21 Cdo 3177/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce A. C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátem , o 116.117,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 258/2001, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005 č.j. 23 Co
414/2005-209 ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2006 č.j. 23 Co
414/2005-218, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.789,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Sáši
Navrátilové, advokátky se sídlem v Brně, Zatloukalova č. 35.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 116.117,- Kč s 12% úroky z
prodlení od 15.5.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u
něj pracoval na základě pracovní smlouvy od 26.1.1998 do 27.4.2000 jako
„department manažer“, dne 13.5.1999 zaparkoval svěřený služební automobil zn.
Škoda před domem čp. 14 na ulici P. v P. Poté, co vozidlo uzamkl, klíče uložil
do igelitové tašky, kterou položil na chodník na pravé straně vozidla, a asi 10
minut uklízel věci v kufru, odešel domů, aniž by tašku s klíčí odnesl s sebou.
Následujícího dne ráno žalovaný zjistil, že nemá klíče od vozidla a že vozidlo
bylo odcizeno; odcizení ihned nahlásil Policii ČR, avšak věc byla odložena,
neboť nebyly zjištěny skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání. Podle
názoru žalobce žalovaný tím, že „zpřístupnil klíče od vozidla třetím osobám“ a
umožnil jim tak „bez překonání jakékoliv překážky, tedy bez užití násilí“
předmětné vozidlo odcizit, zaviněně porušil povinnosti „dle ustanovení § 420
občanského zákoníku“, a odpovídá tak žalobci za škodu ohodnocenou znalcem Ing.
J. S., CSc. ve výši 114.517,- Kč. Po žalovaném, který na výzvy k náhradě škody
nijak nereagoval, proto požadoval, aby mu zaplatil uvedenou částku navýšenou o
1.600,- Kč za zpracování znaleckého posudku.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29.10.2002 č.j. 3 C 258/2001-64
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 21.917,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalovaného. Soud prvního
stupně, který věc „posuzoval ve smyslu § 172 zák. práce“, dospěl k závěru, že
provedenými důkazy „nebylo prokázáno“, že by škoda, která žalobci vznikla
odcizením vozidla, byla způsobena zaviněným porušením povinnosti žalovaného, a
„proto návrhu žalobce nevyhověl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2.12.2003 č.j. 23 Co
382/2003-93 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přehlédl, že již z
důkazů navržených v žalobě vyplývá, že „sám žalovaný původně připouštěl to, co
žalobce tvrdí“, tj. že igelitovou tašku s klíči zapomněl u vozidla, a že toto
své opakované vyjádření žalovaný posléze (až zhruba po jednom roce) změnil v
tom smyslu, že klíče dodatečně našel. Podle názoru odvolacího soud je třeba se
s těmito spornými tvrzení vypořádat, neboť, „kdyby se prokázalo, že žalovaný
svou nedbalostí umožnil či usnadnil odcizení vozidla, nepochybně by nesl
odpovědnost za takto vzniklou škodu“ podle ustanovení § 172 zák. práce. Soudu
prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru ve smyslu ustanovení § 118a
odst. 2 a 3 o.s.ř. vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazních návrhů.
Okresní soud Praha-východ poté rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 3 C
258/2001-186 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 68.622,- Kč k rukám „právního“ zástupce
žalovaného. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že z
jednání žalovaného, který „měl oprávnění vozidlo odcizené používat ke služebním
cestám a také měl oprávnění s vozidlem parkovat před svým domem“, „nelze
usoudit“, že porušil povinnost při plnění pracovních úkolů zaviněným jednáním,
které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem způsobené žalobci odcizením
služebního vozidla. Žalovaný sice v průběhu řízení změnil své původní vyjádření
uvedené při výslechu u Policie ČR, avšak podle názoru soudu prvního stupně za
situace, kdy „nebylo zjištěno“, jakým způsobem došlo k odcizení vozidla (tj.
zda pachatel překonal překážku nebo měl k dispozici klíče), nelze dospěl k
závěru, že se žalovaný dopustil porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, které je předpokladem odpovědnosti zaměstnance
za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce. Protože žalobce „toto neprokázal,
soud jeho návrh zamítl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.11.2005 č.j. 23 Co
414/2005-209 ve znění opravného usnesení ze dne 6.2.2006 č.j. 23 Co
414/2005-218 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil,
aby žalobci zaplatil 175.670,70 Kč s 20% úroky z prodlení z částky 116.117,- Kč
od 16.11.2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
na nákladech řízení před soudem prvního stupně 103.620,14 Kč a na nákladech
odvolacího řízení 29.383,30 Kč, obojí k rukám advokátky JUDr. S. N. Odvolací
soud „setrval na stanovisku“, že zažalovaný nárok je třeba posuzovat podle
ustanovení § 172 zák. práce, neboť v daném případě „používání služebního
vozidla se svolením žalobce i k cestám žalovaného ze zaměstnání domů a z domova
do zaměstnání souviselo s plněním pracovních úkolů“. Vycházeje z ustanovení §
73 odst. 1 písm. d) a § 171 odst. 1 zák. práce dále zdůraznil, že, svěří-li
zaměstnavatel svému zaměstnanci do užívání věc ze svého majetku, „je
zaměstnanec povinen počínat si při užívání této věci tak, aby riziko poškození,
zničení či ztráty věci nebylo zvyšováno nad míru přiměřenou účelu použití této
věci a obvyklou v daném místě a čase“. Byl-li tedy v daném případě dán žalobcem
žalovanému k dispozici služební automobil s tím, že s ním může parkovat i v
místě svého bydliště, „bylo na žalovaném, aby po zaparkování automobil obvyklým
způsobem zabezpečil, tedy řádně uzamkl, a postaral se i o řádné uschování
klíčů od vozidla“. Jestliže po odcizení vozidla pak žalovaný „jak na
policii, tak i vůči žalobci připustil, že uvedenou povinnost zanedbal“ (když
vůz po zaparkování sice uzamkl, ale po dokončení úklidu zavazadlového prostoru
zapomněl na chodníku vedle vozidla igelitovou tašku s klíči od vozu) „svědčí
takto popsané okolnosti“ podle názoru odvolacího soudu „jednoznačně o tom“, že
„v příčinné souvislosti s porušením výše uvedených povinností k zabezpečení
majetku zaměstnavatele vznikla žalobci odcizením vozu škoda“ a že tak „došlo k
naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu
ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce“. Pokud žalovaný až dodatečně v souvislosti
s uplatněním nároku na náhradu škody ze strany žalobce své původní vylíčení
okolností souvisejících se ztrátou svěřeného automobilu změnil tak, že klíče od
vozidla nalezl po několika měsících náhodou v šatní skříni vypadlé z kapsy
kalhot, „bylo na něm, aby svá nová tvrzení prokázal“. Protože však znaleckým
posudkem z oboru mechanoskopie „nebylo prokázáno“, že klíče předložené žalobcem
(údajně nalezené ve skříni) patří k odcizenému vozidlu a „navíc předložené
klíče jsou natolik málo opotřebené, že to vzbuzuje pochybnosti o tom, že se
jedná o klíče, které byly v odcizeném voze každodenně používány“, odvolací soud
i s přihlídnutím k tomu, že „původní vylíčení okolností vzniku škody působí
logičtěji“, dovodil, že „žalovaný své nové tvrzení o okolnostech, za nichž
škoda na majetku žalobce vznikla, neprokázal“.
Jelikož provedenými důkazy „byla
prokázána i výše škody sestávající se jednak z hodnoty odcizeného automobilu
(114.517,- Kč) a nákladů na zjištění přesné výše škody znalcem (1.600,- Kč)“,
protože „celková výše škody nepřevyšuje 4,5násobek průměrné měsíční mzdy
žalovaného před vznikem škody“, a protože „okolnosti mimořádného zřetele pro
snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení § 183 zák. práce shledány nebyly“,
dospěl odvolací soud k závěru, že „žaloba o zaplacení 116.117,- Kč je důvodná“
s tím, že k této částce připočetl „sumarizovaný úrok splatný ke dni 15.11.2005“
ve výši 59.553,70 Kč.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že
„napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, neboť podle jeho názoru
odvolací soud „vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly, naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány a v hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti, věrohodnosti je
logický rozpor“. Namítal, že „se nezakládá na pravdě“ tvrzení žalobce (z
něhož vycházel odvolací soud), že žalovaný, když zjistil ztrátu předmětného
automobilu a neměl u sebe od něho klíče, sdělil Policii ČR, že klíče od
automobilu ponechal v plastové tašce, kterou zapomněl na chodníku před
zaparkovaným vozidlem. Zdůraznil, že žalovaný na Policii ČR při ohlášení
krádeže služebního vozidla „nikdy neuvedl“, že by klíče od něho nechal v
igelitové tašce mimo vozidlo, ale „pouze se tak domníval, neboť neuměl
vysvětlit, jak mohlo dojít ke ztrátě svěřeného automobilu, než klíče posléze
našel“. Nalezené klíče potom žalovaný vracel žalobci i Polici ČR, ale oba toto
odmítli s tím, že automobil je ztracený a že klíče již nepotřebují. K určení
pravosti klíčů odvolací soud nařídil vypracování znaleckého posudku z oboru
mechanoskopie, avšak ustanovený znalec v rámci svých závěrů o tom, že klíče
jsou velmi málo používané a že jejich pravost lze zjistit jen zasunutím
zkoumaného klíče do autozámku předmětného automobilu při praktickém použití,
podle názoru dovolatele „opomněl ještě jednu možnost“ (pokud předmětný
automobil byl ukradený a praktické použití klíčů tedy vyloučeno), a to „vznést
dotaz na výrobce automobilu“. Žalovaný (jeho zástupce) má zjištěno, že „pokud
budou známa identifikační čísla automobilu a předloženy příslušné klíče od
něho, je možné zjistit pravost klíčů k předmětnému automobilu“. Není přitom
podle jeho názoru rozhodné, zda žalovaným předložené klíče byly náhradními a
proto málo užívané, „ale zda jsou to klíče, které žalovaný od předmětného
automobilu k jeho použití v kritický den obdržel“. Žalovaný vyjádřil
přesvědčení, že „svým chováním se nedopustil žádného protiprávního úkonu a
rovněž svým chováním nic nezavinil, ale naopak učinil vše potřebné bezodkladně,
a to tak, že vše nahlásil polici ČR a účinně s ní spolupracoval“. Domnívá se,
že v daném případě „chybí příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a
vznikem škody“, a „na základě těchto skutečností“ navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru
je rozsudek odvolacího soudu věcně správný a námitky dovolatele považuje „za
zcela účelové a nedůvodné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný
pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy od 26.1.1998 do 27.4.2000 jako
„department manažer“; k plnění pracovních úkolů žalobce svěřil žalovanému
služební automobil zn. Škoda s tím, že žalovaný byl oprávněn služební vozidlo
ukládat (parkovat) v místě svého bydliště. Dne 13.5.1999 ve 22.20 hodin
žalovaný zaparkoval služební automobil v místě bydliště před domem čp. 14 na
ulici P. v P. Následujícího dne ráno žalovaný u sebe nenašel klíče od vozidla a
zjistil, že služební automobil byl odcizen. Žalobce se touto žalobou domáhá,
aby mu žalovaný nahradil vzniklou škodu, ohodnocenou znalcem Ing. J. S., CSc.
na částku 114.517,- Kč a „zvýšenou“ o 1.600,- Kč za zpracování znaleckého
posudku.
Odvolacímu soudu lze v prvé řadě přisvědčit v tom, že „zažalovaný nárok je
třeba posuzovat podle ustanovení § 172 zák. práce“, neboť podle ustálené
judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soud České republiky ze dne 2.4.2003 sp.
zn. 1755/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník
2003, pod poř. č. 92), dohodne-li zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec
bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) ve
svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance (včetně jeho uložení)
v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v
květnu 1999 – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli
za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je
povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §
176 a 178 (srov. § 172 odst. 3 zák. práce).
Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také
porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se
poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda
způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část
škody podle míry svého zavinění.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností
zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních
povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně
zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny
předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy
ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance
za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu
škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu
část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele
(§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného
zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele.
V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce má žalobce
(poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1
písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm. b) a 120 odst. 1
o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Za daného skutkového stavu bylo pro posouzení opodstatněnosti uplatněného
nároku – jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud – významné, zda
žalovaný naplnil svým jednáním skutkovou podstatu ustanovení § 172 zák. práce,
zejména, zda mu lze v příčinné souvislosti s odcizením služebního automobilu
vytýkat zaviněné porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním.
Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními
předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto
povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního
vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z
pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních
povinností.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením
a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73
odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v
souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už
majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když
dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci
jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v
souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho
jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně
pokyny zaměstnavatele), které se bezprostředně vztahují k práci jím vykonávané,
ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku
zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že ze strany žalovaného došlo při
ukládání (parkování) služebního vozidla v místě bydliště k „porušení výše
uvedených povinností k zabezpečení majetku zaměstnavatele“. Právě tento závěr,
který představuje skutkové zjištění soudu [jedná se o výsledek dokazování
(hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží
přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci - srov. § 132 o.s.ř.], žalovaný v dovolání zpochybňuje a uplatňuje
tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak
dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu
odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaný porušil povinnost řádně zabezpečit majetek
zaměstnavatele před jeho ztrátou (nepostaral se „o řádné uschování klíčů od
služebního vozidla“), odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů – „Úředního
záznamu“ ze dne 14.5.1999 vyhotoveného vedoucím Obvodního ředitelství Policie
ČR v P. 3 bezprostředně po zjištění ztráty předmětného služebního automobilu,
„Zprávy o události k odcizení vozidla dne 14.5.1999“ ze dne 18.5.1999 podané
žalovaným žalobci, a znaleckého posudku Ing. J. A. ze dne 6.7.2004), které
zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Náležitě vysvětlil,
proč i za situace, kdy neexistují žádné přímé důkazy o tom, jakým způsobem ke
ztrátě (odcizení) předmětného služebního automobilu došlo, považoval za
pravdivější (a věrohodnější) „původní vylíčení okolností vzniku škody“ uvedené
žalovaným dne 14.5.1999 na Polici ČR bezprostředně po zjištění ztráty
předmětného služebního automobilu, ve kterém žalovaný „připustil“, že služební
vůz po zaparkování sice uzamkl, ale že poté, co dokončil několikaminutový úklid
zavazadlového prostoru, „mohl ponechat klíčky od vozidla (které měl na svazku
společně s dalšími klíči) ležet v igelitové tašce na zemi vedle vozidla“;
této skutkové verzi pak svědčí rovněž písemná zpráva žalovaného
podaná s odstupem čtyř dnů žalobci, v níž žalovaný - mimo jiné – uvedl, že
ráno v 7.30 při odchodu z domova „zjistil, že nemá klíče od auta
a ani od bytu“. Nová tvrzení žalovaného o okolnostech vzniku škody (že
klíče od služebního automobilu „nalezl zhruba po jednom roce čirou náhodou“ při
stěhování v šatní skříni, kam musely vypadnout z jeho oděvu), na nichž žalovaný
po několika letech od škodní události (ve vyjádření k žalobě ze dne 11.7.2002)
založil svou procesní obranu v tomto sporu, odvolací soud důvodně považoval za
„neprokázaná“ nejen proto, že se jeví jako účelová pro potřeby daného sporu,
ale také s ohledem na závěry obsažené ve znaleckém posudku Ing. J. A. ze dne
6.7.2004, ve kterém jmenovaný znalec hodnotil pravost žalovaným předložených
autoklíčů a vyjádřil se tak, že především se jedná o autoklíče, které „nebyly
při provozování uvažovaného automobilu prakticky používány a mohly sloužit
majiteli či uživateli uvedeného vozidla jako klíče náhradní“, a že bez
„praktického použití“ daných autoklíčů do autozámku předmětného automobilu
nelze jednoznačně zjistit, zda jsou autoklíče skutečně příslušné k danému
automobilu.
Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci
podstatné poznatky, má skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný
porušil povinnost řádně zabezpečit majetek zaměstnavatele (žalobce) před jeho
ztrátou (odcizením), oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného
rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Namítá-li dovolatel ve prospěch opačného skutkového závěru, že „nikdy neuvedl“,
že by klíče od předmětného automobilu nechal v igelitové tašce mimo vozidlo,
ale že se tak „pouze domníval, neboť neuměl vysvětlit, jak mohlo dojít ke
ztrátě svěřeného automobilu, než klíče posléze našel“, a že ustanovený znalec v
rámci svého znaleckého zkoumání pravosti předložených autoklíčů „opomněl ještě
jednu možnost“ (pokud předmětný automobil byl odcizený a praktické použití
klíčů tedy vyloučeno), a to „vznést dotaz na výrobce automobilu“, napadá tak
hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým
dovolacím důvodem.
Protože skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný porušil povinnost
uvedenou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce řádně zabezpečit majetek
zaměstnavatele (žalobce) před jeho ztrátou (odcizením), zůstalo nezpochybněno,
nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že mezi tímto porušením pracovních
povinností ze strany žalovaného a vznikem škody, k níž došlo odcizením
předmětného automobilu, „chybí příčinná souvislost“.
O vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu
se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních
povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by
škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti
nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného
porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost
najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí
být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou
důležitou, podstatnou a značnou. Protože v případě odpovědnosti za škodu podle
ustanovení § 172 zák. práce jde o odpovědnost za zaviněné porušení povinností,
je třeba vždy též zkoumat (a prokazovat) zavinění jednajícího zaměstnance, jež
je definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a
ke škodě jako jeho následku, a jehož přítomnost (alespoň ve formě nedbalosti)
je nezbytná ve všech fázích řetězce příčin a následků.
Z hlediska zkoumání příčiny odcizení služebního automobilu je zřejmé, že, kdyby
žalovaný splnil svou povinnost řádně zabezpečit majetek zaměstnavatele před
jeho ztrátou a „postaral se o řádné uschování klíčů od vozidla“, k odcizení
vozidla by nedošlo. za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že porušení pracovních
povinností ze strany žalovaného protiprávní jednání třetích osob umožnilo a
nepochybně (byť jako jedna z příčin, ovšem důležitá, podstatná a značná) vedlo
ke vzniku škody. Tohoto možného následku zanedbání povinnosti k ochraně
majetku zaměstnavatele si přitom žalovaný musel být vědom; z hlediska svého
subjektivního vztahu k porušení této pracovní povinnosti tedy žalovaný měl a
mohl vědět vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům, že svým jednáním
může způsobit škodu. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že v
daném případě „došlo k naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za
škodu ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce“.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo
zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v
této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátkou ve výši 10.960,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, 16 odst.
2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006
Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Sáša Navrátilová osvědčila, že je
plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137
odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle
sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení)
1.754,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání
žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci
nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.789,-
Kč je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k
rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu