od 8. 3. 2002
do 4. 8. 2003; B. H. tak mohl činit jménem žalované všechny právní úkony,
včetně odvolání žalobce z funkce generálního ředitele. Vycházeje dále z toho,
že žalovaná spatřuje důvod k výpovědi z pracovního poměru v tom, že žalobce
padělal manažerskou smlouvu datovanou dne 2. 1. 2001, a že ze znaleckého
posudku Ing. P. K. nelze činit jednoznačný závěr o tom, kterého dne se žalobce
uvedeného jednání měl dopustit, dovodil, že žalované se v řízení nepodařilo
prokázat, že výpověď z pracovního poměru byla dána ve lhůtě jednoho roku
uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce; „vzhledem k tomu, že výpověď z
pracovního poměru byla dána dne 3. 12. 2001 (správně 3. 12. 2002)
je třeba připustit i možnost, že byla dána až po uplynutí jednoroční objektivní
lhůty“. Výpověď z pracovního poměru ze dne 3. 12. 2002 posoudil pro uplynutí
lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce jako neplatnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2005, č. j. 23
Co 195/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o nákladech řízení zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu
prvního stupně, že v odůvodnění svého rozsudku nezmínil, k jakému vymezení
časového období „před koncem roku“ se přiklání, který den považuje za počátek
tohoto období a zda se v tomto vymezení shoduje se znalcem, který uvedl, že se
žalobce vytýkaného jednání dopustil „nejdříve před koncem roku 2001“. Uložil
soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval otázkou běhu lhůt podle ustanovení §
46 odst. 3 zák. práce a v případě závěru o jejich dodržení, dalšími formálními
a obsahovými náležitostmi výpovědi a tím, zda byl použitý výpovědní důvod
uplatněn důvodně.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č. j. 5 C
30/2003-125, ve znění usnesení ze dne 9. 2. 2006, č. j. 5 C 30/2003-126, žalobu
na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 3. 12.
2002, doručeným dne 4. 12. 2002, je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 26.123,- Kč. Vycházeje
ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. P. K. a s přihlédnutím k
rozhodnutí Policie ČR SKPV M. ze dne 9. 2. 2004 a 19. 8. 2004 dospěl k závěru,
že žalovaná dodržela stanovenou objektivní jednoroční lhůtu pro podání
výpovědi, neboť žalobce se jednání, jež mu je vytýkáno ve výpovědi z pracovního
poměru, dopustil později než dne 4. 12. 2002 (správně 4. 12. 2001), s největší
pravděpodobností však v březnu roku 2002. Dále dovodil, že jednání žalobce je
třeba považovat „přinejmenším za závažné porušení pracovní kázně a je možné je
považovat i za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“, neboť v řízení bylo
prokázáno, že „žalobce zfalšoval datum vyhotovení manažerské smlouvy, a to
nepochybně v úmyslu obohatit se na úkor žalovaného“. Výpovědní důvod podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce byl proto uplatněn důvodně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 23
Co 294, 319/2006-147, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení
ze dne 9. 2. 2006, č. j. 5 C 30/2006-126, změnil tak, že určil, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 3. 12. 2002, doručeným
dne 4. 12. 2002 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na nákladech řízení před soudem prvního stupně 2.575,- Kč a na nákladech
odvolacího řízení 7.350,- Kč, vše do rukou advokáta JUDr. F. D.. Ve věci samé
dovodil, že, jestliže žalobce vyhotovil nebo dal vyhotovit a podepsal
„manažerskou smlouvu“ datovanou dne 2. 1. 2001, jednal především jako jednatel
žalované a jménem žalované tuto listinu také podepsal. Žalobce tak skutek, v
němž žalovaná spatřuje důvod výpovědi činil v postavení jednatele žalované a z
toho nelze vyvozovat pracovněprávní důsledky; statutární zástupce není ve
vztahu k právnické osobě, kterou zastupuje ve vztahu pracovněprávním, nýbrž
obchodněprávním. Pracovní vztah účastníků (neexistuje-li jiná soudu
nepředložená pracovní smlouva uzavřená za žalovanou jinou osobou, než samotným
žalobcem v postavení statutárního orgánu žalované) je podle odvolacího soudu
založen pouze na základě mlčky uzavřené pracovní smlouvy, podle které žalobce
vykonával funkci generálního ředitele žalované a žalovaná mu za to vyplácela
mzdu. Vytvoření a podpis manažerské smlouvy žalobcem – jednatelem žalované,
nelze považovat za závažné porušení pracovní kázně žalobcem – zaměstnancem
žalované a ani za důvod výpovědi z pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že z provedených
důkazů, zejména z obsahu policejního spisu, č. j. ORME-372/OHK-2003, bylo
prokázáno, že žalovaný byl platně a účinně odvolán z funkce jednatele, a to ke
dni 8. 3. 2002, přičemž „spornou manažerskou smlouvu“ podle provedených důkazů
podepsal v době své hospitalizace, tedy nejdříve dne 12. 3. 2004 (správně 12.
3. 2002). Stalo se tak v době, kdy již byl odvolán z funkce jednatele a o tomto
svém odvolání věděl, a za účelem získání velmi nadstandardního odstupného; tím
se dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobce byl od roku
1998 do 8. března 2002 ve funkci jediného jednatele žalované. Dne 1. 12. 2000
uzavřel žalobce s žalovanou „pracovní smlouvu na dobu určitou“, podle které měl
vykonávat „funkci generálního ředitele na plný úvazek“. Podle „manažerské
smlouvy“ ze dne 2. 1. 2001, kterou za žalovanou podepsal žalobce, se žalovaná
zavázala zaměstnávat žalobce po dobu určitou od 2. 1. 2001 do 30. 11. 2003 „ve
funkci generálního ředitele na plný úvazek“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem dne 3. 12. 2002,
doručeným dne 4. 12. 2002 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a
předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31. 12. 2002,
tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon 136/2002 Sb., kterým se mění zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 311/2002
Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění
pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a zákon č.
312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů (dále jen „zák. práce“).
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
(srov. § 27 odst. 2 zák. práce); v případech stanovených zvláštními předpisy,
popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo sdružení
občanů podle zvláštního zákona, se pracovní poměr zakládá volbou
(srov. § 27 odst. 3 zák. práce); u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce
podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, a u
zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, se pracovní poměr
zakládá rovněž jmenováním (srov. § 27 odst. 4 zák. práce).
V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh
práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační
jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. § 29 odst. 1
zák. práce).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že podle ustálené judikatury soudů
skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s
ručením omezeným (jednatelem), sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto
společností smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů, například
pracovní smlouvu, dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohodu o změně
pracovní smlouvy, dohodu o rozvázání pracovního poměru apod. Jestliže smlouva
(dohoda) nesměřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního
vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s
ručením omezeným, není takový právní úkon neplatným podle ustanovení § 242
odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu,
neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti.
Skutečnost, že žalobce byl jmenován jednatelem žalované, tedy sama o sobě
nebránila tomu, aby s ním žalovaná jako zaměstnavatel uzavřela pracovní smlouvu
nebo jinou smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů. Není ani vyloučeno
(a zákon s takovou skutečností i výslovně počítá - srov. například § 132 odst.
3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným
smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako
fyzická osoba. V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při
právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným
jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako
zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce nemá v tomto směru výslovnou
úpravu, z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného
zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba
analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže
platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v
rozporu se zájmy společnosti (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn
pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Smlouva (dohoda), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného
pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, je jako dvoustranný právní
úkon výsledkem jednání, do něhož obě strany (zaměstnavatel a zaměstnanec)
zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a
výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že
- objektivně vzato - chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co
nejvýhodnější; nic na tom nemění ani to, že případně dojde k
bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska
účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Lze proto uzavřít, že rozdílnost
zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje
ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně
nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon
stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako
zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy
jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.
S názorem odvolacího soudu, že pracovněprávní vztah (neexistuje-li jiná soudu
nepředložená pracovní smlouva uzavřená za žalovanou jinou osobou, než samotným
žalobcem v postavení statutárního orgánu žalované) je založen pouze na základě
mlčky uzavřené pracovní smlouvy, podle které žalobce vykonával funkci
generálního ředitele žalované, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního
orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním
poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního
orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. l písm. a)
zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními
předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha
společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávali občané (fyzické osoby) na základě
pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného
pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci je nepochybné, že smlouvou ze dne 1. 12. 2000 označenou
jako „pracovní smlouva na dobu určitou“ se žalobce zavázal pracovat „ve funkci
generálního ředitele na plný pracovní úvazek“. Protože generální ředitel
žalované byl jejím statutárním orgánem, nesměřovala smlouva ze dne 1. 12. 2000
k založení pracovního poměru (jiného pracovněprávního vztahu), jehož náplní by
byl výkon jiné činnosti, než činnosti statutárního orgánu žalované, jak
vyplývá zejména z „popisu pracovní činnosti“, který je dodatkem I. k
„pracovní smlouvě na dobu určitou“ ze dne 1. 12. 2000, ale v rozporu se zákonem
k tomu, aby žalobce vykonával činnost statutárního orgánu žalované (jejího
jednatele) v pracovním poměru. Uvedená smlouva je tak ve smyslu ustanovení §
242 odst. 2 písm. a) zák. práce neplatným právním úkonem a nemohl podle ní
vzniknout mezi žalobcem a žalovanou platný pracovní poměr nebo jiný
pracovněprávní vztah. Úvaha odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovanou
vznikl pracovní poměr ústně nebo konkludentně je nesprávná, a to jednak proto,
že v řízení žádný z účastníků neuvedl skutkové okolnosti o tom, že by mezi
účastníky byl sjednán pracovní poměr jinak, než na základě smlouvy ze dne 1.
12. 2000, jednak z důvodu, že na výkon funkce statutárního orgánu – jednatele
nemohl být vůbec – jak uvedeno výše – platně uzavřen pracovní poměr.
Nevznikl-li (a ani nemohl vzniknout) mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr,
nepřichází ani v úvahu, aby takový neexistující pracovní poměr byl rozvazován
některým ze způsobů uvedených v zákoníku práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu