21 Cdo 319/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 119/3, proti
žalované DŘEVO TRUST, a. s. se sídlem ve Frýdku - Místku, T. G. Masaryka č.
602, IČO 25988531, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v
Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 8 C 167/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února
2012, č. j. 16 Co 446/2011-211, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Hany Skotnicové, advokátky se sídlem v Ostravě, Na Hradbách č. 119/3.
Dopisem ze dne 27. 5. 2009 (doručeným žalobkyni téhož dne) žalovaná
sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že její nadbytečnost „vznikla na
základě organizačních změn, které byly schváleny představenstvem společnosti
dne 26. 05. 2009 s účinností k 27. 05. 2009“, že „v důsledku těchto
organizačních změn byl také snížen stav zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce“ a že „mimo jiné bylo zrušeno“ její funkční místo.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního
poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tvrzení uvedená ve
výpovědi „se nezakládají na pravdě a mají diskriminační povahu vůči žalobkyni“
a že důvodem výpovědi byla pouze snaha žalované „zbavit se nepohodlných osob,
které vystoupily vůči JUDr. H. na mimořádné valné hromadě dne 26. 5. 2009“.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 8 C
167/2009-79, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na nákladech řízení 11.603,- Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr.
Taťány Přibilové. Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru splňuje
formální požadavky uvedené v ustanovení § 50 zák. práce a byla dána v přímé
souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce a že je tak naplněn výpovědní důvod uvedený v
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 8.
2010, č. j. 16 Co 92/2010-113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, tvrdí-li žalobkyně,
že rozhodnutím zaměstnavatele (žalované) byly od počátku sledovány jiné cíle a
že tedy zaměstnavatel (žalovaná) jen předstíral přijetí organizačního opatření
se záměrem zastřít své skutečné záměry, a navrhuje-li ke svým tvrzením důkazy,
bylo jeho povinností tyto důkazy provést a na základě výsledků dokazování
zkoumat, jaký cíl zaměstnavatel (žalovaná) opravdu sledoval svým opatřením; v
této souvislosti je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti
a logické návaznosti. Správná tak je odvolací námitka žalobkyně, že soud
prvního stupně zjistil neúplně skutkový stav.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 8 C
167/2009-172, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 5. 2009, kterou
dala žalovaná žalobkyni, je neplatná; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 33.680,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně
JUDr. Hany Skotnicové. Dospěl k závěru, že, přestože pracovní pozice žalobkyně
byla přijatým organizačním opatřením zrušena a na její místo nebyl přijat jiný
zaměstnanec, byl tímto organizačním opatřením od počátku sledován jiný cíl, a
to ukončení pracovního poměru s žalobkyní, která z pozice člena představenstva
žalované společnosti i z pozice vlastníka prioritních akcií vystupovala proti
návrhům nového předsedy představenstva K. H. Vyšel přitom z toho, že do 26. 5.
2009 na žádném jednání představenstva žalované, ani na poradách oblastních
ředitelů, „kterých se účastnil i JUDr. K. H.“, nebyla zmiňována potřeba zrušení
pracovních míst žalobkyně, uvolněných regionálních ředitelů Ostravsko a
Plzeňsko a technickoekonomického manažera. Hovořilo-li se o nutnosti
personálních změn, šlo o pracovníky skladu či vedoucí skladu v Karlových
Varech. Bezprostředně poté, co skončilo funkční období předsedy představenstva
Ing. O. B., nově složené představenstvo přijalo organizační opatření, na
základě kterého byla zrušena funkční místa žalobkyně, S. B., J. V. a A. S., tj.
členů vedení žalované, kteří nepodporovali návrhy nového předsedy
představenstva a naopak byli vnímání jako loajální s bývalým předsedou
představenstva a výkonným ředitelem Ing. B. Těmto zaměstnancům navíc na pokyn
K. H. nebyly vyplaceny odměny za duben 2009, přestože o vyplacení těchto odměn
bylo rozhodnuto představenstvem žalované dne 26. 5. 2009. „Tomuto kontrastuje
jednání předsedy představenstva k ostatním zaměstnancům, kterým zmiňované
odměny vyplaceny byly a některým z nich byly poskytnuty osobní půjčky, což
nelze přehlédnout zejména u M. K., který jako nový člen představenstva, zvolený
na návrh K. H., tohoto podpořil při hlasování o zmiňovaných organizačních
změnách, v důsledku kterých byla zrušena tato funkční místa“. Tento závěr –
podle názoru soudu prvního stupně - rovněž podporuje i následné jednání
žalované vůči žalobkyni po výpovědi z pracovního poměru, „kdy jí bylo
zapovězeno docházet do prostor společnosti a vykonávat jakoukoliv práci, což s
ohledem na běh výpovědní lhůty se jeví jako minimálně neekonomické a znovu to
ukazuje na záměr žalovaného odstranit žalobkyni z možnosti podílet se na chodu
společnosti“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2.
2012, č. j. 16 Co 446/2011-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Skotnicové. Souhlasil
se soudem prvního stupně, že za situace, že v den, kdy se konala mimořádná
valná hromada žalované (dne 26. 5. 2009), na které byl zvolen novým členem
představenstva M. K., následně zasedalo ve 13.00 hodin představenstvo žalované,
jež přijalo uvedené organizační opatření, a že následující den (dne 27. 5.
2009) je doručena žalobkyni výpověď z pracovního poměru a dopisem ze dne 1. 6.
2009 je žalobkyni nařízeno nastoupit dovolenou, odevzdat užívané věci a
nedocházet do prostoru společnosti, je odůvodněn závěr, že skutečným cílem
rozhodnutí žalované o organizačních změnách nebylo snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce, ale zcela jiný výsledek, a to, aby žalovaná
„odstranila žalobkyni z pozice člena představenstva žalované společnosti i z
pozice zaměstnance, který vystupoval proti návrhům nového předsedy
představenstva K. H.“. Souhlasil sice se žalovanou, že do dne rozhodování soudu
nebyl na místo žalobkyně přijat jiný zaměstnanec, zároveň však uvedl, že nelze
akceptovat tvrzení žalované, že hlavní pracovní náplní žalobkyně bylo
„asistováni řediteli B.“. Připomněl výpověď svědka D. U., že žalobkyně jednala
s dodavateli, kteří tvořili obchody v rozsahu asi 70 % obratu společnosti,
ovšem z hlediska počtu těchto dodavatelů byl tento počet nižší než svědkův. O
tom, že svědek má fyzicky převzít agendu žalobkyně, se dozvěděl od K. H. asi
den či dva dny předtím, než měl agendu převzít. V této souvislosti podle
odvolacího soudu „vyvstává otázka, zda nepotřebným nebyl právě D. U. vzhledem k
tomu, co uvedl o rozsahu 70 % obchodu, které vyřizovala žalobkyně a on pouze 30
%“. Přihlédl také k tomu, že žalobkyni byly přiznány odměny za výkon práce v
dubnu 2009, že bylo rozhodnuto o jejich vyplacení všem zaměstnancům, tedy i
žalobkyni, a nelze argumentovat neplněním povinností žalobkyní poté, co jí byla
doručena výpověď z pracovního poměru, a k tomu, že na žádném jednání a
poradách, které se uskutečnily do dne 26. 5. 2009 se nehovořilo o úsporách,
kterých by se dosáhlo zrušením místa žalobkyně, tedy organizační změna žádným
způsobem nebyla připravována, zejména ne tak, že by příslušní odpovědní
pracovníci minimálně hovořili se zaměstnanci, na které měla připadnout část
náplně práce zrušených míst. Kdyby byla organizační změna připravována
dlouhodobě, jak tvrdí žalovaná, měla by žalovaná k dispozici alespoň základní
ekonomickou analýzu, návrh řešení, neboť případná organizační změna by zasáhla
celou společnost, nikoliv vedoucí pracovníky, a to jen ty, kteří nesouhlasili s
novým předsedou představenstva K. H.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že
rozhodnutí žalované o organizačních změnách s odstraněním žalobkyně z pozice
člena představenstva žalované společnosti vůbec nesouviselo ani souviset
nemohlo, neboť členy představenstva volí a odvolává valná hromada, případně
dozorčí rada. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že, kdyby organizační
změna měla být připravována dlouhodobě, měla by žalovaná k dispozici alespoň
základní ekonomickou analýzu, návrh řešení a organizační změna by zasáhla celou
společnost. Podle jejího názoru je nepodstatné, že se na žádné z porad, které
se uskutečnily přede dnem 26. 5. 2009, nehovořilo o úsporách, kterých by se
dosáhlo v důsledku zrušení míst, ke kterým následně došlo. Žalovaná musela
organizační změnu připravit s dostatečným časovým předstihem, ale neshledávala
žádoucím to, že by předem organizační změnu měla projednávat právě na poradách
vedení, když se tato změna měla týkat některých účastníků porad vedení. Jaké
konkrétní částky byly v souvislosti se zrušením místa žalobkyně a dalších osob
ušetřeny, je jednoduché vyčíslit; k tomu písemná ekonomická analýza potřebná
nebyla. Rozebírá dále, proč byla práce žalobkyně pro žalovanou méně potřebná,
než práce D. U., a uzavírá, že „D. U. byl schopen převzít práci žalobkyně (byla
pouze organizačního charakteru), ale žalobkyně nebyla v žádném případě schopna
převzít práci D. U. (byla v mnohém technického charakteru)“. Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně
zamítnuto, neboť napadený rozsudek není v rozporu s hmotným právem a nastíněné
otázky nemají po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s.
ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s.
ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
učiněné dopisem ze dne 27. 5. 2009, která jí byla téhož dne doručena – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009 (tj. do
dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a další) patří k předpokladům pro podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce to, že o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se
konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se
zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u
zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále
může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v
důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci
práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v
původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak
zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Podstatné je, aby bylo
přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny. Pouze v takovém případě
lze uvažovat o tom, že byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele, popřípadě jeho realizací u
zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy
zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření
(změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu
na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně
nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním
úkonem ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce a § 34 obč. zák. a že je samo o
sobě nelze přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v
ustanovení § 37 a násl. obč. zák. (§ 18 zák. práce); nejedná se tu totiž o
takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o
rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. právní
názor vyjádřený za dřívější, v tomto směru obsahově shodné právní úpravy v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který
byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo již výše
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011,
uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Jak správně uvedl odvolací soud, při zkoumání toho, jaký cíl zaměstnavatel
opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy
v jeho úplnosti a logické návaznosti. Důvodně proto akcentoval skutečnost, že
organizační opatření, jehož následkem se žalobkyně měla stát nadbytečnou, bylo
přijato představenstvem stejný den, kdy došlo na mimořádné valné hromadě k jeho
personální obměně, že se organizační opatření mělo týkat pouze těch (vedoucích)
zaměstnanců, kteří na mimořádné valné hromadě projevovali jiné názory než nově
zvolený předseda představenstva, že v rozporu s rozhodnutím představenstva
pouze těmto osobám nebyly vyplaceny odměny, že ve vedení žalované nebyla před
mimořádnou valnou hromadou žádná organizační změna připravována a že
bezprostředně po dání výpovědi z pracovního poměru bylo žalobkyni nařízeno
nastoupit dovolenou, odevzdat užívané věci a nedocházet do prostoru žalované.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2009 není
rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce,
ale jen nástroj potřebný k odstranění žalobkyně z pozice zaměstnance, který
vystupoval proti návrhům nového předsedy představenstva K. H.
S dovolatelkou lze souhlasit pouze v tom, že „rozhodnutí žalované o
organizačních změnách s odstraněním žalobkyně z pozice člena představenstva
žalované společnosti vůbec nesouviselo ani souviset nemohlo, neboť členy
představenstva volí a odvolává valná hromada, případně dozorčí rada“; tato
skutečnost však s posouzením platnosti výpovědi z pracovního poměru nesouvisí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby
žalobkyni nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o
výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má
být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.
s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147
nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci
neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.
s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7.
5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů
dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální
částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Hana Skotnicová osvědčila, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobkyni
zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149
odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přístupný.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr.
Mojmír Putna
předseda senátu