21 Cdo 3184/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a. s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 17 C 263/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2006, č.j. 16 Co 70/2006-94, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2006, č.j. 16 Co 70/2006-94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 11. 2005, č.j. 17 C 263/2004-68, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 617.300,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% od 13.8.2004 do zaplacení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Po vydání rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaný O., a.s., dnem 31. 5. 2006 zanikl a pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 8. 2006, č.j. 17 C 263/2004-107, bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno namísto dosavadního žalovaného („O., a.s.“) s žalovaným „O., a.s.“ (§ 107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného.
I když žalobce v dovolání uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačil. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce – kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v tom, že soudy nepřipustily provedení jím navrženého revizního znaleckého posudku k odstranění rozporu mezi závěry znaleckého posudku MUDr. M. K. a stanoviskem praktické lékařky MUDr. H. S.-R. ze dne 20.3.2004) - podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi u něj ke dni 15. 9. 1980 zjištěnou nemocí z povolání a vznikem škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.8.2002 do 31.7.2004 (v žalované výši 617.300,- Kč)], nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, (zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví MUDr. M. K., podle něhož žalobce sice není schopen vykonávat jakékoli práce v podzemí dolu, ovšem nikoliv pro následky nemoci z povolání, ale pro onemocnění obecné povahy, který považuje za neobjektivní) a předestírá vlastní skutkové závěry (zejména že „pro obecná onemocnění, která jsou ve znaleckém posudku uváděna, se neléčí“ a že „pro zjištěnou nemoc z povolání nebyl k 1. 5. 2001 přijat do pracovního poměru u společnosti M. a.s. na práci tuneláře a rovněž z tohoto důvodu nebyl přijat k 1.9.2003 ani na práci horníka u žalovaného“). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak výslovně uvádí –
„v plném rozsahu“ („směřuje do obou výroků“), tedy také do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu