21 Cdo 3167/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce I. Č., zastoupeného JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou
se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2328/30, proti žalovanému GTS Czech
s.r.o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Přemyslovská č. 2845/43, IČO 28492170,
zastoupenému JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze č.
1740/7, o 157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 18 C 143/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. listopadu 2011 č.j. 23 Co 432/2011-139, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14.
prosince 2010 č.j. 18 C 143/2007-103 (opravený usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 28. července 2011 č.j. 18 C 143/2007-122) se zrušují a věc se
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 2.8.2007 domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil 157.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu
zdůvodnil tím, že pracoval u právního předchůdce žalovaného (společnosti GTS
CZECH, a.s., která byla ke dni 31.12.2005 zrušena bez likvidace z důvodu
sloučení se žalovanou společností GTS NOVERA a.s.) na základě pracovní smlouvy
ze dne 3.3.2003 nejprve jako "obchodní zástupce", poté ode dne 1.3.2006 (podle
dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 23.2.2006) jako "obchodní konzultant
LE/LE Sales Consultant" a následně jako "obchodní konzultant pro korporátní
zákazníky", a že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 28.2.2007. Na
základě pravidel stanovených pro výplatu provizí (Pokynu Po-06-09-02 o výplatě
provizí v komerční divizi společnosti GTS), podle kterých jsou provize
"vypláceny 4x kvartálně a 1x ročně dle skutečného plnění plánu za kvartál a
rok", "roční provize je vyplacena v případě 100% a vyššího plnění ročního
plánu" a "výpočet její výše vychází z fakturovaných plateb", a žalobcem
dosažených výsledků za rok 2006, mu vznikl nárok na výplatu roční provize za
rok 2006, kterou mu však žalovaný odmítá vyplatit.
Žalovaný namítal, že žalobce nesplnil "kriteria pro přiznání roční provize" a
že mu proto provize za rok 2006 nebyla vyplacena. Provize je navíc pouze
nenárokovou součástí mzdy, na kterou nevzniká nárok, i kdyby žalobce splnil
všechny podmínky pro její výplatu.
Obvodní soud pro Prahu 3 - poté co usnesením ze dne 10.11.2009 č.j. 18 C
143/2007-61 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě společnosti GTS
NOVERA a.s. na straně žalované se společností GTS NOVERA s.r.o. - rozsudkem ze
dne 14.12.2010 č.j. 18 C 143/2007-103 opraveným usnesením ze dne 28.7.2011 č.j.
18 C 143/2007-122 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 43.056,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra
Hostaše. Dospěl k závěru, že žalobcem požadovaná provize představuje pouze tzv.
nenárokovou složku mzdy, neboť "žalovaný ve všech pravidlech pro výpočet
provize označuje provizi jako nenárokovou složku mzdy vyplácenou zaměstnanci na
základě jeho pracovního výsledku". Protože tzv. nenároková složka mzdy je
charakteristická tím, že "bez rozhodnutí zaměstnavatele má povahu nároku pouze
fakultativního", a protože žalovaný nevydal žádné rozhodnutí, jímž by žalobci
přiznal provizi za rok 2006, nemá žalobce nárok na vyplacení požadované roční
provize, aniž by bylo významné, zda splnil či nesplnil podmínky stanovené v
pravidlech pro výpočet provizí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.11.2011
č.j. 23 Co 432/2011-139 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
41.616,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Hostaše. Ztotožnil se s názorem soudu
prvního stupně v tom, že provize představovala tzv. nenárokovou složku mzdy,
což vyplývá i z pracovní smlouvy, podle níž "zaměstnanci přísluší za vykonanou
práci mzda plus přiznané odměny dle výsledku práce", z čehož lze dovodit, že
"muselo jít o přiznanou odměnu a, jestliže žalovaný nepřiznal žalobci odměnu,
pak žalobce se nemohl domáhat jejího vyplacení". Podle odvolacího soudu "nelze
odhlédnout od dohody o rozvázání pracovního poměru, podle níž žalobci náležela
odměna za odvedenou práci ve výši 60.000,- Kč a tímto, jak účastníci
prohlásili, byly vyrovnány veškeré závazky zaměstnavatele vůči zaměstnanci".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
provize byla "jednoznačně nárokovou složkou mzdy, neboť se nejednalo o obecný
příslib odměn, ale pobídková složka mzdy byla stanovena konkrétními cíli", a že
jeho nárok na požadované plnění vznikl již splněním výsledkových kritérií
stanovených vnitřním předpisem. Žalovaný vyplatil žalobci provize za 1., 2., 3.
i 4. čtvrtletí v roce 2006 "vždy jen na základě dosaženého pracovního výsledku
a ve výši odpovídající dosaženým výsledkům, aniž by vyplacení těchto provizí
předcházelo jakékoliv rozhodnutí žalovaného o jejich přiznání", a na vznik
nároku na vyplacení roční provize nemohlo mít vliv to, že v dohodě o rozvázání
pracovního poměru bylo dohodnuto "odstupné ve výši 60.000,- Kč", když "tato
okolnost neměla vliv ani na výplatu provize za 4. čtvrtletí, mzdy za leden a
únor 2007, když tato byla rovněž vyplacena po uzavření dohody o rozvázání
pracovního poměru a po skončení pracovního poměru". Přípustnost dovolání
žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
neboť "rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší právní otázku, která byla soudy řešena odchylně v rozporu s předchozími
rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky", a navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
Souhlasí s názorem soudů, že provize byla stanovena jako tzv. nenároková složka
mzdy, na jejíž výplatu vzniká nárok teprve rozhodnutím zaměstnavatele o jejím
přiznání, a to pouze v tom rozsahu, v jakém byla přiznána. Protože žádné
rozhodnutí žalovaného o přiznání roční provize žalobci nebylo vydáno, žalobci
nárok na vyplacení provize nevznikl bez ohledu na skutečnost, zda splnil či
nesplnil podmínky stanovené v interním pokynu pro výpočet provizí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání, které bylo podáno elektronicky, aniž by bylo opatřeno
zaručeným elektronickým podpisem, a k němuž se proto ve smyslu ustanovení § 42
odst.3 a 5 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30.6.2012) nepřihlíží,
na příkaz Ústavního soudu, obsažený v jeho nálezu ze dne 27.8.2013 sp. zn. II.
ÚS 3042/12, a to podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený
rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu uplatnila oprávněná osoba
(účastník řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, zda "provize" za rok 2006, jejíhož vyplacení (za práci vykonanou
v pracovním poměru u právního předchůdce žalovaného) se žalobce domáhá na
základě vnitřního předpisu zaměstnavatele (Pokynu Po-06-09-02 o výplatě provizí
v komerční divizi společnosti GTS), má povahu jen tzv. fakultativní složky
mzdy. Protože odvolací soud vyřešil tuto otázku způsobem neodpovídajícím
ustálené judikatuře soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době (vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá zaplacení provize za rok 2006) posuzovat podle v té době platných
právních předpisů, a to zejména zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za
pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č.
10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 217/2000 Sb.,
č. 257/2004 Sb. a č. 436/2004 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen
"zákona o mzdě").
Zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda (§ 4 odst.1 zákona o mzdě). Mzdou
se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda)
zaměstnavatelem poskytovaná zaměstnanci za práci, nepovažují se však za ni
plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním,
zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů
(akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost (§ 4 odst.2 zákona o
mzdě). Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v
kolektivní smlouvě. Zaměstnavatel je povinen seznámit zaměstnance předem se
změnami způsobu odměňování, výše mzdy a podmínek pro její poskytování; vydal-li
vnitřní mzdový předpis, je povinen umožnit zaměstnancům do něj nahlížet (§ 18
odst.2 zákona o mzdě).
Žalobce se domáhá zaplacení "provize" jako složky své mzdy na základě
"interního" Pokynu č. Po-06-09-02 označeného jako "Pravidla pro výpočet provize
- retail", který má nepochybně povahu vnitřního mzdového předpisu
zaměstnavatele. Mezi účastníky bylo za řízení před soudy sporné, zda "provize"
pobírané žalobcem podle tohoto vnitřního mzdového předpisu zaměstnavatele mají
povahu tzv. nárokové složky mzdy, nebo zda se jedná o složku mzdy jen tzv.
"fakultativní" (nenárokovou).
Podle již ustálené judikatury soudů je třeba důsledně rozlišovat "nárokové" a
"nenárokové" složky mzdy. Zatímco tzv. nároková složka mzdy představuje mzdový
nárok, který je zaměstnavatel povinen uspokojit, jestliže zaměstnanec splní
stanovené předpoklady a podmínky, tzv. nenároková složka mzdy poskytuje
zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění
předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytnutí - zaměstnavatel o jejím
přiznání zaměstnanci také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku mzdy je tedy
charakteristické, že bez vydání rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má
povahu pouze fakultativního plnění; jestliže však zaměstnavatel rozhodne o
jejím přiznání (zda a kdy takové rozhodnutí učiní, závisí jen na úvaze
zaměstnavatele), je povinen tuto složku mzdy zaměstnanci poskytovat. Původně
tzv. nenároková (fakultativní) složka mzdy se tedy v důsledku rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní) a
takto vzniklý nárok na mzdu (část mzdy) lze následně zcela nebo zčásti zrušit
(odebrat, odejmout), jen jestliže to umožňuje pracovní nebo jiná smlouva
uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo kolektivní smlouva anebo
vnitřní mzdový předpis a pouze budou-li splněny podmínky v nich stanovené
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Provize vyplácené u zaměstnavatele podle Pokynu č. Po-06-09-02 označeného jako
"Pravidla pro výpočet provize - retail" byly poskytovány v závislosti na
hospodářských výsledcích zaměstnavatele a na výsledcích práce zaměstnanců. Je
zřejmé, že uplatněním takových (a jim podobných) "pobídkových" složek mzdy
zaměstnavatel sleduje spojení určité části mzdy s pracovním výkonem
zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství
a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny,
aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti
jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, a to od
stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných
cílů až po zcela obecně postulovaný příslib (např. za "dlouhodobě dosahované
kvalitní výsledky práce"), kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží "pobídkovou"
složku mzdy, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě
úvahy zaměstnavatele (příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance) a jeho
rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně mohou být
předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy stanoveny v podobě naprosto
konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů, kdy stanovení
konkrétní výše části mzdy přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení je
převážně věcí pouhého aritmetického výpočtu; v takovém případě, jsou-li
předpoklady pro vznik nároku naplněny, může rozhodnutí zaměstnavatele o
přiznání odměny vyjadřovat jen formální stvrzení těchto předpokladů a v tomto
smyslu má rozhodnutí pouze deklaratorní význam.
V pokynu zaměstnavatele č. Po-06-09-02 označeném jako "Pravidla pro výpočet
provize - retail" se na straně jedné hovoří o tom, že provize je "nenároková
složka mzdy", na druhé straně se však o provizi uvádí, že je "vyplácena
zaměstnanci na základě jeho pracovního výsledku", že "výplata provizí se
provádí společně se mzdou za druhý měsíc následující po uplynutí čtvrtletí, za
které se provize stanovuje", že provize "obchodníka definované cílovou částkou
jsou vypláceny 4x kvartálně a 1x ročně dle skutečného plnění plánu za kvartál a
rok" a že "roční provize je vyplácena spolu se čtvrtou kvartální provizí", aniž
by její poskytnutí bylo výslovně vázáno také na rozhodnutí zaměstnavatele
"konstitutivní" povahy. Obsah pokynu zaměstnavatele č. Po-06-09-02 tedy sám o
sobě neposkytuje spolehlivý podklad pro závěr, zda provize je tzv. nárokovou
složkou mzdy, nebo zda má jen fakultativní povahu, a o této složce mzdy nelze
činit spolehlivé poznatky ani z toho, co bylo uvedeno v pracovní smlouvě nebo
dohodě o rozvázání pracovního poměru, neboť se v nich neupravuje povaha provize
jako složky žalobcovy mzdy.
Za této situace bylo procesní povinností žalovaného, aby prokázal své tvrzení,
že jedním z předpokladů pro výplatu provize žalobci bylo rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání, a aby tedy o tom soudu označil důkazy;
žalovaný však svoji důkazní povinnost v tomto směru nesplnil. Soudy proto měly
vést žalovaného ke splnění důkazní povinnosti postupem podle ustanovení § 118a
odst.3 občanského soudního řádu (odvolací soud též za použití ustanovení § 213b
občanského soudního řádu). Soudy však žalovanému potřebné poučení neposkytly a
při svém rozhodování vycházely ze skutečností, které nebyly způsobilé prokázat
povahu provize jako složky žalobcovy mzdy; zatížily tím řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě
přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soud pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá, § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu