21 Cdo 3159/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci
žalobců neznámých dědiců po P. F., zemřelém dne 23. května 2012, zastoupených
opatrovníkem doc. JUDr. M. K., proti žalované Nadaci Jaroslava Foglara v
likvidaci se sídlem v Praze 3, Křišťanova č. 18, IČO 65397819, zastoupené Mgr.
Danem Loukotou, advokátem se sídlem v Praze 5, Zubatého č. 450/19, o určení
dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C
214/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
června 2009, č. j. 11 Co 403/2008-701, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. Dana Loukoty, advokáta se sídlem v Praze 5, Zubatého č. 450/19.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 22.5.2000 se procesní
předchůdce žalobců P. F. domáhal určení, že „závěť sepsaná J. F., zemřelým dne
23.1.1999 (dále také jen „zůstavitel“), dne 26.4.1996 ve formě notářského
zápisu JUDr. E. J., notářkou se sídlem v Praze, podle které je jediným dědicem
J. F. žalovaná, je neplatná“. Uvedl, že závěť ze dne 26.4.1996 „nemůže být
platným právním úkonem“, neboť zůstavitel pro těžkou vadu zraku a pro používání
silných léků „nebyl schopen číst“ a protože „sepsání notářského zápisu o závěti
nebyli přítomni dva svědci úkonu“; dále že Nadace Jaroslava Foglara, v
likvidaci „neexistuje jako právní subjekt a neexistovala ani v den smrti
zůstavitele“, neboť „nedošlo k její registraci“ ani „k zápisu do nadačního
rejstříku“ a že proto žalovaná „nemůže být dědicem“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1.3.2001, č. j. 12 C 214/2000-83, ve
znění usnesení ze dne 13.4.2001, č. j. 12 C 214/2000-90, žalobě vyhověl a
rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že Nadace Jaroslava Foglara byla
„řádně zřízena“ a ke dni smrti zůstavitele existovala, neboť nedošlo k jejímu
výmazu z rejstříku podle § 7 zákona č. 227/97 Sb., resp. k jejímu zániku.
Notářský zápis ze dne 26.4.1996 „nesplňuje obecnou formální náležitost notářské
listiny podle § 59 odst. 3 notářského řádu“ a nelze jej považovat za „veřejnou
listinu“, neboť notářka podepsala listinu v pořadí před zůstavitelem. Poté, co
vzal za prokázané, že „zůstavitel byl již od dětství stižen poruchou zraku“; že
vlastnil speciální pomůcky (lupy, podložku s širokým řádkováním pro psaní
rukou) a „pro čtení a psaní je běžně používal“; že „text psaný strojem s
běžnými typy písma mohl přečíst pouze za pomoci speciální pomůcky – lupy“; že
notářský zápis ze dne 26.4.1996 neobsahuje doložku o tom, že by se zůstavitel s
obsahem tohoto zápisu seznámil „za pomoci lupy“ a že zůstavitel „ke čtení
notářského zápisu lupu nepoužil“, soud prvního stupně dovodil, že notářský
zápis ze dne 26.4.1996 nebyl zůstavitelem před schválením přečten ve smyslu
ustanovení § 63 písm. g) notářského řádu. Jelikož „nebyla dodržena zákonem
stanovená formální náležitost notářské listiny, soud prvního stupně uzavřel, že
notářský zápis ze dne 26.4.1996 je „podle § 40 odst. 1 obč. zák. absolutně
neplatný“.
K odvolání žalované, JUDr. E. J. a R. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne
10.5.2002, č. j. 15 Co 349/2001, 15 Co 409/2001-315, odmítl odvolání JUDr. E.
J. a R. K. a rozsudek soudu prvního stupně „doplněný usnesením ze dne
13.4.2001“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O náležitostech notářského
zápisu ze dne 26.4.1996 dospěl odvolací soud k závěru, že zvláštní úprava
náležitostí notářského zápisu obsažená v části šesté notářského řádu „má
přednost před obecnou úpravou obsaženou v ustanovení § 59 notářského řádu“.
Protože zvláštní úprava „dává přednost“ splnění náležitostí notářského zápisu
stanovených v § 63 notářského řádu, nikoli pořadí podpisů při podepisování
notářské listiny, nelze z nesplnění požadavku ohledně pořadí podpisů dovozovat
neplatnost notářské listiny, když (jinak) závazné předpoklady stanovené v
ustanovení § 63 notářského řádu byly splněny. Odvolací soud uzavřel, že
notářský zápis ze dne 26.4.1996 splňuje náležitosti notářského zápisu a „je
platným právním úkonem“. Vytknul soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho
rozhodnutí není zřejmé, z čeho dovodil, že „zůstavitel běžně používal pomůcky
ke čtení a psaní“ a že „mohl číst a psát jen s těmito pomůckami“, a napadený
rozsudek soudu prvního stupně označil za „nepřezkoumatelný“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16.9.2003, č. j. 12 C 214/2000-399,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem odvolacího
soudu ohledně náležitostí notářského zápisu ze dne 26.4.1996 soud prvního
stupně uvedl, že „nesplnění pořadí podpisů podle § 59 odst. 3 notářského řádu
nemá za následek neplatnost notářského zápisu, jsou-li splněny náležitosti
podle § 63 notářského řádu“, a že notářský zápis ze dne 26.4.1996 „není
neplatný pro nedostatek právní formy“. Poté, co doplnil dokazování, vzal za
prokázané, že zůstavitel byl v době sepisu závěti schopen předmětnou závěť
přečíst „za pomocí optických pomůcek, které nejsou optickými pomůckami
speciálními, nýbrž běžnými“, a uzavřel, že „nebylo třeba postupovat dle § 65
odst. 1 a 2 a § 68 odst. 3 notářského řádu a notářský zápis ze dne 26.4.1996
„je platným právním úkonem“, když žalobcem tvrzené skutečnosti ohledně
neplatnosti závěti nebyly prokázány.
K odvolání procesního předchůdce žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
25.2.2004, č. j. 15 Co 536/2003-432, rozsudek soudu prvního stupně ze dne
16.9.2003, č. j. 12 C 214/2000-399, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vytknul soudu prvního stupně, že závěry obsažené v napadeném rozsudku jsou
„nepřezkoumatelné“, neboť soud nehodnotil všechny provedené důkazy (zejména
obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 13 D 129/99, obsah spisu
Obvodního úřadu pro Prahu 3 č.j. 286/96 T, svědeckou výpověď JUDr. E. J., závěť
zůstavitele ze dne 26.4.1996). Námitku žalobce, že žalovaná nemá právní
subjektivitu, odmítl s odůvodněním, že „nadace byla zůstavitelem zřízena“, když
„návrh byl zůstavitelem podepsán a dne 5.6.1996 byla nadace Obvodním úřadem pro
Prahu 3 řádně v souladu s § 20 písm. b/ odst. 3 obč. zák., v tehdy platném
znění, registrována“. Ke dni smrti zůstavitele nedošlo k výmazu žalované a tedy
ani k jejímu zániku. Námitku žalobce, že nadace Jaroslava Foglara není totožným
subjektem s nadací Jaroslava Foglara v likvidaci, odmítl jako nedůvodnou.
Ohledně postupu při podepisování notářského zápisu a schopnosti zůstavitele
seznámit se s obsahem notářského zápisu se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně a uzavřel, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 obsahující
závěť zůstavitele „není neplatný pro nedostatek formy“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16.7.2004, č. j. 12 C 214/2000-451,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že „žaloba nemůže
obstát, neboť sporná skutečnost, která je jejím předmětem, jakkoli je její
vyřešení významné, je pouze posouzením předběžné otázky pro konečné určení, zda
žalovaná je či není dědicem zůstavitele“ a žalobu zamítl „pro nedostatek
naléhavého právního zájmu“.
K odvolání procesního předchůdce žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
9.2.2005, č. j. 11 Co 350/2004-469, rozsudek soudu prvního stupně ze dne
16.7.2004, č. j. 12 C 214/2000-451, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté, co připustil změnu žalobního petitu tak, že „vedle dosud požadovaného
určení neplatnosti závěti se žalobce domáhá i určení, že je dědicem a že
žalovaná dědicem není“, uložil soudu prvního stupně, aby posoudil „v jakém
rozsahu je nyní změněný žalobní petit po formální stránce způsobilý pro
rozhodnutí podle § 175k odst. 2 o.s.ř.“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5.5.2008, č. j. 12 C 214/2000-649, ve
znění usnesení ze dne 22.7.2009, č. j. 12 C 214/2000-706, zamítl žalobu o
určení, že závěť zůstavitele je neplatná, žalobu o určení, že procesní
předchůdce žalobců je dědicem zůstavitele a žalobu o určení, že žalovaná není
dědicem zůstavitele; o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že procesnímu
předchůdci žalobců uložil povinnost zaplatit žalované částku 50.325 Kč k rukám
zástupce žalované a České republice na soudním poplatku částku 1.500 Kč „do
pokladny“ Obvodního soudu pro Prahu 3 a žalované uložil povinnost zaplatit
České republice částku 57.418,50 Kč „do pokladny“ Obvodního soudu pro Prahu 3. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti závěti ze dne 26.4.1996, neboť „lze žalovat přímo
na určení samotného práva“, ani na určení, že je dědicem po zůstaviteli, neboť
„sporná otázka mezi účastníky by tak odstraněna nebyla“ a „určení právního
postavení žalobce by se nestalo jistým“, když najisto vyřešit právní postavení
účastníků dědického řízení, může pouze žaloba, jíž se žalobce domáhá určení, že
žalovaná není dědicem po zůstaviteli. Z hlediska skutkového stavu vzal mimo
jiné za prokázané, že Obvodní úřad pro Prahu 3 „dne 5.6.1996 provedl registraci
Nadace Jaroslava Foglara“ a „rozhodnutím ze dne 22.3.1999, č.j. OSO/783/99/ci,
rozhodl o zrušení Nadace Jaroslava Foglara a nařídil její likvidaci, neboť
nebyl v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 1.1.1999, podán návrh na zápis nadace u
příslušného soudu“. Ohledně pořadí podpisů při sepisování závěti ze dne
26.4.1996 vycházel soud ze zjištění, že notářka JUDr. E. J. podepsala notářský
zápis obsahující závěť „před zůstavitelem“. O schopnosti zůstavitele seznámit
se s textem závěti a porozumět textu závěti vzal soud za prokázané, že
zůstavitel sice „trpěl od dětství dalekozrakostí, byl tupozraký na pravé oko,
které šilhalo dovnitř, postupem času se u něho rozvíjel šedý zákal obou očí,
skleróza sítnicových cév obou očí, věkem podmíněná degenerace center sítnice
obou očí“, že však znaleckými posudky z oboru očního lékařství zpracovanými
MUDr. Stiborem, CSc. a Fakultní nemocnicí v Brně „nebylo prokázáno, že by
zůstavitel nebyl schopen notářský zápis přečíst vůbec, případně bez speciálních
optických pomůcek“. Ohledně zdravotního stavu zůstavitele v den sepsání
předmětné závěti soud uzavřel, že námitka žalobce, že zůstavitel nebyl schopen
učinit právní úkon z důvodu svého onemocnění a z důvodu užívání předepsaných
léků, „byla jednoznačně vyvrácena“ ústavním znaleckým posudkem Psychiatrické
léčebny Bohnice ze dne 15.12.2005. Vázán právními názory odvolacího soudu
vyslovenými v předchozích zrušovacích rozsudcích, soud prvního stupně dospěl k
závěru, že „žalovaná má právní subjektivitu a je osobou totožnou se závětním
dědicem“, že „nesplnění pořadí podpisů podle § 59 odst. 3 not. řádu nemá za
následek neplatnost notářského zápisu, jsou-li splněny náležitosti podle § 63
not. řádu“, že zůstavitel „byl schopen se s textem závěti seznámit za pomocí
běžných optických pomůcek“ a „nebylo třeba postupovat podle § 65 odst. 1, 2 a §
68 odst. 3 not. řádu“ a že notářský zápis ze dne 26.4.1996 obsahující závěť J. F.
„není neplatný pro nedostatek právní formy“, a uzavřel, že závěť ze dne
26.4.1996 je „platným právním úkonem“ a žalobu, jíž se žalobce domáhal určení,
že žalovaná není dědicem po zůstaviteli „neshledal důvodnou“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.6.2009, č.j. 11 Co 403/2008-701, ve
znění usnesení ze dne 29.1.2010, č. j. 11 Co 403/2008-721, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve všech výrocích, pouze „v zamítavém výroku I. ve věci
samé“ jej upřesnil tak, „že se jedná o závěť ze dne 26.4.1996“; současně
procesnímu předchůdci žalobců uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 12.614 Kč k rukám jejího zástupce. Ztotožnil
se „se závěry a názory soudu prvního stupně“, na něž „pro stručnost“ odkázal a
„zdůraznil“, že žalobci se nepodařilo prokázat, že „zůstavitel nebyl – bez
optických pomůcek, jimiž byly zůstavitelovy brýle a jím používaná lupa –
schopen se seznámit s obsahem závěti“; že „oba znalecké posudky dospěly v
posuzované otázce ke shodnému závěru“; že „obdobná situace byla i v posouzení
otázky duševní schopnosti zůstavitele ohledně posouzení daného právního úkonu,
kterou namítal žalobce jako důsledek medikamentózní léčby“; že „proti tomuto
znaleckému posudku (zpracovanému Psychiatrickou léčebnou v Bohnicích) navíc
účastníci ničeho po odborné stránce nenamítali“. Dále dospěl k závěru, že
„otázku pasivní legitimace žalované a její totožnost se závětním dědicem“ soud
prvního stupně posoudil správně, přičemž odkázal na názor odvolacího soudu
vyjádřený v usnesení ze dne 25.2.2004, č. j. 15 Co 536/2003-432, a podotknul,
že je to „právě žalobce, který takovýto subjekt žaluje“. K odvolací námitce, že
k zaregistrování nadace nedošlo „v řádném správním řízení zakončeném adekvátní
formou rozhodnutí“, uvedl, že „ke zřízení nadace došlo v souladu s ustanovením
§ 20 písm. b) odst. 3 obč. zák., v tehdy platném znění“, když správní
rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení zahájeném podle § 175k odst. 2 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal procesní předchůdce žalobců dovolání.
Namítá, že závěť ze 26.4.1996 „není veřejnou listinou“ a je neplatná, neboť
„notář podepsal notářský zápis o závěti a připojil k němu otisk úředního
razítka, aniž by ho (předtím) podepsal účastník (zůstavitel)“. Tím „nebyl
dodržen zákonný postup sepsání notářského zápisu“ podle ustanovení § 59 odst. 3
notářského řádu. Domnívá se, že „pro sepisování právních úkonů o notářských
zápisech platí nejen zvláštní ustanovení o notářské činnosti (§ 62 – 71 not.
ř.), ale i příslušná obecná ustanovení o notářské činnosti“, neboť použití
úpravy obsažené v § 59 notářského řádu „není vyloučeno zvláštní úpravou
notářského řádu“ a považuje za nelogický „postup, kdy by notářský zápis nejprve
měl podepisovat notář a pak teprve účastníci“; v takovém případě by totiž
účastníci podepisovali již „ukončený dokument“. Proto je přesvědčen, že „podpis
notáře (a otisk jeho úředního razítka) může být na listinu připojen až na závěr
notářského zápisu“, protože „jen tak může notář potvrdit průkaznost listiny“.
Má za to, že „postup notáře, který podepíše notářský zápis ještě před podpisem
účastníka notářského zápisu“, je důvodem neplatnosti tohoto právního úkonu.
Dále namítá, že „nebyl dodržen ani požadavek podle § 63 písm. g) not. ř.“. K
tomu uvedl, že „potvrzení, že účastník schválil notářský zápis co do obsahu,
nic nevypovídá o tom, že by účastník schválil notářský zápis co do formy nebo
co do postupu sepsání a není tedy potvrzením o tom, že by účastník schválil
úplný notářský zápis“. Domnívá se, že k této „vadě“ notářského zápisu „měl soud
prvního stupně i odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti“. Protože se
soudy touto vadou nezabývaly, je rozhodnutí odvolacího soudu „nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů“. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu zrušil (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že závěť
zůstavitele je neplatná) a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že, „splňuje-li notářský zápis požadavky kladené na
něj zvláštními ustanoveními notářského řádu, je nutné jej považovat za platný,
bez ohledu na skutečnost, že nebyly naplněny požadavky obecných ustanovení“ a
že při sepisu závěti „jednotlivé úkony zúčastněných osob na sebe bezprostředně
navazovaly“. Výklad dovolatele považuje za „vrcholně formalistický a stojící
proti jasně projevené vůli zůstavitele a účelu zákona“, když „dovolatelem
tvrzený nesprávný postup notářky“ ze samotné závěti nelze rozeznat.
Protože dosavadní žalobce P. F. v průběhu dovolacího řízení zemřel a protože
jeho dědici nebyli známi (dědické řízení po P. F. bylo zastaveno, neboť
zůstavitel nezanechal žádný majetek), dovolací soud usnesením ze dne 1.11.2012,
č.j. 21 Cdo 3159/2010-761, rozhodl, že v dalším řízení bude namísto žalobce P.
F. pokračováno s neznámými dědici po P. F., a ustanovil jim opatrovníka doc.
JUDr. M. K., CSc., advokáta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že zůstavitel J. F. byl
svobodný, bezdětný a žil osaměle. V průběhu řízení o dědictví, vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 129/99, byla soudu předložena
závěť sepsaná notářským zápisem ze dne 26.4.1996, ve které zůstavitel ustanovil
„dědicem veškerého svého majetku Nadaci Jaroslava Foglara se sídlem v Praze 3,
Křišťanova č. 18“. Protože procesní předchůdce žalobců zpochybnil platnost
závěti, Obvodní soud pro Prahu 3 mu usnesením ze dne 12.4.2000, č.j. 13 D
129/99-180, uložil, aby ve stanovené lhůtě podal žalobu o určení, že „závěť
zůstavitele sepsaná dne 26.4.1996 notářským zápisem, čj. NZ 57/96, JUDr. E. J.,
notářky v Praze, je neplatná pro nedostatek formy, spočívající v nepřítomnosti
dvou svědků úkonů, jejichž účast vzhledem k zůstavitelově neschopnosti číst a
sám se obeznámit s obsahem závěti, byla dne 26.4.1996 při sepsání závěti ve
formě notářského zápisu nezbytná“.
Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní
zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu
notářského zápisu (§ 476d obč. zák.).
Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti
stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád, ve znění ve znění účinném do 30.6.2010 (dále
též jen „not.ř.“), a která tak má (srov. § 6 not.ř.) povahu veřejné listiny
(srov. § 134 o.s.ř.).
Notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a
příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-
li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků,
d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla
ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g)
údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků
nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka
notáře a jeho podpis (§ 63 not. ř.).
Účastníci, svědci, důvěrníci a tlumočníci podepisují na konci notářské listiny
před podpisem notáře, který ke svému podpisu připojí úřední razítko notáře (§
59 odst. 3 not. ř.).
Listiny vyhotovené notářem podle ustanovení § 6 not.ř. jsou veřejnými listinami
jen za předpokladu, že splňují náležitosti stanovené pro ně zákonem. Za
náležitosti, které musí splňovat notářská listina, je třeba považovat jednak
zvláštní náležitosti stanovené pro jednotlivé druhy notářských listin v
ustanoveních části šesté notářského řádu (zejména § 63 not.ř.), jednak obecné
formální náležitosti každé notářské listiny podle ustanovení § 58 a § 59 not.ř.
Přitom obecně platí, že ustanovení zvláštní části mají přednost před
ustanoveními obsaženými v části obecné.
Přestože právní teorie dříve zastávala názor, že nesplnění jen některé z
předepsaných náležitostí má za následek, že listinu sepsanou notářem nelze
považovat za listinu veřejnou, postupně se prosazuje méně rigorózní výklad. Ten
vychází ze závěru, že absentuje-li v notářské listině náležitost, která je jen
málo významná, může se - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu -
přesto jednat o listinu veřejnou (srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P.;
Fiala, R., Jindřich, M.; Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví,
komentář, 4. vydání 2010, C.H.Beck, str. 50).
Podobně judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že náležitosti notářských
listin jsou z hlediska kvality různě závažné. Pouze v případě, že by chyběly
takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis,
účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které
jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, bylo by nutno dojít k závěru, že
písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976,
sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 61, ročník 1977; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21
Cdo 4566/2007).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že
notářský zápis N 66/96, NZ 57/96, sepsaný JUDr. E. J. dne 26.4.1996 obsahuje v
záhlaví údaj o tom, že zápis byl sepsaný „dne dvacátého šestého dubna roku
tisícího devítistého devadesátého šestého (26.4.1996) přede mnou JUDr. E. J.,
notářkou v Praze, na místě samém, tj. ve Fakultní Thomaerově nemocnici v Praze
4-Krči, Vídeňská 800 – Pavilon K, za přítomnosti účastníka“, poté je uveden
údaj o prohlášení účastníka, že je způsobilý k právním úkonům a že totožnost
účastníka byla zjištěna z předloženého občanského průkazu. Dále notářský zápis
obsahuje označení účastníka (zůstavitele) „J. F.“. Po slovech „Jmenovaný
účastník učinil dnes přede mnou, notářkou, tuto svoji závěť“ následuje tento
text: „Za prvé: Dědicem veškerého mého majetku ustanovuji Nadaci Jaroslava
Foglara se sídlem Praha 3, Křišťanova 18. Toto je moje jediná závěť.“. Notářský
zápis je zakončen slovy: „Potvrzuji, že jsem tento notářský zápis sepsala,
účastník si jej přečetl, co do obsahu schválil a vlastnoručně podepsal“. Pod
textem následuje vlevo podpis notářky JUDr. E. J., uprostřed otisk kulatého
úředního razítka notářky a vpravo podpis J. F. Dále bylo v projednávané věci
zjištěno, že notářka JUDr. E. J. podepsala notářský zápis obsahující závěť před
zůstavitelem, když sama vypověděla, že „…byla vyhotovena závěť, byla vyndána ze
stroje, já jsem ten notářský zápis podepsala, opatřila razítkem, tak to dělám
vždycky, aby účastník dostal listinu úplnou, aby neměl pocit, že podepisuje
polotovar…“.
Dovolatelé namítají, že v posuzovaném případě nebyla splněna obecná náležitost
notářské listiny stanovená v ustanovení § 59 odst. 3 not.ř. (tj. pořadí podpisů
notářské listiny) a dovozují z toho, že předmětnou listinu nelze považovat za
veřejnou listinu a závěť je proto neplatná. Dovolací soud jejich závěr o
neplatnosti závěti nesdílí.
Z výše uvedeného vyplývá, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 má všechny
náležitosti vyjmenované v ustanovení § 63 not.ř., když obsahuje označení
účastníka i notáře, který notářský zápis sepsal; prohlášení účastníka, že je
způsobilý k právním úkonům; údaj, jak byla ověřena totožnost účastníka; text
závěti; údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníkem schválen; podpis
účastníka (zůstavitele) a podpis notářky a otisk jejího úředního razítka.
I když dovolatelům je nutno dát za pravdu, že obecnou praxí je, že notář sám
podepisuje notářský zápis až poté, co jej podepíší všechny ostatní zúčastněné
osoby, a že postup zvolený notářkou JUDr. E. J. v dané věci ohledně pořadí
podpisů nebyl správný, nelze pouze ze skutečnosti, že notářka podepsala
notářský zápis ze dne 26.4.1996 jako první, tj. před zůstavitelem, dovodit
nedostatek formy tohoto notářského zápisu a tudíž neplatnost v něm obsaženého
právního úkonu (závěti), jestliže jinak předmětný notářský zápis splňuje
všechny náležitosti vyjmenované v § 63 not. ř.
Jak bylo výše uvedeno je třeba rozlišovat mezi jednotlivými náležitostmi
notářského zápisu. Již z povahy věci je zřejmé, že, jsou-li splněny všechny
náležitosti notářského zápisu vyjmenované v § 63 not.ř., nemůže (pouze)
okolnost, že notář podepsal notářský zápis před účastníkem – za situace, kdy
podpis jediného účastníka notářského zápisu (zůstavitele) následoval
bezprostředně po podpisu notářky a zůstavitel se na listinu podepisoval v
přítomnosti této notářky - způsobovat neplatnost notářského zápisu. Opačný
výklad by byl příliš formalistický a v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí
zůstavitele.
Protože v souzené věci bylo zjištěno, že notářský zápis obsahující závěť
zůstavitele ze dne 24.6.1996 obsahuje všechny náležitosti stanovené v
ustanovení § 63 not. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že závěť je platným
právním úkonem, i když notářka JUDr. E. J. podepsala posuzovaný notářský zápis
před tím, než jej podepsal zůstavitel. Závěr odvolacího soudu vyslovený
odvolacím soudem v této věci již v usnesení ze dne 10.5.2002, č. j. 15 Co
349/2001, 15 Co 409/2001-315, se kterým se odvolací soud v napadeném rozhodnutí
ztotožnil - že nesplnění pořadí podpisů ve smyslu ustanovení § 59 odst. 3
not.ř., nemá za následek neplatnost závěti sepsané ve formě notářského zápisu
dne 26.4.1996, je proto správný.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí nezabýval námitkou, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 neobsahuje
povinný údaj o tom, že zápis byl po přečtení účastníkem schválen a dovozují
nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Tím uplatňují dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka není
opodstatněná.
Předně dovolací soud nesouhlasí s dovolateli v tom, že odvolací soud se touto
námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud totiž
(opakovaně) dospěl k závěru, že notářský zápis ze dne 26.4.1996 splňuje všechny
náležitosti podle § 63 not. řádu, včetně údaje o tom, že zápis byl po přečtení
zůstavitelem schválen. Přitom tato skutečnost je patrná již ze samotného textu
listiny. Formulace „co do obsahu schválil“ obsažená na konci textu notářského
zápisu (v notářské praxi běžně používaná) je dostatečným a jednoznačným
vyjádřením toho, že právní úkon obsažený v notářském zápisu je v souladu s
projevenou vůlí zůstavitele. Účastník notářského zápisu (zůstavitel) totiž
neschvaluje notářský zápis jako takový – jak se mylně domnívají dovolatelé –
ale pouze obsahové vyjádření jeho vůle o tom, co má být do notářského zápisu
pojato.
Navíc, z hlediska právní teorie, lze požadavek schválení notářského zápisu
považovat za nadbytečný, když již vlastnoruční podpis zůstavitele je dostatečně
srozumitelným a jednoznačným projevením souhlasu zůstavitele s textem závěti
obsaženým v notářském zápisu. Jde o prvek posilující důkazní sílu této veřejné
listiny, nikoliv však nezbytnou náležitost, jejíž nedodržení by mělo za
následek absolutní neplatnost právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený in
Bílek, P.; Fiala, R., Jindřich, M.; Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o
dědictví, komentář, 4. vydání 2010, C.H.Beck, str. 248).
Konečně je třeba zohlednit, že notářka JUDr. E. J. byla přítomna, jak po celou
dobu sepisování notářského zápisu, tak zejména při podpisu notářského zápisu
zůstavitelem, a měla tak možnost sledovat chování zůstavitele, které jeho
podpisu předcházelo. Byla-li přesvědčena o vůli zůstavitele ustanovit jediným
svým dědicem Nadaci Jaroslava Foglara (jak sama uvedla „byla zcela jasná jeho
vůle, která je v závěti obsažena, tedy věnovat veškerý majetek nadaci“), pak je
zcela logické, že nepochybovala o tom, že zůstavitel tento právní úkon svým
podpisem současně také schvaluje.
Dovolatelé se mýlí, pokud soudům vytýkají, že měly k uvedené „vadě notářského
zápisu“ přihlédnout „z úřední povinnosti“. Soud sice k absolutní neplatnosti
úkonu přihlíží z úřední povinnosti (v tom lze s dovolateli souhlasit), avšak
jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví.
Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak
nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní
iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou
aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací
(srov. § 211 o.s.ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace,
na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71, ročník 2009).
Jestliže v projednávané věci teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v
odvolacím řízení) procesní předchůdce žalobců předestřel nová v dosavadním
řízení neuplatněná tvrzení (a nešlo o případy uvedené v ustanovení § 205a odst.
1 o.s.ř.), nemohl by k nim odvolací soud přihlédnout, a to bez ohledu na to,
zda by „eventuelně“ z takového tvrzení mohla vyplývat absolutní neplatnost
právního úkonu. O takový případ (důvod absolutní neplatnosti právního úkonu)
navíc - jak bylo shora uvedeno - v souzené věci ani nešlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) nebo § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč
[srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.
a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č.
276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že
zástupce žalované advokát Mgr. D. L. osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly,
vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž
náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a
3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.060,- Kč. Protože dovolání
žalobců bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady
společně a nerozdílně nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů
řízení, tj. celkem částku 6.360,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který
žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů
od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr.
Roman Fiala, v. r.
předseda senátu