21 Cdo 4566/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce H. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K. – K., 2)
F. K. – K., oběma zastoupeným matkou D. P., oběma zastoupeným advokátem, 3) E.
K., 4) M. A. E., 5) J. H., o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 20 C 24/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2006, č.j. 18 Co 357/2006-331, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20.1.2000 (změněnou se
souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „závěť zůstavitele J. K. – K.,
zemřelého, sepsaná dne 22. prosince 1995 notářským zápisem JUDr. V. H., notáře
v K., pod sp.zn. NZ 331/95, je neplatná a F. K. K., ani jeho právní nástupci
žalovaný 1) a žalovaná 2) nejsou dědici ze závěti po zůstaviteli“. Uvedl, že
„původně žalovaný zemřelý F. K. K., právní předchůdce žalovaného 1) a žalované
2), předložil v dědickém řízení závěť zůstavitele ze dne 22. prosince 1995
sepsanou v P., notářským zápisem JUDr. V. H., notáře v K. pod NZ 331/95, kterou
zůstavitel odkázal veškeré své jmění nacházející se v době jeho úmrtí na území
České republiky F. K. K.“; že „tato závěť je absolutně neplatná“; že „dne 22.
prosince 1995, kdy byla závěť sepsána, byl zůstavitel ve věku více než 98 let“;
že „do jeho smrti zbýval méně než měsíc – zemřel dne 19. ledna 1996“; že „od
podzimu roku 1995 se fyzický i psychický stav zůstavitele stále zhoršoval“; že
„zůstavitel nebyl schopen posoudit smysl a důsledky závěti“; že „notář měl
povinnost vést zůstavitele k takovým úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem
a měl přestárlému zůstaviteli, který se vrátil po mnoha letech do své původní
vlasti, vysvětlit, že české právo nedovoluje opomenutí potomků, ale že naopak
pro potomky upravuje povinné podíly“; že „závěť je též neplatná pro
neurčitost“; že „zůstavitel byl při sepsání závěti v zajetí základního omylu,
že se jeho zbývajícím dětem dostalo tolik, že lze považovat jejich případný
dědický nárok za vyrovnaný již během jeho života“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.4.2005, č.j. 20 C 24/2000-285,
žalobu zamítl; uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení
České republice, na účet Obvodního soudu pro Prahu 5, částku 71.925,- Kč;
rozhodl, že žalovanému 1) a žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů řízení a
že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3), žalovanou 4) a žalovaným 5) žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v době
sepisování závěti dne 22.12.1995 formou notářského zápisu zůstavitel J. K. K.
netrpěl žádnou duševní poruchou, která by ho činila nezpůsobilým k tomuto
právnímu úkonu“; že „pro posouzení tvrzeného důvodu neplatnosti závěti ve
smyslu § 38 odstavce 2 obč. zák. je nejvýznamnějším důkazem vyjádření znalce z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“; že „právě znalecké posudky spolu s
výslechem znalce MUDr. B. vyvrátily tvrzení žalobce, že zůstavitel při
pořizování závěti trpěl duševní poruchou“; že „nebylo ani prokázáno, že právní
úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně“; že „v prvním
odstavci závěti je jednoznačně uvedeno, jaký majetek a komu je závětí
odkazován“; že „pro závěť pořízenou formou notářského zápisu ustanovení § 476
odstavec 1 a 2 obč. zák. žádné zvláštní náležitosti nepožaduje, a postačí tedy
k její platnosti, že je sepsána notářským zápisem o právním úkonu, který nemá
vady, pro něž by byl neplatný z hlediska ustanovení občanského zákoníku o
neplatných právních úkonech a zda splňuje náležitosti notářského zápisu, dané §
63 notářského řádu“; že „notářský zápis náležitosti splňuje“; že „zápis byl
sepsán v bydlišti zůstavitele, což je uvedeno v záhlaví notářského zápisu“; že
„je nerozhodné, na čí podnět byla závěť formou notářského zápisu pořízena,
neboť v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel chtěl závěť pořídit a notářský
zápis je obsahem jeho vůle“; že „je nepodstatné, zda část závěti, pokud jde o
třetí a čtvrtý odstavec závěti, byla opisována z nějakého zůstavitelova dříve
pořízeného konceptu závěti, neboť pro obsah závěti je podstatný první odstavec,
podle kterého zůstavitel za dědice veškerého svého majetku, ať movitého či
nemovitého, nároků a pohledávek, majetku nacházejícího se v době úmrtí
zůstavitele na území České republiky ustanovuje svého syna F. K. K.“; že
„notářský zápis není neplatný pro nekonkrétnost prohlášení účastníka, že je
způsobilý k právním úkonům“; že „závěť nečiní neplatnou ani to, že datum
sepsání závěti bylo vypsáno pouze slovy a nikoliv čísly, jak ukládá ustanovení
§ 59 odstavec 2 notářského řádu“; že „závěť byla podepsána vlastnoručně
zůstavitelem, což potvrdil svědek JUDr. V. H.“; že „písmo podpisu nemusí být
čitelné, a proto je nerozhodné, že zůstavitel závěť nepodepsal celým příjmením
K. – K.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.10.2006, č.j. 18 Co
357/2006-331, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl, že žalovanému 1)
a žalované 2) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává; že ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným 3), žalovanou 4) a žalovaným 5) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že Česká republika nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „notářský zápis
je, splňuje-li zákonem stanovené náležitosti, veřejnou listinou, jejíž zásadní
rozdíl od listiny soukromé spočívá v její důkazní síle“; že „tedy pouze za
situace, chyběly-li by písemnosti sepisované formou notářského zápisu takové
náležitosti, bez nichž by nebylo možno ani rozeznat formu notářského zápisu,
nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu“;
že „v posuzované věci závěť zůstavitele zákonem požadované náležitosti pro
notářský zápis splňuje“; že „za této situace tedy bylo na žalobci, aby
takovouto listinu zbavil její důkazní síly tím, že by prokázal její
nepravdivost, v daném případě svá tvrzení o tom, že její obsah neodpovídá
skutečné vůli zůstavitele“; že „obrana žalovaného spočívající v argumentaci o
nevěrohodnosti závěti však zůstala pouze ve fázi tvrzení, které nebylo žádnými
důkazy podpořeno“; že „v rozhodované věci byla závěť sepsána zůstavitelem
způsobilým k právním úkonům formou veřejné listiny prokazující pravdivost
jejího obsahu“; že „se jedná proto o právní úkon platný a za tohoto právního
stavu žaloba na určení neplatnosti závěti a určení, že F. K. K. a jeho právní
nástupci [žalovaný 1) a žalovaná 2)] nejsou dědici v této závěti, není
opodstatněná“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že „napadené
rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť ustanovení §
56, § 62 a § 63 notářského řádu, jejichž výklad je v řízení o žalobě o určení
neplatnosti závěti a dědického práva klíčovou otázkou, jsou zjevně v praxi
odvolacích soudů interpretována rozdílně a samotná otázka dotčených formálních
náležitostí notářského zápisu nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu ČR
jako soudu dovolacího výslovně řešena“; že „důvodem dovolání je především
nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá“. Dále namítá, že „dokument sepsaný JUDr. H. obsahuje údaj o ústním
sdělení zůstavitele o jeho způsobilosti, když uvádí, že ‚dostavil se účastník
dle vlastního udání způsobilý k právním úkonům‘“; že „ustanovení § 63 not.ř. nepřipouští údaj notáře o udání účastníka o jeho způsobilosti“; že „není-li
vyhověno požadavku na písemné prohlášení účastníka, nejsou splněny náležitosti
notářského zápisu a dokument nemůže být považován za notářský zápis ani za
veřejnou listinu“; že „notář při sepisování listiny nepostupoval v souladu se
skutečností, neboť to nebyl zůstavitel, kdo se kamkoli dostavil, naopak, notář
se dostavil do místa pobytu zůstavitele“; že „také z výpovědi notáře
jednoznačně vyplývá, že zůstavitel nežádal o pořízení závěti, nýbrž sepsání
listiny mu bylo navrženo notářem a původním žalovaným“; že „při sepisování
závěti bylo porušeno ustanovení § 63 písm. h) not.ř., který požaduje, aby v
závěru listiny byly připojeny podpisy účastníků“; že „předmětný dokument je
podepsán téměř nečitelným J. K.“; že „uvedené označení podepisujícího se
účastníka však nevyhovuje zákonným požadavkům, neboť fyzická osoba se musí
podepsat minimálně celým svým příjmením, které v tomto případě zní K. K.“; že
„notář JUDr. H. vypsal datum vyhotovení listiny pouze slovy, aniž uvedl číselný
údaj“; že „podle ustanovení § 63 písm. a) not.ř. musí notářský zápis obsahovat
místo, den, měsíc a rok úkonu“; že „ustanovení § 59 odst. 2 not.ř. pak
požaduje, aby datum sepsání bylo uvedeno též slovy“; že „nelze tato ustanovení
vyložit jinak, než že datum má být vyznačeno jednak ve své číselné podobě a
jednak v podobě slovní“; že „obsah závěti neodpovídá tomu, co zůstavitel
skutečně při jednání dne 22. prosince 1995 projevil“; že „v době sepisování
závěti F. T. K. K. a JUDr. V. H. projevovali značnou snahu ovlivnit zůstavitele
a přesvědčit ho, aby pořídil závěť“; že „závěť není projevem vůle samotného
zůstavitele, neboť ji v celém rozsahu vytvořil sám notář a zůstaviteli ji pak
pouze předložil k podpisu“; že „koncept pořídil kdysi sám zůstavitel, a poté,
co mu byl před sepisováním závěti předložen, zůstavitel souhlasil s tím, aby
závěť byla stejného znění“; že „zůstavitel se však o konceptu vůbec nezmínil a
veškerá aktivita k jeho použití směřovala ze strany původního žalovaného F. K. K.“; že „notář JUDr. H. se zůstavitelem nekonzultoval rozdíly mezi konceptem a
závětí, neprodiskutoval s ním, jaké jednotlivé úseky jsou podle zůstavitelova
mínění podstatné, které ve své závěti chce použít, a tedy, jak má vlastně
vypadat a co má obsahovat závěť“; že „při sepisování listiny na návrh notáře, a
tedy nikoli na žádost zůstavitele, jak notář uvedl ve svém zápisu, byli
přítomni jak žalovaný, coby jediný dědic ze závěti, tak i všichni tři správci
zůstavitelova majetku, kteří se stali, v důsledku zůstavitelovy závěti a
darovacích smluv, zaměstnanci původního žalovaného“; že „jeden z nich,
konkrétně tachovský správce K.
V., dokonce závěť zůstavitele sám psal na psacím
stroji, zatímco notář mu ji přímo diktoval“; že „pokud je závěť sepisována
formou notářského zápisu, není zákonem stanovena, a tedy umožněna přítomnost
svědků“; že „pokud by měl být přítomen svědek, nemohl by jím být závětní
dědic“; že „pokud notář připustil možnost, aby při sepisování závěti byly
přítomny uvedené osoby, dokonce aby jedna z těchto osob závěť psala, aniž k
tomu byl dán jakýkoli zákonný důvod, porušil svoji povinnost mlčenlivosti dle
notářského řádu a jeho postup byl nezákonný“; že „jednání dne 22. prosince 1995
začalo po poledni a skončilo až po mnoha hodinách“; že „přitom dvanáct
darovacích smluv a závěť obsahují údaj notáře o tom, že zůstavitel dokumenty
přečetl“; že „je tedy nezbytné přihlížet k tomu, jakou zátěž pro zůstavitele
představovalo samo jednání dne 22. prosince 1995 vzhledem k jeho vysokému věku
a nepříznivému zdravotnímu stavu“; že „pokud soudy obou stupňů vycházely z
výpovědí notáře JUDr. H., nebyla jejich zjištění založena na informacích z
důvěryhodného zdroje“; že „ač předmětem jeho svědectví byly vždy ty samé
skutečnosti, pokaždé se jednalo o jiné výpovědi“. Navrhl, aby „Nejvyšší soud
České republiky zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že „plně souhlasí se
žalobou“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Podle ustanovení § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat
vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve
formě notářského zápisu.
Podle ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den,
měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení § 476d odst. 1, části věty před středníkem obč. zák.
zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu.
Podle ustanovení § 63 not. ř. notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den,
měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení,
bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců,
svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k
právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků,
důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení
účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků,
důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.
Podle ustanovení § 59 odst. 2 věty první not. ř. datum sepsání notářské
listiny, výše peněžitého plnění a délka lhůt se vypisují též slovy.
Podle ustanovení § 6 not. ř. notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z
notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen „notářské listiny“) jsou
veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto
zákonem.
Chybějí-li u písemnosti sepisované notářem formou notářského zápisu takové
náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského zápisu,
účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které
jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za
notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a
stanovisek pod č. 61, ročník 1977, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud ČR důvod
se odchylovat ani v současnosti).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) při posouzení otázky, zda sporná závěť splňuje náležitosti
závěti pořízené formou notářského zápisu, v daném případě aplikoval i
interpretoval ustanovení § 476, § 476d obč. zák., § 63 a § 59 odst. 2 not. ř. v
souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a
stanovisek pod č. 61, ročník 1977; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
27.1.1983, sp.zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č.
51, ročník 1984). Dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) -
oproti názoru žalobce - k závěru, že formulační neobratnosti posuzovaného
notářského zápisu, tj. především užití slov „dostavil se účastník dle vlastního
udání způsobilý k právním úkonům“ (srov. § 63 písm. d) not. ř.); skutečnost, že
datum v notářském zápisu je uvedeno pouze slovy, nikoli též číslem (srov. § 63
písm. a) a § 59 odst. 2 not. ř.), případně, že zůstavitel podepsal notářský
zápis uvedením příjmení „K.“, nikoli „K. K.“ (srov. § 63 písm. h) not. ř.),
nelze považovat za znemožňující rozeznat formu notářského zápisu, a proto ani
zpochybnit platnost sporné závěti, s odůvodněním shora citovaným, nemůže
rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním
posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z uvedeného
hlediska, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vylíčení dalších důvodů dovolání vyplývá, že žalobce namítá, že řízení je
postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že namítá, že rozsudek odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky však
– jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu