21 Cdo 3200/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. S.
s.r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 351/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 5. února 2008, č. j. 29 Co 486/2007-153, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 18. 11. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ruší okamžitě
pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 01.04.2003, a to v souladu s
ust. § 53 odst. 1, písm. b) Zákoníku práce“. Zvlášť hrubé porušení pracovní
kázně spatřoval v tom, že žalobce v rozporu s předchozími ústními pokyny
nadřízeného zaměstnance v blíže neurčený den před 15. 10. 2003 svévolně odnesl
ze svého pracoviště pokladní hotovost ve výši 124.125,50 Kč (bod 1/), že dne
14.10.2003 odnesl a ponechal si u sebe „mobilní telefon spolu se SIM kartou a
příslušenstvím“ a sestavu osobního počítače s monitorem a příslušenstvím (bod
2/), že se „zmocnil a ponechal u sebe“ osobní automobil zaměstnavatele zn.
ŠKODA (bod 3/), a uvedené věci přes výzvy zaměstnavatele neodevzdal, a že
využil informace, které získal při výkonu práce, a zprostředkoval uzavření
kupní smlouvy přímo mezi prodávajícím společností M. CZ s. r. o. a kupujícím S.
Z., ačkoliv zprostředkování prodeje zemědělské techniky je též předmětem
podnikání žalobcova zaměstnavatele, čímž vznikla žalovanému škoda ve výši
minimálně 10.537,- Kč (bod 4/).
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že „popírá skutečnosti“,
které žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci vytýká, a má zato,
že se vůči žalovanému „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem
nedopustil“. Žádné ústní pokyny ohledně pravidel k vedení pokladny mu jednatel
společnosti nevydal; popírá, že by svévolně odnesl pokladní hotovost. Naopak
„po zkušenostech s vyloupením kanceláře a na základě doporučení Policie ČR a
majitele objektu“ měl pokladní hotovost přes noc a v době služebních cest v
místě svého bydliště. Nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že nepředal
žalovanému věci, k jejichž předání byl vyzván dopisem ze dne 3. 11. 2003. V
termínu v dopise stanoveném naopak všechny věci žalovanému předal, „jak
potvrzuje předávací protokol“. Mobilní telefon žalobce žalovanému nepředal,
protože měl svůj vlastní mobilní telefon. Protože žalovaný nechal žalobci
„odpojit telefon“, kupující S. Z. si „dohodl prodej a koupi této zemědělské
techniky nezávisle na žalovaném“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 16 C 351/2003-81,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech
řízení 7.981,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Po provedeném dokazování
dospěl k závěru, že „v případě vytýkaných zvlášť hrubých porušení pracovní
kázně pod body 1/ až 3/ okamžitého zrušení pracovního poměru bylo zjištěno, že
tyto nebyly uplatněny ve lhůtě uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku
práce“. Ve vztahu k bodu 4/ okamžitého zrušení pracovního poměru, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že „toto nelze považovat za zvlášť hrubé porušení
pracovní kázně“, protože „intenzita porušení pracovní kázně byla nižší a tento
důvod by nemohl samostatně obstát jako důvod pro okamžité zrušení pracovního
poměru“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 21. 8. 2006, č.j. 29 Co 150/2006-96, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně,
že se ve svém rozsudku nevypořádal se všemi tvrzeními účastníků a důkazy, které
byly v průběhu řízení provedeny, nedostatečně zdůvodnil závěr, že pracovní
poměr žalobce byl žalovaným zrušen opožděně, že v rozporu se svým tvrzením v
odůvodnění rozsudku (že se po věcné stránce důvody okamžitého zrušení
pracovního poměru nezabýval) činí i ohledně těchto důvodů určitá skutková
zjištění, přičemž „závěry jsou nejednoznačné“. Odvolací soud shledal rozsudek
soudu prvního stupně nepřezkoumatelným zčásti pro nesrozumitelnost a zčásti pro
nedostatek důvodů, vytknul také soudu prvního stupně, že se nevypořádal s
otázkou běhu subjektivní i objektivní lhůty pro okamžité zrušení pracovního
poměru.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j. 16 C 351/2003-120,
žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na
nákladech soudního řízení 14.656,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce“. Ve
vztahu k bodu 1/ okamžitého zrušení pracovního poměru měl za prokázáno, že
žádné písemné pokyny ohledně vedení příruční pokladny nebyly ze strany
žalovaného dány a že nebyla ani podepsána dohoda o hmotné odpovědnosti podle §
176 a násl. zák. práce. Protože žalovaná nezajistila řádné a dostatečné
technické zabezpečení k tomu, aby věci, včetně pokladny a pokladní hotovosti,
mohly být bezpečně uloženy (přechovávány) v kanceláři, nemohl žalobce porušit
zvlášť hrubým způsobem pracovní kázeň tím, že si odnesl, resp. odnášel pokladní
hotovost z kanceláře. Na porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem soud
prvního stupně neusoudil ani u ostatních jednání vytýkaných žalobci v okamžitém
zrušení pracovního poměru. Ve všech čtyřech důvodech, uvedených v okamžitém
zrušení pracovního poměru z 18. 11. 2003 tak „shledal jejich neplatnost a z
těchto důvodů je pak jako celek neplatné i okamžité zrušení pracovního poměru“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 29 Co 486/2007-153, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit
žalované náklady řízení za řízení před soudem prvního stupně částkou 38.161,-
Kč a za řízení před soudem odvolacím částkou 14.532,- Kč „u zástupce žalovaného
advokáta JUDr. V. H.“. Vycházeje z toho, že žalobce vykonával funkci vedoucího
provozovny a v rámci tohoto pracovního zařazení přijímal v hotovosti platby od
zákazníků a byl i oprávněn si z pokladny vybírat finance na úhradu nákladů
spojených s výkonem zaměstnání, dovodil, že „z nejobecnějších pravidel
nakládání s cizími finančními prostředky je naprosto zřejmé, že žalobce nebyl
oprávněn používat finanční prostředky na úhradu svých soukromých potřeb, a to
ani formou půjčky z pokladny“, že nebyl oprávněn odnášet finanční prostředky z
pracoviště a že „z titulu jeho pracovního zařazení bylo jeho věcí, aby na
pracovišti zařídil takovou možnost uchovávání peněz, aby možnost jejich
odcizení eliminoval“. Jestliže žalobce finanční prostředky z pracoviště odnesl,
byl povinen kdykoliv je na požádání zaměstnavateli vydat, a v tom mu nemohla
bránit ani pracovní neschopnost, kterou žalobce vysvětloval důvody nepředání
peněz žalovanému dne 15. 10. 2003. Je-li žalobci vytýkáno, že žalovanému
nepředal finanční hotovost ani po písemné výzvě ze dne 11. 11. 2003 a částku
34.322,- Kč zadržoval až do 6. 1. 2005, kdy ji žalovanému poukázal poštovní
poukázkou, lze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že k porušení pracovních
povinností ze strany žalobce došlo a toto jednání žalobce naplňuje použitý
důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Ve vztahu k ostatním jednáním
vytýkaným žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru se odvolací soud
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nedošlo k porušení pracovní kázně
žalobcem s tím, že, „i když nakládání žalobce s věcmi nebylo zcela po právu,
nevykazovalo, s ohledem na popsané okolnosti, znaky hrubého porušení pracovní
kázně“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud „k
právním názorům soudu I. stupně a k jeho zjištěním vůbec nepřihlédl a chování
žalobce hodnotí pouze ze svého úzkého hlediska“. Přitom žalobce již při jednání
u soudu prvního stupně prokázal, že mu „byla z jeho příruční pokladny na
středisku žalovaného v Nové Vsi odcizena určitá peněžní hotovost“ a že „z
opatrnosti, aby se situace opět neopakovala, zabezpečil uložení příruční
pokladny u sebe doma“. Neučinil tak proto, aby zneužil uloženou pokladní
hotovost nebo s ní neoprávněně nakládal. Žalovaný nikdy nestanovil žalobci
pokladní limit ani pokyny k nakládání s finanční hotovostí a, jestliže odvolací
soud dospěl k závěru, že žalobce neoprávněně nakládal s pokladní hotovostí, což
podle názoru odvolacího soudu zakládá právní důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru, pak tak odvolací soud „učinil nesprávně a v rozporu se
zákonem“. Namítá dále, že odvolací soud se ve svém právnímu závěru opírá jen o
„domněnky“, co měl či mohl žalobce udělat, a „nikoliv o skutečnosti, co žalobce
měl správně dělat“. K prokázání svého tvrzení předložil žalobce dovolacímu
soudu „další doklady“. Rozsudek odvolacího soudu považuje za „zcela
nespravedlivý vůči žalobci“, za věcně a právně nesprávný, nemající žádnou oporu
v zákoně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, když závěry
odvolacího soudu považuje za správné, „aplikace právní normy na zjištěný
skutkový stav byla u napadeného rozhodnutí zcela přiléhavá“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě
zrušil pracovní poměr s žalobcem dopisem ze dne 18. 11. 2003, který byl téhož
dne žalobci doručen – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do
29. 2. 2004, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se
mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně,
závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem)
je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem
zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.
Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání
zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže
být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73
odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v
souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už
majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když
dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci
jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v
souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho
jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně
pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda
objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo
proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobce s ohledem na jeho pracovní
zařazení měl sám zařídit takovou možnost uchovávání peněz na pracovišti, aby
jejich odcizení jinou osobou eliminoval. Jestliže již pokladní hotovost z
pracoviště odnesl, byl nepochybně povinen tuto finanční hotovost žalovanému
kdykoli na jeho požádání vydat. Skutečnost, že žalobce nepředal ani na žádost
žalovaného celou pokladní hotovost a že částku 34.322,- Kč zadržoval až do 6.
ledna 2005, jen dokresluje, že žalobce zcela zjevně porušil povinnost
vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. S odvolacím
soudem lze souhlasit i v tom, že uvedené jednání žalobce svou intenzitou
představuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Nelze totiž přehlédnout (mimo
argumentaci odvolacího soudu), že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance
(zejména tam, kde zaměstnanci při výkonu svých pracovních úkolů nakládají s
majetkem zaměstnavatele ve vztahu k třetím osobám) je nezbytný vztah důvěry,
spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost, jak vyplývají právě z ustanovení §
73 odst. 1 písm. d) zák. práce.
Námitka dovolatele, že zákoník práce ani žádný pokyn žalovaného nestanovily
pravidla pro nakládání s finanční hotovostí, nemohou správné závěry odvolacího
soudu zvrátit. Dovolatel totiž přehlíží, že finanční prostředky, kterými
nakládal, nebyly finanční prostředky žalobce, ale jeho zaměstnavatele –
žalovaného. V žádném případě s takovými prostředky nemůže samostatně nakládat
tak, aby se kdykoli (na jakkoli dlouhou dobu) dostaly mimo dispozici
zaměstnavatele, leda že by o tom zaměstnavatel sám rozhodl, což v projednávané
věci nebylo prokázáno ani tvrzeno. Jestliže navíc na výzvu zaměstnavatele
zaměstnanec odmítá tyto prostředky bezodkladně do dispozice zaměstnavatele
vrátit, jde o jasný útok na majetek zaměstnavatele a také zcela zřejmé porušení
povinností vyplývajících z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Na tom
nemůže nic změnit ani skutečnost, že v předchozí době mělo dojít k vloupání.
Bylo povinností žalobce okamžitě se žalovaným zaměstnavatelem tuto skutečnost
projednat a vyžadovat opatření ze strany zaměstnavatele (o jeho prostředky se
jednalo), nikoli opatření přijímat (na delší dobu) sám. Takové jednání by bylo
možné jen bezprostředně po zjištěné krádeži, než bylo možno věc projednat se
zaměstnavatelem.
Se závěrem odvolacího soudu, že se žalobce dopustil jednání vytýkaného pod
bodem 1/ v dopise žalovaného ze dne 18. 11. 2003 a že toto jednání představuje
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem proto dovolací soud souhlasí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad, uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v
§ 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,-
Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. V. H. osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení
vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137
odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši (po zaokrouhlení)
770,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby
tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 4.820,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného
v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu