ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobce B. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v
Horoměřicích, Malá č. 967, za účasti 1) Unicoop spol. s r. o. v likvidaci se
sídlem v Praze 1, Revoluční č. 13, IČO 48109452, zastoupeného JUDr. Michalem
Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká č. 36/5, a 2) J.
V., o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2010, o dovolání účastníka Unicoop
spol. s r. o. v likvidaci proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
listopadu 2013 č. j. 4 Co 122/2013-197, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013
č. j. 27 C 3/2010-144 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce a účastnice J. V. podali dne 29. 5. 2007 u Katastrálního úřadu pro
hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, návrh na povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí ve svůj prospěch podle smlouvy o
koupi najaté věci č. 15/94 ze dne 17. 6. 1994 uzavřené mezi účastníkem Unicoop
spol. s r. o. v likvidaci jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem, a to k
domu postavenému na pozemku a k pozemku v katastrálním území B.
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha,
rozhodnutím ze dne 2. 4. 2010 č. j. V-26486/2007-101-/MO návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že
navrhovaný vklad není odůvodněn obsahem předložených listin, neboť ve smlouvě o
koupi najaté věci ze dne 17. 6. 1994, v níž byl sjednán nájem předmětných
nemovitostí na dobu do 1. 7. 2009 s tím, že nájemce je oprávněn ve smyslu § 490
obchodního zákoníku požádat pronajímatele písemně o koupi předmětu nájmu před
uplynutím sjednané doby nájmu, nejpozději však půl roku před uplynutím sjednané
doby nájmu, byla odkupní cena nemovitostí stanovena ve výši 6.690.000,- Kč,
avšak v oznámení nájemce ze dne 6. 8. 2003 o uplatnění práva na koupi předmětu
nájmu je uvedena kupní cena ve výši 5.175.312,- Kč; toto oznámení proto
„nemohlo způsobit zamýšlené následky, tj. vznik kupní smlouvy“.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 7. 5. 2010 se žalobce domáhal,
aby soud rozhodl, že vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve
prospěch žalobce se povoluje. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17. 6. 1994
uzavřel s účastníkem Unicoop spol. s r. o. v likvidaci smlouvu o koupi najaté
věci č. 15/94, jejímž předmětem byl nájem a následná koupě předmětných
nemovitostí, že na základě této smlouvy uhradil účastníku Unicoop spol. s r. o.
v likvidaci „leasingové nájemné“ ve výši 8.030.832,- Kč a zálohu na kupní cenu
ve výši 3.125.000,- Kč, že v čl. III. odst. 9 smlouvy o koupi najaté věci bylo
ujednáno, že žalobce je oprávněn ve smyslu § 490 obchodního zákoníku požádat
účastníka Unicoop spol. s r. o. v likvidaci „písemně o koupi předmětných
nemovitostí před uplynutím sjednané doby nájmu, přičemž v takovém případě
nájemní smlouva zaniká a mění se ve smlouvu kupní s tím, že účastník odprodá
žalobci předmětné nemovitosti za zůstatkovou cenu dokladovanou u účastníka
rovnoměrným odpisováním do doby skončení nájemního vztahu“, a že v čl. IV.
odst. 2 smlouvy o koupi najaté věci byla „odkupní cena po uplynutí sjednané
doby trvání smlouvy o koupi najaté věci stanovena částkou ve výši 6.690.000,-
Kč“. Účastníku Unicoop spol. s r. o. v likvidaci bylo dne 11. 8. 2003 v souladu
se smlouvou o koupi najaté věci doručeno oznámení ze dne 6. 8. 2003, kterým
žalobce učinil projev vůle směřující ke koupi předmětu nájmu, a dne 2. 12. 2003
mu byl doručen dopis ze dne 27. 11. 2003, v němž žalobce uvedl kupní cenu ve
výši 7.238.687,- Kč, která je zcela v souladu se způsobem určení kupní ceny
podle smlouvy o koupi najaté věci (čl. III. odst. 9). Tímto dopisem byly
„případně dodatečně zhojeny veškeré případné nepřesnosti (chyby v psaní a
počtech)“ oznámení ze dne 6. 8. 2003 a nejpozději dnem 2. 12. 2003 došlo ke
vzniku kupní smlouvy. Žalobce zdůraznil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 97/2004 se domáhá určení, že byla uzavřena kupní
smlouva mezi ním a účastníkem Unicoop spol. s r. o. v likvidaci, jejímž
předmětem je převod předmětných nemovitostí, a že předmět tohoto soudního
řízení představuje „zcela nepochybně předběžnou otázku, o které si katastrální
úřad nemůže sám učinit úsudek, a je zde zcela na místě předmětné vkladové
řízení případně přerušit, ale v žádném případě zde nejsou podmínky pro jeho
zamítnutí“.
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ve svém
vyjádření uvedl, že rozhodl správně, když návrh žalobce a účastnice J. V. na
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 2
zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) zamítl, neboť v čl. IV.
odst. 2 smlouvy o koupi najaté věci byla odkupní cena nemovitostí jednoznačně
stanovena ve výši 6.690.000,- Kč, avšak v oznámení nájemce ze dne 6. 8. 2003 je
uvedena kupní cena odlišná, a sice 5.175.312,- Kč, a odlišnou kupní cenu
obsahuje i oznámení nájemce ze dne 27. 11. 2003, ve kterém je uvedena částka
7.238.687,- Kč. Jelikož ani jedno oznámení nájemce není v souladu s dohodou o
kupní ceně obsaženou ve smlouvě o koupi najaté věci, nemohlo doručení žádného z
těchto oznámení pronajímateli vést k uzavření kupní smlouvy o převodu
nemovitostí. Návrhu na vklad by však podle katastrálního úřadu nebylo možné
vyhovět ani v případě, že by účastníci smlouvy bývali kupní cenu předem
konkrétní částkou nestanovili a učinili ji toliko závislou na zůstatkové ceně
nemovitostí k určitému datu, neboť v otázce zůstatkové ceny nemovitostí „jednak
sám žalobce nemá jasno“ a především pak v této otázce mezi žalobcem a
účastníkem Unicoop spol. s r. o. v likvidaci existuje spor, k jehož řešení jsou
povolány soudy ve sporném řízení zahájeném na základě žaloby podle § 80 písm.
c) občanského soudního řádu. Katastrální úřad nesouhlasil ani s názorem
žalobce, že předmět soudního řízení o určení vzniku kupní smlouvy představuje
ve vztahu k vkladovému řízení předběžnou otázku, a upozornil na skutečnost, že
návrhem na vklad „byl uplatněn požadavek na zápis vlastnického práva pro
manžele V.“; v rozporu s tím se však žalobce podanou žalobou domáhá vkladu
vlastnického práva pouze ve svůj prospěch.
Účastník Unicoop spol. s r. o. v likvidaci uvedl, že ohledně téhož oznámení o
koupi najaté věci z roku 2003 již dříve probíhalo vkladové řízení u
Katastrálního úřadu Praha – město pod sp. zn. V-35042/2003-101 a že rozhodnutím
tohoto katastrálního úřadu ze dne 10. 12. 2003, které nabylo právní moci dne 5.
3. 2004, byl návrh žalobce na vklad vlastnického práva zamítnut. S ohledem na
„překážku rei judicatae“, vytvořenou tímto rozhodnutím katastrálního úřadu,
nemělo být o druhém návrhu na vklad meritorně rozhodováno a katastrální úřad
měl řízení zastavit, nikoliv (podruhé) zamítnout návrh na povolení vkladu
vlastnického práva. Účastník Unicoop spol. s r. o. v likvidaci má za to, že
žaloba byla podána opožděně, neboť lhůta k jejímu podání začala běžet již od
vydání prvního rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva ze dne
10. 12. 2003 sp. zn. V-35042/2003-101 a podání nového návrhu na vklad ani
opětovné zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu (které jen zopakovalo stejné
důvody pro zamítnutí) nemůže znovu založit právo žalobce podat žalobu.
Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 4. 1. 2011 č. j. 27 C
3/2010-47 přibral do řízení účastnici J. V. – usnesením ze dne 30. 8. 2011 č.
j. 27 C 3/2010-65 rozhodl, že „řízení se zastavuje“, že „tímto rozhodnutím se
nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha ze dne 2. 4. 2010, č. j. V-26486/2007-101“, že žalobce je
povinen zaplatit účastníku Unicoop spol. s r. o. v likvidaci na náhradě nákladů
řízení 5.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Žižlavského, že ve vztahu mezi
žalobcem a účastnicí J. V. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení a že žalobci bude vrácen soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč. Na základě
zjištění, že Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště
Praha rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. V-35042/2003/SY zamítl návrh
žalobce na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle smlouvy o
koupi najaté věci uzavřené dne 17. 4. 1994 (správně 17. 6. 1994) mezi
účastníkem Unicoop spol. s r. o. v likvidaci jako pronajímatelem a žalobcem
„zastupujícím Sdružení podnikatelů Váza se sídlem na Petynce 45, Praha 6“ jako
nájemcem „vzhledem k rozporu v osobě kupujícího a rozdílu ve výši kupní ceny,
neboť podle článku IV. odst. 2 smlouvy byla odkupní cena předmětu nájmu
stanovena částkou 6.690.000,- Kč, avšak v oznámení nájemce o uplatnění práva na
koupi věci ze dne 6. 8. 2003 byla cena stanovena odlišně částkou 5.175.312,-
Kč“, a že předmětem návrhu na vklad podaného dne 29. 5. 2007 u Katastrálního
úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha a zamítnutého jeho
rozhodnutím ze dne 2. 4. 2010 č. j. V-26486/2007-101-/MO bylo rovněž povolení
vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle uvedené smlouvy o
koupi najaté věci, soud prvního stupně dovodil, že „pro překážku rei judicatae,
vytvořenou předchozím rozhodnutím katastrálního úřadu, nemělo být o druhém
návrhu meritorně rozhodováno“, neboť předmětem řízení před katastrálním úřadem
byl v obou případech návrh na povolení vkladu vlastnického práva podle smlouvy
o koupi najaté věci uzavřené dne 17. 4. 1994 (správně 17. 6. 1994) mezi
účastníkem Unicoop spol. s r. o. v likvidaci jako pronajímatelem a žalobcem
„zastupujícím Sdružení podnikatelů Váza“ jako nájemcem a rozhodnutí
katastrálního úřadu ze dne 10. 12. 2003, kterým byl původní návrh na vklad
vlastnického práva zamítnut se shodným odůvodněním jako v projednávané věci,
nabylo právní moci dne 5. 3. 2004. Protože „totožnost obou věcí je nepochybná“,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že „projednání předmětné žaloby brání
překážka věci pravomocně rozhodnuté“.
K odvolání žalobce a účastnice J. V. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13.
2. 2012 č. j. 4 Co 7/2011-94 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud (se zřetelem k povaze rozhodnutí
katastrálního úřadu ze dne 10. 12. 2003) shledal nesprávným závěr soudu prvního
stupně o překážce řízení spočívající ve věci pravomocně rozhodnuté, neboť
ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu zakotvuje překážku řízení v podobě
překážky věci pravomocně rozhodnuté tak, že přiznat totéž právo nebo uložit
tutéž povinnost lze z téhož důvodu jenom jednou; správní řád tak zakládá
překážku řízení pouze v případě, že právo již bylo přiznáno nebo povinnost
uložena (v totožné věci). Zdůraznil, že pokud byla žádost (návrh) účastníka
řízení zamítnuta, nejedná se o rozhodnutí, kterým by právo „bylo přiznáno“, a
že „správní řád dokonce v ustanovení § 101 písm. b) výslovně předvídá vedení
nového řízení a vydání nového rozhodnutí, pokud bude vyhověno žádosti, která
byla dříve zamítnuta“. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo na místě
řízení zastavit, neboť ve správním řízení byla vydána v obou případech zamítavá
rozhodnutí, a že je proto třeba se předmětem řízení zabývat.
Městský soud v Praze – poté, co žalobce v podání ze dne 20. 2. 2013 doručeném
soudu prvního stupně dne 6. 3. 2013 navrhl, aby vklad vlastnického práva k
předmětným nemovitostem byl povolen ve prospěch žalobce a účastnice J. V.,
neboť jde o majetek, který má být nabyt do společného jmění manželů - rozsudkem
ze dne 4. 4. 2013 č. j. 27 C 3/2010-144 rozhodl, že se povoluje „vklad
vlastnického práva do společného jmění manželů B. V., a J. V., k budově na
pozemku parc. č. 590 a k parc. č. 590, v katastrálním území B., obec P. podle
smlouvy o koupi najaté věci uzavřené dne 17. 6. 1994 mezi pronajímatelem
Unicoop spol. s r. o., IČ 48109452, se sídlem Praha 1, Revoluční 13 (nyní
Unicoop spol. s r. o. v likvidaci) a B. V.“, že „účinky vkladu nastaly ke dni
29. 5. 2007“, že „rozsudkem soudu se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha ze dne 2. 4. 2010, č. j. V-26486/2007-101/MO“, že účastník Unicoop spol. s r. o. v likvidaci je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.990,- Kč k rukám advokáta Mgr. et
Mgr. Václava Sládka a že ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí J. V. nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že ve smlouvě o
koupi najaté věci č. 15/94 ze dne 17. 6. 1994, v níž jako pronajímatel
„vystupoval“ účastník Unicoop spol. s r. o. v likvidaci a jako nájemce žalobce,
soukromý podnikatel „zastupující sdružení podnikatelů Váza“ se sídlem Na
Petynce 45, Praha 6, nebylo sdružení podnikatelů Váza identifikováno jako
právnická osoba, jejímž jménem jednal žalobce, a že se jednalo o sdružení podle
ustanovení § 829 občanského zákoníku, které nemá způsobilost k právům a
povinnostem (právní subjektivitu) a které není právnickou osobou, dovodil, že
žalobce jednal jako podnikatel – fyzická osoba a že byl z této smlouvy oprávněn
a zavázán pouze on. Soud prvního stupně pokládal za nepochybné, že účastníci si
v čl. III. odst. 9 smlouvy o koupi najaté věci č. 15/94 stanovili způsob určení
kupní ceny pro případ, že k uplatnění práva na koupi najaté věci dojde před
uplynutím sjednané doby nájmu; v takovém případě byl způsob určení kupní ceny
jednoznačně stanoven jako zůstatková cena dokladovaná u účastníka Unicoop spol. s r. o. v likvidaci rovnoměrným odpisováním do doby skončení nájemního vztahu. Okolnost, že mezi účastníky došlo ke sporu o výši kupní ceny, nemá podle jeho
názoru vliv na závěr, že doručením oznámení o uplatnění práva na koupi věci
před uplynutím platnosti nájemní smlouvy účastníku Unicoop spol. s r. o. v
likvidaci, které žalobce učinil dopisem ze dne 6. 8. 2003, došlo ke vzniku
kupní smlouvy; byl-li jednoznačně stanoven způsob určení kupní ceny, je na
místě kupní cenu určit takto dohodnutým způsobem za součinnosti prodávajícího,
na jehož účetní evidenci závisí její přesná výše, avšak k takové součinnosti
„evidentně nedošlo“. Soud prvního stupně má za to, že nelze klást k tíži
žalobce, pokud by výše zůstatkové ceny v jím uváděném uplatnění práva na koupi
najaté věci nebyla zcela v souladu s účetní evidencí účastníka Unicoop spol. s
r. o.
v likvidaci, že k uzavření kupní smlouvy postačovalo, aby nájemce
oznámil, že uplatňuje právo koupě za „zůstatkovou cenu dokladovanou u účastníka
Unicoop spol. s r. o. v likvidaci rovnoměrným odpisováním ke dni doručení
oznámení“, a že, „pokud účastníci v tomto směru nedosáhnou shody, nezbude, než
aby o případném sporu o výši kupní ceny rozhodl soud v řízení sporném“. Zdůraznil, že částka, na kterou poukazuje katastrální úřad, byla mezi účastníky
stanovena pro případ, že ke vzniku kupní smlouvy dojde po uplynutí sjednané
doby nájmu, avšak že o takovou situaci nejde, neboť žalobce uplatnil právo
koupě před uplynutím sjednané patnáctileté doby nájmu a kupní cena proto nemůže
představovat částku 6.690.000,- Kč sjednanou pro případ, že ke koupi najaté
věci dojde uplynutím sjednané doby nájmu. K námitce účastníka Unicoop spol. s
r. o. v likvidaci, že dne 26. 11. 2007 od smlouvy o koupi najaté věci odstoupil
v důsledku neplacení nájemného, soud prvního stupně uvedl, že nemohlo dojít k
účinnému odstoupení od smlouvy, neboť doručením oznámení žalobce o tom, že
uplatňuje právo ke koupi věci, došlo k uzavření kupní smlouvy a žalobce již
neměl povinnost platit platby („leasingové nájemné“) podle sjednaného
splátkového kalendáře. Dospěl k závěru, že návrhu na vklad vlastnického práva
lze vyhovět, a vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1
občanského zákoníku má být majetek nabyt do společného jmění žalobce a jeho
manželky J. V., povolil vklad pro oba tyto účastníky.
K odvolání účastníka Unicoop spol. s r. o. v likvidaci Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 4 Co 122/2013-197 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu
mezi žalobcem a účastníkem Unicoop spol. s r. o. v likvidaci „jen tak, že výše
náhrady nákladů řízení činí 9.365,- Kč“, a jinak jej v tomto výroku potvrdil;
současně rozhodl, že účastník Unicoop spol. s r. o. v likvidaci je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.534,- Kč k rukám
advokáta Mgr. et Mgr. Václava Sládka a že ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí
J. V. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal
správným závěr soudu prvního stupně, že doručením oznámení žalobce o uplatnění
práva na koupi najaté věci ze dne 6. 8. 2003 účastníku Unicoop spol. s r. o. v
likvidaci nájemní smlouva zanikla a změnila se ve smlouvu kupní podle čl. III.
odst. 9 smlouvy o koupi najaté věci ze dne 17. 6. 1994 a že proto účastník
Unicoop spol. s r. o. v likvidaci po doručení tohoto oznámení neměl právo od
smlouvy o koupi najaté věci odstoupit pro nezaplacení splátky. Dovodil, že
uvedená smlouva obsahuje kombinaci smlouvy kupní a nájemní, jejímž cílem je
konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu na leasingového nájemce, a že
přitom jde o smlouvu o finančním leasingu, která je smlouvou inominátní (§ 269
odst. 2 obchodního zákoníku), a shledal, že soud prvního stupně správně
vycházel i z ustanovení § 489 a násl. obchodního zákoníku, protože „jde též o
koupi najaté věci“. Uvedl, že ustanovení § 492 obchodního zákoníku vymezuje
specifický vznik kupní smlouvy jen oznámením oprávněné strany v souladu se
smlouvou o koupi najaté věci, že uplatňuje právo na koupi věci, která byla
předmětem nájemní smlouvy, že uvedené prohlášení nájemce musí být v souladu se
smlouvou o koupi najaté věci i s dohodou o ceně a že „tento požadavek oznámení
žalobce ze dne 6. 8. 2003 splňuje, neboť je v něm přímý odkaz na čl. III. bod 9
a čl. IV. bod 2 smlouvy, které umožňují požádat pronajímatele písemně o koupi
předmětu nájmu před uplynutím sjednané doby nájmu, a v takovém případě nájemní
smlouva zaniká a mění se na kupní smlouvu“ s tím, že pronajímatel odprodá
nájemci předmět nájmu za zůstatkovou cenu, dokladovanou u něj rovnoměrným
odpisováním do doby skončení nájmu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že je nepodstatný údaj žalobce o zůstatkové ceně v oznámení ze dne 6.
8. 2003, neboť cena, za kterou nájemce může najatou věc koupit, ani způsob
jejího určení nepatří k podstatným náležitostem smlouvy o koupi najaté věci, a
že postačil jen odkaz na znění smlouvy o ceně předmětu koupě. Uvedl, že za
situace, kdy účastník Unicoop spol. s r. o. v likvidaci nezakládal včas do
sbírky listin účetní závěrky za období rozhodná pro výpočet zůstatkové hodnoty
nemovitostí, nebyla jejich zůstatková cena ke dni 6. 8. 2003 objektivně
zjistitelná, a dodal, že „pokud nebylo jinak dohodnuto ve smlouvě, ani
nezaplacený doplatek kupní ceny neměl vliv na přechod vlastnictví k věci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal účastník Unicoop spol. s r. o. v
likvidaci dovolání. Namítá, že žalobce podal návrh na povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí poprvé v roce 2003, že tento návrh
na vklad byl zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze
dne 10. 12. 2003, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2004, že v tomto řízení
byl žalobce poučen o možnosti podat žalobu podle části páté občanského soudního
řádu ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí, avšak v této lhůtě
žalobu nepodal, a na základě stejných skutečností (včetně „přiložení stejných
dokumentů jako příloh“) podal žalobce nový návrh na povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 29. 5. 2007, který byl opětovně
zamítnut rozhodnutím katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 2. 4.
2010 č. j. V-26486/2007-101/MO, a teprve následně žalobce podal ve dvouměsíční
lhůtě žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Dovolatel má za to, že
soud se mohl tímto případem meritorně zabývat pouze v případě, že by žalobce
poté, co byl návrh na vklad vlastnického práva zamítnut rozhodnutím
Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu – město ze dne 10. 12. 2003 č. j.
V-35042/2003/SY, podal řádně a včas žalobu podle části páté občanského soudního
řádu; takovou žalobu však podal až v roce 2010 po zamítnutí druhého (totožného)
návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel dále
namítá, že, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva ze dne 17. 6. 1994
je smlouvou inominátní podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku,
nemůže zároveň konstatovat, že se jedná o smlouvu o koupi najaté věci, a
„aplikovat zákonná ustanovení vztahující se ke smlouvě o koupi najaté věci“,
neboť „práva a povinnosti účastníků se pak řídí především ustanovením uzavřené
leasingové smlouvy“. Dovolatel připouští, že ve smlouvě o koupi najaté věci
byla sjednána „možnost podle ustanovení § 492 obchodního zákoníku“, avšak s
ohledem na to, že předmětem smlouvy o koupi najaté věci byly nemovitosti a že
kupní smlouva, jejímž předmětem je koupě nemovitosti, musí mít písemnou formu a
další zákonem stanovené náležitosti, má za to, že není možné, aby na základě
oznámení došlo ke vzniku kupní smlouvy, neboť „takovou možnost zákon u
nepojmenované smlouvy nedává“. Protože v předmětu smlouvy o koupi najaté věci
je definováno právo následné koupě, je dovolatel toho názoru, že po učiněném
oznámení by muselo následovat uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem by byl
prodej předmětné nemovitosti, a že není možné, aby v případě „režimu leasingové
smlouvy“ vznikla na základě projevu vůle nájemce smlouva kupní, jak je to
„typické pro režim smlouvy o koupi najaté věci dle obchodního zákoníku“.
Závěrem zdůraznil, že „oznámení“ nemůže vybočit z dohodnutých podmínek koupě,
což se týká i dohodnuté výše kupní ceny, a že kupní cena musí být také
uhrazena, neboť jde o synallagmatický vztah. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť se zcela ztotožňuje se
závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem
odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení
o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§
245 a § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy
– jak vyplývá z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o. s. ř.) – v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky procesního práva, zda pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu
o zamítnutí návrhu na zápis práva do katastru nemovitostí vkladem, ve vztahu k
němuž nebyla podána žaloba podle části páté občanského soudního řádu, zakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání katastrálnímu úřadu rozhodnout
v téže věci znovu. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání účastníka Unicoop spol. s r. o. v likvidaci proti rozsudku odvolacího
soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání účastníka Unicoop spol. s r. o. v
likvidaci je opodstatněné.
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného
celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený
podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné
právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) a o nichž podle zákona rozhodují
správní orgány (srov. § 7 odst. 2 o. s. ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního
orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním
řízení (srov. § 244 odst. 1 o. s. ř.); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o
jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí
správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka
právního vztahu učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje
nebo pozbývá účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu
správní orgán účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem
(srov. § 244 odst. 2 o. s. ř.). K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl
dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva
nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh
se nazývá žalobou (srov. § 246 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že projednání věci soudem v řízení podle
části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti
(zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo
rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata
projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo
pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v
tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před
správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným
rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci
pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové
projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci,
dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem
tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky
vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu,
v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně
uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému)
projednání a rozhodnutí.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě
jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s.
ř., věc projednávána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1
o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li
stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v
původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se
týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc,
překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon
(ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších
případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní
závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto
případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo
vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V
rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo
usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek
(skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek
(skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp.
zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001 sp. zn.
21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Podle ustanovení § 73 odst. 2 správního řádu pravomocné rozhodnutí je závazné
pro účastníky a pro všechny správní orgány; ustanovení § 76 odst. 3 věty
poslední tím není dotčeno. Pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v
případech stanovených zákonem v rozsahu v něm uvedeném. Pravomocné rozhodnutí o
osobním stavu je závazné pro každého. Jestliže je pro práva a povinnosti
účastníků určující právo k movité nebo nemovité věci, je pravomocné rozhodnutí
závazné i pro právní nástupce účastníků.
Podle ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu lze přiznat totéž právo nebo
uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.
Také v řízení před správními orgány platí - jak uznává doktrína i soudní praxe
- obecná procesní zásada „ne bis in idem“, a to bez ohledu na to, zda procesní
předpis zákaz dvojího projednání téže věci, včetně požadavku na zastavení
řízení v případě existence překážky věci již rozhodnuté, explicitně stanoví
(např. § 104 odst. 1 a § 159a odst. 5 o. s. ř.), nebo nikoli (např. správní řád
požadavek zastavení řízení v případě překážky res iudicata výslovně
neformuluje) [srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1998
sp. zn. 6 A 85/95, uveřejněný pod č. 816 v časopise Soudní judikatura ve věcech
správních, roč. 2001, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010
sp. zn. 21 Cdo 2674/2008, který byl uveřejněn pod č. 5 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2011]. Zákaz dvojího projednání téže věci se proto ve správním
řízení uplatňuje nejen v případech, kdy by mělo dojít k opětovnému přiznání
téhož práva nebo uložení téže povinnosti z téhož důvodu téže osobě (srov. § 48
odst. 2 správního řádu), nýbrž i ve věcech, v nichž bylo vydáno rozhodnutí,
kterým nebylo přiznáno právo a kterým ani nebyla uložena povinnost [nestanoví-
li zákon výjimečně jinak (srov. například § 101 správního řádu)].
Věc vkladu práva k nemovitosti je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních
vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán - katastrální úřad [srov. §
3 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon č. 265/1992
Sb.“)], který v řízení postupuje podle správního řádu, nestanoví-li zákon č.
265/1992 Sb. jinak (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Nabylo-li
rozhodnutí katastrálního úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení
§ 244 odst. 1 o. s. ř. - tatáž věc vkladu práva k nemovitosti projednána na
návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení § 246 o. s. ř.) v občanském
soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v části páté občanského
soudního řádu (§ 244 až 250l o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí
katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu, které nabývá právní moci doručením
stejnopisu jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení (§ 72 odst. 1 a § 73
odst. 1 správního řádu), není přípustný žádný (řádný ani mimořádný) opravný
prostředek podle správního řádu, je s účinností od 1. 1. 2003 jediným
prostředkem nápravy stavu založeného nesprávným rozhodnutím katastrálního úřadu
o zamítnutí vkladu žaloba podle části páté občanského soudního řádu (srov. § 5
odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. a čl. XXV bod 1 zákona č. 151/2002 Sb., kterým
se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního). To
znamená, že nesprávné rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu, které
nabylo právní moci, nemůže být zrušeno nebo změněno příslušným správním orgánem
na základě odvolání (§ 81-93 správního řádu), přezkumného řízení (§ 94-99
správního řádu), obnovy řízení (§ 100 správního řádu) ani na základě provedení
nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve věci (§ 101 správního řádu), nýbrž
jedině nahrazeno rozhodnutím soudu vydaným v řízení o žalobě podle části páté
občanského soudního řádu (srov. § 250j o. s. ř.). Nebyla-li tato žaloba podána
nebo zůstalo-li rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu práva
nedotčeno, protože soud řízení o žalobě zastavil z jiných důvodů než pro
zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před správním orgánem anebo žalobu odmítl
nebo zamítl (srov. § 250k o. s. ř.), zakládá uvedené rozhodnutí katastrálního
úřadu překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby o návrhu na
zápis vkladu práva mohlo být rozhodnuto znovu.
V posuzovaném případě byl - jak je zřejmé z obsahu spisu - návrh na zápis
vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle smlouvy o koupi
najaté věci uzavřené dne 17. 6. 1994 mezi žalobcem a účastníkem Unicoop spol. s
r. o. v likvidaci rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
katastrální pracoviště Praha ze dne 10. 12. 2003 č. j. V-35042/2003/SY
zamítnut, aniž by ve vztahu k tomuto pravomocnému rozhodnutí byla podána žaloba
podle části páté občanského soudního řádu. Opětovnému projednání a rozhodnutí o
návrhu na vklad podle této smlouvy tak brání - jak vyplývá z výše uvedeného -
překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy i katastrální úřad v daném případě
nepostupovaly správně, jestliže se opakovaným návrhem na vklad vlastnického
práva k předmětným nemovitostem podle smlouvy o koupi najaté věci ze dne 17. 6.
1994 věcně zabývaly; na místě totiž bylo, aby řízení bez dalšího pro překážku
věci pravomocně rozhodnuté zastavily. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
okolnost, že návrh na vklad zamítnutý rozhodnutím Katastrálního úřadu pro
hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ze dne 10. 12. 2003 č. j.
V-35042/2003/SY podal pouze žalobce, zatímco návrh na vklad v projednávané věci
podali žalobce a účastnice J. V., neboť účastníky řízení o povolení vkladu byli
v obou případech - jak plyne z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. –
jen žalobce a společnost Unicoop spol. s r. o. v likvidaci jako účastníci
smlouvy o koupi najaté věci ze dne 17. 6. 1994, na jejímž podkladě mělo být
zapsáno vlastnické právo do katastru nemovitostí.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v
Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu