USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce STAVMAT STAVEBNINY a. s. se sídlem v Rudné, Pod Můstkem č. 884/6, IČO 25121049, zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova č. 2243/7, proti žalovanému V. T., zastoupenému JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, o 859 969 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 221/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2024, č. j. 19 Co 1097/2024-556, takto: Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2024, č. j. 19 Co 1097/2024-556, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 2. 2024, č. j. 4 C 221/2018-518, ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci na náhradě škody způsobené schodkem na svěřených hodnotách 409 713 Kč s úroky z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že odpovědnost zaměstnance, který převzal závazek o společné hmotné odpovědnosti spolu s ostatními zaměstnanci kolektivu, se týká všech hodnot, jež byly převzaty podle předávací inventury a dalších dokladů o jejich převzetí, a že má-li mít zaměstnanec přístup k převzatým hodnotám a má-li možnost s nimi disponovat, je v zájmu ochrany majetku nutné, aby za tyto hodnoty také odpovídal (srov. k obdobné právní úpravě v § 176 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 9. 1981, sp. zn. 6 Cz 50/81, který byl uveřejněn pod č. 43/1983 Sb. rozh. obč.). Při společné odpovědnosti za schodek se jednotlivým zaměstnancům určí podíl náhrady podle poměru jejich hrubých výdělků, přičemž výdělek vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši. Náhrada ostatních členů kolektivu však nesmí převýšit částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku. Neuhradí-li se takto určenými podíly celá škoda, zbytek je povinen nahradit vedoucí a jeho zástupce.
Odpovědnost ostatních zaměstnanců je tak omezena na částku odpovídající jejich průměrnému měsíčnímu výdělku (srov. k obdobné právní úpravě v § 182 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, zhodnocení býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 11. 1975, sp. zn. Cpj 50/75, které bylo uveřejněno pod č. 12/1976 Sb. rozh. obč.). Namítá-li dovolatel, že postupem odvolacího soudu, který aproboval postup žalobce spočívající v odečtení podílů ostatních hmotně odpovědných zaměstnanců pouze od „manka na zboží (tj. pouze části celkového manka)“, došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak přehlíží, že soudy nedospěly k závěru, že ostatní zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o společné odpovědnosti za svěřené hodnoty, neodpovídají za schodek zjištěný na pokladně, nýbrž že jejich povinnost k náhradě škody vzniklé žalobci schodkem na svěřených hodnotách je limitována podle ustanovení § 260 odst. 2 zák. práce tak, že podíl náhrady nesmí u jednotlivých zaměstnanců, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku před vznikem škody.
Byla-li náhrada škody v této maximální výši uplatněna žalobcem již při náhradě škody vzniklé na zboží, není možné – s ohledem na výše uvedené – po těchto zaměstnancích požadovat náhradu za část schodku vzniklého na pokladně, neboť se jedná o jednu škodu (jak uvádí i dovolatel), k jejíž náhradě jsou zaměstnanci povinni na základě dohod o společné odpovědnosti za svěřené hodnoty, jež uzavřeli se žalobcem, a podíl jejich náhrady nesmí přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku před vznikem škody.
Uvádí-li dovolatel, že na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2426/2009, „hmotná odpovědnost pracovníků s uzavřenými dohodami o hmotné odpovědnosti vede k odpovědnosti za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců“, pak nebere náležitě v úvahu, že uvedené rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu věci. Zaměstnanci v uvedeném případě uzavřeli pouze individuální dohody o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti, a nikoliv dohodu o společné hmotné odpovědnosti.
K náhradě schodku tak nemohli být zavázáni společně, a proto se na ně – na rozdíl od projednávané věci – nevztahuje omezení výše náhrady škody podle ustanovení § 260 odst. 2 zák. práce (srov. obdobnou právní úpravu v ustanovení § 182 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce). Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že ačkoli žalobce celkovou škodu rozdělil na dvě složky, které „žaloval“ samostatně ve dvou soudních řízeních, stále se jedná o jednu škodu vzniklou žalobci na svěřených hodnotách a že pokud byl podíl ostatních zaměstnanců zavázaných „z titulu dohod o hmotné odpovědnosti“ zohledněn v rámci uplatněného nároku na náhradu škody na zboží, nelze tento podíl ostatních zaměstnanců odečítat žalovanému znovu od další části téže škody uplatněné jako schodek na pokladně či schodek na peněžních prostředcích, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o výši škody vzniklé schodkem na svěřených hodnotách, a způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, pak pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.