21 Cdo 3197/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v
právní věci žalobce Bc. P. J., zastoupeného JUDr. Jarmilou Marákovou,
advokátkou se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí č. 112/61, proti žalovanému VOP
CZ, s.p., IČO 00000493, se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Dukelská č. 102,
zastoupenému Mgr. Evou Bernadet, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č.
572/11, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 298/2015, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2016 č. j. 16 Co
248/2015-40, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 9. 2015 u Okresního soudu v Novém Jičíně
domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23. 7.
2015, které obdržel jako v pořadí druhé okamžité zrušení pracovního poměru od
žalovaného, u nějž pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 7. 2010 jako
,,vedoucí odboru nákupu“, resp. na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze
dne 31. 1. 2012 jako ,,vedoucí odboru – nákupu a logistiky“. Uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru bylo žalovaným zdůvodněno tak, že považuje první
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2013 za platné, ale z
opatrnosti přistupuje také k tomuto druhému okamžitému zrušení pracovního
poměru. Žalobce se u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhal neplatnosti také
prvního okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2013 (řízení vedeno
pod sp. zn. 13 C 117/2015).
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 13 C
298/2015-30 přerušil řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) zákona č.
98/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) do pravomocného
skončení věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C
117/2015. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o platnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2015 představuje pro řízení
o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23. 7. 2015 otázku, na
které může záviset rozhodnutí ve věci, a kterou není soud v tomto řízení
oprávněn řešit, neboť v případě platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
ze dne 19. 3. 2015, je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 7. 2015
neplatné.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 2. 2016 č. j. 16 Co 248/2015-40
potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl na základě
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru, že pokud by žaloba na
určení neplatnosti prvního okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3.
2015 byla zamítnuta, bylo by v posuzované věci (ohledně platnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru ze dne 23. 7. 2015) nutné dospět k závěru, že s
žalobcem rozvázal pracovní poměr někdo, kdo není jeho zaměstnavatelem. Podle
odvolacího soudu by se v takovém případě mohl žalobce domáhat určení
neplatnosti druhého okamžitého zrušení ze dne 23. 7. 2015 pouze žalobou podle
ustanovení § 80 o. s. ř. (jestliže by měl na takovém určení naléhavý právní
zájem), nikoliv žalobou podle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel
předně poukázal na to, že řízení vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod
sp. zn. 13 C 117/2015 bylo dříve přerušeno z důvodu vedení řízení u téhož soudu
pod sp. zn. 6 C 117/2015, které však bylo vedeno mezi jinými účastníky (jiný
zaměstnanec žalované), a proto k odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje (a poučil
účastníky nesprávně o tom, že proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání).
Dovolatel dále namítal, že v posuzovaném případě nebyl dán důvod pro přerušení
řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť všechny řešené
otázky spadaly do pravomoci civilních soudů, a proto nešlo o prejudiciální
otázky, které by soud nebyl oprávněn v tomto řízení řešit. V případě rozvázání
pracovního poměru zaměstnance více právními jednáními je podle dovolatele nutné
na všechna tato právní jednání hledět jako na platná (platnost prvního právního
jednání má za následek pouze to, že se druhé právní jednání neuplatní jako
důvod zániku pracovního poměru), přičemž zaměstnavatel může pozbýt své
postavení vůči zaměstnanci pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu. K
závěru odvolacího soudu o tom, že se žalobce měl neplatnosti druhého okamžitého
zrušení pracovního poměru domáhat určovací žalobou podle ustanovení § 80 o. s.
ř., dovolatel uvedl, že odvolací soud měl zrušit rozhodnutí soudu prvního
stupně pro nedostatek podmínky řízení (pro absenci tvrzení naléhavého právního
zájmu). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího
soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení
ve věci bylo zahájeno dnem 24. 9. 2015, postupoval přitom podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.
1. 2014.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující
vyřešení právní otázky, zda v případě, že zaměstnavatel rozváže se zaměstnancem
tentýž pracovní poměr více právními jednáními, představuje rozhodnutí o
platnosti dřívějšího rozvázání pracovního poměru předběžnou otázku pro řízení o
platnosti pozdějšího rozvázání pracovního poměru, a proto je soud v takovém
případě povinen přerušit podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
řízení o platnosti pozdějšího rozvázání pracovního poměru dokud nebude
rozhodnuto o platnosti dřívějšího rozvázání pracovního poměru. Vzhledem k tomu,
že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle skutkových zjištění soudů (jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá) byl žalobce zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne
30. 7. 2010 jako ,,vedoucí odboru nákupu“, resp. na základě dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2012 jako ,,vedoucí odboru – nákupu a
logistiky“. Žalovaný zrušil s žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením
pracovního poměru ze dne 19. 3. 2015 (doručeným žalobci dne 23. 3. 2015) a
okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 23. 7. 2015. Žalobce žalobou napadl
u Okresního soudu v Novém Jičíně obě uvedená okamžitá zrušení pracovního
poměru, přičemž řízení o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 19. 3. 2015 bylo u Okresního soudu v Novém Jičíně vedeno pod sp. zn. 13 C
117/2015, zatímco platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23. 7.
2015 je předmětem řízení v posuzované věci.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá
neplatnosti okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 7. 2015 - podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do
30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též podle zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže
rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
Podle ustanovení 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět.
Podle ustanovení § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak
otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám.
Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho
vychází.
Podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení
spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu
souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Podle ustanovení § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců
ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, je soud povinen řízení podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit, jestliže jde o takovou
otázku, kterou není oprávněn sám řešit. Jedná se zejména o otázku, zda byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo je spáchal,
jakož i o otázky osobního stavu (§ 135 o. s. ř.). K přerušení řízení podle §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud v zájmu hospodárnosti tehdy,
jestliže probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení,
v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho
rozhodnutí a kterou by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o. s.
ř.).
Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky
vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 72 zák.
práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní jednání o rozvázání pracovního
poměru je neplatné; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi
účastníky podle tohoto právního jednání, i kdyby šlo o neplatné rozvázání
pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou
platnosti rozvazovacího jednání zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to
platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný
pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují) rozvázání téhož
pracovního poměru více právními jednáními (učiněnými současně či postupně);
jednotlivá právní jednání se pak posuzují samostatně a samostatně také
nastávají jejich právní účinky. Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího
právního jednání, má to za následek, že pozdější právní jednání o rozvázání
pracovního poměru se neuplatní (i kdyby bylo jinak platné) jako právní důvod
zániku tohoto pracovního poměru; pozdější neplatné právní jednání o rozvázání
pracovního poměru nemůže způsobit ani pokračování pracovního poměru (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97,
uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2647/2000).
Platnost rozvázání pracovního poměru může soud v řízení podle ustanovení § 72
zák. práce zkoumat pouze v případě, jestliže k okamžiku rozvázání pracovního
poměru, pracovní poměr dosud trval. Jestliže byl pracovní poměr zaměstnance
rozvázán více právními jednáními, o jejichž platnosti bylo zahájeno řízení
podle ustanovení § 72 zák. práce, závisí rozhodnutí o platnosti pozdějšího
rozvázání pracovního poměru na rozhodnutí o platnosti dřívějšího rozvázání
téhož pracovního poměru, neboť není-li určena neplatnost dřívějšího rozvázání
pracovního poměru (a rozvázání pracovního poměru je tedy platné), pracovní
poměr zanikne na základě dřívějšího rozvázání pracovního poměru a každé
pozdější rozvázání téhož pracovního poměru (téhož zaměstnance) by bylo
neplatné, neboť pracovní poměr jakožto dvoustranný pracovněprávní vztah mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem může rozvázat jen některý z jeho účastníků.
Okamžité zrušení pracovního poměru, které by dal účastníku pracovního poměru
někdo jiný než druhý účastník tohoto právního vztahu, by bylo pro rozpor se
zákonem neplatným právním jednáním a zaměstnanec by se žalobou podle ustanovení
§ 80 o.s.ř. mohl domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru
je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby
není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou
platnosti rozvazovacího
úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zák. práce
nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného
některým z jeho účastníků - zabývat jako otázkou předběžnou, např. ve sporu
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu mzdy nebo o určení trvání
pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999 sp. zn.
21 Cdo 487/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo
2520/2009).
V případě pracovního poměru rozvázaného více právními jednáními soud podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přeruší řízení o platnosti
pozdějšího rozvázání pracovního poměru, dokud nebude rozhodnuto o platnosti
dřívějšího rozvázání pracovního poměru, neboť není v řízení o platnosti
pozdějšího rozvázání pracovního poměru oprávněn řešit jako předběžnou otázku
platnost dřívějšího rozvázání pracovního poměru. V zájmu hospodárnosti může
soud řízení o platnosti více právních jednání směřujících k rozvázání téhož
pracovního poměru (téhož zaměstnance) spojit ke společnému řízení, přičemž však
musí - z výše uvedených důvodů – nejprve rozhodnout o platnosti dřívějšího
rozvázání pracovního poměru, až poté se podle výsledku řízení o dřívějším
rozvázání pracovního poměru může zabývat platností pozdějšího rozvázání
pracovního poměru.
S ohledem na shora vymezené právní závěry dovolacího soudu byl v posuzovaném
případě správný postup soudu prvního stupně, který přerušil řízení o žalobě o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 23. 7. 2015 s
odůvodněním, že rozhodnutí v této věci závisí na rozhodnutí o platnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 19. 3. 2015.
Z uvedeného vyplývá, že rovněž usnesení odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo
napadené usnesení postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se
řízení končí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr.
Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu