21 Cdo 3148/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně R. P., zastoupené mgr. Zuzanou Nedomlelovou,
advokátkou se sídlem v Liberci X - Františkově, Vysoká č. 149/4, proti
žalovanému V. Š., se sídlem v Liberci, U Sídliště č. 458, IČO 156 48 150,
zastoupenému JUDr. Josefem Hajným, advokátem se sídlem v České Kamenici,
Jateční č. 760, o zaplacení 89.759,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 207/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 7. března 2014 č.j.
83 Co 91/2013-206, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 4.5.2009,
aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za měsíce listopad a prosinec 2008 a
za poměrnou část měsíce ledna 2009, kdy jí nepřiděloval práci, náhradu mzdy ve
výši 41.674,- Kč, a vzhledem k tomu, že dne 18.1.2009 zrušila pracovní poměr
okamžitě, požadovala trojnásobek průměrného měsíčního výdělku ve výši 41.674,-
Kč jako odstupné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na
základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.2007 jako prodejce bufetu a obsluha čerpací
stanice. Od 1.11.2008 žalovaný žalobkyni nepřiděloval práci s odůvodněním, že
práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla dnem 1.11.2008 na J. B.,
což však Okresní správa sociálního zabezpečení v Liberci ve svém vyjádření ze
dne 2.2.2009 vyvrátila.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18.5.2011 č.j. 16 C 207/2009-44 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 32.102,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Köhlera. Dospěl k závěru, že
pracovní poměr žalobkyně u žalovaného existoval od 1.1.2007 do 18.1.2009, kdy
jej žalobkyně ukončila okamžitým zrušením pro neplacení mzdy poté, co
žalovaného dne 21.12.2008 neúspěšně vyzvala, aby jí přiděloval práci. Dne
1.11.2008 sice uzavřela pracovní smlouvu s J. B., v níž byl sjednán stejný druh
práce a stejné pracoviště. Byl-li mezi novým zaměstnavatelem a žalovaným sepsán
zápis o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, pak tento zápis
nebyl způsobilý faktický přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů
přivodit. Vzhledem k tomu, že je možné vedle sebe uzavřít několik základních
pracovněprávních vztahů, byl podle názoru soudu prvního stupně pracovní poměr
mezi žalobkyní a žalovaným ukončen žalobkyní až okamžitým zrušením pracovního
poměru z důvodu nevyplacení mzdy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
usnesením ze dne 16.5.2012 č.j. 30 Co 392/2011-84 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že
zápis o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze dne 1.11.2008
sám o sobě jako důvod přechodu neobstojí. Vytkl však, že bylo zapotřebí zabývat
se tím, na základě čeho došlo nebo mělo dojít k tvrzenému přechodu práv a
povinností. Z dokazování vyplynulo, že v říjnu 2008 byla společností Benzina
s.r.o. vypovězena žalovanému smlouva o nájmu čerpací stanice a nová smlouva
byla uzavřena s J. B. Žalovaný pak novému nájemci prodal veškeré zboží a
dohodli se na převzetí dosavadních zaměstnanců. Ti byli na nastalou změnu
upozorněni, a osm z deseti zaměstnanců přešlo ke dni 1.11.2008 k novému
zaměstnavateli, kde na stejném pracovišti nadále vykonávali stejný druh práce
za stejných finančních podmínek. Při zohlednění specifik podnikání žalovaného
byly pro činnost či úkoly zaměstnavatele v daném případě významné právě jen
existence nájmu čerpací stanice, (technologie a budovy včetně vybavení), hmotné
zásoby a zaměstnanci. Podle tvrzení žalovaného všechny tyto složky jeho
podnikání přešly na přebírajícího zaměstnavatele J. B. Podle názoru odvolacího
soudu je přitom bez významu, že k přechodu nájmu čerpací stanice nedošlo
dohodou mezi původním a novým zaměstnavatelem, nýbrž na základě právních úkonů
činěných s třetí osobou. Nepodstatné je rovněž záporné stanovisko OSSZ k
přechodu práv a povinností.
Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 12.12.2012 č.j. 16 C 207/2009-180
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 58.346,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Hajného. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný i J. B. vykonávali při provozu čerpací
stanice č. 347 v L. totožnou podnikatelskou činnost. V rámci ukončení
podnikatelské činnosti žalovaného pak byla provedena „celá řada právních úkonů“
jak vůči majiteli čerpací stanice firmě Benzina s.r.o., tak vůči přebírajícímu
J. B., tak vůči stávajícím zaměstnancům. V daném případě přešly veškeré složky
podnikání žalovaného na přebírajícího zaměstnavatele J. B., přičemž totožnost
prováděné činnosti zůstala zachována. Byť zápis o přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů podepsaný žalovaným a novým zaměstnavatelem sám o sobě
k přechodu práv a povinností vést nemohl, lze na základě dalších právních
skutečností učinit závěr, že k datu 1.11.2008 došlo k přechodu práv a
povinností z pracovněprávního vztahu žalobkyně podle ustanovení § 338 odst. 2
zák. práce. Soud prvního stupně zdůraznil, že tím nebyla žádným způsobem
poškozena práva žalobkyně, neboť ta vykonávala nadále „naprosto totožnou
pracovní činnost jako obsluha čerpací stanice, ve stejném místě výkonu práce a
prakticky za totožných pracovních podmínek“. Vzhledem k tomu, že došlo k
přechodu práv a povinností na nového zaměstnavatele, „nemohlo být žalobě
vyhověno“.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 7.3.2014 č.j. 83 Co 91/2013-206 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 55.127,20 Kč k
rukám advokáta JUDr. Josefa Hajného a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.650,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Josefa Hajného. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního
stupně, že „k 1.11.2008 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního
vztahu založeného mezi účastníky pracovní smlouvou z žalovaného na
přejímajícího zaměstnavatele J. B.“. Jestliže jsou předpoklady vyžadované
zákonem naplněny, práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu přejdou na
přejímajícího zaměstnavatele, byť by k tomu okresní správa sociálního
zabezpečení vydala záporné stanovisko. „Sdělení (potvrzení) Okresní správy
sociálního zabezpečení v Liberci, že z jejich pohledu se nejednalo o převod
práv a povinností z organizace žalovaného na organizaci J. B., proto nemůže na
uvedených závěrech ničeho změnit“. Toto stanovisko není důkazem vyšší hodnoty a
soudy nemají povinnost rozhodovat s ním v souladu, jak se žalobkyně mylně
domnívá. Za těchto okolností příslušely žalobkyni počínaje dnem 1.11.2008
mzdové či jiné nároky jen ze vztahu vůči J. B., a žaloba proto nemůže být
důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že „je
přesvědčena, že rozhodující pro posouzení skutečnosti, zda došlo k přechodu
práv a povinností z pracovněprávního vztahu na J. B. je skutečnost, že Okresní
správa sociálního zabezpečení Liberec eviduje zánik organizace žalovaného, a to
bez právního nástupce“. Tím, že odvolací soud k tomuto důkazu nepřihlédl,
vytvořil „nebezpečný precedent“. Soudy „měly přistoupit k žalobkyní
navrhovanému důkazu se zřetelem na zásadu legální teorie důkazní a přihlédnout
k faktu, že byl vydán státním orgánem OSSZ“, „jehož věrohodnost nemůže být
zpochybněna“. Postupem soudů došlo k narušení právní jistoty v pracovních
vztazích, ke znevýhodnění zaměstnanců jako slabší strany a popření zásady
„vigilantibus iura scripta sunt“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, zda a za jakých okolností je soud v občanském soudním řízení
vázán právním názorem jiného státního orgánu. Vzhledem k tomu, že tato právní
otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je
přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ve vztahu k otázce, v níž dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci,
z potvrzení (sdělení) Okresní správy sociálního zabezpečení v Liberci ze dne
2.2.3009 vyplývá, že podle názoru zde uvedeného „Organizace V. Š. zanikla ke
dni 7.11.2008 likvidační kontrolou bez právního nástupce. Na OSSZ v Liberci se
nejednalo o převod práv a povinností z organizace V. Š. na organizaci J. B.“.
Za tohoto stavu je pro posouzení, zda jde o vyřešení předběžné otázky,
rozhodující kromě jiného závěr o tom, zda jde o rozhodnutí, z něhož je třeba v
posuzované věci ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 druhé věty o.s.ř. vycházet.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány
(§ 7 odst. 1 o.s.ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském
soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 3 o.s.ř.).
To však neznamená, že by soud nebyl oprávněn při výkonu své pravomoci posuzovat
i otázky zasahující do jiného právního odvětví. Výjimkou je ustanovení § 135
odst. 1 o.s.ř. které tím, že vyjadřuje přímou vázanost soudu v občanském
soudním řízení rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný
čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů,
a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, vyjadřuje skutečnost,
že o uvedených věcech smí rozhodovat jen k tomu příslušný orgán, a tím vlastně
vyslovuje zákaz prejudicielního řešení těchto otázek jiným procesním soudem.
Nejde-li o tyto taxativním způsobem vymezené případy, může soud jinak otázky, u
nichž není vyloučeno jejich předběžné řešení, posoudit sám, i když o nich
přísluší rozhodnout jinému orgánu. Pouze tehdy, jestliže bylo o takové otázce
vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 věta
druhá o.s.ř.). Uvedené ustanovení tedy neumožňuje procesnímu soudu, aby si
vytvořil na předběžnou otázku názor nezávisle od výsledků řízení, k nimž dříve
dospěl příslušný orgán a toto rozhodnutí je pro něj procesně závazné.
O takový případ se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud řešil v
projednávaném případě otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů podle hlavy XV zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2008 vzhledem k
tomu, že ke skutečnosti, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok na náhradu mzdy a
odstupné došlo v listopadu 2008). Dospěl-li k závěru, že v daném případě došlo
k přechodu práv a povinností žalobkyně na přejímajícího zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce v důsledku převodu činnosti
zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, řešil tak otázku vyplývající z
pracovněprávních vztahů zcela v rámci pravomoci svěřené soudům v občanském
soudním řízení podle § 7 odst. 1 o.s.ř.
Ve prospěch opačného názoru nelze ani důvodně namítat, že soudy měly přistoupit
k žalobkyní navrhovanému důkazu „se zřetelem na zásadu legální teorie důkazní“,
a že měly přihlédnout k faktu, že listina byla vydána státním orgánem a že tedy
„disponuje vyšším stupněm důkazní hodnoty“.
Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí, slouží ke zjištění
skutkového stavu věci, na základě něhož soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst.
1 o.s.ř.). Plní-li účastník svou zákonnou povinnost označit důkazy k prokázání
svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), může nabízet všechny důkazní prostředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125 věta první o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že všechny navrhované důkazní prostředky musí směřovat ke
zjištění skutkového stavu věci, a že je třeba důsledně rozlišovat skutkovou a
právní stránku věci.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředpisuje formální postup a ani
neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší
pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu
zcela nebo zčásti odpíral. Dovolatelka náležitě neuvážila, že na rozdíl od tzv.
legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala
zmechanizování procesu hodnocení důkazů, poněvadž předem stanovila jejich
hierarchii a způsob hodnocení, stojí zákon na tzv. zásadě volného hodnocení
důkazů, neboť – jak z toho odvolací soud správně vychází - ustanovení § 132
o.s.ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Při hodnocení důkazů
z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které
jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá.
Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že sdělení
(potvrzení) Okresní správy sociálního zabezpečení v Liberci ze dne 2.2.2009
není rozhodnutím, z něhož by měl soud v civilním řízení ve smyslu ustanovení §
135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vycházet, a že tato listina (právní názor v ní
zaujatý pro oblast působnosti OSSZ) nemá význam pro zjištění skutkového stavu v
posuzované věci, a nemůže mít vliv na právní závěry, k nimž odvolací soud po
zhodnocení relevantního skutkového stavu v souladu se zákonem v rámci své
pravomoci dospěl.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm.
a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu